Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

blurry, objevitel světa

Výběr: Honzyk, jt
24. 06. 2007
7
15
3119
Autor
pole
BLURRY, OBJEVITEL SVĚTA
inspirováno deníkem Anny Frankové

   
    Tak co, milý Blurry, vstaneš dnes z postele? Jednou se převalí, pak znova, konečně se jedna noha pracně vyhrabává z peřin. V jeho pokoji pomalu tančí ranní prach, ale to důležité je, že prach by nebyl vidět, kdyby pootevřeným oknem nevnikalo do pokoje tolik světla! A Blurry vytahuje i druhou nohu, toporně se souká ze zahřátých peřin, až nakonec stojí, kouká se z okna na ulici, slunce se mu čechrá ve vlasech a škádlivě se přitom usmívá. A Blurry se šklebí.
    „Co si dáš k snídani, Blurry?“ ozývá se ženský hlas z kuchyně a je to určitě slyšet na celou ulici. Blurry něco neochotně zamumlá, snad řekne omeletu, bez přemýšlení, a už sedí za stolem, škrábe se ve vlasech, mne si oči, v celé kuchyni tancuje vůně smažených vajec a opékaného chleba. Jeho maminka je vzhůru už hodinu, má na sobě bílé šaty s červenými puntíky. Vyjde v nich dnes na terasu, na ulici k sousedce, na zahradu, někdy pracovat a někdy jen tak dát ruce v bok a rozhlížet se, protože dneska je hezky a sobota a nikdo nikam nemusí.
    Blurryho obličej se ponoří do něžného oparu, maminka před něj právě postavila talíř se smaženými vejci a s párkem, až by se z toho všichni olízli za ušima.
    „Mámo chtěl sem omeletu“ protestuje Blurry, ale vlastně je mu to jedno, pomalu přežvykuje sousta, je přitom duchem nepřítomný, nevšímá si, jak hezky zní ta symfonie prskajícího oleje, rytmického cinkání příborů, něžného klapotu maminčiných pantoflí.

    Na ulici je ještě ticho.
    Jak to, že ještě nikdo není venku? V domečcích z červených cihel to všelijak šustí a chrastí, jako by to byly příborníky. Všichni si ještě dávají snídani, Blurry, jsi tu sám!
    A Blurry sedí na chodníku prázdné ulice. Sedí v tom tichém dopoledni, čerstvé nebe je vysoko nahoře, Blurry má bradu ponořenou do dlaní, kaboní se a šoupe přitom nohama v krátkých kalhotkách s kšandami, vypadá jako Karkulín.
    „Ping, ping, ping, ping......“ ozve se do ticha ulice.
    Blurry se ani neohlédne a k noze se mu skutálí velký červený míč. Je hezký, myslí si Blurry a hned po něm čapne. „To je můj míč“ ozve se hluboký hlas. Blurry s úlekem uskočí, kouká do země a dělá, jakože nic. Je to vysoký, urostlý pán, už docela starý, ale statný. Má tak hustý knír, že není poznat, jestli se usmívá, nebo mračí.
    „Proč nejsi doma, když tě to tu tak nebaví?“
    A Blurry vytahuje ruce z kapes kalhotek, dívá se na ně, protože se tak nemusí koukat na toho pána.
    „Doma je otrava,“ zamumlá nakonec, založí si ruce pod své kšandy, položí je na břicho, nohou v polobotce kope do malých kamínků, prolétne lehký větřík a větve kaštanů, které lemují celou klidnou ulici, se roztancují.
    Starší pán se pousměje, vypadá zasněně.
    To je ale blbé dopoledne, viď, Blurry? Neomeletové, tiché, moc brzké, bude moc velké horko, teď tě otravuje nějaký starý cizí chlap, který si myslí, že nutně k zabavení potřebuješ jeho míč! A co to teď vyvádí, proboha? Zařval „Uá!“ a pořádně se napřahuje, vyhazuje míč vysoko do vzduchu, dosud se pomalu usazujícího, ještě ho vyleká každý prudký pohyb, míč letí a najednou jako by se zastavil, červený, velký, uprostřed modrého nebe.. a z jedné ulice je najednou vidět na stříšky a na dvorky, na chviličku je vidět skoro celý Amsterdam, ale hlavně tohle klidné, velké, projasněné předměstí. Na chvilku je k zahlédnutí vysoká budova továrny Kleiman a Kugler a strom na jejím dvoře, jaká je to svoboda, pozorovat to všechno z čerstvého vzduchu, třeba jen několik vteřin!
    A už se míč blíží dolů, ke dvěma postavám na chodníku, ta velká se pořád směje, přímo na míč, a má napřažené ruce, rozevřené jako větve, a v očích se mu jiskří, je to jen na pár vteřin. A náš Blurry v kalhotkách už zase sedí a kouká do chodníku.
    „Ping, ping, ping, ping...“
    „Já ti ho půjčím.“ ozve se zpod vousů metr nad Blurrym. „Vážně, půjčtím ti ho,“ pokračuje pán, „a nic za to nebudu chtít.“
Tak co, Blurry? Půjčíš si ten míč? Blurry pomaloučku natahuje ruce, až se dotýkají té lesklé, hladké, červené koule, ktera by mohla létat tak vysoko! Vidět toho tolik! Pomalu přesouvá dlaně po tom červeném skvostu tak, až ho může s obtížemi vzít do náruče a nenápadně si ho přivlastnit. Přitom samozřejmě pořád kouká do země, jako by říkal „tohle je teda hotová věc, ne?“ obávám se, že ne, můj milý Blurry! Pán si pohladí bílý knír, našpulí velké rty a řekne: „Umíš lézt po stromech?“

    Koruna jednoho z kaštanů v ulici na amsterdamském předměstí se třese, zelené listy šustí jako stránky vzácné knihy, větve se kymácejí, je slyšet smích. Blurry i starý pán se ohromně baví, skáčou po větvích a házejí po sobě kaštany. Ne tak, aby to bolelo, jen, aby to bylo cítit. Červený míč čeká ve stínu dole v trávě.
    „Vidíš, jaká je s tebou legrace,“ zastavil se zadýchaný pán s knírem. Jsou z něj vidět nohy, kus jedné ruky, jedno oko, ve kterém se pořád jiskří. „myslel jsem si, že jsi protiva.“
    „Nejsem protiva“ odsekne vysokým hlasem Blurry a starý pán se zasměje. Blurry mhouří oči, kouká se směrem do města, vidí střechy, zelená temena stromů, kostel s lešením okolo rozbořené věže, Kuglerovu a Kleimanovu továrnu. „Celé červené, co?“ zašustí to od starého pána zezdola.
    „Co, co, celé červené?“ ptá se Blurry.
    „No město. Že je celé červené.“
    „No,“ přitakává Blurry. „A taky černé. Támhle třeba“ řekne a ukáže prstem na zbořenou věž. A pak támhle. A tam.
    „Ale to už jen někde.“ povídá pán. „To bude do pár měsíců pryč. A město bude jenom červené. Červené a zelené. Kdo je tvoje nejoblíbenejší herečka?“
Blurry chvíli přemýšlí, prsty hrabe po kaštanech, pak zase kouká na město s posledními fleky černé a s velkými vleky zelené.
    „Máma“, řekne nakonec. „My moc do biografu nechodíme.“ dodá. A Blurry se stydí, protože pán se začal smát, tak smát, že se třese celý ten mohutný kaštan, Blurry, abys nespadl!
    „Neznám lepší biograf než koukat po mraveništích a amsterdamských střechách,“ šišlají pod fousy dolní větve stromu. „Já teda jo.“ řekne Blurry a v té chvíli těsně vedle něj něco ťukne. Pak znova. Až se starý pán strefí Blurrymu do ruky. Házejí po sobě kaštany, zase, ne aby to bolelo, jen, aby to bylo cítit, a přitom si povídají, jeden hluboký, jeden vysoký hlas, oba se ztrácí v šustotu listí a v letním cvrkotu.
    „A kdo je vaše oblíbená herečka?“ ozve se vyoský hlásek.
    Chvíli zas není nic slyšet, tedy je slyšet všechno, Blurry, každý pohyb a šustot, ale pán ještě přemýšlí.
    „No mravenci,“ řekne nakonec.
    „To je hloupost!“ vykřikne Blurry a položí si ruku na hlavu a nasadí otrávený výraz.
    „Mravenci, ptáci, tenhle strom a moje manželka, samozřejmě.“ dodá starý pán a větvemi probleskne oko a úsměv.
    „Vaše manželka je taky herečka? Moje máma totiž je.“ zpívá Blurry.
    „Moje manželka není herečka, ale hraje na klavír. A v biografu jsem nebyl pěkných pár let.“
    „Takže to určitě neznáte krabáčky.“
    A pán se zarazí, „no to opravdu neznám, co to je?“
    A Blurry bez hlesu sklouzl po jedné větvi, pak po další, zašustilo to, jak seskočil do trávy. A starý pán jde za ním, v očích mu jiskří a knír se mu vrtí nedočkavostí.

    Amsterdamské doky troubí, po hlavních třídách jezdí auta, rušné ulice se natahují jako provázky a u konců jsou klidné a prázdné. Obalené stromy, spravenými cihlovými domky, dvorky, poslední víko kanálu, kterým prorůstá tráva a trošku kapradí. Kousek zpátky, kde jsou ty nejmohutnější a nejpěknější kaštany města, se krčí dva muži, jeden v kšandičkách, druhý ve světle šedém, starém obleku a s čapkou. Hrabají prsty v trávě, rozhrnují lístky a hledají.
    „Tady! To je lepší biograf, než mravenci!“ zvolá vítězoslavně Blurry a ukazuje prstem na dva červené broučky zadečkem spojené navzájem. Vždycky chvíli jeden táhne toho druhého, pak se vystřídají. Málokdy někam dojdou, protože se vlastně pořád hádají. Starý pán se krčí a mžourá do trávy, Blurry se pomalu zvedá a dává ruce v bok, takže to teď vypadá, jako by se mu pán klaněl, což se Blurrymu moc líbí, viď, že jo?
    „Žjova“ povídá nakonec pán a mne si přitom knír, „to je fakt nejlepší biograf, co jsem viděl!“ odmlčí se. „To jsem viděl pěkně dávno!“ znova se zarazí, v očích mu září, klečí a kouká do prázdna, až pokrčí huňaté obočí: „A neměli by to spíš být... třeba ráčci?“
    „Krabáčci“ odpoví Blurry.
    „No ano,“ přisvědčuje pán, „Ale krabi nechodí pozadu, to raci, to nevíš?“
    „Jsou to krabáčci.“ a krčí se v trávě u hádajících se brouků. „Je to tak napsané v knížce.“
    „A v jaké knížce?“ zajímá se pán.
    „V knížce o světě, co píšu.“ odpoví Blurry, opět vítězoslavně, načež se otočí a pomalým krokem odchází ke kaštanu. Pán se za ním ohlíží a usmívá se, přes jeho knír není vidět, že se směje skoro nejvíc, co se kdy smál. Blurry na chvilku zašel za strom, co tam hledáš? Zpoza kmene vykoukne velká, lesklá červená koule s nohama, která si sebevědomě vykračuje směrem k pánovi. Skrz křoví, které odděluje trávník s kaštanem a hrajícími si od jednoho z cihlových domečků, je vidět pootevřené dveře a nepatrné bíločervené mihotání. Jsou to máminy šaty, což Blurry poznal hned, a ví, že už musí domů na jídlo.
Když zrovna mašíruje okolo stále se krčícího pána v obleku, na chvilku se zastaví a podívá se mu do očí. Ve tváři má opět výraz „Tohle je teda hotová věc, ne?“. Starý pán přimhouří oči a Blurry už poznává, že se pán směje a že přitakává.
    „Blurry oběd!“ volá máma a rozhlíží se po červenajícím se městě.
    Blurry se nemotorně rozběhne, míč kutálí před sebou, až zmizí ve dveřích i s balonem a s ženou v puntíkovaných šatech a s trochu podiveným výrazem ve tváři. Pán se ještě jednou zadívá do trávy. Krabáčci. Pak se pomalu zvedne, otřepe si špínu z kolen svého šedivého obleku, chvíli jeho kroky šustí v trávě, klap, už jsou na ulici. Pokračuje v cestě. Bez míče pro vnoučata. Jde za ženou. Neviděl ji šest let.

Milá Kitty,
...Po poslední obchůzce Petera s panem Van Daanem večer v půl desáté už nikdo dolů nesmí. Od osmi hodin večer do osmi do rána je také už zakázáno splachovat na záchodě. Okna se udtemňují, až když v Kuglerově kanceláři svítí světlo, a večer se už mezi ně nesmějí zastrkávat žádné špalíčky...
(…)
Napsala jsem hezkou povídku. Jmenuje se „Blurry, objevitel světa“, a mým třem posluchačům se moc líbila...

Tvoje Anne M. Franková (25. 4. 1944)


15 názorů

jt
05. 09. 2007
Dát tip
:-)) hola hou - vyřiď gratulaci velkou ode mě .. ;-) už se těšim, že ju uvidim - fakt bys nemohl přijet ?

pole
05. 09. 2007
Dát tip
děkuju honzo:) fakt jako bylo to super! jo a lucka to udělala!!:D juchů tak díky moc ..tak nějak za vše, asi seš sympaťák;))

jt
05. 09. 2007
Dát tip
mi přišla moc moc dobrá - od námětu až po poslední závorku .. :-) a .. fajn fotky .. ;-) a .. TIP + V za tohle. škoda, že se nepotkáme v hoře ..

a2a2a
06. 07. 2007
Dát tip
Bude lépe, když si to pobereš sám se sebou. Jen snad tolik: Ten starý pán a jeho žena - opravdu není třeba věci dokecávat do konce, té povídce naopak sluší, když tam nebude žádná narážka na válku, stejně jako citace s deníku A.F. V prologu není třeba více psát, než je. Každý průměrný a i asi podprůěrný čtenář ví, ko to byl A.F. Když něco píšeme na podkladě vnější inspirace, tak už neopisujeme, doufám, že mi rozumíš, ale vytváříme alternativu, nebo jiný úhel pohledu, a to je to, co se ti povedlo i bez těch všelijakých dovětků. Ta povídka je krásná právě proto, protože nabízí jiný svět, než měla A.F. a o to více je slyšet pak ten kontrast.

pole
06. 07. 2007
Dát tip
jo - ty narážky jsem uvedl hlavně proto, abys viděl, proč sou ty věty tak krkolomný. totiž, ony jsou krkolomný, protože jsem nepozornej.. aleproč jsou tak úplně divný... řvát po ulici na hlas... páč jsem se snažil o takovej interní fór a zapomněl, že slohově je to nesmysl:))

