Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 441 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

do stejné řeky...
datum / id25.05.2007 / 246514Vytisknout |
autormaartin
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno2238x
počet tipů20
v oblíbených2x
do výběru zařadilHonzyk,
Prolog
je to dlouhý, no... snad to někdo dočte
do stejné řeky...
V tom městě jsem už tolik let nebyl, a přitom jsem jím dvakrát týdně projížděl. Ale některé rány bolí a jizvy se hojí pekelně dlouho.
Vlak zastavil, vyklopil pár cestujících, jiné nabral a znovu se rozjel a já jsem vždycky jen koukal z okna na poloprázdné nástupiště, sledoval jsem vágusy a somráky na lavičkách před výčepem i psy u popelnic. Někdy jsem otevřel okno a ohlédl se zpátky. Osamocený výpravčí v červené čepici, s plácačkou zasunutou pod paží, se zmenšoval, ztrácelo se i nádraží a město se vracelo do tmy.
Až se jednou stalo, co se asi stát muselo. Nějaká divná síla mě zvedla ze sedadla a vystrčila z vlaku, a docela mě překvapilo, že maličký výpravčí, figurka, kterou jsem vždycky vídával shora, je stejně velký jako já.
Vyhnul jsem se pobudům a somrákům, kteří čekali, až se otevře nádražní výčep, a prošel jsem halou. Město se otevřelo dokořán. Domy a ulice byly stejné a přece jiné, než jak jsem si je pamatoval, z hospody byla pobočka banky a vedle už neprodávali knížky, ale trička a boty, některý dům už nestál, jiný měl přistavěné patro. Jeden výklad byl zazděný, se dvěma okny, vedle byla okna vybouraná do výkladu… A na náměstí, na vysokém soklu stál místo soldáta v rubášce tatíček Masaryk, napomínající občany, aby se nebáli a nekradli.
Zabloudil jsem i tam, kde jsme kdysi bydleli. Protáhl jsem se brankou ve hradební zdi, ale naše ulice, celá čtvrť přízemních domků zmizela, hned za kostelem se hranatily paneláky, betonové krabice, a já jsem obrátil na ústup. A znovu jsem byl na náměstí, kolem kašny se točil a povykoval houf cikánečků, další se rojili před kinem a loudili drobné, a nějak divně a smutno mi bylo z těch cikáňat. Protože jsem v první chvíli nepoznal, že to nejsou děti, které jsem tady každý den potkával, ale jejich mladší bráškové a sestry a nejspíš už jejich vlastní děti. Čert aby se v nich vyznal.
Jako bych kolem nich šel včera… a přitom už tolik let proletělo od těch dní, kdy jsem se právě tady, u kašny, rozhodl, že už dál nechci žít, a zachránilo mě jen to, že jsem utekl, odřízl se od bolesti, od města a všeho… A pak se stalo něco, s čím jsem nepočítal a co jsem snad ani nechtěl. Nechtěl jsem přivolat to, co mělo navěky zůstat zasypané, roky, vrstvami popela a naplavené hlíny.
Ano, byl to požár, i povodeň, co berou všechno.
Potkal jsem ji, zapomenutou… Uviděl jsem ženu v kožíšku s hnědýma očima, zarazily mě vrásky a přebarvené vlasy a nebyl si jistý, chtěl jsem zavřít oči obrátit se a utéct zpátky na nádraží a cestu, domů… ale ona mě hned poznala, a co prý dělám, jak se mám… jako bychom se naposledy viděli včera.
Lenka, hned mi naskočilo jméno, má… přeci už dávno ne moje, zarazil jsem se… ale někoho jiného, cizího… Lenka.
Stěží jsem ze sebe vysoukal pár slov, a přitom jsem toho měl tolik co říct, na tolik věcí se zeptat… Došli jsme ke kulturáku.
Promiň… promiň, nemůžu, teď… musím na seminář, ukázala na dveře. Pokrčil jsem rameny. Lenka spěchala. Prý… odpoledne.
Chodil jsem městem a myslel už jen na ni. Znovu jsem cítil vůni jejích vlasů a v dlani její prokřehlé prsty. Znovu se otevřela stará, už zajizvená rána, a já jsem věděl, že se musím otočit a utéct na nádraží a prvním vlakem uhánět pryč, má hlava to věděla… ale přitom jsem nemohl odjet a otevřenou ránu nechat dál krvácet. Musel jsem tam jít, tam, kde jsme se narychlo rozloučili, netrpělivě, třásl jsem se… Vešel jsem do sálu.
Na pódiu, které jsem znal jen ze školních besídek, stál chlápek v košili s kravatou a přednášel.
Všichni na něm viseli očima a opisovali si to, co promítal na stříbrné plátno, hesla a věty: Chcete být úspěšní? Chcete změnit svůj život? čísla a grafy vystřelující ke stropu a stoupající k nebesům… v sále to vypadalo jako na střelbách… namířit, hledí muška cíl a další salva, všechno bylo přehledné a jasné, bez jediného stínu a pochyb… Všichni měli stejné papíry i propisky, opisovali si stejná hesla a obkreslovali grafy… hned vedle mě seděl pán, kterému papír nestačil, a raději přetáhl a čáral po stole, než aby zmírnil sklon strmé a rostoucí čáry.
Těkal jsem očima po sále… až jsem ji našel. Má dávná láska seděla úplně vepředu, a ani nezívala nudou, jak jsem si ji pamatoval ze školy, proto jsme ji obdivovali, pro její nadhled a nosánek, do kterého málem pršelo. Spousta kluků si na ni tajně myslilo a učitelky ji nesnášely.
Lenka byla jako malé děcko, když se po štědrovečerní večeři otevřou dveře a za nimi stromek a hromada dárků… Zhluboka dýchala a blůzka se jí houpala, zatímco ten chlap pořád vykládal a já jsem na něj začal… nevím proč… docela normálně a nesmyslně žárlit.
