Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHněv bratrů
Autor
Záchvat
Hněv bratrů
Odpuste mi, prosím, pokud se Vám tato báseň nelíbí, ale motivovalo mě na ni mnoho knih. Pokud Vás ale nějakým způsobem osloví, věřte, že mě to velice těší. Věnuji ji lidem, kteří za starých časů věděli jakou cenu měla čest, hrdost a za co stálo umírat...
Zarostlé tváře u ohně sedí,
nezkrotné oči do dáli hledí.
Za černým lesem tisíce bubnů,
jak první bouře na jaře, v dubnu.
Vysoká utíká, v očích jen děs,
“Je-li to nepřítel, bratře, pověz”.
“Kdo jiný, bratře, kdo by to byl,
ten co náš lid skoro již vyhubil.
Ten který zahyne, se smrtí spjat,
přichází Říman, nemilosrdný kat.
Zítřek však ukáže zda budem žít,
nabrus si sekeru, budem ho bít”.
A bouře bubnů druhý den ustala,
když se dvě vojska pod nebem utkala.
Na římské straně jsou vojáci mladí,
jak rození mistři se v kohorty řadí.
Kohorty v prapory a prapory v legie,
kdo nectí Marcuse, těžko to přežije.
Černý pták na nebi, to znamení smrti,
legie Římanů květiny drtí.
Formace alba v popředí je,
osamělý vlk v dáli zavyje.
Barbaři vážní jsou, už se nemračí,
to bůh se teď dívá, to dobré značí.
Zjizvené tváře a v rukách své zbraně,
nemohou dočkat se až vrhnou se na ně.
Barbar si zpívá až bortí se skály,
vlk hned v odpověď kdesi mu v dáli.
Říman se potí, neví co se děje,
když v tom za protivníkem les se chvěje.
Bohové pohleďte, ten les snad žije,
vlk stále do scény hlasitě vyje.
To přišly národy z veliké dáli,
otevřte bohové brány od Valhaly.
Vpuste tam každého kdo drží meč,
za chvilku půjdeme všichni na zteč.
Po nás tu zůstane krvavá hlína,
Říman je nervózní, dal by si vína.
Barbaři bez zbroje, v srdcích žár jest,
ruce jsou svalnaté, zatnuté v pěst.
Desítka divochů, co berserkři dělaji,
kožené kazajky z trupu si svlékají.
Vražedné šílenství šlehá jim z očí,
a jako první na bojiště vkročí.
Po chvíli život svůj bohům zpět věnují,
skupinu nepřátel přesto obětují.
Z tisíců hrdel jde válečný křik,
morálka stoupá ne na okamžik.
Vražedné stroje každý z nich vrah,
chtěj rozdrtit Řím, spálit na prach.
Jak velcí obři vojska se srazili,
navzájem do těl zbraně si vrazili.
Rudá krev mísí se s ranní rosou,
to Smrtka zběsile mává kosou.
Na obou stranách tisíce padají,
a meče nadále zběsile mávají.
Říman je unaven, nemůže už,
barbar ho probodne jak máslo nůž.
Padají po stovkách, bitva je ztracená,
nezbývá nic než nohy na ramena.
Po hodinách bitvy na krvavém poli,
bylo do nepřátelských ran nasypáno soli.
Po této bitvě se vojska stáhla,
dřívější bojiště porostla tráva.
Severští bratři vítězství slavili,
bojovné hlavy na chvilku schladili.
Na opačném jihu se narodilo dítě,
nenasytná smrt spřádala své sítě.
Když dítě vyrostlo, hledělo ven,
díval se k severu a snil svůj sen.
“Co vidíš Caesare,co vidíš v dáli”,
“Vidím nepřítele”, a dál mlčky stáli…