pole
06. 07. 2007
Dát tip
ahoj! moc ti děkuju. začínám si koukám jakž takž dělat jasno v chybách, co dělám, a to je dobře:) takže teď bych se asi jen vyjádřil k těm dvěma věcem, který jsou pro mě v textu podstatný a nevím, jestli opravdu jo nebo ne po tvym:) takže - to, že starý pán odchází za ženou, kterou neviděl šest let, to bych přece neměl vynechávat, ne? nemyslim si, že bych touhle větou začínal něco úplně úplně jinýho, v tom textu by mělo být znát těhle pár věcí: 1/ je to po válce 2/ starýho chlapa se válka šeredně dotkla a on hledá zase něco pozitivního, až najde kluka, který vypadá protivně, ale nakonec se ze světa moc raduje, jak je vidět. ta věta se mi tam líbí proto, protože se tak můj (annin) příběh změní akorát na epizodu, na hezkou epizodu, po který svět bude normálně pokračovat. beru ji jako otevření. ALE jestli to není jasné, že je to po válce... a vůbec, jestli tam nejsou vidět malé narážky, kterýma se snažím seznámit s tím pánem - jak je trhlý a proč je trhlý, tak to tam asi nemá smysl. ale je to fakt škoda. chtěl bych tam tuhle linii mít. to, jak se lidi vrací po válce k životu. jak se starej pán vrací domů a bojí se a na ulici najde Blurryho, objevitele světa, a jde se mu domů líp. chtěl bych to tam moc mít. ale asi se mi to nepovedlo přiblížit myslim, že to je můj největší problém, doopravdy se poprat s příběhem a VYJÁDŘIT TO, CO MÁM V HLAVĚ, TAK, ABY TO PŘÍBĚH ROZVÍJELO, NE ZASTAVOVALO:)) a pasáž s deníkem Frankové nad tím asi budu muset přemýšlet:). nechce se mi psát do prologu, že franková napsala povídku, která se ztratila nebo je bůhvíkde a kterou jsem já znova napsal. chce se mi to udělat jinak. takhle. jinak pro někoho, kdo to četl nedávno a nějak si to pamatuje, tak tam možná fungujou nějaký narážky který se mi vůbec nepovedly:)) tady: A BYLO TO SLYŠET NA CELOU ULICI - když byli v úkrytu, museli mluvit hrozně potichu, takže když Franková psala povídku z venku, určitě si hrozně užívala takové blbosti jako řvátna celou ulici PRACH - stejně tak prach. ten prach co na něj svítí slunce, které v úkrytu skoro vůbec neměli a pak takové věci jako kaštan před továrnou (v té se ukrývali) a tak... ale přijde mi, že je to vtipné, ten nápad napsat povídku, kterou už někdo jednou napsal, a přemejšlet, o čem asi byla:). a nechce se mi ten nápad neříct:) takže jak jinak to udělat, když to nechci říkat na plnou hubu?:)

a2a2a
05. 07. 2007
Dát tip
Co říct ? Ptal jsi se mne, zda máš předpklady pro psaní prózy. Zdá se mi, že určitě. Ale nejprve budu kritizovat. 1) Zdá se mi, jakoby povídka byla zveřejněna tak říkajíc z první vody. Je to znát na poměrně mnoha stylizačních nedostatcích. Nemyslím si, že by to musel být tvůj nepřekonatelný problém, chce to jen po sobě opakovaně číst a čistit. Uvedu dva příklady: "V jeho pokoji pomalu tančí ranní prach, ale to důležité je, že prach by nebyl vidět, kdyby pootevřeným oknem nevnikalo do pokoje tolik světla!" a) v souvětí se vyskytuje 2x stejné slova, niž to má opodstatnění b) ale to důležité je - krkolomný slovosled a vůbec nehezká věta. c) není třeba psát "jeho" - to vyplývá z textu d) proč "ranní" prach ? ten tam byl zajisté už od předešlého večera. Přece by se dala napsat např. takto: "Pootevřeným oknem pronikalo světlo a prach, který ještě před chvíli nevnímal, se roztančil." Jiný příklad: „Co si dáš k snídani, Blurry?“ ozývá se ženský hlas z kuchyně a je to určitě slyšet na celou ulici." a) proč by měl být určitě slyšet na celou ulici, když se jen ozývá. A krom toho hodná maminka bez důvodu na rozespalého synáčka neřve. Když už bych i přistoupil na tvůj obsah této věty, pak bych ji napsal: „Co si dáš k snídani, Blurry?“ Z kuchyně se ozval ženský hlas. Určitě je slyšet na celou ulici, pomyslel si. 2) Přespříliš zbytečných ukazovacích a přivlastňovacích zájmen. 3) U chlapce používáš slovo v kalhotkách, aniž jsi určil, že by se mělo jednat o batole. Spíše je to malý hravý kluk, a tam se lépe hodí slovo - kalhoty. Kalhotky evokují snad plínkové kalhotky. 4) Za sebe bych vypustil celá závěr "Milá Katty". Je to zbytečné, bohatě stačí zmínka v prologu. Takto, jako bys říkal: "Vážený čtenáři, vidíš, jak to měla Anna Franková těžké ? Ta nesvoboda, nemohoucnost si hrát." Ale čtenář není hloupý. 5) Také není vůbec na místě zmínka o tom, že starý pán šel za ženou, kterou šest let neviděl. Nastavuješ tak v povídce úplně novou zápletku, aniž je zřejmé proč. A nyní chvála: 1) Především tvá schopnost fantazie. Je to nesmírně sympatický nápad i zpracování. Tento atribut je daleko více než dosavadní stylizační nešikovnost, ta se dá napravit, naučit. Fantazie je dar. 2) Cit pro popis atmosféry. Nemyslím si, že bys tam ty věty vsouval pro okrasu, kdyby nebylo těch stylizačních drobností, vyzněl by velmi přirozeně. 3) Schopnost lyrického vyjadřování, aniž bys k tomu potřeboval slunce, měsíc, hvězdy, atd. Dávám tip a příště si dej větší práci. K další tvé povídce zde na Písmáku už se vyjadřovat nebudu, bylo by to obdobné, tam jsi dokonce vynechával jen tak, z plezíru, velká písmena. To je přímo hloupost. Chceš, aby tě lidé četli, a určitě chceš, aby se text líbil. A rušíš je při vnímání takovouto originalitou. Ale píšeš nápaditě.

pole
05. 07. 2007
Dát tip
ale! díky moc:) jo já jí mám taky rád že je taková neškodná a že jsem zvládl nepsat o sobě:)

martinez
05. 07. 2007
Dát tip
tohle je podle mne mnohem čtivější než paní a.... no je to jiný že... ale u mne tohle zvítězilo a dám si tě do oblíbených asi aj teda... a též prosím o opravu u udtemňují... v závěru :o) nevím esi ses už obrátil na koho sem ti poradila, ale zkusmo avíznu

Winter
25. 06. 2007
Dát tip
Vlastně vůbec nic - měla to být taková fraze na otevření a vymkla e kontrole a nyní žije vlastním životem :)

pole
24. 06. 2007
Dát tip
avi

pole
24. 06. 2007
Dát tip
moc děkuju oběma! a winter, co si mám představit pod: "jistě deník anny frankové, no nic."?

Winter
24. 06. 2007
Dát tip
Jistě deník Anny Frankové. No nic. Každopádně musím říct, že po dlouhé době pořádný kus poctivé prózy, co jsem tady našel, nebo, lépe řečeno, mi byl najit (děkuji Honzykovi). Skutečně dobré, byť si myslím, že začátek málo strhává k dalšímu čtení. Má to to atmosféru, má to místo. Tipuji s mým oblíbeným dovětkem, že takhle nějak by mě lvypadat písmácký standart.

Honzyk
24. 06. 2007
Dát tip
..inspirace "Denikem" na prvni pohled silene drasticka...(ted, neodpustim si, i z pohledu nasi rodiny), ale kupodivu sedi velmi, a Anna Frankova, byt bal jsem se az do konce, "vytazena" na svet s vkusem, a diky za to... velmi jemna ironie pobizi k dalsimu a dalsimu cteni, chvilemi dokonce s Blurrym ne ze bych se ztotoznil, ale je mi, a nevim, jaks to dokazal, blizky...!:) ...kultivovane podany, styl vyborny....cestina se tady, myslim, raduje. *** pro mne zprava i zleva velmi dobry....diky, honzyk p.s. jen technicka: oprav si "udtemnuji"...skoda.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru