Hester, mořský koník a očekávání v poezii

Pokoušel jsem se při čtení veršů obou autorek nacházet záchytné body pro mé těkající myšlenky. Nepovedlo se. Je to zajisté moje chyba, že jsem nenašel spojnice svých očekávání s předkládáními obou autorek. Proto by bylo navýsost nespravedlivé proškrabovat se na dřeň kostí oněch textů – básní.

Pokusím se tedy uvažovat o kompetenci svých očekávání. Připomínám, že to, co mne odradilo nejvíc je právě formální struktura poetiky obou autorek. Z mého letitého čtenářského pohledu je styl obou autorek snadno zaměnitelný nejen přímo mezi nimi, ale i mezi přehršlí autorek, které se vyskytují na tomto a ostatních serverech, dokonce jsou takové autorky i běžně vydávány. Jejich poezie je reklamou na „křehce zasněný“ ženský svět. V onom světě se objevují stále stejné příznaky ženskosti. Podtextová smyslnost. Obavy ze ztrát, nejčastěji milovaného, ale také ztráty vyplývající z neuchopitelnosti „velkého“ světa tam venku. Pak se v takové poezii objevuje těkání po hmotném detailu, kterým nás obdařuje hmotný svět. Prostota sklonů k vlastnictví. Těkám po tom, co mám.

Chybí mi budoucnost touhy, vize uspořádání světa. Zbraň proti přesahu reality. Naděje uložené síly pro věci příští. Souhrnně tedy velká mužská témata. Velkorysé pokusy o překonávání smrti, úzkosti, odloučeností v samotě. Ale i radost z vítězství nad sebou samým, kdy se jedinec stává společenským souhrnem, nejen autonomní skalkou na zahrádce vlastního vztahu. Samozřejmě, že všichni muži nepíší o velkých tématech. Našlo by se snadno značné kvantum „ženských“ mužských básní, z nichž vyplývají snahy sebeprezentovaně si přivlastnit okolní svět jako malou vztahovou doménu. Bez otevřenosti světu, bez pokusu o uspořádání a změnu v nový faktor žití.

Dalším příznakem, který mne odrazoval při čtení „celků“ by se dal nazvat „nekompozicí. Libovolné zpřeházení textů by v celkovém obrazu „celků“ nezpůsobilo nic, jejich místo je uvnitř všech textů snadno zaměnitelné. Vůbec by nevadilo, kdyby polovina textů chyběla, protože by bylo sděleno stejné množství výše řečeného.

Je to ovšem moje vina. Moje očekávání jsou vzdálena oněm textům zaměřeným na přítomnost, aby se vědělo, co a na co čekat. Když muži píší o ženách a vztazích s nimi, staví je na piedestal. Vytvářejí z žen tu přízraky tu víly. Naopak se muži pod perem žen odrážejí v hladinách přivlastnění. Smyslového uchopení pro sebe. To je samozřejmě zajímavé v kontaktu „na těsno“. Neboť nepochybuji o nevyřčených kvalitách autorských osobností, o jejich prožitkovém světě. Pokud bychom měli svět autorek na dlani, na dosah, mohli se srozumět s jejich identitou, dosáhli bychom nebývale nového vhledu i do jejich básní. Zjistili bychom, že „ona budoucnost“, jež mi nyní v textech chybí, tam skutečně je. Je bohužel nevyřčená, snad proto, že autorky nevzrušuje mužské psaní. Třeba považují otevřenost vůči světu za bláhovost, kterou můžeme činit v uzavřeném okolí domova, bezpečí a zajištěnosti.

Znám autorky, které „onu otevřenost světu“ vytvářejí „otevřenou erotičností“ (Rudčenková). Ale i u Rudčenkové shledávám jen přivlastněnost smyslového stojící nad veškerou působností světa.

Inu což. Znovu jsem si uvědomil, jak jsou ženy hmotné. Hmatatelné. Jejich svět mi splývá před očima. Netroufám si naznačovat, že bych jim správně rozuměl. Ostatně, chtějí zrovna mně říci cokoliv rozumného? Možná chtějí, nám mužům, předkládat tento obraz, který očekáváme. Já však zřejmě hledám neočekávatelnou. Pro jistotu sem napíšu, že jsem ji už našel. I to je možná důkazem, že již těžko mohu být čtenářem „monolitně reklamní ženské poezie“.