Osvobození - malé nahlédnutí do duše autora

Napadla mě taková zajímavá věc. Je velice náročná a dlouhá, ale na konci se vše vysvětlí...

Osvobození – malé nahlédnutí do duše autora

Úvod – slovo autora

Tento text vznikal velmi dlouhou dobu a provázely ho dva záchvaty zlosti. Ten prvý vedl ke vzniku samotného textu a ten druhý k úpravě konečného poselství textu. Po prvém i druhém záchvatu vzteku (jehož příčiny raději nehodlám objasňovat) však následovalo i období klidu, jež textu významně prospělo a učinilo z něj to, co je, než stačil přijít záchvat třetí, který by patrně text zničil.

Prosím tímto vás, čtenáře, aby jste nezaměřovali na autobiografičnost textu (připouštím však, že tu v jisté formě je), ale na text samotný a na jeho formu pak neméně. I jeden vynechaný řádek tu hraje svou roli. To, co si z textu poté vezmete, je už zcela ve vašich rukou. A ve vašich hlavách...

Předehra – slovo klasika

„Jednou za čas se najde člověk, který se vzepře tomu, co se po něm žádá. A víš, jak to dopadne? Celá mašinérie se chladnokrevně rozjede, aby z něj tu jeho odlišnost vytloukla. Železnými pruty tě budou bít, ducha i nervy, tělo i duši, dokud z tebe takovou nebezpečnou odlišnost nevymlátí. A jestliže se nakonec nedokážeš podrobit, vyvrhnou tě a nechají tě shnít mimo své řady. Lepší je zapadout do šiku. Dělají to jen na svou vlastní ochranu. Taková je lidská společnost....

...Když se dokážeš ponížit hluboko, budeš se shopen povznést výš, než si dokážeš představit, a poznáš rajskou radost, poznáš hodnotu lidí kolem sebe, i když ji nedovedou vyjádřit slovy.“

John Steinbeck – Na východ od ráje

Únor – procitnutí a bolest – to, co bylo dávno - obecně

Jednoho jedinečného dne se Autor probudil a zjistil, že od jeho posledního projevu uplynula již dlouhá doba a usmyslil si napsati text. Nikoli humoristický, jak mívá ve zvyku, ale filosofický. Dlouhá doba však uplynula a Autorovi se jeho schonosti zdály již zašlé, proto se rozhodl nechat se inspirovat okolím a napsati to první, co ho napadne. Rozhlédne se kolem sebe a zjišťuje, že na kalendáři se písmena seskupila do slova únor.

Nejzvláštnějším měsícem pro Autora bývá právě únor. Snad je to jeho délkou, snad pořadím, které zajímá v kalendáři, snad počasím, únor jest jeho měsícem neblíbeným. Nejspíše to ale bude tou prazvláštní proměnlivostí, kterou v sobě únor skýtá. Mění se vše – počasí, svět, lidé. Autor začal psát dílo o metamorfósách.

Autor se zadumal a uvažoval. Rozhodl se nejprve přijít na metamorfotickou příčinu. Došel k tomu, že za vším musí být nějaké nehmatatelné únorové magično. To ho přimělo uvažovat nad tímto měsícem hlouběji. Došel k zajímavým poznatkům. Co je to za měsíc, který má méně dní, než jeho ostatní kalendářní kolegové? Čím si to zasloužil? A co teprve ta nehoráznost s přestupností! Každé čtyři roky se k únoru přidá jeden den, ale vzápětí je mu odebrán. Je to jako ve vězení – sice vám dají k obědu jablko, ale hned zítra ho budou chtít zase zpátky. Co z toho potom vězeň má? A co teprve únor?!

Autor zažene tyto prazvláštní myšlenky a koncentruje se na skutečnou povahu problému – proměnlivost února. Metamorfosa. Takže tedy proměnlivost února.... Myšlenka však přeskočí jinam. Není on únor měsícem maturitních plesů? Ovšem, že je! Autor na nic nečekal a vyrazil na ten svůj. Čekal inspiraci, čekal zábavu, čekal něco neobvyklého. Čekal snad vše. Vše krom marnosti. Zjistil, že ples mu nepřinesl tu samozřejmou satisfakci, kterou zřejmě poskytl všem ostatním účastníkům. Zkusil se bavit a tančit, ale hlodavý pocit někde tam vzadu v jeho hlavě mu neustále podsouval otázku: „Proč? Proč se ostatní skvěle baví, a ty ne?“ Odpověď mu zůstala samozřejmě utajena. Hlas z pozadí utišil až alkohol a s ním se dostavující mylný pocit sebenaplnění. Zklamaný autor se vrátil zpět ke svým poznámkám a knihám.

Místo plánovaných proměn začal opět psát humornou prózu, ale zjistil, že jeho věty na sebe nenavazují. Zkusil to znovu a znovu, stále neúspěšně. Začal pociťovat, že dokud nevyřeší svoje vnitřní pocity, nebude schopen nic napsat.

Místo aby vyšel ven, z jeho tmavých komnat, a ptal se mudrců, Autor otevřel filosofický slovník a snažil se najít odpověď na svoje strasti. Leč mrtvý papír a prázdná slova a fráze nedokáží vyvážit živou osobu a životní zkušenost. Autorův zájem o slovník opadl a posléze mrštil knihou do dáli.

Komnata autorova upadla pozvolna do tmy. Neúspěch se slovníkem moudrosti přinutil Autora k vyzkoušení nových postupů. Začal čtením knih nejvýznamnějších autorů, ale po několika dílech přestal. Zjistil, že to, co je nejvíce ceněné, se mu nelíbí. A zase pochyby! „Proč se to líbí všem ostatním, ale tobě ne?“ To se znovu ozýval ten posměšný hlásek někde tam zezadu. Proč?!

Autor znechuceně zahodil rozečtený román a zahleděl se do prázdna. Jeho okolí se ponořilo do temnoty.

Autor se pojednou sám ocitl v prázdnu. Rozhlédl se, ale nic neviděl. Náhle pocítíl, že mu někdo ťuká na rameno. Otočil se, ale nikoho nespatřil. Znovu mu někdo zaklepal na rameno, ale když se autor otočil, nikoho nenalezl. Někdo si s Autorem evidentně pohrával.

Autor se přestane otáčet a unaveně usedl na zem. Ťukání přestává. Náhle mu však někdo zašeptá do levého ucha měkkým hlasem sladká, ale tajemná slova.

„Osvoboď se!“

„Kdo tam?“ otočil se autor s otázkou vlevo.

„Pomůžu ti osvobodit se...“ zaznělo do pravého ucha.

Autor se otočil vpravo a spolkl nevyřčenou otázku, neboť opět nikoho neobjevil.

„...musíš mi jen dovolit přijít blíže.“ zazní do jeho levého ucha.

Temnota náhle zmizela, Autor se propadl nekonečnem. Probral se ze snu ve své komnatě.

Psal se zrovínka se konec února, když si Autor zapsal na čistý papír první slova:

Osvoboď se!

Březen – sny a naděje – to, co bylo – tak obecně

Nad ustaranou hlavou plál plamen. Krom tajemných slov neznámého významu už Autor na nic nového nepřišel. Tvůrčí myšlenky ho opustily. Dostavily se však jiné. Napadla ho totiž velice zvláštní myšlenka. Což takhle zalistovat i v knihách, které má uložené v koutě. V knihách, na které kritikové bez lítosti dští oheň a síru? Autor se pomalu zvedl a zamířil k tomu koutku, který byl ze samého zapomenutí opředen pavučinami. Musel jít velmi pomalu, protože nebylo vidět na cestu – všude byla tma. Jen ten ohnivý plamen nad jeho hlavou mu matně osvětloval cestu. Ještě pár kroků...

Do ticha, které autora v jeho bádání trpělivě obklopovalo, pronikl náhle táhlý vrzavý zvuk. Zvuk otevírajících se dveří. Na jejich prahu se zjevila osoba, které nebylo přes jasné světlo, pronikající ze dveří, vidět do tváře. Autor stěží rozeznal její obrys.

„Kdo jsi?“ zeptal s autor bázlivě.

„Jsem Matematik!“ pravila postava slavnostním hromovým hlasem.

„A co mi chceš?“ ptal se autor se snad ještě větší bázní v hlase.

„Sestoupil jsem na svět, abych dal lidstvu řád. Má cesta je čistě logická a správná. Nedělám chyby. Nikdy se nemýlím. Proto je má cesta správná.“ pokračoval Matematik dále.

„Ale co mi chceš?“

„Byl jsi sveden z cesty! Hledáš odpověď!“ zahřímal Matematik.

Autor rázem ožívl a jeho bázeň byla přemožena zvědavostí.

„Ano, hledám odpověď.“

„Proto jsem přišel. Přináším odpovědi. Přináším řád. A přináším smysl.“ odpověděl Matematik a vystoupil ze světla. Jakmile to udělal, dveře se ihned s vrznutím zavřely a světlo zmizelo.

Matematik si sedl ke stolku a obklopovala ho slabá záře. Díky ní Autor uviděl, že Matematik si vytáhl papír a tužku. Rysy jeho obličeje a vůbec celková podoba zůstává Autorovi zatajena.

„Vyřeším tvůj problém!“ pravil Matematik a začal počítat. Autor viděl, že Matematik začal psát jakousi velice složitou rovnici.

Autor si přisunul židli ke stolku, na kterém Matematik prováděl své výpočty a pozoroval ho při práci. Světlo nad autorovou hlavou počalo pomalu pohasínat. Takto uběhl den.

Autora začínaly postupně složité rovnice, ať už byly jakkoli důležité, nudit a vzpomněl si na svůj plán, přečíst si některou ze zavržených knih. Proto vstal a vydal se směrem ke koutu, ve kterém se ony knihy nacházely.

Náhle ho však Matematik zarazil.

„Kam jdeš?“ zeptal se Autora.

„Chtěl jsem si přečíst některou z těch knih, které jsou támhle v koutě.“ odpověděl nejistě Autor.

„Ale ty knihy byly kritiky shledány nevhodnými.“

„Právě proto! Chci do nich nahlédnout a zjistit, proč jsou nevhodné.“

„To snad ne!“ zaburácel Matematik a vstal ze židle a aura kolem něj přešla ze světla do ohnivého plápolání. „Ty knihy byly odsouzeny lidmi, kritiky z povolání, kteří jsou inteligentnější než ty! Při kritice použili matematického řádu a postupovali v duchu logiky. A jakmile tito lidé rozhodnou, nezbývá ti, než uposlechnout!“

„A proč?“ zarazilo Autora.

„Protože je to logické!“ odpověděl Matematik a vrátïl se ke svým rovnicím.

„Chceš tím tedy říci,“ zeptal se posmutnělý autor, „že nejsem dobrým autorem?“

„Tvá dosavadní díla se vyznačují množstvím drobných nedostatků, které vyúsťují ve výsledek, který jsi sám vyřkl,“ odpověděl Matematik.

„Ale má díla přeci nemohou býti tak špatná!“ snažil se hájit Autor. „Lidem se moje povídky líbí!“

„To je samozřejmé. Logicky musí i to nepěkné nějaká menšina shledat přijatelným,“ odpověděl klidně Matematik.

„Ale to přece neznamená, že nemohu býti s postupem času stále lepší!“ bránil se zoufale Autor.

„Mám-li to pojmout jako pravděpodobnostní úlohu, pak mi vychází, že pravděpodobnost zlepšení je v tvém případě velice malá.“

Autor se zoufale rozplakal. S takovýmto názorem se nesetkal ani ve svých nejtemnějších úvahách.

„Neplakej!“ vyzval Matematik Autora. „Dělej něco užitečného! Přečti si kritiky chválenou, tudíž naprosto vynikající Elišku Krásnohorskou! Nesmíš slepě přehlížet takové klenoty domácí i světové beletrie!“

Bez jediného citu a vytříbenou argumentací poničil Matematik Autorovo seběvědomí a zanechal ho tak ve stavu smutku a deprese.

Uběhlo pár dní, ve kterých spolu Autor ani Matematik nekomunikovali. Autor byl hluboce uražen, ale stále doufal, že mu počítané rovnice odhalí odpovědi, na které tolik čeká, naproti tomu Matematik si logicky vyvodil, že debatu vyhrál, protože se Autor urazil.

Autor, nemaje nic lepšího na práci, protože na svůj článek o osvobození dávno zapomněl, ponořil se do hlubokého spánku.

V tom spánku zdál se mu velice zvláštní sen. Stál opět tam, kde stál v únoru. Uprostřed prázdna, v nekonečnu. Jenomže nyní nebylo prázdno tak prázdné, jako bylo v předešlém případě.

Proti němu kráčela v dálce Postava. Autor se na ni pokoušel zavolat, ale Postava ho ignorovala. Autor zkusil mávat, ale ani poté mu postava nevěnovala žádnou pozornost.

Autor bezmocně na zlomek vteřiny zavřel oči. Když je otevřel, zjistil, že Postava se zhmotnila přímo před ním. Autor si prohlížel Postavu, ale nemohl ji poznat, neboť Postava byla zahalena do neprůhledného závoje. Ale jakýsi pocit mu napovídal, že Postava je osoba, kterou zná.

„Znám tě?“ ptal se Autor postavy.

„Ano, znáš mě,“ odpověděla mu Postava a i přes závoj bylo znát, že se usmívá.

„A kdo tedy jsi?“ ptal se dále Autor.

„Kdo jsem?“ odpověděla Postava se zvýšeným hlasem. „Kdo jsem?!“

V prázdnu, které je oba obklopovalo náhle zahřmělo.

„Co to bylo?“ zazněl vystrašený hlas Autora.

„To bylo znamení, že mě ještě nemůžeš poznat,“ odpověděla mu Postava.

„Jaké znamení? Proč tě nemůžu poznat?“ ptal se honem Autor.

„Nejsi připraven,“ odpověděla Postava nejednoznačně.

„Proč nejsem připraven?“ chtěl vědět Autor. „Co mám udělat?“

„Propadl jsi se do zákeřného světa, který může osobu jako jsi ty zničit. Proto musíš znovu nalézt cestu,“ pravila slavnostně Postava.

„Nalézt cestu?“ zasněně opakoval Autor poslední slova.

„Pomůžeš mi?“ zeptal se zoufale.

„Ano, pomůžu ti,“ slíbila Postava.

„Tak pomáhej!“ zakřičel na ni Autor, kterého začíná tento rozhovor stresovat.

„Dobrá!“ slavnostně pravila Postava. „Najdi stezku, která je střídavě ve světle měsíce a slunce. Najdi tuto stezku a vydej se po ní a rozhlížej se na všechny strany. Cestou hovoř jen s těmi, kteří mají co říci.“

Autora tato řeč zarazila a proto jen nechápavě hleděl po nějaký čas na Postavu. Ta se však jen usmívala a vtiskla Autorovi do rukou knihu.

„Až budeš připraven, osvobodím tě,“ slibuje znovu Postava a s úsměvem zmizela.

I nekonečný prostor zmizel, Autor se probudilí.

„Byl to jen sen?“ ptal se Autor sám sebe, ale pojednou zjistil, že v rukou třímá knížku.

Knížka byla zaprášená a zanesená pavučinou. Jako by ji někdo vyjmul z hromádky zakázaných knih v koutě. Autor odhrnul vrsvu nečistoty a překvapeně hleděl na obálku. Stálo tam: Milan Kundera – Nesnesitelná lehkost bytí.

„To nečti! Je to ztráta času,“ ozval se náhle Matematik od svých rovnic.

Autor ale jeho varování nedbal, protože měl stále před očima postavu z jeho neuvěřitelně reálného snu. Stále mu v hlavě zněla slova o osvobození.

Se zvláštním pocitem otevřel Autor kunderův román a začal číst.

Psal se konec března a Autor nadšeně četl Příběh tomáše a terezy.

Duben – knihy, magie a procitnutí – to, co bylo – zcela konkrétně

V ponuré atmosféře temna nacházela se Autorova komnata od konce února přes celý březen. V průběhu dubna si však našlo cestu zpět světlo a prozářilo některé zatemnělé části komnaty. A atmosféra je... magická. Z Autora počíná sálati nová energie, znovu se objevuje nadšení a radost. Nechybí ani nová vlna invence - svěřuje papíru některé poznámky, které by se mohly státi součástí jeho nového díla.

Co bylo příčinou této proměny? Co mohlo za znovuprobuzení ideálů mládí? Co bylo za tím vším? Moudrost veliká praví, že každý máme v sobě příběh a jeho šířením obohacujeme příběhy druhých. Autor se ponořil znovu do čtení. A každý příběh, který přečetl mu dával něco nového. Nadšení rostlo s každou přečtenou stránkou a zároveň s nadšením pravidelně se projevil hlad po nových a nových příbězích. A tak Autor četl stále dál.

Netřeba zmiňovat to, že se zaměřil výlučně na knihy ze zakázané hromádky, která se ukázala být mnohem větší, než Autor čekal.

V komnatě však nebyl sám. Stále s ním pobývala osoba, která měla kolem sebe temnou auru. Osoba, která ponořovala své okolí do temnoty. Osoba, jejíž moc se zmenšovala s každou Autorem nově přečtenou knihou. Tou osobou, která v místnosti trpěla, byl Matematik.

Matematik nikterak neprojevoval své emoce, byl-li vůbec nějakých schopen, jen seděl a počítal své rovnice. Pokaždé, když Autor začal číst novou knihu, jen ho napomenul, aby to nedělal, že je to ztráta času a porušení pravidel logiky. Ale jeho moc se se snižujícím se strachem Autorovým snižovala a temno pomalu mizelo z místnosti, až už byl ponořen do temnoty pouze matematikův pracovní stůl a on sám.

„Nemá nade mnou moc + temno mizí + chci zase žít = budu osvobozen!“

Toto si napsal Autor do svých poznámek, neboť očekával, že se co nevidět setká s tajemnou Postavou a NĚCO se stane. To NĚCO v něm vzbuzovalo pocity očekávání a tajemna.

Myšlenka je to natolik radostná, že Autor strávil jen pouhým hraním si s ní hodiny a hodiny. A z každé nové možnosti, kterou Autorovi jeho mysl nabídne byl Autor čím dál tím více nadšený. Pokaždé, když se ubíral spát, modlil se, aby se mu zdál sen a v něm aby byla tajemná Postava a doufal, že mu nabídne osvobození. Sen však stále nepřicházel...

Právě když se měsíc duben nachýlil ke svému konci uhodil Matematik třikráte do stolu. Autora to probralo ze spánku a zmateně se rozhlížel a hledal zdroj svého probuzení.

„Zítra!“ vykřikne hromovým hlasem Matematik.

„Co zítra?“ zeptal se ho Autor nechápavě, protože už na Matematika téměř zapomněl.

„Zítra ti prozradím odpověď na tajemství, která tě trápí. Zítra ti ukáži smysl života a účel tvé existence. Zítra se dozvíš to nejdůležitější ve svém životě. Právě zítra,“ odpověděl mu Matematik, třikráte slavnostně uhodil do stolu a vrátil se zpět k práci.

Autora to však nezaujalo tak, jak by asi mělo. Místo posedlosti o svém osudu se spíš věnoval svému snění. Zdálo se mu totiž o tom, že kráčel po vysokých schodech vstříc obrovské bráně. Během stoupání měl zvláštní pocit, že směřuje právě tam, kam by směřovati měl. S každým zdolaným schodem stával se lehčím a volnějším. A světlo zářilo tím jasněji, kolik schodů vzhůru zdolal. A Matematik ho z tohoto snu vyrušil.

„Soustřeď se! Soustřeď se!“ šeptal si Autor a pokoušel se znovu usnout. A protože dlouho do noci četl zakázané romány, usnul velmi velmi brzy.

Autor si moc a moc přál a moc a moc se na to soustředil, aby se znovu vrátil na ty schody a mohl pokračovat v cestě. K jeho velkému překvapení se mu to povedlo! Stál přesně tam, kde skončil, než ho Matematik probudil. Chtěl se vydat dále, ale náhle pocítil, že ho někdo drží za ruku. Byla to Postava. Stále měla nezřetelné rysy, ale bylo poznat, že se usmívá.

„Vítám tě!“ řekla Autorovi.

„Děkuji, ale kde to jsme?“ zeptal se jí ihned Autor.

Postava rozmáchla rukama. „Jsme v tvé duši! A tohle,“ ukázala na schody, „tohle, to je cesta, kterou se ubíráš.“

„A jdu dobře?“

„Kráčíš vzhůru, tak co myslíš?“ řekla se smíchem postava a posadila se na schody. Autor usedl vedle ní.

„Osvobodíš mě?“ zeptal se Autor nedočkavě.

Postava smutně zavrtěla hlavou.

„Proč ne?“ zoufale vyjekl Autor, neboť tato odpověď ho ranila.

„Neosvobodím tě teď,“ vysvětlila mu Postava. „Učinil jsi za tu dobu, kdy jsme se neviděli, veliký pokrok. Za všechno mluví to, že kráčíš vzhůru po schodech života. Ale...“

„Ale?“ chtěl vědět Autor.

„Nejsi ještě připraven,“ odpověděla Postava. „Vidíš to, támhle dole,“ a ukázala rukou někam hluboko dolů, k úplnému počátku schodiště, „vidíš to? Vidíš tu temnotu?“

Autor přikývl.

„To jsou pochybnosti. Pochybnosti, které v tobě zanechal on.“ pravila vážne Postava.

„A kvůli nim mě neosvobodíš?“ zeptal se smutně Autor.

„Ne, tak to není“ řekla mu postava se smutným úsměvem, „jen to znamená, že budeš muset projít zkouškou.“

„Zkouškou?“ podivil se Autor.

„Ano, ale nebude to má zkouška. Bude to zkouška, kterou ti připraví ON.“

„On? Myslíš Matematika? Co mi může připravit za zkoušku?“

Postava zavrtěla hlavou. „Z čeho se zkouška skládá mi není známo. Vím jen, že ti během zkoušky nemohu nijak pomoci.“

„Nijak?“ vyděšeně vydechl Autor, neboť počal míti ze zkoušky oprávněný strach.

„Nemůžu ti pomoci během zkoušky, ale můžu ti pomoci před ní.“

Autorův obličej se rozářil. „Pomož mi tedy!“ vykřikl prosebně.

„Dobrá tedy,“ pravila postava, „Zapamatuj si, že jakýkoli výsledek ON ti předloží je špatný a ty nesmíš nikdy podlehnout tlaku ostaních, ať už je jakkoli silný. Pamatujsi, že nikdo nemá právo soudit co je pro tebe přínosné, a co ne. A nikdo nemůže objektivně hodnotit tvou volbu.“

„To je vše?“ řekl po chvíli Autor poněkud zklamaně.

„Je toho více než dost,“ řekla mu Postava a usmála se, „ale abys neřekl, nechám tě nahlédnout na část tvého osvobození.“

Postava se naklonila k Autorovi, odhrnula závoj a její rysy náhle nabyly konkrétních podob a dlouze Autora políbila. Poté se opět vrátila do své anonimity.

Autor seděl, mírně šokován, nevěda toho, co si má myslet. Najednou se mu rozjasnilo.

„Já tě znám!“ vykřikl vítězoslavně.

Postava s úsměvem přikývla.

„Ale... Ale...“ pokračoval zahloubaně Autor, „Ale, nemůžu si vzpomenout.“

„Vzpomeneš si v pravý čas,“ slíbila mu Postava. „ale teď už je čas se probudit.“

„Ještě chvíli,“ zaškemral Autor.

„Kdepak, už teď! A nezapomeň - nepřistup na nic, co ti bude povídat!“

Autor chtěl ještě zaprotestovat, ale Postava, schody, vůbec vše začalo mizet a Autor se probudil.

„Probouzíš se v pravý čas!“ ozvalo se od psacího stolu. Místnost byla opět temná, jako na začátku března.

„Vypočítal sji rovnici mého života?“ zeptal se ho Autor.

„Ano, vypočítal jsem,“ odvětil Matematik, „ pojď a uzři výsledek!“

Autor se posadil na židli u stolu a Matematik mu podal papír s konečným výsledkem. Autor se musel hodně namáhat, aby v šeru přečetl obsah papíru. Podařilo se! Na papíře stálo:

A - C = B

Květen – měsíc pravdy a zklamání – to, co právě teď je - konkrétně

„Prosím, vysvětli mi to.“ žádá Autor Matematika, neboť je výsledkem očividně zklamán.

