Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Le mémento d'un disparu / Zápisky zmizelého
datum / id16.05.2007 / 245328Vytisknout |
autorkudlanka_bezbožná
kategorieIndispoziceDalší dílo autora
zobrazeno1182x
počet tipů24
v oblíbených12x
do výběru zařadilZuzulinka, Print, silence, martinez,
Prolog

nejni

Le mémento d'un disparu / Zápisky zmizelého

I. (její)

Jen pojďte pane!
nečekaný,
skřítku s vlásky od piva,
budeme si hrát
            a budem pošťuchovat
            na dvě strany...

jsem, řeklo by se – madam trochu zlobivá
a nožky, běhající zrána po stole
- však punčošky mám pevně napjaté -
v dlani kroužkovaná,
teď se nejspíš zeptáte...
ach ptejte, přece nejsem upejpavá panna!
duše?   ta se někde válí v tombole...
s ledem, bez ledu - dnes máte na vybranou.
piruetu?   ano, klidně předvedu!
.. ráno pošeptají důlky do parketu
kde jsme stáli, kde jsme seděli ...
vybělí nám do zdi naši siluetu,

hráli jsme si pane - nebo se snad pletu,
že jsme se tu, asi, viděli...?

 

                                                                                                                                     II. (jeho)

                                                                                                                                    Křídou  ~ ˜ ~ ˜ ~    po okraji
                                                                                                                                    v tomhle domě lidi stále přehrávají,
                                                                                                                                    uši po stěnách a oči        ukrývají...
                                                                                                                                    idealista
by skončil pod tramvají.
                                                                                                                                    Sloupovím se hladce plazí jazyky,
                                                                                                                                    kabinetní vrazi válčí o kliky,                                
                                                                                                                                   
úroveň je v první řadě   mizivá,
                                                                                                                                    Otec vlasti -  ten se raděj nedívá                                                                                                                                             a mladí lidé chodí po vodě
                                                                                                                                    hloubat o životě ...
                                                                                                                                                                      v hospodě.
                                                                                                                                                                      bída!
                                                                                                                                    Kdo je to tam, na schodech?
                                                                                                                                    cosi hledá ...
                                                                                                                                    Vida.
                                                                                                                                   „Milá dámo, stále stejně bledá,
                                                                                                                                   což se takhle s námi projít, do oběda?“
                                                                                                                                                                    


                                               A sotva ji zchorobil neseň, cosi podobného síhodě je nahřebilo, převedilo a pahýbalo,
                                                                               a upadali do vodočin, divokých oboulin a vzrušujících příleků.
                                              Jenže tak dlouho se 
křečí tváří k celínu ...
                                                                                                                         až se ucho utrhne.


III.
(její)

Díváš se na mě,
                  skřítčím pohledem,
tak kde to navázat...
kde přiznat, za pýchu,
že slečna pod ledem je   smutná královna
a místo pláče vlastně k smíchu, že je bědné Boží telátko,
co šláplo ... do hovna.

Kristepane!       -  upřímnost. (i když jenom nakrátko)    (a čistě náhodná)
úředně
         zaprodané
                        děvčátko.
Jsem trní.
Strmím zevnitř týdny, měsíce,
                                   roky...
teď se trochu usmíváš,
připadám Ti jako blbá světice?
adept mezi cvoky?
- nalíváš.
                        Jen smutný keř.
A všechny květy jsem už shodila,
ve dvaceti.
dolu, víš...
Alespoň     jsem tomu dosud věřila.

                                Někam letím...
spolu
Když díváš se na mě,
promluvíš?


                                                                                                                            IV.
(jeho)

                                                                                                                            Od léta,
                                                                                                                            jsem tichý lhář,
                                                                                                                            moje
cizí ruce těla nahlodaly,
                                                                                                                                           svlékám svatozář,
                                                                                                                            když se nikdo nedívá...
                                                                                                                            zas mizím, malý,
                                                                                                                                           v srdci prašivím.

                                                                                                                            teď máváš rukou, ale...
                                                                                                                            Říkám Ti to, abys nehledala
                                                                                                                                     víc, než vlásky od piva.
                                                                                                                            Já nejsem ten, co bys ho s ránem milovala,
                                                                                                                            kámen, zkamenělý v žilách zaživa.
                                                                                                                            Teď chci,    abys odešla,                            
                                                                                     já Ti přece neublížím
                                                                                                                            abys mlčela,
                                                                                                                            jen políbím tě, kousek od čela
                                                                                                                            a potom počkám, už   se nepřiblížím.
                                                                                                                            Jak dokážeš si, žes mě slyšela,
                                                                                                                            jak mizíš do bezpečí,
                                                                                                                                                           jak mi utíkáš
                                                                                                                            a je to správné
                                                                                                     rozumné...
                                                                                                 a dospělejší
                                                                                                                            Proč nic neříkáš...?!


V. (její)

Chodíme v kruhu    rybky kroků,
stromy jsou sítě, trčí, černý spletenec.
díváš se na mě, skrytě – trochu z boku,
potom mě chytíš, mlčíš,  jako ztracenec.
Tak pusť mě!
to je teprv hra.. a řekni přece,
sakra řekni cokoli...
v řece
mizím, už to nijak nebolí
a kdybys řekl větu.  Odcizím si
všechno, co jsem chtěla, co jsem říkala,
                        přestanu se stydět,
                        že se celá pletu...
kamarádi. říkej, nejsem bývalá!

„Asi Tě chci zítra zase znovu vidět...“

 

 

 

                                                                              * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ * ~ *   

 

 

                                                                                                                                     VI. (jeho)

                                                                                                                                     Padají vločky
                                                                                                                                                             do úsměvu,
                                                                                                                                     když obejmu tě, tančí celý svět
                                                                                                                                     a tak udělám to znova,
                                                                                                                                     bezděčně.
                                                                                                                                     Zdi kláštera nám budou závidět,
                                                                                                                                     potom tě políbím          (uf, konečně.)
                                                                                                                                     Proč se pořád sladce uhýbáš,
                                                                                                                                     jsi taká fajnová - a tolik zbytečně.
                                                                                                                                     K čemu slova, jsi mi přeci tuze drahá,
                                                                                                                                                                      - žádnou slevu?
                                                                                                                                     mno jo, prosté...
                                                                                                                                     vypěstuješ ze mě brzy asi vraha!
                                                                                                                                     .. Pojď ke mně.
                                                                                                                                     Už konec pochybnostem.
                                                                                                                                     I Adam jednou našel
                                                                                                                                                                       svoji Evu.

 

VII. (její)

Zlomil’s mi záňadří ve sladkém útěku
tunýlkem polštářů do světa pod deku,

číhal jsi v posteli, myslivec v záloze,
nedbalky vystřelil vysoko k obloze,

proklepal kladívkem, sevřel mě do dlahy,
srdce mi bušilo mocnými zásahy,

v čepečku s bužírkou vedou mě andělé,
hrozí mi samotkou - do příští neděle.

                                                                                                                                       VIII.
(---)

                                                                                                                                       A občas
                                                                                                                                       už chce se říci, že jsme   ... završení
                                                                                                                                                               občas zase ne...
                                                                                                                                       když v rozednění smývám to co bylo

                                                                                                                                       i to co není...
                                                                                                                                       ruka na žaludku je jen obručí,
                                                                                                                                       v břiše Jonášově, v duši
                                                                                                                                       chci se probudit
                                                                                                                                                               a občas (ne)tuším,
                                                                                                                                       že rozechvění nelze poručit,
                                                                                                                                       že nepůjde to
                                                                                                                                       beze smutku.

 

                                                                        IX. (jejich)
                                                                        Poslední úsek se choulila v sedadle,
                                                                        myšlenky zábly ji do zad.
                                                                        pochytat svět,   do dlaní,
                                                                        zavěsit
                                                                        velryby pod oblaka ...

                                                                        říkám všem, co si myslím. dělám, co si myslím. vždycky.
                                                                        - i mně?
                                                                        proč ne?
                                                                        - co proč ne? to odpovídáš otázkou.
                                                                        proč by tobě ne?


                                                                        Z magnólie utrhla další plachtu,
                                                                        prošít se, vším
                                                                        rozepnout paže,
                                                                        doširoka  ...
                                                                       

                                                                        jen chci, abys to věděla, protože je to prauda!
                                                                        a jak říká Hus : braň praudu, chraň praudu a tak.
                                                                        - to nějak zavání spáleninou.


                                                                        obloha jí pomalu přerůstala přes hlavu...
                                                                        Skandál v parku: kosatce se zase bily - o lilii !
                                                                        (o nevinnou)                                                                   
                                                                        a všechno se to tak nějak protnulo. a všechno má smysl a vůbec. uf.
                                                                       
Na střeše zámku mraky zas vyvrátily korouhvičku.
                                                                        (nožkama nahoru)

 

 

X. (ničí)

Tak.
Nic neříkej, já přece vím,
jak končívají lidé, co se znají              mezi sebou,
                        vím to,
neboj, všechno pochopím
- jen slunce za okny,
že vykvétá,                                          to trochu mate
na skle včela, vyplašená,
Cítím se Ti, jako stoletá                      přitom jsem jen nahá, malá skorožena.
                                                          

Cinkám o podlahu,
sklínky křičí v uších, vpůli zlomené,
čekám na Tvůj pohled, v duši, slovo,
na odvahu
                                               ale ne...
                                               a slunce vůbec není šedé, vachrlaté,
                                               září

to mě trochu mate ...
že věřila jsem tomu
v půli prahu,
zlatem,
tonu.

 


Lháři…

 



K dílům v kategorii INDISPOZICE nelze přidávat veřejně kritiky. Vaše kritika se zobrazí pouze ve zprávách autora

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor