Z deníku zvrácenosti

Někdy si večer v křiku otiskne hrůzu - aneb z deníku, z pocitů, myšlení toho, kdo žije smrtí jiných...

Ozvěny nočních diadémů a hlasy trpících Mechanické ticho a hlučné volání o pomoc dvou hrůzyplných odstínů noci Vražedné myšlenkové hřeby zatlučené do rakve žalu bolestně vykračují do hlouby mahagonu Jak pietní ve stoce pod povrchem Jak tragické v nuceném úsměvu útlaku Nikdy nevydrží vodopád oplocení samoty a s nakřáplou sobě pozlacenou duší má tušení trpitele za ostatní Vše se v něm spojuje do vzdorujícího odporu se značně oplzlou příchutí flagelanta Dělící čára odcizení od sebe se vším tím pnutím… Cizí choutky, masité sny, žlučovité nádechy, řeč zvýšeného tepajícího stepu, šílený tanec lačnosti Pozorování skrz sekrety bolesti s jasnou myšlenkou slasti Nepřirozeně uznávané Ze strachu přijímané Přivlastněné, destruktivní Cesta posledního šílenství chaosu a nicoty Se zastávkou peklo… Prosím buď mi průvodcem v mé mizérii, Spas mě chtěnou bolestí, vytouženým utrpení. Budu ti klíčem přes bránu sladce znějící iluze Provedu tě sálem tvého překvapení k návalu zážitku rozpornosti Ale dál, dál nemohu bez tvého průvodcovství s moudrostí oběti Do mystického zážitku opravdové, podstaty naturalistické mnou vyhledávané nadvlády extáze těla Jen se mnou poznáš, jen s mou vírou pekelného boha Buď mi klíčem a já ti slibuju smrt do věčnosti.

---