mluvím se svým jablkem

Nechci, ale přes květy se otvírám,
opřena kořeny
o žebra Adamova.

Vystřižena ze ženy
samotným císařem
jsem bohužel zase jen žena.


Už teď mám na břiše
časový spínač ve tvaru nože.
V dutinách tikám.

Cítím - i přes věčné drolení v kůře,
jak se ve mně nikdo hýbe
odnikud nikam.


Vím, že tam není,
ale mluvím  k němu,
jarem nastřižená:

Poslyš, pláňátko, neklepej na mou stěnu!
Vždyť je to omyl,
já nejsem doma...