„Je to jednoduché!“ vysvětluje Matematik. „Velice dlouho jsem přemýšlel nad stavbou rovnice. Zvolil jsem nakonec variantu obecnou a jednoduchou. Na levé polovině rovnice se nacházejí tvé pozitivní povahové a dovednostní vlastnosti a zároveň s nimi se tam nacházejí i veškeré tvé záporné vlastnosti. Na straně pravé je proti tomu výsledek, který nemá formu čísla, ale slovního hodnocení v rozsahu A až C.“

„Chceš mi tedy říci, že jsem průměr?“ ptá se znechuceně Autor.

„Ano,“ potvrzuje Matematik, „jsi zcela průměrný člověk, který výrazněji nevynikne. Máš k tomu všechny předpoklady a logika to jen potvrzuje. Po zvážení všech proměnných v rovnici jsem došel k tomuto výsledku.“

„Ale já to odmítám!“ křičí Autor.

„Cože?“ ptá se užasle Matematik. „Ty odmítáš? Ty odmítáš vyústění zcela logického propočtu a zatracuješ tím moji metodu?“

„Ano,“ prohlašuje hrdě Autor, „já odmítám. Odmítám tvoji metodu i výsledek. Odmítám smířit se s průměrností!“

„V tom případě,“ říká Matematik se zvláštním úsměvem, „jsi si sám nad sebou vynesl ortel.“

A zvláštní úsměv přechází ve smích a smích přechází v ďábelský a posměšný skřehot, při kterém běhá Autorovi mráz po zádech. Autor počíná pociťovat, že se mu země propadá pod nohama, že padá kamsi do neznáma. Celý pokoj mu mizí před očima a bude dlouho padat do neznáma.

Soud – mimo čas a reálný prostor fantasie – to, co bude – rovina zcela nejkonkrétnější

Říká se, že nic není tak tvrdé, jako dopad na tvrdou zem. Není jisté, zda je to pravda, nicméně, Autor vskutku dopadne na tvrdou zem a bude ho to velmi bolet. Nestačí se ani rozkoukat a bude muset bolestí zavřít oči. Bude ho bolet každá kost v těle.

Právě tehdy zaslechne magický hlas stejný, jaký má Postava: „Drž se!“

V tu chvíli otevře oči.

Nebude již stát v prázdnu, či ve své komnatě, bude stát v prostorné hale, ne nepodobné soudní místnosti. Přímo před ním bude obrovský prostorný stůl, ne nepřipomínající stůl soudcovský. Nalevo od něj bude stát stůl menší , ne nepodobný stolu psacímu. Jinak neuvidí nic, všude kolem něho bude tma a v okolí ani živáčka.

Zkusí zavolat: „Haló!“

Ozvěna jeho hlasu však bude jen ilustrovat mrtvo kolem něj.

„Co teď?“ zeptá se Autor sám sebe. „Sám a v prázdnu.“

„Co teď? Ty se ptáš, co teď?!“ zazní hormový hlas odněkud z hůry.

„Teď...“ sykne mu někdo do levého ucha.

„...budeš...“ ozve se v pravém uchu.

„...SOUZEN!“ zazní za jeho zády. Auto se otočí a spatří dosud neviděné.

V prázdnu se náhle zjevuje soudní tribunál. Před Autorem vyroste vysoká tribuna, na ní stůl, za stolem soudce. Po jeho pravé ruce vytvoří se z prázdna náhle druhá tribuna se spoustou sedadel a na sedadlech se objeví porotci. Po levé ruce Autora zjeví se široký stůl. Za jeho zády utvoří se místo pro publikum, které se vzápětí objeví. Kol něho samotného vyroste malá železná ohrádka a na rukou se mu zhmotní řetězy, které ho budou pevně poutat k podlaze.

Soudce se rozhlédne okolo a zvolá: „Soud začíná!“

Autor sám bude na dění v sále nazýrat jako na malý zázrak a po celou dobu nebude téměř dýchat.

„Dovolte mi, vážení, abych se chopil slova,“ ozve se od stolku zleva. Autor s překvapením uvidí Matematika. „Je mou dobrou povinností, žalovat tohoto chudáka za těžké zločiny, jichž se dopustil.“

„Pokračujte , pane žalobče!“ vyzve Matematika soudce.

„Zločiny jeho, jsou tak ohavné, že je mi až stydno o nich zde před vámi přitomnými hovořit. Hodlám žádati tres nejvyšší!“ plamenně bude řečnit Matematik a publikum i oprota při jeho závěřečných slovech předvede emoce překvapení.

Autor však nebude chápat, oč jde, neb hra i její pravidla mu v tu chvíli budou záhadou. Bude jen němě pozorovat následující události.

„Jaká jsou obvinění?“ zeptá se Soudce.

Matematik se pousměje. „Obvinění jsou těžká. Tento tvor odmítl následovat logiku kritikovu a neuznal odbornou radu matematikovu za vhodnou. Opakovaně se věnoval snění a nechce se smířit s údělem, který mu byl logicky vybrán.“

„Ale kolego, je snad snění zločinem?“ zeptá se se smíchcem Soudce.

„Jeho snění ano, neb snil o věcech popudlivých a nakonec se jim poddal.“ odpoví mu Matematik.

„V tom případě je tomu tak. Snění je v tomto případě vskutku činem zločince,“ pokývá Matematikovi a otočí se k Autorovi. „Obviněný, chcete se hájit, či si rovnou vyslechnete rozsudek?“

„Prosím?“ vypraví ze sebe Autor namáhavě. „O co tady vlastně jde? Co tu dělám? Co jsem spáchal?“

„Spáchal jste dříve jmenované zločiny a nyní jste za ně souzen. Budete se tedy hájit, či ne?“

„Ale co se tu vlastně děje?“ vykřikne bezmocně Autor.

„Hájit se tedy nebudete...“ bude se Soudce chystat uzavřít.

Autorovi si však náhle vzpomene na svůj rozhovor s tajemnou Postavou.

„Znamená to, že budeš muset projít zkouškou. Zkouškou, kterou ti připraví ON.“

Právě tato myšlenka ho zachrání. Rázem pochopí Soudce, žalobce, porotu i diváky. Tohle všechno je zkouška.

„Počkejte!“ přeruší myšlenkový tok Soudce. „Ano! Ano, budu se hájit.“

Sálem to zašumí, Matematik zkřiví tvář do pohrdavého posměšku a Soudce se velice podiví.

„Hájit?“ zopakuje Soudce nedůvěřivě. „Vy se budete hájit?“

„Ano,“ řekne mu Autor pevně a přesvědčeně.

V tu chvíli povstane jeden z poroty a nahlas prohlásí:

„Ctihodný soude, my členové poroty považujeme obhajobu tohoto tvora za projev nelogický a sebezáchovný, neboť je předem jasné, jak soud skončí. Navrhujeme proto težší potrestání, než bylo původně rozhodnuto mu udělit.“

Soudce uhodí kladívkem, přikývne a obrátí se k Autorovi.

„Návrhu poroty se vyhovuje. A vy se můžete hájit.“

Matematik si odkašle a začíná celou frašku.

„Vážený soudče, zde předkládám prvé obvinění. Jedná se o případ snění. Sám mohu dosvědčit, že se tento tvor opakovaně pokoušel uniknouti realitě sněním.“

Soudce se obrátí na Autora.

„Je to pravda, tvore?“

„Ano, snil jsem, ale co je na tom špatného?“ zkusí se Autor obhájit.

„Svým snům jsi naslouchal,“ řekne mu Matematik.

„Ano, chtěl jsem zjistit, jestli v nich není nějaký skrytý smysl.“

„A co jsi zjstil?“

„Zjistil jsem, že některé mé sny byly pravdivé.“

Z publika se ozvaly výkřiky, porota se zatvářila znechuceně a Soudce nasadil tázavý výraz. Matematik se vítězoslavně usmíval.

„Vážený soude,“ pronese vítězoslavně, „je všem známo, že sny jsou jen výplodem našich tužeb, fantasií a ozvěn naší mysli. Následovník těchto myšlenek by měl být považován za blázna, neoboť ze snů nelze logicky nic odvodit.“

Soudce zabrumlá: Pravda... Pravda...“ a uhodí kladívkem do stolu.

„Ale...“ zkusí se Autor bránit.

„Soud rozhodl. Vinen v prvém bodě obžaloby.“ přeruší ho Soudce. Porota souhlasně zamručí.

Autor bude jen zmateně hledět nejprve na Soudce a poté na Matematika. Po chvilce konečně pochopí celou hru – parodii na soud. Zde nešlo o spravedlnost, nebo nespravedlnost, zde šlo jen o trest. Trest v rámci logiky. A on bude tím potrestaným. Bez ohledu na to, jak se obhájí.

„Přistupme tedy k druhému bodu,“ opět spustí Matematik žalobu, „ve kterém se jedná o neuposlechnutí rady kritika a to dokonce tak dalece, že došlo k přijetí opačného názoru.“ Matematik se zhluboka nadechne, prstem ukáže na Autora a zvolá: „Tohle zvíře se dokonce u těch knih bavilo!!!“

Veškerý čas se v místnosti jakoby zastaví a všechny pohledy členů soudu se upřou na Autora. Ve tvářích těchto lidí bude se střídat nenávist s pohrdáním.

Autor se však bude cítit nevinen a proto vykřikne: „Proč na mě tak koukáte? Co je špatného na tom, bavit se u knížky?“

Matematik zakroutí hlavou a zeptá se ho: „Není snad pravda, že jsi jedním dechem přečetl romány Arthura Haileyho?“

„Ano,“ přisvědčí Autor.

„Že jsi napětím nedýchal, když Christopher Hyde vyvrcholil román Vlna výbuchem atomové bomby?“

„Ano,“ přisvědčí Autor.

„Že se ti nelíbil Malý Princ?“

„Ano,“ přisvědčí Autor.

„Že odmítáš uznávat Babičku Boženy Němcové jako vrcholné dílo českého realismu?“

„Ano,“ přisvědčí Autor.

„Že za nejlepší dílo Johna Steinbecka považuješ Na východ od ráje, a ne Hrozny hněvu?“

„Ano,“ přisvědčí Autor.

„Že tě pobavil Charles Bukowski?“

„Ano,“ přisvědčí Autor.

„A co je nejhorší, že jsi se doslova zamiloval do románů Kunderových, největší špíny světa?“

„Ano,“ přisvědčí Autor.

„Tak tohle je tedy vrchol!“ zvolá Matematik. „Tohle zvíře to ještě přizná! Přiznává svou zvrácenost a odpor k logice.“

„S dovolením,“ ozve se Autor potichu, „co je špatného na dílech Kunderových?“

„Všecko!“ odsekne mu Matematik.

„Co všecko?“ bude Autor chtít vědět.

„Prostě všecko!“ odsekne mu jednohlasně celá porota až z toho Autora zamrazí v zádech.

„Co nám k tomu všemu řekneš?“ zeptán se Autora Soudce.

„Jen to,“ odpoví Autor, „že Arthur Hailey píše velice čtivě, Christopher Hyde taktéž. Že nebyla atomová bomba reálné řešení jsem se dozvěděl až z doslovu. Malý princ se mi nelíbil, protože pro děti je nepochopitelný a pro dospělého příliš průhledný. U Steinbecka mě nebavilo číst o tom, jak se všichni nesnášejí a o to víc se mi líbilo milé vyprávění o Adamu Traskovi. Babička se mi přišla nudná a Charles Bukowski naproti tomu novátorský a svěží. A Kundera? Jeho postoj k světu je mi velice blízký.“

Jak Autor skončí svůj dlouhý monolog, rozhlédne se po soudu, ale jestliže ho mrazily pohledy nenávistné, pak vzápětí pocítí skutečný strach, neboť z obyčejné nenávisti vyjadřované pohledem se stane nenávist vražedná.

„Vinen!!!“ rozkřikne se Soudce. „Absolutně vinen!!!“

„Kde je hranice, mezi drzostí a pohrdáním?“ promluví náhle Matematik. „Ptám se kde je, protože jsme ji tímto překročili.“

Soudce pokývá hlavou.

