Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

hotel underground

08. 06. 2007
2
17
2614
Autor
vrgulnik

Tato povídka byla pro mě velmi náročná a v mnoha ohledech experimentální. Pokusil jsem se o text bez přímé řeči. Navíc jsem se pokoušel psát z ženského pohledu, což pro muže není nikdy jednoduché. :-)

Před přečtením povídky si rozhodně poslechněte skladbu Líbám tě černou od BSP, která byla hlavní inspirací k jejímu napsání.

 


 

Smráká se.
 
Stíny se prodlužují a ty na její tváři jsou již dokonalé. Do kůže si vtírá olej s dráždivou esencí vůně jasmínu a vanilky. Černé, velmi sporé prádlo s jemnou krajkou, kterou na kůži téměř necítí, ji chrání a zároveň vydává všanc. Na každé straně postele leží, jako manželé po třiceti letech, dvoje saténové šaty. Purpur nebo černá? Chvíli se rozhoduje a nakonec sáhne po rudých. Jsou jako pírko a příjemně chladí. Zvedne je do výše a se šustěním je nechá sklouznout po těle. Když se jí třou o kůži jako břicho zmije o rozžhavený pouštní písek, pocítí náznak žádosti, která však rychle pomíjí. Ramínka se zaklesnou a purpurová opona se dokonale vypne.

Kabelka a boty na jehlových podpatcích z krokodýlí kůže, jeden z jeho mnoha dárků. Ještě trochu perleťové růže na rty a poslední úsměv do zrcadla. Dobrý pozorovatel by v její tváři zahlédl i šeď, vyprahlost či náznak smutku. To vše se jí odráželo v očích a vyzařovalo v jakési podivné směsici radostného očekávání a strachu. Maska dokonalosti, kterou nosí jako na benátském karnevalu, však bez potíží všechny stíny pochybností zaplašila.

Je připravená. Je připravená? Otevřela dveře, zhluboka se nadechla a překročila práh.

Představení může začít.

------------------ 

Kapky deště bubnují do střechy a řidič taxíku se sem tam podívá do zpětného zrcátka. Je na něm vidět chtíč a chlípnost, jho, které ze všech mužů dělá krvežíznivé vlky a hloupé ovce zároveň. Chvíli jej ignorovala, ale když ji pošpinil asi podesáté, upřela na něj i ona svůj pohled. Muž rychle ucuknul a po zbytek cesty se věnoval pouze jízdě. Těšilo ji, jakou má poslední dobou nad muži moc.

Až na jednoho.

------------------

Stařičký portýr v dlouhém šedozeleném plášti přispěchal k vozu, otevřel dveře a se servilní úklonou jí pomohl vystoupit. Když ji vedl ke vchodu, breptal něco v tom smyslu, že její opětovná návštěva je pro hotel privilegium a doufá, že se tentokrát zdrží déle. Ignorovala ho. Z provazců deště na ni potměšile problikává neonový poutač nad vchodem. Nikdy nesvítí všechna písmena najednou, aby byla schopna přečíst celý nápis.

Vír lopatek, podobných mlýnskému kolu, vtáhl dovnitř ji i portýra, který se ji snažil do poslední chvíle uchránit před všudypřítomnou vodní tříští. Zatímco ona byla přijata do hřejivé náruče hotelové recepce, muž byl nemilosrdně vyvrhnut zpět do nečasu. Ještě se ohlédla a přes mozaiku rotujících křídel vchodových dveří zahlédla starce, jak si s úsměvem zdvihl klopy kabátu, zavřel deštník a vystavil se tak útočícímu živlu. Čepice i kabát byly zjevně kvalitně impregnované, protože kapky se při dopadu odrážely, a aniž by se vpily do tkaniny, sypaly se po chodníku jako perly z přetržené šňůry. Ačkoliv tuto scénu viděla tolikrát, vždy ji udivovala loajalita muže, který zbytečně riskuje zápal plic.

Dnes má službu Carlos, úslužný jako vždy. Zdálo se jí, že jeho pečlivě napomádované vlasy září víc než odrazy křišťálových lustrů na vyleštěném dubovém pultu recepce. Dostává se jí ujištění, že vše je připraveno do posledního detailu. Ano, i růže a láhev vychlazeného sektu. Ne, ještě nepřijel, ale je očekáván každým okamžikem. Pevně stiskne robustní kovaný klíč od presidentského apartmá a na dlani ucítí důvěrné tvary plamenných ornamentů. Carlos přivolává lusknutím prstu obsluhu výtahu.

Snědý bell-boy, pravděpodobně Portorikánec nebo Mexičan, není jako vždy potřeba. Kabelku, své jediné zavazadlo, tiskne v podpaží.

------------------

Mladík stojící před výtahem má tmavě modrou uniformu s vyleštěnými mosaznými knoflíky a na hlavě, hrnci podobnou, čapku. Neptá se na patro a z náprsní kapsy vytahuje drobný stříbrný klíč, který mu umožní stisknout tlačítko s číslem šest. Příjemná etuda pro smyčcový kvintet je dočasně přehlušena skřípěním pohybujícího se výtahu. V tomto dokonalém prostředí ten zvuk vždy působil nepatřičně, ale už si na něj zvykla. Až někdo jednou namaže převody a ozubená kola stařičké zdviže, nebude to už ono. Bude to tak trochu jiná éra. Netrvalo dlouho a dveře se rozevřely jako opona v divadle. Chodby šestého patra zbavuje úplné temnoty pouze několik lamp, které jsou rozmístěny tak spoře, že stěží osvětlí proluky mezi sebou. Nemá obavy. Mohla by jít klidně poslepu. Vydá se chodbou vlevo, mladík udělá jeden krok ze dveří výtahu, počká až se ztratí v šeru a poté se opět vrátí. Dveře se zavřou, smyčcový kvintet umlkne a všechno zahalí inkoustová čerň a absolutní ticho.

Na tomto patře je velmi málo pokojů. I když si tím není jistá, vybavuje si, že mimo presidentské apartmá viděla jen pět dalších dveří. Protože zde nikdy jiné hosty nepotkala, dá se odhadovat, že hotel tyto pokoje využívá pouze pro služební účely. Vzhledem k ceně presidentského apartmá si to však mohou dovolit. Chodba se rozdvojuje. Vpravo, jak dobře ví, se nachází schodiště a únikový východ. Zatáčí doleva a zastavuje před vchodem cíle své cesty. Nebýt zlaté kliky s vlčí hlavou na konci a netypicky velkého otvoru pro klíč, nikdo by nepoznal, že je toto apartmá čímkoliv výjimečné. Pomalu otáčí klíčem. Poprvé, podruhé, potřetí. Při každém otočení zámek uvolní třetinu západky a poté se dveře nehlučně otevřou.

Zouvá si boty. Ne, že by si to okolnosti vyžadovaly, miluje však ten pocit, kdy se jí do bosých chodidel opírají podivně tuhá a ostrá vlákna perského koberce. Sem tam některé pronikne povrchem kůže. Nezraní, ale zanechají dojem bolesti, která nebolí. Mrazí ji při tom, má husí kůži. Ladně vplouvá do pokoje, ve kterém se vše snoubí s červenou barvou. Jemný pastelový odstín v barvě rosé na stěnách se prolíná s růžovým porcelánem na empírové komodě s pozlacenými nožkami. Polstrovaná křesla mají karmínový nádech a šest sytě červených růží se téměř ztrácí na pozadí gobelínu v barvě Bordeaux. Na stole stojí dvě skleničky, mísa s jahodami a v ledové lázni trpělivě vyčkává šampaňské, až se bude moci volně nadechnout. Za sklem knihovny jí ukazují záda desítky tlustých knih vázaných v telecí kůži. Jedna leží na stolku. Zvědavě ji vezme do rukou. Goethe. S nezájmem ji zase odloží, když vtom zazní rozverná zvonkohra. Letmým pohledem na ciferník starodávných hodin s vyobrazením kolombíny a harlekýna v cudném objetí si ověří, že se zase opozdil.

Jak dlouho ji nechá čekat tentokrát?

------------------

Rozhodla se, že již byla trpělivá dost, a sama otevřela láhev. Nalila zurčící tekutinu do své sklenice, zaváhala, ale potom přece jen naplnila i tu druhou. Víno bylo trpké, ale ne natolik, aby je odložila. Sáhla po obrovské jahodě ve tvaru srdce, s potěšením se do ní zakousla a sklenku vyprázdnila. Posadila se do křesla, dolila si druhou a nohy dala na konferenční stolek. Poslepu nahmatala na temeni sponu do vlasů a nechala své kadeře sklouznout po ramenou.

Palcem si začala mnout klouby nártních kůstek na pravé noze, které měla od lodiček značně otlačené. Dopila obsah své, a chvíli na to, i druhé sklenice.

Zaklonila hlavu a zavřela oči.

------------------

Probudil ji velmi příjemný pocit. Jakýsi tlak a mravenčení, které se jí rozlévalo od hlavy až ke konečkům prstů. Otevřela oči a uviděla nad sebou důvěrně známou tvář. Ostře řezané rysy, vlasy i obočí ebenové barvy a hluboké mimické vrásky ve tváři. Rozhodla se, že mu nebude vyčítat pozdní příchod. Nechtěla totiž, aby přerušil masáž, která jí dělala moc dobře. Přivřela oči, ale jenom tak, aby mu mohla úzkou štěrbinou mezi víčky hledět přímo do temných očí. Jeho pohled jí způsoboval stejné potěšení jako jeho prsty hnětoucí její kůži, ne-li větší.

Potom přestal, pomalu ji obešel a významně se podíval na prázdnou láhev. Pokrčila rameny a usmála se. Zvonek, důmyslně ukrytý za knihovnou, přivolá pokojovou službu a ta velmi ochotně tento malý problém sprovodí ze světa. Vždy jí připadalo zvláštní, že vyřízené objednávky nalezla za dveřmi, aniž by kdokoliv zaklepal. V hotelích přece bývá zvykem počkat si na tučné spropitné a v presidentském apartmá dvojnásob.

Vzal ji za ruku a odvedl do ložnice. Poslušně jej následovala. Byl nerad, když byla neposlušná. Se zjevným potěšením ji svlékal. Její krásné rudé šaty odhodil daleko do rohu pokoje. Často jí říkal, že ji chce mít černou. Nerozumněla mu, ale něco jí říkalo, aby to nepřipustila. Stačily jí pocity, které s ním zažívala a rozechvění z očekávání toho, co příjde. Zatímco ji hladil, ona se vznášela a padala. Jemnost se s postupem času vytrácela a to ji nepopsatelně naplňovalo. Ztrácela se v mlhách. Dráždil ji jazykem na šíji a ona by přísahala, že jej měl rozštěpený jako had. Syčel jí do ucha stále tytéž návrhy a nabídky, ale ona jej neposlouchala. Zatímco v něm narůstala zloba a netrpělivost, z ní klokotalo očekávání vrcholného prožitku. Slast si měnila hlavní roli s bolestí v tomto niterném nepopsatelném představení, které skryté pod jejími víčky, spělo do finále. Zatnula mu nehty do zad a na polštářcích prstů cítila jeho horkou krev. Nevydal ani hlásku a ona poznala, že je zcela v jeho moci. Chtěla, aby to trvalo věčně. A právě v té chvíli se jí zeptal znovu.

"Chceš, aby to trvalo věčně?"

Dokonale jí rozumněl. Četl jí myšlenky? Pozbyla veškerou soudnost, nepřítomně přikývla a otočila se k němu zády.

"Chci tě mít černou!" pronesl temně a ona tentokrát neodporovala. Když se nad ní vzepjal, ucítila na rameni jeho prsten s velkým rubínem. Nikdy jej nesundával. Tentokrát však žhnul a pálil ji do kůže. Konečně i on protrhnul ticho sténáním a skřeky, mezi kterými jakoby zaslechla plácnutí těžkých kožnatých křídel. Chtěla otočit hlavu, aby na něj viděla, ale ruce, které ji pevně držely za ramena, jí to nedovolily. Stávala se bytostí bez vůle a možnosti uniknout z jeho sevření. Obrovský temný stín, který ji obestřel, postupně zaplavil celý pokoj. Odevzdala se mu zcela a byl to pocit, jaký dosud nezažila. Byla dokonale šťastná.

------------------

Když se vysílená zřítila z nebeských výšin do moře prachových polštářů, zhluboka oddechovala. Obestíralo ji šero. Snažila se rukou nahmatat svého trýznitele a dobrodince, ale byla zjevně sama. Teprve teď, jakoby z obrovské dálky, ucítila na rameni palčivou bolest, která se stupňovala. Vstala z postele a poslepu doklopýtala ke dveřím koupelny. Místnost osvítila drobná červená lampa na zdi. Otočila se zády k velkému zrcadlu tak, aby viděla zdroj své bolesti.

Z alabastrové kůže se na ni šklebil vypálený cejch v podobě nočního motýla smrtihlava.

------------------

Markéta pevně stiskla zuby, a i když se jí draly slzy do očí, rozhodla se nedat své zoufalství najevo. Zašeptala jen jakousi temnou kletbu a pak se vrátila zpět. Ke svému pánovi do šestého pokoje se šesti růžemi, v šestém patře hotelu underground. 

Snědý hell-boy právě přinesl další láhev.


17 názorů

voice
23. 10. 2007
Dát tip
Zajímavé. Na můj vkus ale přílišná snaha navodit atmosféru věčnými a někdy dost hranatými přívlastky.

StvN
13. 06. 2007
Dát tip
Nikde není dáno, že povídka musí obsahovat přímě řeči.

vrgulnik
12. 06. 2007
Dát tip
To je totiž taková speciálně zmatečná povídka (jak jsem zjistil) :-))) Aby to každý pochopil podle svého.

bestye
12. 06. 2007
Dát tip
pěkné :c) někde jsem se trošku ztrácela - ale smysl mi to dávalo od začátku do konce. Jen možná mi na začátku přišla taková až moc smířená. Tedy na můj vkus :c)*

Lakrov
12. 06. 2007
Dát tip
Plně chápu všechny Tvé odpovědi :-) Zvláště pak tu o písničce. Skoro pokaždé, když něco píšu (nebo se o to aspoň pokouším) mi taky nějaká zní v uších. V některých případech mám pocit, že vlastně píšu na téma té melodie. Na Tvé ostatní povídky se podívám. Jen možná ne hned. Kdyby mi to trvalo dlouho, avízni se.

vrgulnik
12. 06. 2007
Dát tip
Ta absence přímé řeči je absolutní opak toho, co běžně píšu (podívej se na jiné povídky). Jak jsem psal - pro mě to byl experiment bez jakýchkoliv dalších ambicí. S tou konzervací a pozdějším doladěním máš asi pravdu, ale to je podle mě oběcná věc na Písmákovi. Viděl jsem spoustu textů, které kdyby se doladily a doplnily, byly by určitě lepší. Písničku jsem tam dal jen pro zajímavost, pro dotvoření nálady. Když jsem to psal, tak jsem to měl pořád v uších, takže mi k tomu teď vlastně už nějak patří. :-)

Lakrov
12. 06. 2007
Dát tip
Napsané je to docela dobře; místy zvláště ke konci z toho lze tušit jakési tajemno či očekávat neznámou zvrácenost, která kdekoho přitahuje. Pro netrepělivé čtenáře je možná škoda, že se to tušení tajemna neobjeví dříve. Trochu mě zaráži množství popisného textu a rozvinutá souvětí se snahou o vytváření obrazů. Čtenáře, by kromě toho jak kdo vypadá, mohlo občas zajímat taky co kdo řekne nebo co si kdo myslí. Kdyby to, co popisuješ, byl film, asi by byl napínavý. I ve Tvých představách to napětí zřejmě převládá, ale některé klidné, dlouhé, rozvinuté věty ho na čtenáře přenášejí jen zčásti. Jaký záměr měla ta absence přímých řečí? (nerýpu, ptám se :-) ) Ženský pohled, deklarovaný v ůvodu, není příliš pozorovatelný. Taky by se hodilo graficky oddělit přímé řeči od zbytku textu. Tu nabídku poslechu skladby v úvodu považuji za nešťastnou. Mám pocti, jako by degradovala docela slušný text na úroveň 'multimediálního taháku'. A ještě mě napaďá: Jak dlouho je tenhle text poskládaný? Předpokládám, že poměrně krátce. Je konzervace a pozdější 'ochutnání' autorem, by mu mohle ještě prospět.

StvN
12. 06. 2007
Dát tip
Některou symboliku si od povídky víc přeješ, než aby v ní skutečně byla.

StvN
12. 06. 2007
Dát tip
Některou symboliku si od povídky víc přeješ, než aby v ní skutečně byla.

martinez
12. 06. 2007
Dát tip
čte tě málo masochistek asi :o)

vrgulnik
12. 06. 2007
Dát tip
Vypadá to, že jsem nenapsal povídku, ale hlavolam. :-/

vrgulnik
12. 06. 2007
Dát tip
Celé je to zakódováno v základní premise "upsání se ďáblu", kde ztratit duši můžeš pouze pokud s tím budeš sám souhlasit. Stejně, jako Faust upsal duši ďáblu, viz. odkaz na knížku na stole (Goethe) a její jméno Markéta (Faust a Markétka). Setkávali se dlouho a mu se stále nedařilo získat její souhlas (byl z toho už dost nervózní, protože mu docházel čas, který na to měl - ale to není důležité) s tím, aby "byla černá". Ten den se mu konečně podařilo najít k ní cestičku, když jí četl myšlenky a ona v návalu vášně souhlasila. To víš, masochistky :-)))

StvN
12. 06. 2007
Dát tip
Tak jako nakonec mi došlo, že to je peklo, ale že ztratila duši, to mi nedošlo. Měl jsem za to, že se s nim vídala častěji, tak proč zrovna teď?

martinez
12. 06. 2007
Dát tip
no dyk jo, furt :o) já vím... mne jen ta můra zmátla že jsem hledala víc... je to ale fakt povedený... na tom trvám, neva? :o)

vrgulnik
12. 06. 2007
Dát tip
No, v tom je ten vtip. Jako bell-boye (nosiče zavazadel) jej viděla do chvíle, než ztratila duši. Potom už nebylo třeba nic skrývat a všichni, včetně hell-boey (pekelného hocha), ukázali svoji pravou tvář. Uznávám, že některé nuance příběhu mohou být pořád zastřené, ale přísahám, že to byl záměr. Chtěl jsem to tak prostě napsat.

StvN
12. 06. 2007
Dát tip
Tak bell-boy nebo hell-boy? Jinak tenhle text má atmosféru, je docela hezky naladěn a musím říct, že mi docela koresponduje s atmosférou písně. Tohle se povedlo. Co mi vadí, je nadmíra různých přirovnání a občas stylistické nedostatečnosti jako: <i> Neptá se na patro</i> A možná ta zvýšená patetičnost při sexu:)

martinez
11. 06. 2007
Dát tip
písnička mě hezky naladila, četlo se to dobře... ale pointa nebo konec mě zaskočil/a... ztratila jsem se... ale do tý doby jsem byla v očekávání a napnutá - tak * :o)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru