Zpráva

Jak rána do žaludku, jak ledová voda. Stála a vytřeštěnýma očima zůstala pohledem přišpendlená k posledním slovům. Nemohla, nechtěla, neuměla. Začalo pršet a další a další kapky jí rozpíjely její svět do jedné kompaktní šedočerné skvrny, která se všemi póry dostávala do jejího těla. A tam proudila místo krve, bušila místo srdce, uvažovala místo mozku. Mirka neviděla, neslyšela, nemyslela. Jen cítila.

Po ulici pobíhali lidé. Chtěli se schovat, chtěli svůj svět nechat neporušený, barevný, krásný. S deštníky i bez nich, s kapucami, s klobouky, s kšiltovkami, všichni čvachtali jarní ulicí a s naoko lhostejným výrazem se prodírali davem. Každý totiž někam mířil, měl svůj neměnný směr a cíl. Někteří domů, ke svým úžasným manželkám, manželům, ke svým nádherným dětem, do svých perfektních bytů, kde se budou tvářit, že jsou šťastní, jiní do zakouřených putik, aby mohli všechny ochromit vyprávěním, jak to dneska šéfovi nandali. A další mezi ty své čtyři stěny předstírat, že jim jejich život zcela vyhovuje. A to všechno ona už nemusí. Nemá kam utíkat, nemá se před čím skrývat, nemá se za co schovávat. Už nemá nic. Jedna zpráva jí všechno zabavila svými lepkavými, chtivými prsty. Bez zábran a bez výčitek za sebou nechala jen onen šedivý flek, který Mirku postupně rozpouštěl a rozežíral.

Kolemjdoucí do ní vráželi, strkali, šlapali jí na nohy, nadávali a zírali na mokré šaty, které se jí dost nevybíravým způsobem lepily na tělo. Ale ona nevnímala smýkání. Nevnímala bolest. K jejím uším nic nedoléhalo. Nevšimla si vyzývavých pohledů mužů, kteří spěchali ulicí. V ruce svírala mobil stejně jako topící se muška stéblo trávy. A místo jejího já byla kompaktní šedočerná skvrna.Místo jejích myšlenek. Místo jejího těla. Místo jejího života.

Dav ji dovedl až do obrovského obchodního domu. Déšť tu zněl jako aplaus po obzvláště vydařeném divadelním představení, ale pro Mirku představoval spíše tisíce pěstiček, které jí bušily do spánků.

Obrovská světla na stropě zvláštním způsobem uspávala a zároveň bodala Mirku do očí. A ti lidé tady, jako by vůbec nebyli ti samí, které potkávala venku. V očích měli ještě cizejší a nepochopitelnější výraz. Mně se stalo něco strašného, chápete to?! Občas se po ní některý pohled svezl, ale ona, neschopná opravdového slova, jen očima křičela svou prosbu. Pomozte. Proboha, pomozte mi.

Vyklopýtala do prvního patra a tam bloudila mezi prosklenými výlohami obchodů. Cítila se unavená, tolik unavená... A pak zahlédla lavičky a tam nejspíš usnula, kdo ví. Pro lidské oči byla totiž prakticky neviditelná. Pohled kolemjdoucích po ní sklouzával, vypadala jako něco, co tam patří, co je tam odjakživa, a co se odtamtud nikdy nehne. Probudila ji až nějaká žena s pihou nad horním rtem a s ožvýkanou, nezapálenou cigaretou. Něco říkala, ale Mirka nedokázala vstřebat ten proud slov, neuměla jim porozumět. Fungovaly na ní trochu jako vlna, odnášely ji někam pryč, možná v myšlenkách, možná doopravdy, nevěděla, nemohla vědět. A potom prázdno, bolest, a nakonec už vůbec nic.

 

 „No, víte, jak bych vám to řekl... Ona...ona spadla...ze schodů, ne z těch jezdících, ale z normálních, rozumíte...“ První den. A hned jedná mrtvá, nezachráněná, hned jedna osoba, jejíž pohled zavřených očí ho bude pronásledovat noc co noc.

„No, a co dál?! Co jí je? Je to vážný? Proboha člověče, řekněte něco!“ Muž v zastaralém, takřka třicátoletovém baloňáku s ním třese, už je toho na něj moc, nejdřív ten telefonát, když mu zrušili objednávku na tisíc dětských kasiček, a teď je něco s jeho ženou... Potřebuje se vrátit zpět do firmy, takhle by mohli ztratit spoustu peněz.

„Nikdo tam nevěděl, jak jí pomoct, jak spadla, zlomila si...poškodilo jí to míchu...a vyrazila si dech, víte, a nikdo nedokázal...nedýchala příliš dlouho...poškodilo jí to mozek. A...našim lidem...dělali jsme...“ Co jsme mohli. Jenže my už nic nemohli. Kluci ze sanitky říkali, že se jim ji nepodařilo nahodit. Ležela tam snad šest, sedm minut, ale s největší pravděpodobností mnohem víc. A nikdo nevěděl...neuměl...nechtěl.

Muž v baloňáku nevědomky přikývl a opřel se o stěnu. Zamotala se mu hlava. A ten idiot doktor mu teď ve čtyřech vyhotoveních kroužil před očima.