Už jsem chtěl ze sálu vycouvat, počkat venku… ale zároveň mi to vrtalo hlavou. Docela mě to začínalo zajímat, už proto, že jsem tomu vůbec nerozuměl… Až za chvíli jsem pochopil, že nejde o žádnou nalejvárnu úchylné sekty, slibující boží království a věčná muka pro ty, kdo se včas nepřidají… ani o primitivní předvolební sliby… ale o složitý systém… klientů na levlech, úrovních, kterými ti schopní postupují vzhůru, protože se… na rozdíl od ostatních, křičel chlápek a ukazoval na okno, za kterým, podle jeho žalující a zatracující ruky měly proudit davy lůzrů, dosud nepoznamenaných, nevděčných, hloupých… na rozdíl od těch… od vás, požehnal plnému sálu… kteří se nebojí a nestydí svou šanci chytnout za pačesy, držet ji a nepustit.
Víte, znovu začal a spiklenecky zamrkal, tohle je malé město… vaše, ale malé… a tohle… znovu zamával složkou… pauza… tohle je šance… jedinečná, jak se i vy můžete zapojit do celosvětové, globální akce, stát se členy světového společenství… Amerika, Evropa, Japonsko… a vytáhl malý globus, s červeně vybarvenými zeměmi.
Afrika vybarvená nebyla, ještě jsem si stačil všimnout, ani Sibiř a oba póly, ale zeměkoule se zběsile roztočila a šaman vykřikoval: Francie, sladká… v Římě a dokonce i v Neapoli jsme před týdnem založili pobočku… Palermo a včera Čína, mám zprávy přímo z ústředí… statisíce, miliony klientů.
Najednou ji prudce zastavil a pevně chytil do dlaní.
A víte kdo… ztišil hlas, skoro šeptal: Víte kdo se stane lídrem… kdo tuhle šanci chytí jako první… mezi prvními?
Vy… právě vy, občané takové dí… takového krásného městečka máte šanci stát se konečně velkými… Do konce života sedět na návsi pod lípou, to přece není pro vás… ha ha.
Držet a nepustit, třásl globusem, zuby a nehty zaťaté do zemí a oceánů, poledníků a rovnoběžek: držet… nepustit. Pronikavé rentgenové oči, nepřipouštějící ani stín, špetku pochyb… hypnóza.
Vy jste schopnější a lepší než ostatní, křičel a mířil prstem, teď už zblízka, na lidi v prvních řadách, protože kdo do Systému vstoupí, tomu se o-kam-ži-tě změní a převrátí život… a já, já to vidím… dramatická pauza… já to na vás vidím, že na to máte, povznést se nad průměr a jít dál, dopředu… A máchl rukou. Sledovali jsme těžký zlatý prsten, zabodnutý do protější zdi sálu. Dneska, jenom dneska máte i vy jedinečnou šanci získat CERTIFIKÁT, kterým se nemůžou pochlubit ani absolventi ox-for-du, har-var-du a kem-bri-dže, koulel očima a mával vějířem barevných papírů.
Další pauza… ticho… pomalá cesta zpátky na pódium.
Ale já, který jsem přišel pozdě a - jako bych naskočil do rozjetého vlaku - jsem pořád netušil, co se tu vlastně prodává, komu a za kolik… nechápal jsem, o co vlastně jde. A říkal jsem si, jak musí být chytří všichni, kdo tady poslouchají a pečlivě si zapisují, jak dneska, už dneska změní k lepšímu svůj upachtěný život.
A stejně mi to nedalo. Když lampa projektoru zhasla a chlápek přestal čarovat, zhluboka se napil… další pauza… a řekl, jen ať se lidi ptají, jsme tu pro vás, doširoka otevřel náruč… Našel se osel, ano, já jediný jsem se zvedl a zeptal se na docela jednoduchou věc: že tedy… nevím a omlouvám se, nebyl jsem tu na začátku… co je vlastně ten produkt, jestli můžu… kde se tvoří přidaná hodnota, jak to funguje… nezlobte se, ale právě tohle jsem nepochopil.
Hned jsem viděl, že jsem trefil kozla. Všichni se na mě podívali jako na posledního blba, který mezi ně spadl z višně, vesnický balík a obecní eman… žáček, který stojí před učitelkou a mlčí, rudý až za ušima, protože předtím civěl z okna a neví, na co se ho ptá.
Nekonečné vteřiny… Viděl jsem, jak jsem šlápl vedle, a narušil jejich představení a bohoslužbu tím, že jsem se zeptal se na něco, co už všichni dávno vědí, protože tady není zvykem se ptát. Moje chyba, měl jsem přijít dřív. A stejně jsem se ptal zbytečně. Chlap něco řekl, ale zamotal to tak, že jsem věděl ještě míň než předtím. Navíc si všiml, že přede mnou nic neleží. Žádná složka s pozlacenými rohy, žádný papír.
Nenápadné gesto, pokyn… a přiskočila asistentka s barevnými lejstry, ze kterých svítila ohromná slova VAŠE ŠANCE, PŘÍLEŽITOST, Chci změnit svůj život – zaškrtněte ANO… podala mi propisku, stejnou, jakou měli ostatní, a ukazovala, kam napsat adresu, kam rodné číslo a jméno a příjmení a zaměstnavatele a číslo bot a referenční číslo a prériový… ne, prémiový a bonusový a osobní koeficient, další… zadarmo, všecko zadarmo, mrkala na mě, jenom dneska
A nakonec, kam se mám podepsat. To mi ukázala aspoň třikrát. Dlouhým, červeně nalakovaným nehtem.
Všichni se zvedali a šoupali židlemi, odevzdávali podepsané formuláře a smlouvy a stáli frontu, aby se zeptali, jestli všechno správně zaškrtli, aby ten krásný formulář nezkazili… a vytahovali z kapes pouzdra s brejličkami a v pološeru mžourali přes obroučky… Jeden starý pán prosil, jestli si může podívat na globus a pak ho opatrně prstíkem roztáčel a hladil červené kontinenty… Teprve teď jsem si všiml, že v sále pod pódiem nejsou žádní divní lidé v kostýmkách a oblecích, ale tatíci v kostkovaných košilích, zívající po noční šichtě, maminy na mateřské, na které doma čekají děti, roztřesené babičky, které by rády přilepšily vnoučatům a těší se, že si vzácný ceryfykát se svým jménem, vodoznakem a lipovými ratolestmi nechají zarámovat a pověsí ho nad postel vedle zažloutlé svatební fotky a barvotiskového Ježíše s hořícím srdcem.
Slečna už se mnou ztrácela trpělivost, nehty skřípaly… až k nám přišel sám šéf, aby ukázal, už beze slova, nekompromisně a tvrdě, kam se podepsat.
Děkuji, řekl jsem, ale… víte… já bych přeci jen… bych si to raději vzal domů, protože to droboučké, úplně dole… nemůžu to přečíst.
Můj nehet, jediný obyčejný a trochu špinavý, se podsunul pod ty dva, úplně dolů, daleko od oslepujících nadpisů a rámečků pro podpis.
To víte, roky… lepší už to nebude, snažil jsem se vtipkovat.
Ale Veliký guru a šéf na žertíky neměl náladu. Rychlý pohyb… a najednou jsem měl pod nosem hodinky, těžké zlaté rolexky.
Za čtyřicet sedm minut třicet vteřin začíná přednáška, akce, třicet kiláků daleko… a takoví jako vy jsou vždycky nejhorší, protože zbytečně zdržujou, okrádají o drahocenný čas, mě… nás… ukázal kolem sebe a znovu zaťukal na sklíčko.
Už jen čtyřicet šest, zasyčel, když mi ŽIVOTNÍ ŠANCI vyrval z ruky. Už se na mě neusmíval, ale odběhl nasupený a vzteklý, že jsem si dovolil nepodepsat.
A pak, šlo to rychle, jako v klubku zmijí… dáma v kostýmku se ke mně přitočila a taky zasyčela: mimochodem… zaplatil jste účastnický poplatek…? ne…? a jak to, že jste se dostal… že jste si dovolil… do sálu?
Tohle je uzavřená, soukromá akce, házela po mě rozeklaným jazykem. A hned za ní vystartoval chlap, zvláštní – protože vůbec neměl krk, vyholená hlava rostla přímo z těla, připomínal postavené péro nebo spařený pukavec… a taky jednoho našeho profesora ze střední, říkali jsme mu spařenec… a možná to byl on, soudružskopodnikatelské převtělení, možná sám principál cirkusu.
Mohl by si na hlavu natáhnout šprcku, slušela by mu… to už jsem neřekl.
Ale ani on na fórky neslyšel, brada se vysunula dopředu.
A tak, i když jsem pořád nevěděl, o co vlastně jde, jsem raději rychle vycouval a zvedl ruce na omluvu a obranu, že se vdávám… ano, vzal jsem nohy na ramena. Utekl jsem a zdrhl jako malý kluk ze sousedovy zahrady. A byl rád, že už mě nechali, zatímco na stolech šustily papíry, smlouvy a formuláře, které začínaly ohromnými barevnými nadpisy a třpytivými hesly, ale končily šedými, blešími písmenky.
Tak jsem zpitoměl, že jsem málem zapomněl, proč tu vlastně jsem.
Potkali jsme se až venku na ulici. Stál jsem před Lenkou… opravdu, byla to ona, v rozpacích jsem marně hledal slova, protože mi před očima pořád lítala procenta a grafy letící nahoru a promarněné schopnosti a šance, které jsem tak hloupě zahodil. Švidral jsem ze závratných výšin, mával rukama a protíral si oči, jako bych před sebou rozrážel mlhu. A… nevím proč, ale zase jsem zvedl ruce, místo štítu… ten chlap s kravatou stál mezi námi.
Ale obrysy jeho manažerského sáčka se vytrácely, i kostýmky asistentek a široká ramena spařeného řezníka, a znovu bylo jaro a blůzka přede mnou se houpala a já polykal naprázdno a marně jsem se snažil podívat se mé dávné lásce do očí.
Jak se máš, jak jde život, znovu se zeptala.
Zakoktal jsem: jde to… a možná… snad, někam bychom mohli zajít… třeba na kafe, nebo tak, jak budete… jak budeš chtít, opravil jsem se. Já… už jsem tu dlouho nebyl.
A myslel jsem na to, kolik roků jsme se neviděli… a najednou, úplně jsem se zatřásl, byl to nesmysl… že bych zkusil… že bych se jí třeba i rád dotkl a znovu… třeba ji zkusil vzít za ruku.
Bláznivá, nesmyslná myšlenka na navázání zpřetrhaných nitek.
Sen o vstoupení do řeky, která mezitím už dávno někam odtekla, vyschla.
Ale naše ruce, Lenčiny i moje, trochu už zkrabatělé… všiml jsem si pár jizev a šrámů, pro jistotu zatáhl pupek a narovnal záda, rychle se vylepšil… Najednou jsem dostal strach, že za chvíli budeme sedět a až do večera klábosit o tom, co se semílá na každém absolventském večírku po patnácti letech, jak rostou a blbnou děti a že šéf je vůl a v tom nejnovějším hypersupermarketu se nakupuje ještě hypersuprovatěji než v tom, co byl nejnovější předtím.
A mezi dvěma prášky na tlak a zácpu se vysní a naplánuje cesta kolem světa a vymění telefonní čísla, na která už nikdo stejně nezavolá.
Samé jalové řeči, aby člověk zamluvil to nejdůležitější.
Aby nemusel myslet na to, že roky proletěly jako kulečníková koule, kterou elegantní chlapík s motýlkem postrčí tágem a prožene napříč stolem. Že člověk tak rychle stárne a stále častěji se ohlíží někam dozadu. A neraduje se z toho, co je, a netěší se na to, co bude, ale bloudí ve tmě a vzpomíná, co bylo.
 Že, když na sebe každé ráno vidí v zrcadle, mu to nepřijde, ale pak, když potká kamaráda nebo starou lásku, hned vidí, že holky už dávno nejsou k nakousnutí, pevné a křupavé jako podzimní jablka, ale spíš se podobají přetékajícím, naměklým hruškám, a stále silnějšími slupkami a vrstvami se marně snaží zahladit vrásky a první šedé vlasy.
Proto jsem se, i když jsem se tady narodil a vyrostl, nechtěl vracet. Aby se staré jizvy dál nejitřily, aby nebylo žádné kdysi a kdyby… a čas tekl tak, jak má a musí, jedním směrem… jako řeka.
 
A pak jsme usrkávali horké kafe, mluvili – tak, o ničem… ani jsem neposlouchal, jen v očích naproti jsem hledal a hádal, jestli přeskočí nějaká dávno vyhaslá jiskra. Protože oči se z ničeho nevylžou a všechno prozradí. Najednou jsem přestal myslet na to, co bylo, ale třásl se před tím, co by mohlo být, přijít. Jako když se před bouřkou sbírají mraky a nikdo, nikdo neví… Když do vyprahlého troudu skočí jiskra, jestli mám a budu zvonit na poplach, a vyprahlý už jsem byl, žíznil… jestli dovolím hasit požár, na který nestačí ani všechny stříkačky a hasičské sbory města, okresu.
Ale žádná jiskra nekřísla, oheň nevyskočil. Do troudu prudce zapršelo.
Protože Lenčiny rty, pořád ještě sladké a bolavé rty, začaly opakovat, co říkal žonglér v kravatě, fíglmajstr, kterému jsem pokazil jeho parádní číslo.
Lenka ani nevytáhla z kabelky fotky manžílka a dětí, aby se pochlubila, jak rostou a jak jim to jde ve škole, ale její oči zářily:
víš, já už jsem vy-so-ko… na tře-tím le-ve-lu… ale, abych na tý trojce mohla bejt… kdybys věděl, kolik peněz jsem vrazila do školení a seminářů… ani manžel to neví, protože by mě zabil… manžel, nasucho jsem polkl… celá vkladní knížka už padla na to, abych se přes tyhle školení prohrabala vejš… a ten certifikát nemají ani absolventi ox-for-du a kem-bri-dže.
Leni, ozval jsem se, já nevím, ale…
Lenka se jen zasmála, mávla rukou: a… že je tak šťastná, že právě mně to může říct, že to hned od zítřka rozjede a začne pod sebe zapojovat své příbuzné a známé a ti zase další a další… protože teprve pak se peníze začnou vracet zpátky… jako zlatý déšť… IN-VES-TI-CE se konečně začne VY-PLÁ-CET… odťukala na stůl.
Leni… znovu jsem to zkusil.
Ještě říkala, že si s manželem střádali na škodovku, ale za dva, tři měsíce že bude na bavoráka nebo audinu a že ten chlápek v kravatě, který tak pěkně mluvil, je o dvě úrovně výš a že tomu rozumí, protože už tu audinu má a protože je advokát.
A já jsem pořád myslel na její hnědé oči a najednou jsem uviděl záblesk, takové zvláštní světlo, které už na dálku poznám, až jsem se roztřásl… ale tohle nebyl žádný sen.
Krásné a milované oči mě najednou uviděly jako kořist, jako další článek, který je možné zapojit do řetězu a do sítě, aby ti zvláštní, šikovní a schopní doktůrci v kostýmkách a kravatách mohli poskočit o stupínek výš. Ruka, na kterou jsem si myslel, že se jí třeba jen letmo dotknu, odstrčila hrnky s kávou a vylovila z kabelky stejná lejstra, která mi sám šéf před chvílí vyrval, a další papíry ve zvláštní a cizí řeči. Moc jsem nerozuměl… rty ševelily o provizích prémiích a bonusech, úrovních a levlech, do kterých bych mohl povyskočit, a že určitě mám spoustu známých a přátel, které bych také mohl zapojit, začít třeba svou ženou a dětmi…
Aha, žena… děti. Úplně jsem zapomněl.
Jsou ještě malé… a žena, ta by mi dala, usmál jsem se.
Ano, Martina by mi dala, projelo mi hlavou. Jak jsme se dřív hádali o každou maličkost a prkotinu, někdy doma lítaly talíře… Leccos lítalo, i slova, která se pak také rozbíjela na střepy, zraňovali jsme se, někdy mimoděk, ale jindy, aby to bolelo, ze zálohy… Dvakrát jsem si balil kufry, Martina se už tolikrát stěhovala k mamince, měnili jsme zámky a křídou půlili byt… bývalo u nás veselo, sousedky se nenudily.
Ale teď, dneska… najednou jsem byl rád, že někde daleko mám ženu, která nešla daleko pro správné slovo, když jsem pšoukal moc vysoko, která by mi, stejně jako talíř, i všelijaké smlouvy omlátila o hlavu.
Usrkával jsem černou bžundu a představoval si, jak do toho zázračného systému zapojuji i našeho psa, a kocourovi, který se nejraději vyhřívá na sluníčku, dávám smlouvu k podškrábnutí, aby až do konce života nemusel lovit myši a nosit je ke dveřím jako pracovní výkaz, že si mlíčko zaslouží. Představoval jsem si, jak náš mourek s potrhaným uchem honí po kuchyni globus a postrkuje ho packami.
Najednou jsem viděl, jak mě tmavohnědé Lenčiny oči vidí přes mázdru, papíry s ohromnými titulky nahoře a droboučkým písmem, úplně dole.
S písmenky, ve kterých se v šerosvitu a přítmí tak lehce utopí tolik lidí, ne těch s rolexkami a vypiglovanými nehty, ale obyčejných, kteří si berou domů další práci a točí noční šichty, aby zbylo na benzín na cestu k babičce, dětem na nové boty a v létě na týden u moře.
Když jsem utíkal a cestou cpal vrchnímu peníze za dvě kávy a ať si zbytek nechá, Lenka, má dávná láska, kvůli které jsem kdysi už nechtěl dál žít, vyběhla za mnou a průvan jí bral z ruky papíry.
A ještě na ulici volala, že dneska, jenom dneska je poslední šance podepsat smlouvu a složit poplatek za uzavření… jenom teď platí ta úžasná nabídka, která mi převrátí a změní život… tak, že nepochopím, jak jsem dřív vůbec mohl… slova slábla.
ek-sis-to-vat… ještějsem slyšel, když jsem zahýbal za roh.
 
Zapadl jsem do nádražní hospody, mezi posunovače v oranžových vestách, vonící olejovým šmírem, kteří sem zapadli na svačinu, mezi ajznboňácké vysloužilce srkající pěnu, mezi pobudy a váguse, kteří tady popíjeli svůj chleba a courali se na nástupiště, vymočit se u zdi. Nebo, možná, aby nepropásli svůj vlak, který jim tady a teď a jen pro ně zastaví. Za pět minut nebo zítra, určitě.
Propálené ubrusy, u dveří, vedle koše narychlo smetená hromádka účtenek, obalů od žvýkaček a špačků.
Sedl jsem si do kouta. Sledoval jsem výčepáka v umaštěné zástěře, jak stojí za pípou a chlupatýma rukama točí hladinky. I propité a strhané obličeje a ruce, špinavé a s vyšisovanými pruhy po hodinkách, opuštěných v noční zastavárně.
A bylo mi vedle nich, na dohled, dočich, dohmat… s nimi… dobře.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.04.2012 16:48:29dát kritice tipAlimra
ráda jsem četla
05.11.2009 23:03:23dát kritice tipmaartin
Proč? Možná únava materiálu, možná pocit, že slov je všude až dost, tak proč přidávat další... nevím?
Díky za zastavení.
04.11.2009 21:25:09dát kritice tiplemon
dík za avi..
člověk se musí holt k tak skvělým povídkám prokousat...
04.11.2009 18:45:01smazaný uživatel
smazaný uživatel
04.11.2009 18:21:10dát kritice tipBeed
Já teď momentálně nemám čas - ale délka mi nevadí :P jinak bych nebyla naprosto nadšená z Lakrov :)

Mimochodem, kde jsi to teď objevil? Publikováno v roce 2007...?
04.11.2009 18:05:31smazaný uživatel
smazaný uživatel
04.11.2009 18:03:48dát kritice tipBeed
Jé, to je dlouhatánský... ale díky za avízo. Přečtu si večer :)
04.11.2009 17:19:36dát kritice tipMůra73
redaktor poezie
jsem ráda, že mi přišlo avízo, také chválím...
04.11.2009 16:38:47smazaný uživatel
smazaný uživatel
04.11.2009 16:22:44smazaný uživatel
smazaný uživatel
11.02.2009 11:45:01dát kritice tipvindal drámo
kdepak, tenhle motiv návratu domů má šílený sentimentální koule a tys to zmáknul velmi dobře,, s radostí jsem dočet :)
25.09.2008 13:28:59dát kritice tipcrayfish
Moc hezké!
15.04.2008 07:50:42dát kritice tipsestricka.slunicko1
mne mrzí,že si to nemohu přečíst..
je to dlouhé a já jsem v práci...doma nemám počítač:o(

hezké ráno alespoň přeji:o)
10.08.2007 11:45:57dát kritice tipmaartin
Jiří, díky za zastavení.
To, co píšeš, jsou chyby (někdy je člověk k vlastním slepý...) všechna nadbytečná a zdvojující slova jsou chyby.
Snad někdy dáme řeč - nemusí to být zrovna v nádražním bufetu, ale... nakonec to je jedno.
Aspoň Tě - takhle na dálku (do Ostravy, nepletu-li se??) - zdravím
10.08.2007 09:48:24dát kritice tipa2a2a
Milý Martine,

budu trochu i osobní. Dlouhé povídky z monitoru čtu jen na prosbu autora, který stojí o můj názor. U tebe jsem tak učinil z pocitu dluhu vůči tvým vlídným kritikám, trpělivé pozornosti, a v neposlední řadě i literární vzdělanosti, které věnuješ ostatním.

Hned v úvodu napíšu, že kdybych yl redaktor, dal bych výběr, tak alespoň tip, a usmívám se nad skutečností, že se ti výběru nedostalo.

Samozřejmě, budu i kritický, poněvadž jsi z těch, který ji nejen unese, ale i správně pochopí.

Připomínekek však bude velmi málo,vlastě zanedbatlně v poměru k rozsahu k textu.

1) Větší péče na několika málo místech stylistice:

... Zapadl jsem do nádražní hospody, mezi posunovače v oranžových vestách, vonící olejovým šmírem, kteří sem zapadli ...

... celá čtvrť přízemních domků zmizela, hned za kostelem se hranatily paneláky, betonové krabice ...
(zde v kontextu jsou hranaté krabice nadbytečným záporným adjektivem, neb hranaté paneláky naplňují tvou myšlenku vrchovatě)
podobně je to v úvodu, když na jednom místě zmiňuješ opilce a hned kousek za nimi to, jakoby opakovaně rozšiřueš o vcelku zbytečný dovětek, že čekají, až otevřou výčep. Zejména úvod povídky je stylisticky o poznání rozjezdovější než její naprosto výrazně převažující část.

2) Ve stylistice máš však i hezké, přío krásné momenty, např.:
... ztrácelo se i nádraží a město se vracelo do tmy.

... Leccos lítalo, i slova, která se pak také rozbíjela na střepy ...

Nevím, jak kdo, ale ty formulace jsou velmi obsažné a přitom poeticky zfomulované

3) Za největší klad povídky považuji to, jak jsi skloubil hned několik témat dohromady a to čtivě, zejména pasáž z oné přednášky je dokonalá. Jak jsi dokázal nádherně, ano nádherně vyjádřit své vztahy.

Ještě bych asi napsal více, ale spěchám, tak či onak, jsem moc rád, že jsem si tě přečetl a tvého názoru si nyní cením ještě více. A omlouvám se za překlepy, nemám už čas to po sobě opravit.
05.06.2007 15:55:12dát kritice tipAlojs
mohl bych napsat dobrý, dobrý, plácnout tady hvězdu, ale asi by to neznělo moc důvěryhodně. Když jsem tady dneska projížděl staré povídky, divil jsem se, že jen málokterá dokáže překlenout hranici tří-čtyř tipů. Za starých časů bývalo znamením dobré povídky deset tipů. Nyní se požadavky snižují a jsem rád, že zrovna ty jsi napsal něco, čím popíráš zdejší průměr.

Máš dobrej sloh. Možná používáš moc těch tří teček, ale já je používal kdysi taky. Rád bych napsal více, ale nějak to nejde. Přiznám se, celý ten příběh mě nestrhl natolik, abych lapal po dechu. Avšak - a na to pozor - četl jsem to, aniž by můj zrak skákal dopředu přes jeden dva odstavce.

A to je znamení dobrého textu.

dobrý text si následně zasluhuje alespoň uznání v podobě zaškrtlé hvězdy.
01.06.2007 11:31:38dát kritice tipreka
redaktor prózy
dobrá povídka. zezačátku jsem čekal něco klasického, ale od scény, kdy chlapík přijde na ten seminář se to docela dobře rozjelo. trochu mě jen znervózňovaly všechny ty trojtečky všude kolem... jako pořád... skoro v každé větě... no...

jiank fajn!
31.05.2007 16:51:21dát kritice tipbestye
moc pěkné, klidně bych přečetla i delší - psáno v tomto stylu. a dokonce je to k zamyšlení - takže výborně :c)*
29.05.2007 18:20:32dát kritice tipVitex
To přece není vůbec dlouhé..

* *
28.05.2007 07:14:12dát kritice tipmaartin
L: napiš, určitě, a nešetři - proto to tu je... díky všem za zastavení
26.05.2007 17:33:27dát kritice tipJolana19
dlouhý..to ano..ale hezký..lehce smutný..i ironický..zas chudší o jednu ilusi o jeden sen a bohatší o zkušenost..jo tak už to bývá..líbí se mi..

Leni díky za avi :-))
26.05.2007 11:44:30dát kritice tipnepotrebujem
Výborná poviedka - aj nápad, aj postupnosť deja, aj štýl písania. Dokonca ani nemôžem vytknúť (čo pri väčšine dlhších poviedok robievam), že by tam bolo niečo navyše. *
26.05.2007 10:39:35dát kritice tipHonzyk
...ja uz cet vcera, ale "zapomnel jsem se"...
26.05.2007 09:39:42dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Musím se uchýlit k frázi, kterou jindy nepoužívám a která by se hodila tak pro mou babičku: MLUVÍŠ MI Z DUŠE. A doufám, že mluvíš z mnoha duší.

Vždycky se mi chtělo napsat něco, čím by se ten 'placený pobyt na světě' (jak by se dnes dal pojmenovat život), který popisuješ dal nějak změnit; aspoň pozastavit. A nikdy se mi to nepovedlo, vždycky se ztratím v detailech. Ale Ty ses v nich neztratil. Mrzí mě, že Ti někdy musím lhát, ale teď zrovna nelžu :-)

Jestli stojíš o hlubší kritiku, ještě se vrátím (protože mám - jako ostatně ke všemu, co se mi líbí - určité výhrady). A jestli o krtiku nestojíš, vrátím se stejně. Ale hned teď, a žádné výhrady mi v tom nezabrání, musím napsat: Dík a Tip.

A teď honem do nádražní hospody.
25.05.2007 21:06:14dát kritice tipfungus2
Dobré čtení.
25.05.2007 20:03:39dát kritice tipvesuvanka
Martine, to je krásně a poutavě napsaný příběh, do něhož jsem se vžila. Líbí se mi i jemná ironie - představa jak do zázračného systému zapojíš psa a kocourovi dáš podškrábnout smlouvu, aby nemusel do konce života lovit myši:-)))) ... TIP a díky
25.05.2007 15:18:35dát kritice tiphrbol666
ano, zde je to jesnozřivé
25.05.2007 15:17:10dát kritice tipcerna_lovkyne
dobrý,dobrý..*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.