Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Frea

20. 05. 2007
1
2
1717
Autor
karmen
Tmavá noc halí místnost do své nádherně strašidelné, osamělé temnoty. Na veliké posteli v péřových peřinách se choulí drobounká postavička s vlasy rozhozenými na polštáři, očima hledícíma kamsi do dálky za kamenou zeď a tělem vyčerpáním napnutým k prasknutí. Další bezesná noc, spíše probdělá. Ale co by taky čekala za ty měsíce neustálé dřiny, kterou není nikde vidět. Lidi kolem ní se řídí starými zavedenými pravidli. K čemu tu vlastně je ona? A proč? Jaký důvod má její bytí tady na tom smutkem opředeném místě. Polkne a otře snad již po sté neposlušnou slzu klouzající po hladké tváři. Tiše, aby nikoho neprobudila vstane z postele opatrně se vykrade z pokoje ke schodům a pak dále do velké síně. Rozžehne oheň v krbu a pohodlně se usadí do velkého křesla. Přitáhne si chlupatou přikrývku úžeji k tělu a hledí do plamenů. Oheň jako by přesně věděl jak utěšit zimu v jejím nitru, plápolal a voněl, měnil se. Ucítí vzácný pocit klidu a míru, jako už dlouho ne. „Poslouchej,“ zašeptá kdosi. A ona padá do propasti plné světla ohně, který nepálí.Vítá ten známí pocit, který opřede její mysli. Už nebude sama, na chvíli. Slyší blížící se kroky kdesi pod ní. Usnula, ač to pokládala za nemožné. „Poslouchej!“ Frea otevře oči, jako pírko se snese do zahrady prosluněné něžným světlem, které pohlcuje vše kolem svou láskyplnou přítomností. Z prostředku záře vystoupí bytost. „Vítám tě, dostala si se dál než sme čekali, malá vévodkyně z Breanu.“ Frea se ukloní. Hlavou jí táhne tisíce otázek bez odpovědí, ale není schopna je vyslovit nahlas. „Si dědičkou ne moc mocného rodu pro vás, ale velmi blízkému pro nás.“ Pohlédne jí do užaslých očí. „Tvá nevědomost mě udivuje, ale neboj za tu chvíli co budeš spát dozvíš se co potřebuješ vědět.“ Dívka přikývne. „Tvá matka ti měla předat dědictví, které dostává do rukou prvorozená dcera po všechny generace. Tvoje otázky…..si stejná jako ona, nedočkavá…“usměje se a pokračuje. „Ona bojovala proti tomu, jenž ohrožuje celou naši zemi a zotročuje další pod svou mocnou nadvládou zla. Ty jsi vyvolena toto ukončit, proto jsem tě již od narození bral na toto místo, aby ses naučila to co potřebuješ – ovládnout svou empatii, naučit se překonat zábrany své mysli. Uspěla si dostala si se až sem.“ Frea přešlápne a jemný vánek pocuchá její dlouhé tmavé vlasy. „Proč? Proč já? Co mám udělat? Kdo byla má matka, má pravá matka? Nejsem vévodkyně, jen její služebná!“ bytost se zasměje. „Ne je tomu právě naopak, ale na to teď není čas. Poslouchej! Pod krbovou římsou ve velké síni najdeš to co budeš potřebovat. Pak až uběhne doba dvou dnů vydobij si své právoplatné místo. Až se tak stane vem koně a jeď k zapadajícímu slunci. Cestou rozvíjej své schopnosti a věř jim stejně jako instinktu. U stromu Mondeon najdeš …..“ bytost zalapá po dechu a Frea cítí jak i jí svírá bolest. Snaží se pomoci, ale to co s ní mluvilo přetrhne spojení. Vyděšeně se probudí. Slunce za chvíli vyjde a hrad se probudí spolu s ním. Byl to sen? Věděla, že to nebylo poprvé? Ne, jenom to cítila. Zvědavost byla silnější a tak rychle opustí své vyhřáté místečko a začne prohledávat okolí krbu. Kousek po kousku zkoumá krb. Plameny nepříjemně pálí. Mávne rukou a jejich žár se utiší. V horečném hledání si to ani neuvědomí. Konečně! Prozkoumá hrbolek a lehce zmáčkne. Kameny se v tom místě rozestoupí. Štíhlými prsty prozkoumá prostor. „Freo, co tam děláš?!“ zazní za jejími zády pánovitý hlas. Zpanikaří a schová to co našla do záhybů sukně. Otočí se. „Nic, můj pane, jen se zahřívám,“ muž se zamračí a lačným pohledem si prohlédne její postavu. „Pojď ke mně, Freo!“ zašeptá. Dívku zamrazí. „Omlouvám se, pane, ale musím jít … mám práci.“ Mužovo tmavé obočí se spojí u kořene orlího nosu v tmavý, nahněvaný mrak. „Říkám ti ke mně!“ zavrčí a pohled významně přenese na bouli na svých kalhotách. „Spolehni se na empatii a instinkt !“ rozezní se jí v hlavě nedávná slova. Zvedne hlavu a zpříma pohlédne do jeho vodovatých očí. „Ne!“ obr vzteky zaúpí. Jediným skokem se ocitne u ní a tvrdě popadne drobnou ruku. „Nečekal sem tak dlouho na to až budem sami, aby mi coura, jako ty dala košem!“ zavrčí a masitými rty zaútočí na Freiny. Ten hnusný dech! A tlustý, slizký jazyk! Ruka na jejím pasu. Ve Free hoří vztek. Má pocit, že vybouchne, pokud mu nedá volný průchod. Zkusí se vymanit ze sevření. Marně! Náhle se zamlží její smysli. Rudá barva jí létá pod zavřenými víčky. Hromadí se…. Rudá záře vytryskne z jejího nitra. Zasáhne muže do spánků. Zakolísá, vykřikne a svalí se v bolesti k dívčiným nohám. Zaboří svou vůli hlouběji do jeho mysli. Pustoší, nevybíravě prohledává vzpomínky. A pak…..znechuceně opustí jeho mysl s pocity překvapení, nad tím co udělala, vítězství. „Zkus někomu říct slovo!“ zašeptá mrazivě a překročí ležící tělo. Konečně konec dne! Frea zaleze na své oblíbené místo. Vnímá život kolem sebe, ví přesně, co jaké zvíře, rostlina dělá a cítí. Od té události ráno si toto začala uvědomovat. Nejprve jí to vyděsilo, byla dezorientovaná, ale teď. Usměje se a vyndá tajemný úzký vak. Roztřesenými prsty vytáhne stařičký, zažloutlý pergamen. Rodný list! Pomalu si přečetla obsah znovu. Dále nalezla mapku. Křížek označoval skálu hluboko v lese nedaleko od jejího místa. Bez rozmýšlení se tam vydá, unešená novými skutečnostmi. Obrovský kamenný útvar nalezla po dvou hodinách chůze a překvapeně zjistila, že v mysli už tu byla mnohokrát. Dotkne se skály a ona se rozestoupí. Pochodně se sami od sebe rozsvítí. Frea zaváhá, ale zvědavost je silnější než strach. Vstoupí. Pochodně vedou úzkou cestičkou, která se asi po pěti metrech rozšíří do neveliké místnosti s kruhem zářivých kamenů v jejichž středu leží meč v rudé pochvě se zlatou zlatou rukojetí ve které jsou zasazené kamínky temně fialové a krvavě rudé barvy. Free se zatají dech. Taková nádhera! Klekne si a natáhne ruce. Meč se vznese do vzduchu a lehce se uloží do jejích dlaní. Pulzující energie jí projede, cítí sílu, moc. Děsivě nádherné! Uchopí rukojeť a lehce vytáhne meč z pochvy. Jeho rybízově zbarvená čepel odráží světlo pochodní. „Neuvěřitelné!“ zašeptá. Před ní v temnotě se rozsvítí další světlo, jako ve snu pokračuje v cestě, aniž ví jestli je nebo není správná. Ze stříbrné mlhy před ní se objeví zlatý kůň s nastraženýma ušima a pohledem upřeným na příchozí. Pohodí hlavou a zařehtá, malá kopýtka rozezní zem. Frea počká až se k ní přiblíží. Malý růžek na jeho čele! Ale to ne, vždyť to je legenda! „si sen?“ zašeptá a malý koník položí měkký nos na její loket. Celou paží projede mravenčení a stříbrné světlo ochromí smysli. Omdlí.

2 názory

karmen
21. 05. 2007
Dát tip
diky :)

Kosatka
21. 05. 2007
Dát tip
Čteš se krásně,Karmenko:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru