na cestě

Stáhnout kaťata, nacpat do řitě kytku a vystavit svou takhle okrášlenou prdel pro všechny kolem. Je to docela jednoznačnej vzkaz, ale co jako.

Už ste někdy jen tak poslouchali hlásky v hlavě? To je vám bordel, že by se z toho jeden jednoznačně podělal. Samý: „Zakuchni tu děvku v růžovym támhle naproti.“ „Neeee, nedělej to, dyť seš hodná holčička!“ „Tak támhletoho zgelovanýho typa. Dyk ti leze na nervy už jenom tim, že dejchá TVŮJ vzduch!“ „Lidi jsou hodní, nemůžeš na ně být ošklivá jenom proto, že máš špatnou náladu.“ „Proč? Proč?! PROČ?!“

Eeeee.............člověk má sklony bejt patetickej..................já obvzlášť.

Někdy to je jen........ha..........haha..........ha.......hahaha.........někdy to je jen protože se nechávám kosit svejma emocema. Sou tak silný, tak intezivní....chmmm.......už jste se někdy svíjeli na chodníku jenom z toho důvodu, že vám cosi dralo vnitřnosti. Vybuchoval vám vnitřek a vám se tmělo před očima, řezali jste se na kusy, abyste mohli vyndat svoje zahnilý srdce, který straší explozí. Vnitřní terorista. Následky platonický lásky.

Já nežeru kytky, když se cejtim v obvzlášť umělecký náladě. Ani se nezpíjim do absolutního nic. Nehulim, páč asi nemam zdroje a............a tak.

Všechno už je chabý v porovnání s tim, co se se mnou děje vevnitř. Absolutní štěstí střídá absolutní chandra. Jo....a v pubertě už bych taky bejt neměla. Tak nevim....

Brácha se zase zbořil někde na trapný akcičce vysokoškoláků z oboru software a managment a děda se asi nabořil někde s kolem, bo co, páč má tlapu v sádře a tvář mu zdobí solidní moncl. Matka je lepší studentka než já, je to tak trochu k vzteku. Když jí řeknu, že si u sebe koušu do zápěstí, tak řekne, ať jí pomůžu s úkolem. Já řikám: „Pojď se projít.“ A ona: „Nooooo, já se musim učit, víííííš!“ „Tak jo....oukej....beru....“ A můžu se jít kousat dál.

Sedla jsem vám takhle na vlak, že někam pojedu...jenže von už z tohodle nádraží nikam nepokračoval. Tomu se říká docela pech.

Tak jsem zkusila jinej a ten mě vodvez tam, kde mam chatu.

Něco mě nutí zůstat ve známym světě.

Tak já příště zkusim letadlo. (už to vidim...nejbližší let směr Brno!)

Brácha mi říká: „Ty vole, ségra, seš krásná baba.“ „Hmmm.....a co s tim jako?“ „Víš.....já už to dlouho neměl.........“

A tuhle se ke mně tulila jedna buzna. Musim podotknout, že ten chlap každopádně hezky voněl. Pak se ukázalo, že vlastně až taková buzna nejni.

Nasedla jsem na kolo – to na kterym se roztřísk děda – a roztřískala se taky. Já měla větší štěstí. Narazila jsem si kundu, třeba nebude chvilku k použití. Doufám. Je to divnej tvor. Šedá eminence.

Pak mi tuhle jeden malíř vysvětloval, že je neškodnej, že u něj klidně můžu přestat, že by si nic nedovolil, že by ho to sice sralo, páč by píchal jak divej, ale klidně mu můžu věřit.

Nemůžu si moc dobře sednou, ale přemejšlim jak se dostat co nejdál. Třeba balónem! To by byla krása, nechat se unášet větrem. Nechat se posrat ptákama a tak......eh..........zase ty ptáci.