„Navrhuji,“ bude Matematik pokračovat, „abychom přešli k posledním bodu obžaloby. K neuznání mojí rovnice o osudu.“

Soudce se přísně zeptá: „Je to pravda, že jste ho neposlechl a poslušně jste se nezařadil tam, kam patříte?“

„Ne!“ odpoví mu Autor tak pevně a rozhodně, jak jen člověk dokáže. „ Nehodlám se smířit s tím, co mi předurčí lidé, kteří mě ani neznají. Odmítám dále smířit se s vlastní průměrností, protože JÁ průměrný NEJSEM!!!“

„Pohrdání a nesouhlas. To znamená trest nejvyšší.“ vyvodí Matematik.

Soudce slavnostně poklepá kladívkem a zvolá: „Za to nejvyšší pohrdání ti uděluji ten nejvyšší trest – život v hlubině pokání a zapomnění!“

A celá porota, Soudce, diváci a nejvíce Matematik, se začnou smát. Pekelně a řezavě smát. Pouta okolo Autorových rukou začnou být stále těsnější a těsnější. V Autorovi se probudí pocit, že nastal konec světa. Padne na kolena a soudní síň a smějící se dav se propadnou někam do prázdna. Autor zavře oči a pokusí se na nic nemyslet.

Hlubina – obecně – to, co bude - velmi obecně

Každý má nějakou představu osobního pekla, která ho straší. Straší ho tím, že se jednou může stát skutečnou.

Autorovou nejhorší noční můrou bylo, je a bude zapomnění. Proto se také jako potrestaný octne v temné díře, kde nebylo světla. Po kolena bude naplněna studenou vodou. A Autor v té vodě bude muset stát a nebude se moci ani pohnout. Nebude moci pohnout rukou, sednout si, otočit hlavou.

Okolo sebe z té tmy uslyší jen hlasy. Posměšné hlasy, které mu budou neustále připomínat výsledek soudu, ponižovat ho, oznamovat mu, že je zapomenut.

Nebude vědět, kolik času v temné díře strávil, budemu připadat to bylo několik let. Každopádně, potom dlouhém čase pojednou ucítí ve tváři něco hřejivého, jako pohlazení jemnou rukou po tváři. V uších mu zazní nádherný hlas Postavy.

„Prošel jsi zkouškou úspěšně. Vydržel jsi to nejtěžší mučení. Teď jsi volný.“

Skutečně, najednou pocítí, že se může volně pohybovat, pocítí, že voda náhle zmizela a to nejdůležitější – že před ním stojí Postava.

„Osvobodíš mě?“ zeptá se vyčerpaným hlasem.

„Jen skrze vytříbené umění logiky dosáhneš osvobození,“ promluví postava hlasem Matematika a začne se pekelně smát.

Autora tento posměvačný čin dovede k nepříčetnosti a proto začne volat na celou hlubinu.

„Nikdy! Rozumíš? Nikdy! Nikdy se nepřidám na tvoji stranu a nikdy nebudu otrokem tvých ideálů!!! Nikdy!!!“

A jak Autor při svém zvolání zavře oči, tak při jejich otevření zjistí, že již nestojí v kobce, ale na měkkém koberci v nějakém útulném pokojíčku.

Mudrc – obecně i konkrétně – to, co bude

Jak vypadá člověk, který všecko ví? Kdo to je? Kde žije? Jak k tomu dospěl? Jak si vůbec takového člověka představit? Kam ho zařadit? Není to náhodou angličan? Jaká jsou kritéria všědoucnosti? Absolutní znalost života? Jazyka a humoru? Fyziky a relativní skutečnosti? Náboženství? Není to náhodou G. B. Shaw? Nebo snad Oscar Wilde? Albert Einstein? Páter Plotěný?

Kdepak....

Autor se poplašeně rozhlédne po pokojíčku. Na zemi uvidí nádherný perský koberec, na stropě bude viset jednoduchý lustr. Nad čím však bude oko Autorovo žasnout je to, že stěny pokojíčku jsou tvořeny vlastně jen z knih. Všude uvidí jen knihy. Staré i nové, ohmatané i neohmatané, oblíbené i neoblíbené.

Pokojíček bude ponořen do zvláštního šera. Jen z jednoho kouta bude proudit matné světlo. V tom koutě bude stát malý stoleček, na stolečku lampička a u stolečku pohodlné houpací křeslo a v něm...

V něm bude sedět stařec.

Už od pohledu se bude jevit jako starý. Plnovous bude tak dlouhý, jako on sám. Na čele bude mít mnoho a mnoho vrásek a jeho ruce budou celé žilnaté a povadlé. Ano, dalo by se říci, že bude vypadat jako G. B. Shaw. Ten stařec se bude pohodlně houpat v křesle a bude si číst Zakázané pohádky od Alexandra Afanasjeva.

Autor na něj bude chvíli jen překvapeně hledět s otevřenou pusou. Stařec mu nebude věnovat žádnou pozornost, neboť bude až příliš zaujat četbou. Auto si odkašlá a stařec k němu vzhlédne.

„Ach ano, konečně jsi tady, milý člověče,“ pozdraví Autora a odloží knihu.

„Kdo jste?“ zeptá se ho Autor.

„Já? Tvoji předchůdci mě nazývali Mudrcem. Ale v podstatě je to úplně jedno. Můžeš mi říkat třeba dědku, jestli ti to udělá radost,“ řekne mu Mudrc a uchechtne se.

„Murdci, jací moji předchůdci?“ zeptá se Autor dychtivě.

„Á, tvoji předchůdci.“ zvolá Mudrc a zdvihne prst. „Ty vlastně nevíš, kde jsi, že ne?“

Autor zavrtí hlavou.

„Tak tedy,“ začne mudrc, „ právě teď jsi ve své vlastní duši. Prošel jsi cestou, která měla jediný cíl – poznání. A na té cestě jsi se setkal se všemi možnými vlivy a když sis z nich vybral, dokázal jsi svou volbu obhájit.“

„Obhájit? Myslíte ten soud? Ale ten jsem přeci prohrál!“

„Neprohrál! Šel jsi za tím, co jsi považoval za správné. A udělal jsi mi tím radost.“

Promiňte,“ obrátí se na Mudrce poněkud zmateně, „tvrdíte, že se nic z toho nestalo, že jsem ve své vlastní duši? A CO vy vlastně jste?“

„Co jsem?“ usměje se Mudrc, „Já jsem matematik.“

Autor s hrůzou couvne.

„Ale počkej,“ upřesní se Mudrc, „já nejsem jen tak ledajaký matematik. Já jsem ten, kdo ovládl matematiku tak dokonale, že jsem se začal ptát i na věci, které matematika nedokáže vysvětlit.“

„Nedokáže vysvětlit?“ zašeptá Autor.

„Ano! Matematika vysvětlí mnoho, ale člověka nikdy nevysvětlí. Lásku nikdy nevysvětlí. Ani nenávist. Nedokáže vysvětlit velkou přírodní a vesmírnou rovnováhu, protože o tom nemá ani ponětí. Uvažování v rovnicích je cesta do záhuby. Proto jsem začal na vlastní pěst pátrat ve všech zdrojích a matematiku jako takovou jsem využil pouze jako základ ke tvorbě systému. Nakonec jsem obsáhl obrovské kvantum znalostí a vědomostí, až jsem se povznesl na jinou úroveň existence. Existuji v lidských duších jako vševědoucí součást lidskosti. Jsem to já, ke komu může člověj jednou za život přijít a požádat ho o odpovědi na otázky, které ho trápí. Návštěva je však podmíněna určitým duševním a osobnostním posunem, takovým malým milníkem, který jsi právě učinil. A učinili ho i mnozí jiní a další se k tomu chystají.“

„Takže vy víte všechno?“ zeptá se užasle Autor.

„Ano, vím všecko všecičko, co může lidské vědění obsáhnout a i více!“ přisvědčí Mudrc.

„Pak tedy víte, kdo zabil J. F. Kennedyho!“ zvolá náhle Autor prvou věc, která ho napadne.

Mudrc se z plna hrdla zasměje. „Ano, to vím, ale chceš to vskutku vědět? Protože odsud si informaci tohoto charakteru totiž neodneseš.“

Autorova tvář pohasne.

„Odsud si odneseš jen jakési duševní usměrnění, názor. A budeš vědět, jak jsi k němu došel. Mě nebo něco jiného si pamatovat nebudeš.“

„Takže tohle je jen zdržení po cestě...“ zklamaně praví Autor.

„Ne! Není to zdržení, je to jen o poučení. A odteď si budeš pamatovat, že uspěchané závěry nevedou k dobrému výsledku.“

„To si budu pamatovat?“

„Ano, budeš to vědět a budeš se podle toho řídit.“

Autor se zamyslí a hlavu bude mít plnou otázek. Nestává se totiž každý den, aby se mohl člověk zeptat na cokoli a dostat odpověď.

„Ti matematici, tam u soudu,“ vyleze z něj nakonec, „proč byli na mě takoví?“

„Jsou to tiž tací matematici, kteří se v matematice vzhlíží a neumí si představit život jinak, než jako ukázněné hloubání nad věcmi matematickými a podceňování ostatních. Teprve věk mnohé z nich naučí, že matematika není lpění na zásadách. Matematika je o usnadňování života těm sobě a druhým. Je to něco jako poslání. Ale je to rovnocené poslání! Rovnocené s tím, kterým oni pohrdají.“

Autor se zadumá nad odpovědí.

„A mimochodem,“ dodá ještě Mudrc, „všiml jsi si něčeho? Ani jednomu z tvých soudců nebylo více než třicet pět let.“

„Je snad pětatřicítka nějak důležitá?“ zeptá se se zájmem Autor.

„Pětatřicítka je jeden z největších mezníků v lidkém věku. Poznáš to sám.“ zazní odpověď.

A co ta tajemná postava?“ bude chtít ještě vědět Autor.

Mudrc se výrazně usměje. „Ach ano, ta. Brzy ji poznáš. To tvoje duše ti totiž odhalila průvodce po tvé cestě. Stejně jako Dantovi radil Vergilius, tak tobě radila...“

„Kdo?“ nedočkavě vyrazí Autor.

„Dočkej času, sám ji za chvilku poznáš. Jde o to, že člověk je schopen dosáhnout téměř čehokoli, musí mít jen tu správnou motivaci. A ona byla tvou motivací. A cit k ní bude zároveň i tvou odměnou.“

Autor se zatváří zmateně, ale vzápětí mu dojde jak to Mudrc myslel.

„Už chápeš?“ zeptá se ho Mudrc

„Ano, chápu a jsem připraven.“ odpoví mu po chvíli Autor.

„To je dobře. Jestli jsi tedy připraven, projdi dveřmi, které máš po pravé ruce.“

Po Autorově pravé ruce se zjeví dveře.

Autor bude chtít vzít za kliku, ale Mudrc ho ještě zarazí.

„Cítím,“ poví mu, „že tě stále ještě trápí pochyby, zda nejsi jen obrazem průměrnosti. Něco ti řeknu – už jen to, že jsi se dostal ke mě, tak to svědčí o tom, že ty průměrný nikdy nebudeš. Většina matematiků se ke mně nikdy nedostane.“

Autor se usměje a řekne: „Děkuji vám za vše.“ A projde dveřmi do neznáma.

Velké schody – konkrétně s rysem obecnosti – to, co bude

Autor projde velkými mudrcovými dveřmi a octne se na známém schodišti, po kterém šel už v dubnu. Autor si zavýskne a vyběhne po schodišti vzhůru. Právě na vrcholu schodiště bude stát obrovská dubová brána, zdobená nádhernými rytými symboly. A u té brány bude sedět na posledním schodě tajemná Postava, v tu chvíli již zcela netajemná a konkrétní. A bude se usmívat.

„To je dost, že jdeš,“ přivítá Autora.

„Ty?“ zaraguje Autor překvapeně, neboť dívku pozná.

„Ano, já, jen já.“

„Proč zrovna ty?“

„Asi proto, že mě máš rád.“

Autor na ni zůstane jen překvapeně hledět.

„Pojď,“ vyzve ho Postava a vezme ho za ruku, „ osvobodím tě. Ode všech pochybností a trápení.“

A společně projdou velkou branou.

---