Prosba

Pamatuješ?

Seděli jsme ve Vertigu, kolem červenooranžové stěny, upatlané stoly, kouř z cigaret a plno hluku! Nebylo skoro slyšet vlastního slova!

A možná to bylo dobře...

Smáli jsme se spolu a vedli i vážné rozhovory. Překřikovali jsme tu řvoucí hudbu, která se valila z repráků, bouřlivý smích dalších hostů... a bavili jsme se.

Možná to tak mělo být - hluk, chytání slov ve vzduchu jako chytání motýlů...

A teď?

Sedíme tam skoro sami. Stůl je pořád stejně ulepený, ale toho hnusného nikotinového dýmu, který byl pro mě součástí Vertiga, toho ubylo...

Najednou se slyšíme a to ani nemusíme křičet. Najednou rozumím slovům, které Ti vycházejí z úst. Znám je, dokážu si pod těmi jednotlivými kousky představit obrazy...

Ale nerozumím Ti... Nedokážu vytvořit z těch známých kousků nějaký celek. Tvoje myšlenky jsou pro mě najednou tak zmatené...vzdálené...

Sedíme tam teď skoro úplně sami. Přesto mi připadá, že jsme každý dál... já na Dolním náměstí, Ty ve Ztracené ulici... já v Lyonu, Ty v Huzové...

Že by to bylo tím, že do Vertiga chodí míň lidí? Že už nemusím dávat pozor na každého motýla, aby nezaletěl jinam, neuletěl bez povšimnutí?

...

Lidi, pojďte do Vertiga! Chci, aby to bylo jako dřív...