Tuhle jsem se rozbrečela na oslavě registrovanýho partnerství....můj kamarád Karel (narozen coby Dita)...se nechal registrovat se svou milou Soňou. Jsou to herci. Večer měli nááááádherný představení. Bylo to o tom, jak se dali dohromady. Já bulela jak želva. Nic tak upřímnýho jsem dlouho neviděla, mrazilo to. Třeba normální vztahy asi nikdy nebudou takhle čistý. Která z vás žen by milovala muže s kozama a dírou? Kterej z vás chlapů by si – upřímně - vybral vysloveně mateřskej typ? Soňa opravdu není modelka...a hlavně. Miluje Karla.

Chtěla jsem se rozeběhnout za město a utýct pěšky. Ale zdržel mě kamarád, že prej bude hrát na kytaru, musim mu držet palce. Hrál dobře, zpíval příšerně, texty neuměl....melodie taky ne, ale já se cítila užitečná – měl se ke komu na tý akci vrátit. Hezky se o mě celej večer staral, ještěže touží po Haně. Ale to já toužím taky. Všichni, kdo ji známe, po ní toužíme.

Pak si pro mě zajela máma, z oka mi vypadla čočka...polovinu večera jsem koukala jen napůl a tak jsem si to jen z poloviny užila. Ach ano, od té chvíle je mě jen půlka. Uvědomila jsem si, že samotnej člověk nejni kompletní.

VYSTŘIHUJU KŘÍDLA Z PAPUNDEKLU!

Svíjim se někde hluboko v sobě. Vejblitky z hlavy se mi sypou kolem těla. Jak my se k sobě chováme hnusně!

Jsem patetická.

A ráda přemejšlim.

A i ten brácha se už vyspal ze svojí opice.

Jen ještě na rameni cejtim dotyky chlapa z tramvaje. Říkal: „Slečno, já bejt mladší, tak se do vás okamžitě zamiluju.“ „Já do vás ne.“ „To je škoda.“ „Jistě.“ „Co to čtete?“ „Knihu.“ „A co píšou?“ „Já vam ani nevim.“ „Aha, slečno, já bejt mladší, tak se do vás okamžitě zamiluju.“ A pořád mi rovnal padající ramínko. Antikoncepční náplast je podle něj proti chřipce a hladil mě po rameni a za uchem měl vrstu nerozmazanýho vosku na vlasy.

„Já bejt mladší.....“

Přemejšlim, kam pojedu....když si to naplánuju, tak se mi magické zmizení snad konečně povede. Jenže já už mam koupenej lupen na Mezi ploty a mam kočky, tak to budu muset odložit na jindy. Třeba až budu stará a nic nebudu mít naplánováno... Teď teda můžu dál zkoušet náhodu....jenže já vim, že mě to stejně vždycky zanese za mámou a tátou. To se nám dětem stává....i těm divnejm.

To mě přivádí k tomu: HLEDÁM RODIČE NA PLNÝ ÚVAZEK – moji se rozhodli se moc v tom rodičování nepřetrhnout....DOSTANE SE VÁM ODMĚNY V PODOBĚ KRÁSNÉ DCERY (tak co tatínkové...dáte si?), DVOU ROZMAŘILÝCH A LÍNAJÍCÍCH KOČEK (maminky uklízečky...to bude něco pro vás) A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ MOŽNOST BYDLET V POMĚRNĚ PŘÍJEMNĚ ZAŘÍZENÉM BYTĚ!!!! OD VÁS ŽÁDÁM JENOM TAKOVÉ TY BEŽNÉ VĚCI...teď si na žádnou nemůžu vzpomenout. Co vlastně ti rodiče mají dělat?

Chtěla jsem jet na chatu na hory a zjistila jsem, že Horní Polubný nejni ani pořádně na mapě. Tak kdybyste to někdy hledali – je to hned u Kořenova.

Praha,,Černý Most 14:26  3   167106 11
Kořenov,Příchovice,Motorest 12:05

2 hod 21 min, 118 km, 115 Kč jede v

Tak jedem ne. Nevim, jestli tam nebude nějaká část mé rodiny, ale to neva. Se tam vlezem vždycky.

Rozhodně je to lepší než se kousat doma. Uvážu kočky kolem krku a můžem razit. Prachy nepotřebujem, jenom na cestu tam a pak se uvidí. Jedli jste už někdy kořínky. Já ne...je na čase zjistit, jaký to je. Předpokládam, že hegeš. O to líp.

Mladá dámo, dneska jste si teda opravdu přispala. Za pět minut končí vyučování. No hlavně, že jsem dorazila, ne? Nakonec nikam nejedu. Jako obvykle.

Týpek v trafice se tváří jak Bůh: „Takhle se chováte, když někam jdete? Ani NEPOZDRAVÍTE!“ Já na spolužáka: „Kryštofe, pojď pryč.“ „No jen vypadněte!“ „Milej pane, primo – nemůžu za to že ste hluchej, secundo – nemůžu za to, že tu máte hovno, proto jdem ostatně pryč, tertio – přeju příjemné podnikání s tímhle přístupem!“ „Já bych tam zašel a promluvil si s nim,“ mne si ruce jinej spolužák. A mi je z toho trapně. Dyk se třeba ten pán jen špatně vyspal.

Prej sem koketa. Prej to ze mě teče jak éterickej olej. Já nevim proč. Nikdy mi to nedocházelo. Až teď. Co mam dělat, aby to tak nebylo, když to nedělám naschvál? Když to ani nevnímám? Proč se chcete topit v éterickym oleji s ženskejma hormonama, pánové. Jenom dva prstíčky....

….a hned zase půjdeme....

….ani si nevzpomeneme....

Nasedla jsem do auta – ne, nemam řidičák, ale pedály rozeznám a řadit taky umim.....vyděsila jsem hrdličky na telefoních drátech.....motor zařval a pak to chcíplo. Chtělo by to lehčí nohu. Trochu se s tim vozítkem pomilovat. I ono je pak povolnější. Líbám volant a cejtim, jak se vehikl chvěje blahem. A jedeme. JEDEME..... Ach....nasadila jsem smrtící rychlost čtyřicet za hodinu...v očích tak trochu smrt....už se řítím, lidi, do neznámých dálek. Po deseti kilometrech mě staví policajti, že prej brzdim provoz. „Pojeďte se mnou,“ šeptám – zcela záměrně koketuji. Ne...takhle to fakt nefunguje. Vezou mě zpátky na chatu, kde jsem si auto přivlastnila bez tátova vědomí.

„Kočička se vám pokoušela uject s autem, znáte ji?“ „Já tě zabiju, ty parchante!“ „Čau, taťko.“ „Hlídejte si ji, pane, je praštěná.“ Pak už jsem utekla do lomu. Jezděj tam na endurech a crosskách a vypadá to moc hezky. Taky se tam v léte po dešti zvětšuje malá tůňka na průzračnej rybníček, Zrzečka se tam koupala. Vypadala jak irská víla. Lesní panna. Křehule pihatá. Bradavky jí trčely daleko dopředu a rezatej bobřík nahlodával moje chutě. Dneska tam ale ona nebyla. Ona už totiž vůbec nejni moje. Ani tam nebyli ti jezdci. Jen se tam plížil mladší z policajtů. Okázale jsem dělala, že nic. Pak stál za mnou, prsty objížděl esíčko páteře od krku po ocásek. „Já vás nechci, pane policajt,“ ječí mi hlásek v hlavince. „Ale chceš ho! Chceš!!! Dyk už máš ve spoďárách jezero!“ „Nechci....nechci......nechci...........nechci.........ne.......ne....................................ne.....................................ach“

Byl zrzavej. Všude.

Zkoušeli jste jako malí dělat padák z deštníku? Taky vám to nefungovalo?

„Heleď, kočičko, pojď sem,“ pani řídící si mě volá k sobě. „Ano?“ „Kdy máš zítra směnu?“ „Nooo, odpoledne, proč?“ „Aha, víš, já bych tě potřebovala na předávání kytek při zahájení veletrhu.“ „Proč ne? Dobře.“ „Jsi taková reprezentativní. Jen si budeš muset vyndat ten kroužek z nosu.“ „To já ale nemůžu, mam ho tam čerstvě.“ „Hmmm....tak je to vždycky...no nic.“ „A bude vám vadit malá pecka? Já to zkusim vyměnit.“ „To by asi šlo. Tak se zejtra pořádně vykočkuj. Budou tam nějací ministři a zahraniční delegace.“

Ministryni školství jsem měla chuť kytku nacpat do držky. Asi to na mně poznala. Moc nadšeně se netvářila.

Narazila jsem si kamarádovy slipy na hlavu a běhala tak po Teplicích. Měli jsme něco málo vypito, ale rozhodně to nebylo tak tragický, jak se mohlo zdát. „Jáááááááááá se vznááááááááášííííííííííím!!!!!!!!!!!!!“ Zakázali nám na tejden vycházky. Ty slipy ještě sem tam nosim. Na hlavě málokdy.

Už vim, co chci. Rogalo. Čapne si mě vítr....už zase....a já si poplachtim....třeba až za hory a doly. Chtěla bych se zřítit do Baltu. Pak by mě to vyplavilo na Polskej břeh....cejtila bych se jako jantarová slza. Vzaly by si mě hodný lidové a prodávali jenom vybranejm mužskejm, abych jim dlouho vydržela. Mi už to bude jedno, páč se praštim do hlavy o to rogalo, jak budem padat a tak vůbec nebudu mít rozum. Budu jenom hezká. Takovou mě přece muži chtějí. Krásnou. Hebkou. Vlhkou. To budu. Od moře. A taky budu slaná. A trochu pomlácená, ale to přece chlapům dodá ještě víc pocit, že si se mnou můžou dělat, co chtějí.

Jsem tak patetická. Och....ach.......miluji.....toužím......po rukách, co mě vezmou a už mě nikomu nedaj...............................

Tak, konec srandy. Jednou jsem zkoušela jezdit na kolečkovejch bruslích. Samo, že tento pokus byl zakončen návštěvou chirurgie nejbližší nemocnice. Pokoušela jsem se našim zdrhnout z kopce, jenže von ten kopeček byl prorostlej kořenama....i přes beton. A flák ho na zem. Jak mi rovnali ruku...na tý chirurgii....tak mamina plakala v čekárně, jako bych už se jí nikdy neměla vrátit. Já nechtěla, ale stejně mě jí šoupli zpátky. Ten rok jsem měla jet na vodáckej tábor. Těšila jsem se....s tou zlámanou rukou sem nemohla. Zkazila jsem dovolenou rodičům. Ale za pokus to stálo.

„A až na to zvonění telefonu, co slyšíte a přitom nikdo nevolá se cítíte v pořádku?“

S dospělejma je někdy fakt sranda, bez psiny, i s těma, co jsou stejně starý jako já. Ty jsou už většinou taky dospělý, já ne. Zasekl jsem se tak ve čtrnácti. Pak už se mi nějak nechtělo moc namáhat s vývojem. Však ono stačí mít velký oči a sladký polibky z těch nejměkčích rtů, který jste kdy ožužlávali. Co ti lidi pro kočičky neudělaj za pusinku na čelo.

„Vezmeš mě s sebou?“ „Kam?“ „No tam kam jedeš?“ „Já nikam nejedu.“ „Ale jedeš. Kam jedeš?“ „Ale já.....“ „Kušuj! Kam jedeš....jedem?“ „Nikam. A dost!“ „Dejvíku....“ „Ženská praštěná!“ „Dejve....“ „Nech..........“ „........Dejve............hmmmmmmmm.......“ „Ach..............ty..............kam........kam chceš jet?“ „Kam..........................kam...já vlastně nevím.“

Chytlo mě to za žaludek a roztočilo........fláklo se mnou o zem. Co to je? Co se to vlastně děje? Všichni civí. Proč civí? To ještě nikdy neviděli nikoho citově založenýho? V křeči na zemi....na Andělu....na křižovatce........

„Jsi anděl.“

Hele, tramvaj.........je tak hezká. Ta nová, víte, stříbrná. Co zní jak letadlo, když v ní jedete.

„Ježiš, ty seš kráva!“ „Co? Proč?“

Koloběžka. To bude to pravý. Tu zvládnu i já. Já mam takový štěstí, že nemusim řešit podělanou kryplkáru!

„Bože, jestli tam někde seš, tak mi prosím sešli létající talíř.“ „Dcero, to je obor mýho syna.“ „Díky Bože, já mu napíšu.“ „Napiš. Ale raději ne o vánocích. Já to nechápu, ale to vždycky jako by se celej svět zbláznil....chudák Ješua....aby se z toho jednou taky nepo.....“

Až budu mít létající talíř, nejdřív navštívim Elvise....zazpíváme si Love me tender. A pak se zaletim podívat na Slunce, třeba mě nesežehne. A třeba jo. Třeba to tak má bejt.

Žádnej talíř nebude. Ješua by se nesměl furt cicmat s tou svou Magdou.....chjo....všude je to stejný.

„A slečno, to je kérka? „Ne, to je nakreslený fixou.“

„Pěknej netopejr, slečno.“ „To je kočka.....kočka s dračíma....no budiž......netopejříma křídlama.“

„Pěkná kočka.“ „Ha.....první člověk, co to poznal!“ „Já jsem Jan....malíř.“ „Aha. Cvičený oko. Křídlatá kočka, to jsem já. Pomůžete mi odletět?“ „To asi ne, ale mam volnej kvartýr.“

Svézt se tak třeba na blesku. Beru foťák...cvakám....cvakám....blik....prsk.....a ono pořád nic.....asi je to rozbitý.....

„Ještě pořád máš nohy jak čárovaný kódy?“ Ehm.....jistě......kreslím si červenou propiskou na stehna čárky........za každýho motýla v břiše jednu......Motýli! Proč mě to nenapadlo hned. Zapřáhnout si motýly. Ti už budou vědět kam chci. Jako všechna zvířata mají smysly o kterejch se můžem jen dohadovat....jsou tak neuchopitelné......smysly.......

Díváte se na mě? Koukáte se? Jo? Stojim před váma, jo. Fakt! A mam na sobě holinky a otrhaný tepláky a k tomu podprsenku s flitrama. Co jsem? Kdo jsem? Heh? No? No tak....... Přece zkrachovalá břišní tanečnice. A těch bílejch fleků na teplákách si nevšímejte.....ani krusty kolem úst a zaschlejch kapek ve vlasech. Dnes vám totiž zatančím. Tento tanec se jmenuje Na odchodnou......jen na svíčky nemám a hudba taky schází. Budete si ji muset představit. Tamtam...týdadýda....tikitiky....týýýýýýýý.....lalalnana...náááááánananáááááááá.....týdanáááááááá......tamtamtadam......nýnanýýýýýnanananana

....škyt...............zapomněla jsem jak je to dál.....

„Zmlkni už!“ „Ne! Tvůj hlas nesmí....NESMÍ umlknout!“ „Hovno, drž už hubu!“ „Povídej dál. Piš. Jsi jiná a přece stejná. Jsi....k pomilování.....“ „K omrdání.....“

Už i ty hlasy. Hlásky. Samo-sou-........

Kytka mi v zadku uvadla. Konečně ji můžu vytáhnout a sednout si do vlaku....v kapse mám zpáteční jízdenku. Jak patetické.