Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kde život náš je v půli se svou poutí

Výběr: Danielane
18. 05. 2007
16
31
8268
Autor
reka

Nemusím čekat ani půl minuty a na rohu Třetí avenue a jedné z padesátých, anebo možná šedesátých ulic (od určitého čísla je zbytečné vědět to přesně) mi staví taxík. Řidič je rychlý a úslužný. Vybíhá ven a otevírá mi kufr, i když musí sám dobře vidět, že mám jen tašku přes rameno. A když mu ukazuju, že tašku můžu hodit v autě pod sedadlo, odbíhá zase rychle zpátky ke dveřím, snad aby bylo jasné, že se mnou souhlasí. A pak nasedáme a jedeme. New Yorkem.

Jedeme New Yorkem, ale za boha nevím kam vlastně. Řidič zapíná rádio. Na nic se mě neptá. Směr máme zatím dobrý, je to plus mínus na jih, kam potřebuju. Nevím ale, jak dlouho nám to vydrží. V jedné fázi musíme zahnout, a to mě teda zajímá, jak pozná kdy, když nezná moji adresu. Opatrně si ho prohlížím. Třeba new yorští taxikáři nejezdí na přesné adresy, napadá mě. Třeba jezdí podobně jako metra, buďto sever-jih, anebo východ-západ. Možná si budu muset najít jiný taxík, až budu chtít odbočit. Ale naštěstí ani New York není totálně odlišný. Taxikář po chvíli tlumí rádio a nefalšovanou cizí angličtinou se mě ptá:

"Hukam he hukam?"

Aniž rozumím jedinému slovu, bryskně vyklopím adresu.

"Huhutřihuhuhuha, bohoholihuhuha," opakuje po mně.

Tohle je pozoruhodná vlastnost new yorských služeb. Když o něco žádáte v krámě, v restauraci, v knihovně, většinou po vás zopakují objednávku. Chápu smysl něčeho takového. Má to vyloučit případná nedorozumění. Problém je, že v devadesáti procentech případů tomu, co zopakují, nerozumím. Ale nechci dělat problémy. I tentokrát to odkývám, i když, co se mě týče, klidně mohl říct:

"Opravdu chcete, abych vás teď, ve tři ráno, odvezl do Brazílie, kde se svlečete a před mými zraky budete zápasit s aligátorem?"

Jedeme dál směr jih.

Už jsem jel v New Yorku taxíkem jednou, takže tohle je moje druhá jízda. Na základě dvou cest rychle buduju následující zobecnění: v New Yorku existují dva druhy taxíkářů: jedni řídí; druzí povídají. Předchozí taxíkář patřil do první skupiny. Tenhle, navzdory tomu, že s angličtinou evidentně zápasí, je v té druhé. Na silnici se moc nesoustředí. Spíš na mě. Na jedné z křižovatek jsme neumřeli pod koly aut přijíždějících z vedlejší ulice jen díky tomu, že jsem včas začal křičet, aby zastavil. A že mě okamžitě poslechl.

"Huhu ve tři ráno huž těm moc pozornost já nevěnuju," hlásí mi hned nato klidně, zatímco se nám nad hlavami houpe červené světlo. Vida, napadá mě, a sám jsem překvapený, jak to beru klidně. Tohle byla první věta, které jsem rozuměl.

A tímhle okamžikem naše rozmluva dostává nový rozměr. Pořád sleduju silnici a hlídám, abychom do něčeho nevrazili, a taxíkář mi mezitím vypráví příběh v jazyce, který konečně znám. Je to příběh, který jako bych už slyšel tisíckrát. Rodiště mého taxíkáře: Súdán. Ve dvaceti: studia na univerzitě. Obor: politologie. Ve třiceti: post-doktorand na katedře politologie. V pětatřiceti: asistent tamtéž. Ve čtyřiceti: habilitace na profesuru. V pětačtyřiceti: útěk ze Súdánu do Ameriky. V šestačtyřiceti: odmítnut snad ze všech univerzit, co v Americe existují. Důvod: jeho angličtině nikdo nerozumí. V sedmačtyřiceti: počátek kariéry taxikáře.

Samozřejmě, že vím, kde jsem tenhle příběh slyšel tisíckrát. V Československu. No řekněte sami, nenaskočí vám v hlavě hned jména aspoň dvou tří profesorů, kterým se život zlomil v půli? Kteří učili na katedře a najednou bum, v sedmdesátých letech se z nich stali topiči? Rozdíl je ten, že v New Yorku je topič asi příliš dobré povolání, stejně jako byl v Československu taxíkář. A pak ještě... chtěl bych tyhle dva životní osudy srovnat dál, ale nemám čas. Taxíkář najednou brzdí a zajíždí ke kraji.

"Huh jsme tady," hlásí mi.

Rozhlížím se. Jsme na nějaké úplně jiné ulici, v nějaké úplně jiné části města. Vysvětluju mu, že tohle není správná adresa, a opakuju, kam chci jet.

"Omhuva, homhuha."

Taxík se znovu rozjíždí a pokračuje dál na jih, ale jen chvíli. Stavíme o dva bloky dál.

"Huh, jsme tady teď."

Teď už se ani nemusím rozhlížet.

"Ne, opravdu tady nejsme. Jsme někde úplně jinde..."

Taxikář mi věnuje vyčítavý pohled, a konečně přestává předstírat, že ví, kam mě veze.

"Kde je to, kam hete jet?"

A tak vytahuju z tašky mapu a začínám ho navigovat. A v tom okamžiku, s mapou v klíně, a zatímco nás míjí názvy ulic, housenky únikových schodišť a rozhoupaná světla na křižovatkách, mi dochází, v čem se hlavně liší jeho příběh od příběhu českých disidentů. Vybavuju si najednou Jarmuschovy filmy. Noc na zemi, ve které taxikář Helmuth z východního Německa bloudí New Yorkem. Postavy v Jarmuschových filmech to mají vždycky těžké, ale obzvlášť těžké to mají taxikáři. Jsou trochu nešťastní, trochu ztracení, ale nakonec ze všeho nejvíc směšní. Když disidenti odešli do sklepení, aby začali topit, bylo na jejich odchodu něco vznešeného. Jejich podzemí, jejich ústraní na mě vždycky působilo magicky, výsostně, mocně. Co si ale myslet o člověku, který trpěl možná stejně jako oni, možná víc, možná míň, ale nakonec nesmí dělat svoje povolání jen proto, že brebentí angličtinou, při které se prostě musíte smát? Není tohle nakonec mnohem horší úděl než jakákoliv vznešená sklepení, která v Čechách polykala odpůrce režimu?

Moje navigace se vyplatila. Konečně přijíždíme tam, kam jsem od začátku chtěl dovézt. Vysedám, a za sebou nechávám to, co si představuju jako slušné dýško. Auto startuje a odjíždí. Ještě se za ním ohlédnu a v té chvíli to už nevydržím; začnu se smát. Když jsme nasedali, taxikář zapomněl zavřít kufr. A tak, jak auto odjíždí, víko kufru cvaká do rytmu jízdy. Vypadá jako směšný šos, který zůstal přiskřípnutý ve dveřích, anebo ne, vypadá jako tlama hrocha, jako hroch, který by mě rád sežral, ale k jeho smůle ho někdo zezadu naložil na auto a odváží pryč, zatímco on za mnou naprázdno lapá svojí tlamou.

Život se může ve svojí půli zlomit nejspíš vždycky. Kolik je asi v dnešní době, teď, skoro dvacet let po revoluci, v Česku profesorů, kteří nikde neučí? napadá mě, zatímco opouštím ulici. A nemám tím na mysli bývalé odpůrce komunismu. Mám tím na mysli Ukrajince, Rumuny, Bulhary, prostě těch pár přistěhovalců, které naše silně omezená imigrační politika dovolí přijmout. O kolika lidech v Čechách nemáme nejmenší tušení, že jsou profesory a že se jim život zlomil v půli a teď dělají ve výkopu, o kolika lidech to nevíme jenom proto, že brebentí češtinou, která nám přijde nekonečně legrační? Jsou to jednotlivci? Desítky? Stovky? Ví to někdo?


31 názorů

macecha
07. 08. 2014
Dát tip
parádně napsáno, velmi čtivé .... T***

reka
30. 06. 2012
Dát tip
Díky za kritiky (nejen u tohohle díla, i u ostatních), moc mě potěšily. New York je zvláštní město, když jsem tam byl naposled, tak jsem se nemohl dočkat, až budu pryč, na druhou stranu, taková MOMA mi vzala dech, stejně jako mě velmi příjemně potěšila jejich veřejná knihovna. Cos v NY dělal?

Overkill
28. 06. 2012
Dát tip
Tady mi tvé moralizování skřípalo mnohem míň než v praseti. Možná proto, že jsem v New Yorku nějaký ten měsíc strávil. To město je k pláči a nikdo mi to už nikdy nevymluví *t

sepiolite
10. 12. 2009
Dát tip
to ne, to se nevyhýbej moralizování! jen do nás, to je potřeba! :) ale ať je od začátku jasný, že to nebude prča - takhle jsem se skoro styděla za to, že mi začátek přišel vtipný

reka
10. 12. 2009
Dát tip
Wronski, sepiolite: Díky. sepiolite: ten vážnější konec jsem tam chtěl mít, vlastně kvůli tomu jsem to celé psal, už od začátku jsem tu příhodu bral jen jako odrazový můstek k pointě. Na druhou stranu, rozumím tvým rozpakům - myslím, že totéž už měli u tohohle textu jiný, myslím že třeba totéž mi vyčítal těša, jestli ti dobře rozumím. Příště zkusím vyhnout se tak příliš okatému moralizování. Dík.

sepiolite
07. 12. 2009
Dát tip
miluju Jarmusche a tohle je dobrý, jen přemýšlím, jestli ten vážnější konec tak úplně koresponduje se zbytkem a jestli je ta rozvrstvenost plus,nebo mínus.. Jako čtenáře, který se od začátku bavil, mě konec nemile překvapil, ale z druhé strany je to zajímavé vyústění..takže jsem na rozpacích, ale všeobecný pocit je, že se líbí

Wronski
06. 12. 2009
Dát tip
úžasně citlivě napsané, vzalo mě to. *

jamoyce
16. 10. 2009
Dát tip
Je to dobře napsaný a místy mi to připadá skoro jako povídka. Což vůbec nevadí, naopak.

reka
08. 09. 2009
Dát tip
díky.

Yvaine
07. 09. 2009
Dát tip
Páni, vtipné (řeklo by se i veselé) a přitom s poměrně vážným, zamyšleným a k zamyšlení nutícím podtónem, tuhle mnohovrstevnatost obdivuji.

těša
14. 07. 2009
Dát tip
smělej jsem chtěl říct, samozřejmě.

těša
14. 07. 2009
Dát tip
a - že jsem tak skvělej - jak se dá něco vecpat novinám? od září budu studovat v brně žurnalistiku, tak bych docela rád navázal aspoň trošku někde nějakou spolupráci, ale rád bych s něčím tištěným, páč jinak mám pocit, že ej to úplně na dvě věci.

reka
10. 07. 2009
Dát tip
sorry, byl jsem teď pár dní mimo, neměl jsem čas odpovědět. Díky za poznámky. Hlavně to, že by nemělo být zvlášť vyprávění, pak vysvětlení - souhlasím s tím, tyhle části by určitě měly být víc organicky propojené, to vysvětlení by mělo přijít samo, neměl bych ho tam cpát, a pokud cpát, tak ne na konci, mělo by být součástí vyprávění. Příště snad budu vědět líp. Vlastně to bylo psané pro noviny, a těm vadilo přesně totéž, co říkáš ty - ten poslední vysvětlovací odstavec. Jsem rád, žes ocenil Jarmusche, ta jízda byla fakt jak scéna z nějakýho jeho filmu. Nové věci... teď bohužel na psaní vůbec nemám čas. Dokončuju doktorát a mám fůru práce s tím. Po létě se to snad změní. Jakmile budu mít něco nového, dám ti vědět, budu moc rád, když si na to třeba najdeš čas a přečteš si to. Tak ještě jednou, dík za komentáře, a promiň za takhle opožděnou odpověď. A že pozdravuju slečnu.

těša
01. 07. 2009
Dát tip
Nové věci? neposlal bys mi je, prosím? ale ne teď, už mám být dávno ve městě, mě zas slečna zabíje, achjo. a můžeš za to ty!!!

těša
01. 07. 2009
Dát tip
ten mě bavil. nevíš, proč jsem ho předtím vynechal? Hlavně ten jarmusch mě potěšil, mám ho moc rád. napsaný parádně, takže se mi to četlo dobře, téma mi taky přišlo výživnější než u tamtoho, ale celkově se mi zase nezdá ta koncepce, kdy je nejdřív příběh a pak jeho "vysvětlení", připomíná mi to trošku ezopa, který mi vždydcky přišel víc k smíchu než k myšlení (to zase tohle ne). myslím, že ta pointa, smysl, výklad, ponaučení by mělo být mezi vyprávěním, ne za ním. a - pokud možno - by mělo zapadnout a trošku se skrývat, buď za metaforou nebo mezi řádky, a nebýt takhle explicitně vykřičený jako tady v posledním odstavci. Mimoto se mi tam nezdá ten závěr s množstvím lidí u nás a jinde - to už by podle mě měl fejeton nechat na čtenáři, který si přečetl o jedné přehnané situaci, za níž se schovává celý problém. Tohle je totéž, jako u toho minulýho, nicméně je to fakt výborně napsaný, takže mě to až tak moc neštvalo. --- v předposledním odstavci bych nejdřív popsal klapající kufr a teprve potom se začal smát. připadalo by mi to logičtější, takhle zpočátku nechápu, co je k smíchu. (a právě tahle scéna mi připadá nejlepší, opravdová, banální, směšná a s velkým přesahem, který vlastně v pár větách říká to, co celý text.)

reka
11. 01. 2009
Dát tip
Díky. Myslim, že rozumím tvým výtkám. Psal jsem to v době, kdy jsem si zkoušel fejetony, a chtěl jsem, aby z toho čtenář dostal víc než jen příběh. O ten mi tolik ani tolik nešlo, spíš o formulování názoru. Chápu, že ten poučný tón v druhé části může rozčilovat - ale moc nevím, jak by se to dalo napsat bez něho. Jinak to, co tu mám, jsou starší věci. Nové sem nedávám, protože jsou na písmák příliš dlooooouuuhé. Hodně štěstí s psaním (a čtením).

Nejdřív jsem četl Budík, pak Talíř u sloupu a zkusil jsem skočit rovnou sem.Je to ohromný krok dopředu. Vím , že jsem dost mladý na nějakou skutečnou kritiku, ale mám dojem, že švih a vtip a akce, která se třpytila na začátku textu se na konci vytratila.Dost mi tam skřípou poučné údaje a vzpomínky. Možná by to šlo nějak líp formulovat. Pravda ale je, že já psaní nerozumím. Já jen rád čtu hezké věci. Tohle by mohl být dobrý text. Můj táta mi říká, že než se naučím psát,budu se moci živit jako krmič odpadkových košů. Tohle píšu protože vím jak je opravdový názor, pravda, nebo to co si myslíš, jak je to cenné říct autorovi.Protože to pomůže.

reka
05. 01. 2009
Dát tip
jisuch53: Fejetony tady nejsou zrovna dvakrát populární žánr, takže mě ani nemrzí, že nemám moc tipů. Když jsem to sem dal, byl jsem rád, že si to vůbec někdo přečetl. Díky moc! čučenka: díky. Jo, bylo mi ho taky tehdy líto, i když v New Yorku se moc na lítost nehraje, to bys musela litovat asi všechny taxikáře.

čučenka
04. 01. 2009
Dát tip
Chudák huhlavý neorientující se taxikář..

No, nabídka více než lákavá (i když taky žádnej megahulič nejsem), ale obávám se, že to nezvládnu... rodina, kapela, psaní - a na Utrecht už čas není. Tak tam pozdravuj. B.

reka
27. 11. 2008
Dát tip
Jo, Coffee shopy tu jsou. Když já na to hulení moc nejsem, většinou se spíš k tomu připletu, když kamarádi něco maj, a pak jediný stav mysli, kterého dosáhnu, je, že mi je blbě. Občas kromě toho ještě bliju. Ale jeden coffee shop tady je takovej pěknej, na lodi, hned vedle vězení. Přijeď, provedu tě!

Dvě stě tisícovej Mělník... až se mi z toho zatočila hlava... to snad radši ani ne ... no, Coffie shopy tam ale na rozdíl od Mělníka sou, ne? :-)

reka
27. 11. 2008
Dát tip
Utrecht je tiché maloměsto, trochu jako Mělník, jenom s tím rozdílem, že má dvě stě tisíc obyvatel. Představ si dvěstětisícové maloměsto! Musel bych asi umět psát jako ty, abych něco z toho města dokázal zachytit.

Ahoj, zdravím z Mělníka. Hezký čtení. Kdy napíšeš něco o Utrechtu? Měj se!! Bohouš

tanec
21. 03. 2008
Dát tip
Víme, že jsou tu, ale o našich lidech je to známé v cizině.Kde oni pracují? Na podřadných místech, pokud neměli nějaké známé v místě kam odešli,tak co s tím?

už len vytlačiť v novinách *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru