Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 436 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+16 neviditelných
Strach
datum / id26.06.2007 / 250415Vytisknout |
autorJi.K.
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno684x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog
Možná trochu absurdní příběh o tom kam až může vést láska k domácím mazlíčkům.
Strach

      Víte co je to strach…?  Že ano?  Možná, proč taky ne, všichni přece vědí co je to strach. I to malé děcko se bojí cizích lidí a křičí zoufalstvím a strachem, ocitne-li se samo uprostřed cizích lidí bez mámy…  Jsou ale na světě lidi, kteří neví co to strach je, nebo si alespoň ve své zaslepenosti myslí, že to neví. Bojíme se všichni, úplně všichni, někdo málo… a někdo víc…

     

      Taky jsem patřil mezi ty statečné, co strach je jim cizí. Mladý, vysoký, silný, nic pro mě nebylo problém.  Studium na technice úspěšně za sebou, skvělý a zaručeně úspěšný život před sebou. Po státnicích jsem si naplánoval v klidu a v pohodě proflákat celé léto, dílem venku u moře a dílem doma s přáteli, respektive s přítelkyněmi. O hmotné zabezpečení mého bezstarostného nicnedělání se postarali moji velkorysí rodiče, Jó umí se to někdo narodit. Já to uměl, otec podnikatel, máti činná v politice. Teda pro pořádek, otec úspěšný podnikatel a máti na významném postu jedné z nejmenovaných parlamentních stran…

 

      Dneska se mi zatraceně nechtělo vstávat, noc byla dlouhá, se vším co k tomu patří. Moniku jsem poznal v baru, oči jako korálky, vlasy volně spuštěné na ramena, nožky jedna báseň. Tomu přece nejde odolat. Já teda neodolal, snažil jsem se samozřejmě, bohužel marně… Když jsem se probudil, byla už pryč. Škoda, ani jsem si na ni nevzal telefon, příště musím být důslednější a takové zdánlivé prkotiny nepodceňovat, co kdyby se to někdy hodilo.  Půl dvanácté, pro někoho čas na oběd, pro mě čas na snídani. Tak co pak tady máme, nic moc. Pár kousků pizzy a trocha šampusu ze včerejška, žádná sláva, ale hlad je hlad a s plným žaludkem je i to pozdní ráno hned veselejší.

      Zamkl jsem dveře svého mládeneckého bytu ve třetím patře paneláku na kraji města. Chvíli jsem uvažoval jestli to má cenu přivolat výtah a čekat u jeho dveří než přifuní nahoru, ale nakonec jsem se rozhodl vyrazit po schodech po svých. Třetí patro není zase taková hrůza a než výtah dorazí, budu už desetkrát dole. Tenhle kvartýr jsem dostal od našich už rok před dokončením školy, prý abych měl na učení klid. Neprotestoval jsem, klid jsem tady měl a uměl jsem ho dokonale  využít. U vchodu jsem se málem srazil s Hamáčkem, sousedem bydlícím o patro výš na de mnou. Já hlavu skloněnou, on zase příliš pospíchal. Zvládli jsme to, srážku jsme odvrátili. Páchl česnekem, asi rád k snídani, nebo spíše k obědu ostřejší stravu. „Pardon,“ omluvil jsem se jako první z úcty ke starším. Hamáček mohl mít dle mého hrubého odhadu něco kolem šedesátky. „Nic se neděje mládenče, mám trochu naspěch víte,“ zakřenil se na mě Hamáček provinile. „Čeká na mě nahoře Lízinka, má už chudák určitě hlad, nesu ji něco dobrého k snědku a trochu jsem se opozdil.“  Snažil jsem se oplatit spěchajícímu sousedovi jeho provinilý úsměv. No na to že spěcháš, pomyslel jsem si, ses nám trochu rozkecal. „Lízinka je vaše paní?“ zeptal jsem se nevinně. „Ale kdepak paní,“rozchechtal se Hamáček. „Manželka je už dávno po smrti, Lízinka je kočička, nebo spíš ještě koťátko. To víte, samotnému člověku je na stará kolena smutno a potřebuje si sem tam s někým popovídat.“  Tohle jsem chápal docela dobře, taky mám občas potřebu popovídat si s nějakou tou kočičkou…

      Rozloučil jsem se s Hamáčkem a vyrazil do ulic. Auto jsem měl zaparkované na parkovišti za rohem přes ulici. Pohvizdoval jsem si do kroku, ruce v kapsách, oči mírně přivřené, v hlavě klid a mír..  Do reality mě dostalo hlasité skřípění brzd. Na centimetr ode mě zastavila zánovní oktávka, za volantem blondýna ve středních letech. Oči vykulené, rukama křečovitě svírala volant, vypadala vystrašeně. Hezky jsem se na ni usmál, dal jsem do toho všechno a vyplatilo se. Blondýna uvolnila křečovitě svíraný volant a ústy vyloudila něco co by se při troše dobré vůle dalo taky nazvat úsměvem. Stáhla okýnko, pořád mě při tom pozorovala svýma velkýma, teď už trochu míň vykulenýma očima. „Já se moc omlouvám…já,já…jsem vás asi přehlídla,“ vypadlo z ní a znova se usmála, tentokrát už trochu lépe, nevinnost sama.  „Dobrý den madam,“ odpověděl jsem ji za chůze a mírně se při tom uklonil na pozdrav. „Je to dobrý, přežil jsem to,“ uklidnil jsem ji teď už dokonale… „Ale snad se vám to povede příště,“ dodal jsem ještě na rozloučenou a zamával ji na pozdrav. Blondýna jen zakroutila nechápavě hlavou, zavřela okýnko a vyrazila někam do neznáma. Že mě tahle spěchající ženština mohla docela krásně sestřelit a poslat mě tak do nemocnice, nebo možná ještě o kousek dál za město na hřbitov, jsem si v tu chvíli nepřipouštěl.  Proč taky, kdyby bylo nejhůř, uskočil bych, to dá rozum, přece se nenechám přejet takhle po ránu a ke všemu blondýnou. Nemožné.

      Konečně jsem dorazil na parkoviště, moje milovaná fábie stála hezky spořádaně na místě kde jsem ji včera zanechal. Vytáhl jsem z kapsy klíče a chystal se zmáčknout tlačítko dálkového otvírání dveří.   „Co to děláte, nechte tohoo! Pomooc!“ Ozvalo se kousek za mnou. Strčil jsem klíčky zpátky do kapsy a otočil se za hlasem. Na druhé straně parkoviště se mladík v zeleném tričku a v černých brýlích snažil vytrhnout z ruky jedné postarší dámy kabelku. Kousek opodál postával ještě jeden výtečník a nejspíš sledoval je-li vzduch čistý. Mě si z největší pravděpodobností nevšiml a pokud ano, nepovažoval mě za nebezpečného.  Dáma měla kabelku omotanou okolo zápěstí, nebylo proto jednoduché ji vytrhnout.  Černobryláč se ale nechtěl vzdát své kořisti, zatáhl ještě jednou, tentokrát s větší intenzitou a silou až chuděru stařenku povalil na zem. Držela se statečně, kabelku nepustila. To útočníka rozlítilo: „Do prdele ženská, zabiju tě, pusť to…!“   „Hej, nechte ji!“ Zakřičel jsem z dálky a běžel nešťastnici na pomoc. Mladík se podíval směrem ke mně, ale pořád se nehodlal kabelky vzdát. „Neotravuj hajzle, vypadni vodcať,“ ještě jednou zatáhl, opět neúspěšně.  Bábina držela jak klíště. Viděl jsem, že slovy nic nezmůžu, vší silou jsem proto do loupežníka strčil.  Upadl na zem, Bábina na nic nečekala, s pružností až nečekanou vyskočila na nohy, dvakrát praštila černobryláče  kabelkou po hlavě až mu z očí spadly brýle a uháněla pryč. Ani nepoděkovala. To je vděk, pomyslel jsem si. Loupežník seděl na chvíli na zemi jako opařený, takový vývoj situace opravdu nečekal. Po chvíli se vzpamatoval, nasadil si brýle, opatrně se postavil na nohy a houkl na mě: „To si odskáčeš…  Béďo!“ Podíval se směrem kde postával jeho kumpán. „No tak Béďo.“ Béďovi se očividně do žádné šarvátky pouštět nechtělo, přesto se pomalu přišoural až k nám. „Béďo?“ Podíval se černobryláč významně na svého kámoše a natáhl k němu ruku… „Kudlu.“ Béďa se na něho zděšeně podíval, nicméně slůvkem nezaprotestoval, opatrně sáhl do kapsy, vytáhl něco mezi řeznickým nožem a mačetou a vložil to do natažené ruky kamaráda. „Tady ji máš, Kájo,“ pípl potichu.  Kája se na něho škaredě zamračil, přehodil si kudlu  z levačky do pravice a pořád přitom ze mě nespouštěl oči.  Stál jsem tam mlčky, pozoroval to veselé divadlo a čekal co bude následovat.

      Kája přivřel oči, namířil kudlu proti mně a pomalu pronesl: „tak a teď naval všechny prachy hajzle a hezky rychle, nebo se neznám.“  Já pořád stál a čekal. Káju můj klid znervóznil. „No tak, bude to!“ Teď už skoro křičel. Aby svým slovům dodal váhu, máchl mi před nosem kudlou. Pořád jsem stál a čekal. Konečně mu došla trpělivost. S rozšklebeným obličejem a jazykem venku, vyrazil k útoku. Vyskočil ku předu, ruku s nožem se snažil zarazit do místa, kde jsem ještě před chvíli postával. Jenže já už tam nebyl. Nepatrně jsem ustoupil stranou, hřbetem ruky zachytil jeho zápěstí a milostpán se poroučel k zemi. Malinko se nám při tom škrábl na předloktí. Taková smůla, vlastní zbraní. „Krvácíš hajzle,“oplatil jsem mu urážku. Nechápavě se na mě podíval. Zase seděl na zemi vyjevený jak vrána. Koukal chvíli na mě, chvíli na poraněnou ruku. Pak vytáhl z kapsy ušmudlaný kapesník a omotal si jím čerstvý šrám. K dalšímu výpadu už odvahu nenašel, Béďa  byl dávno za horama, zmizel neznámo kam, bez skrupulí nechal kamaráda napospas krutému osudu. Ani Kája se dlouho nerozmýšlel, teď už beze slova sebral na zemi ležící nůž a vyrazil hledat svého statečného přítele.

      Konečně jsem mohl vyrazit na plánované nákupy. Večer mě čekala oslava narozenin jednoho z bývalých spolužáků a bylo zapotřebí obstarat vhodný dárek, nejlíp láhev dobrého pití. Taky už bylo na čase doplnit vypleněné zásoby, lednička byla zoufale prázdná a já nemám rád hladová rána. Zvládl jsem to hravě, za hodinu jsem byl zpátky i s nákupem. Autíčko jsem nechal na parkovišti a hurá k domovu. Na schodech jsem nepotkal koho jiného, starého Hamáčka. Do dnešního dne jsme se viděli všeho všudy dvakrát, třikrát. Za to dneska jsme na sebe měli štěstí.  S trochou nadsázky by se dal dnešní den nazvat „dnem setkání s Hamáčkem.“ Hamáček se rozzářil. „Zdravím vás sousede, máme ale dneska na sebe štěstí, že?“  „To máme,“odpověděl jsem stručně. „Spěchám do práce, víte? Na odpolední, mám nejvyšší čas,“ sděloval mi Hamáček důvod svého odchodu. Souhlasně jsem přikyvoval a ze zdvořilosti se ho dotázal: „Copak Lízinka, chutnalo jí?“ Hamáčka zájem o koťátko očividně potěšil. „To víte že ano, ještě teď se oblizuje, ona Lízinka čerstvé masíčko opravdu ráda…no ale teď už vážně musím, mějte se a nashledanou.“  Rozloučil se Hamáček  a uháněl do práce. „Nashledanou,“ odpověděl jsem odcházejícímu Hamáčkovi, chvíli jsem ještě pozoroval jeho vzdalující se postavičku a vydal se do schodů vstříc třetímu patru…   

      Doma jsem nejprve uložil nákup do lednice, včetně lahvinky koňaku. Svlékl jsem si košili,  kalhoty a chvíli se na sebe koukal v koupelně do zrcadla. Žádná sláva, kruhy pod očima, barva taky nic moc. Dnešní noc mi dala zabrat. Vlezl jsem pod sprchu, paráda. Vydržel jsem tam víc než půl hodiny. Pak se začal znovu ozývat žaludek. Zamířil jsem  k lednici. Chystal jsem se ji otevřít, zarazily mě podivné zvuky na de mnou. Nechal jsem lednici lednicí a podíval se nad sebe. Znovu se ozvaly podobné zvuky jako před chvílí. Že by tam nahoře něco stěhovali?  Zvuky utichly. Otevřel jsem lednici, vytáhl bagetu a pivo. Udělal jsem si pohodlí na gauči, nohy jsem si natáhl hezky na křeslo a zapnul televizi. Bageta byla skvělá, se salátem a se šunkou. Uprostřed jídla jsem se zarazil, no jo na de mnou přece bydlí starý Hamáček a ten už je dávno v práci… To je zvláštní, kdo by tam pak… Položil jsem zbytek bagety na stolek, hodil na sebe kalhoty, košili u dveří jsem rychle vklouzl do bot a s klíčema v ruce pospíchal o patro výš.

      Dveře Hamáčkova bytu byly přivřené, úplně zavřené ale nebyly. Na první pohled vypadaly neporušeně, podíval jsem se pozorněji a všiml jsem si, že vložka zámku je v nepřirozené poloze. Hmm, tak tady si asi někdo otevřel jinak než klíčem. Chvíli jsem stál u dveří a poslouchal. Uvnitř bylo ticho, budu muset zavolat policii, uvažoval jsem moudře. Ale co když je ten dotyčný, nebo ti dotyční ještě uvnitř a třeba mě slyšeli přicházet a teď jsou tiše. Sáhl jsem do kapsy pro telefon, hned jsem si ale uvědomil, že zůstal ležet dole v pokoji na stole. Nedalo mi to, moje zvědavost byla silnější, než smysl pro občanskou povinnost. Opatrně jsem strčil do dveří. Ty se pomalu otevřely. Na chodbě byl docela pořádek, nic nenasvědčovalo tomu, že by tady řádili zloději. Vešel jsem dovnitř a zlehýnka jsem za sebou dveře zase přivřel. Všechny dveře v bytě byly zavřené… až na jedny, ty nejvzdálenější. Pomalu jsem se k nim přibližoval, počínal jsem si obezřetně, nic jsem nechtěl uspěchat. Přes polootevřené dveře nebylo dovnitř vidět. Něco uvnitř zašustilo. Tak přece jenom tam někdo je, v duchu jsem se zaradoval, že tu exkurzi do cizího bytu nepodnikám zbytečně. Otevřel jsem dveře a vstoupil do obývacího pokoje…

      Obývák byl docela rozlehlý, skládal se ze dvou částí, které spolu tvořily písmeno L. Ostatně stejný byt jsem měl i já o patro níž. V první části pokoje mi připadalo všechno v pořádku, žádné vytahané zásuvky, nebo rozházené věci, nic takového. Nalevo stály dvě skříňky, tmavohnědé barvy a napravo něco jako dětská prolézačka. Opravdu zvláštní kus nábytku. Nic takového jsem před tím neviděl. Co mě udivilo nejvíc byl vzorný pořádek a čistota. To bych od osamělého stárnoucího muže nečekal. Myšlenkami jsem zabloudil opět o patro níž, k sobě do bytu. Tam teda takhle uklizeno rozhodně není. Budu muset jít trochu do sebe…   Plný pocitů vlastní nedokonalosti jsem dokráčel doprostřed místnosti.

      Nejdřív jsem uviděl jeho boty. Samotné boty uprostřed obýváku by ještě pro mě neznamenaly nic zvláštního. Ty boty tam ale neležely jen tak, rozházené jedna vedle druhé. Byly obuty, obuty na nohách ležícího člověka. Ležel na břichu, jednu ruku pod sebou, druhou nataženou, vypadal jako studentík hlásící se při vyučování o slovo.  Hubený, modré rifle, zelené tričko, připadal mi docela povědomý… Opatrně jsem přistoupil blíž, pohled zblízka mi doslova vyrazil dech. Natažená ruka byla jeden velký krvavý šrám, zelené triko samá díra a  z rány na krku ještě proudila čerstvá krev. Hlavu měl pootočenou na stranu, u otevřených úst krvavá pěna a pohaslé otevřené oči naháněly strach…  Vždyť tohle je přece… no jistě, Kája, můj dnešní známý z parkoviště, chyběly jen ty černé brýle. Copak ale pohledává tady, nebo spíš co pohledával tady? Podle všeho byl dnešní den jeho dnem posledním, na první pomoc už je pozdě.

      Najednou se mě zmocnil podivný pocit, Káju jsem na chvíli vypustil z hlavy a bedlivě se zaposlouchal zda-li neuslyším něco podezřelého. Nic, vůbec nic, ticho. Zvláštní, podivný pocit neustupoval, ba právě naopak, bylo to horší a horší. Opatrně jsem se rozhlédl kolem sebe. Opět nic zvláštního. Nalevo skříně, napravo stůl  pár židlí a lavice, naproti zavřené okno, všude čisto, uklizeno… až na krvavou stopu na podlaze, táhnoucí se od Kájových nohou, doprostřed místnosti, dlouhou asi metr a půl. Pořád jsem nehnutě stál dva kroky od Káji, přistoupit blíž jsem se bál. Ano já se bál, bál jsem se podívat na smrt zblízka. Překonal jsem strach a udělal ještě krok směrem k ležícímu Kájovi. Zvuk který jsem vzápětí na to uslyšel byl podobný volnoběhu nastartovaného harleye…bublání, tiché bublání namixované s vrčením vyplašeného psa, velikého vyplašeného psa. Chlupy na těle se mi naježily, podivný pocit  vystřídal opravdový strach. Pravý nefalšovaný strach z toho co v nejbližších chvílích bude následovat. Bál jsem se podívat směrem ze kterého se zvláštní zvuk ozýval. Udělal jsem malý krůček zpět, zvuk utichl. Moc mě to neuklidnilo. Konečně jsem našel odvahu a podíval se za sebe. Pořád jsem nic neviděl… Pátral jsem očima zleva doprava, nic. Pak jsem se podíval o kousek výš…

      Byla na skříni, seděla tam spořádaně, jako slepička na bidýlku. Na chvíli se naše pohledy setkaly…Hodně nasucho, ale opravdu hodně nasucho jsem polkl, málem jsem si při tom ukousl jazyk.  Lízinka má ráda čerstvé masíčko, vzpomněl jsem si na Hamáčkova slova, která v tuhle chvíli dostávala zcela nový rozměr. Pár koťátek jsem už v minulosti viděl, vcelku jsem proti kočičkám nic neměl, ale něco takového…   Hodně přerostlá kočka domácí, co přesně to bylo nevím, puma, nebo něco na ten způsob a abych řekl pravdu, bylo mi to docela jedno. A jak je vůbec možné, aby někdo jako Hamáček choval v bytě takovou příšeru, to se přece nedá utajit? A jak to… Příliš moc otázek, žádná odpověď.   Můj pohled se ji nelíbil, lehce zabublala a ukázala čisté bílé zoubky. Okamžitě jsem uhnul pohledem. Bublání ustalo. Tady je každá rada drahá, stál jsem tam jako přikovaný, nebožtík Kája vedle na zemi, bublající Lízinka na skříni. Moje situace nebyla dobrá, vůbec ne, utěšovala mě jenom skutečnost, že Kája na tom byl ještě hůře než já. Takový trest za vloupání si nezasloužil. Kolik by dostal u soudu, přemítal jsem. Těžko říct co všechno už měl na svědomí, na parkovišti mu to nevyšlo, no a tady taky ne. Kája měl dneska moc špatný den…horší než já, alespoň zatím…

      Snažil jsem se vycouvat. Opět bublání, hmm, tady cesta nevede. Začal jsem se potit, cítil jsem stékající kapičky potu na zádech pod košilí, bylo to nepříjemné. Bublání začalo zesilovat, úkosem jsem se podíval na skříň. Lízinka se naježila asi se ji na skříni přestávalo líbit. Seskočila dolů, lehce jako pírko. Absolutně neslyšně dopadla na naleštěnou podlahu, obdivuhodné. Srdce se mi divoce rozbušilo. Kroužila kolem mě a vrtěla při tom dlouhým ocáskem. Že by projev radosti? Blbost, tohle přece není pes. Byla zase o něco blíž, situace se stávala kritickou. Znova na mě vycenila zoubky. „Lízinko,“ promluvil jsem na ni něžně. Zastavila se, hlavu naklonila na stranu, usedla, nespouštějíc ze mě oči. „Hodná Lízinka,“ ozval jsem se znova. Vyskočila na všechny čtyři, otočila se k ležícímu Kájovi a dloubla do něho čumákem. Podívala se na mě, jakoby se chlubila. Pokusil jsem se usmát. Šlo to těžko, výsledek nebyl uspokojivý, Lízince to ale nevadilo. Znova dloubla do Káji, tentokrát tlapou. Pak se rozverně proskočila, asi mě vyzývala ke hře. Já si nechtěl hrát. Chtěl jsem zmizet, co nejrychleji odsud vypadnout. Musím to zkusit. Pomalu jsem začal couvat, třeba to teď projde. Neprošlo. Lízinčina rozvernost byla rázem ta tam. Mihla se kolem mě rychle a neslyšně, postavila se mezi dveře a mě… A byl jsem zase v …

      Minuty ubíhaly hrozně pomalu, napadlo mě že zkusím volat o pomoc, hned jsem to ale zavrhl. I kdyby někdo mé volání uslyšel a přispěchal  mi na pomoc, nebo by poslal pro policii, dostal by se do stejné situace jako já. V horším případě by Lízinka utekla ven na chodbu, tohle jsem nemohl připustit, takhle sobecký jsem být nechtěl. Přiznám se, že kromě ušlechtilých pohnutek jsem měl taky strach, že by moje hulákání o pomoc Lízinku rozdráždilo a mohla by pak dostat chuť položit mě hezky vedle Karlíka. Nezbylo než čekat až se Hamáček vrátí z práce…

      Lízinka se najednou otočila směrem ke dveřím, chvíli stála, napnutá jak struna. Pak se přikrčila a stejně lehce jako před tím seskočila ze skříně, vyskočila teď zpátky. Zaujala stejnou polohu jako když jsem ji poprvé uviděl. „Je tady někdo?“ ozvalo se ode dveří. Než jsem stačil odpovědět a varovat nenadálého příchozího, byl už uprostřed místnosti. Co pak tady pane bože teď dělá pošťák? Stejně jak jsem se v duchu ptal já sebe, ptal se on určitě taky. Stál tam, pusu otevřenou údivem, díval se chvíli na mě, chvíli na ležícího Káju. „Hledám pana Hamáčka,“ řekl nejistě a pořád při tom pokukoval po mě a po Kájovi. „Byl jsem vedle s doručenkou a všiml jsem si pootevřených dveří…“ dodal po chvíli, jako by se mi chtěl omluvit, zřejmě předpokládal, že ležící, zakrvavený Kája, je moje práce. Jemně jsem zavrtěl hlavou a prstem překřížil ústa, dávaje mu tak najevo aby byl potichu. Nenápadně jsem pak ukázal směrem na skříň k Lízince. „Nehýbejte se,“ snažil jsem se ho varovat, před neopatrným pohybem. Pohlédl nahoru. Jestli jsem vypadal taky takhle vyděšeně, když jsem Lízinku poprvé uviděl, to nevím. Pošťák ale tíhu situace neunesl. Začal vydávat podivné zvuky, zvedl ruce nad hlavu, rychle se otočil a chtěl utéct. Tohle se Lízince nemohlo líbit a taky nelíbilo.  V momentě prosvištěla vzduchem a přistála pošťákovi přímo na zádech. Zmobilizoval jsem poslední zbytky odvahy a rozběhl se ubožákovi na pomoc. „Lízo!“zakřičel jsem. Líza se na chvíli zarazila, nechala pošťáka pošťákem a otočila se ke mně. Výraz hrajícího se koťátka byl ale pryč. Dívaly se na mě dvě oči rozzuřené šelmy. Zařvala a popoběhla směrem ke mně. Začal jsem rychle couvat, nešťastně jsem při tom zakopl o na zemi stojící květináč a natáhl se jak široký tak dlouhý mezi stěnu a lavici. Při pádu jsem se hlavou praštil o hranu lavice a ztratil na chvíli vědomí…

      Viděl jsem kruhy červené, pak zase modrozelené barvy, kutálely se jeden přes druhý. Chvíli byly blízko a chvíli zase daleko… Ucítil jsem na nose něco teplého a vlhkého… Otevřel jsem oči. Lízinka seděla na lavici, hlavu skloněnou ke mně a olizovala mi tvář. Když zjistila, že jsem otevřel oči, spokojeně zamručela, ještě třikrát mě oblízla a nechala mě být. Hlavu jsem měl jako střep. Pomalu jsem si uvědomoval kde jsem a jak jsem se sem dostal. Jak dlouho jsem byl v limbu, to jsem posoudit nedokázal. Myšlení jsem měl po nárazu do lavice trochu zpomalené, pootočil jsem hlavu na stranu. Prostorem pod lavicí jsem viděl do pokoje. Na podlaze ležel Kája a vedle něho pošťák, srovnaní jak zajíci při poslední leči. Moje snaha vyšla naprázdno, Lízinka byla rychlejší. Nejspíš se k mému velkému štěstí spokojila s tím že jsem se hezky poskládal za lavici a nedala pošťákovi šanci. Ležel ve stejné poloze jako Kája, jedna ruka natažená, druhá podél těla… Otřásl jsem se. Lízinka kroužila okolo svých úlovků a sem tam na mě pyšně mrkla. Neopovažoval jsem se hnout. Moje situace byla opět kritická, bylo mi ale lépe než předtím ve stoje.  Začalo se stmívat, večírek se bude muset dneska obejít nejspíš beze mě…

      Probudil mě známý hlas: „Ahoj broučku, no copak to tady máme?“  Hamáček, konečně svoboda, pomyslel jsem si. „Moc hodná holčička,“ pokračoval Hamáček. „Kam to ale jenom všechno dáme?“ Hamáčkova slova mě vyděsila, nejen že se nezhrozil, když zjistil co se doma stalo, ještě Lízu pochválil. S hrůzou jsem sledoval z pod lavice jak můj soused znaleckým okem řezníka prohmatává ležící postavy na podlaze. Na chvíli někam odešel. Za chvíli se vrátil, na sobě dlouhou igelitovou zástěru…

      Lízinku nenapadlo nic lepšího než vyskočit na lavici, za kterou  jsem byl sice nedokonale, ale přece jenom schovaný a snažila se zaujmout Hamáčkovu pozornost. Povedlo se. Hamáček se zástěrou na krku popošel k lavici. Stál nade mnou a bez sebemenší známky překvapení, strachu, mě mlčky  pozoroval.  „Sousede,“ zakroutil po chvíli hlavou. „Tak vy jste tady taky.“  Spíše to konstatoval, než by se ptal. Pořád bez výrazu, bez emoce. Lízinka seděla vedle něho, hlavou se lísala o Hamáčkovo stehno a spokojeně předla… k pomazlení. „Tak pojďte,“ řekl konečně a o krok poodstoupil, Lízinka poslušně taky, vyjímečná oddanost.  Neohrabaně jsem se pokusil vstát. Šlo to těžko, bolelo mě celé tělo, točila se mi hlava, nebyl jsem schopen odporu a i kdyby, Lízinku bych neošálil. V živé paměti jsem měl její bleskurychlý skok na pošťáka. „Kolik jich už bylo podobných?“ zeptal jsem se Hamáčka a ukázal směrem ke dvěma ležícím tělům. Moc dobře jsem si uvědomoval, že pro Hamáčka už mezi nima ležím taky. Hamáček chvíli váhal, pak si asi uvědomil, že budoucí mrtvola toho moc neprozradí  a taky se asi znovu zatoužil někomu vypovídat.

       Zadíval se někam do prázdna a spustil: „ To víte, čerstvé maso je dneska moc drahé a já mám malý plat, přece na stará kolena nezačnu krást,“ zamračil se ustaraně Hamáček. „Z toho bych vás nepodezíral,“ neodpustil jsem si odpověď. „Jste přece slušný člověk.“ Hamáček se nenechal vyvést z rovnováhy a pokračoval: „Prvního jsem přivedl před třemi měsíci, přišel se podívat   na album starých známek, které jsem chtěl prodat abych měl peníze na masíčko. Šlo to rychle, začal se rozčilovat, že za ně chci nekřesťanské peníze, rozhazoval vztekle rukama… no a Lízinka se na to nemohla dívat, skočila na něho… a bylo to. Nejprve jsem měl strach co z toho bude, ale pak… ale pak jsem si uvědomil proč toho nevyužít… Následovali ještě dva, ty už jsem tady nalákal záměrně, no a teď tihle dva,“ ukázal na Káju s pošťákem, „sem přišli sami že no a“ … pomalu se podíval znova na mě.  No a  teď ještě já, dodal jsem v duchu místo Hamáčka.  Nechtělo se mi umírat a už vůbec ne tady a teď. Určitě bych měl ještě spoustu zvědavých otázek, na jejich zodpovězení jsem už čekat nechtěl. Přehodnotil jsem situaci. Hamáček tři kroky ode mě, Lízinka  se zrovna dívala jinam, stála ještě dál za Hamáčkem. Podíval jsem se k oknu, bylo zavřené tak tři čtyři metry ode mě. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Dva rychlé skoky a na třetí jsem už letěl přes zavřené okno, rozbité sklo se mi zarylo do zesláblého těla. „Lízo…“ bylo to poslední co jsem z Hamáčkova bytu slyšel.

      Dá se přežít pád ze čtvrtého poschodí?  Teď už vím, že dá. Je k tomu ale potřeba notný kus štěstí. Já to štěstí měl. Lízinka už ne. Moje štěstí se jmenovalo Josef Vrána. Bydlel v přízemí našeho baráku a jezdil s Liazkou přepravní firmy Kouba a syn. To by samo o sobě tak důležité nebylo. Štěstí bylo v tom, že těsně předtím než jsem se netradičním způsobem odhodlal opustit Hamáčkův byt, vracel se Vrána z dálkové jízdy a potřeboval si doma vyzvednout nějaké papíry. Zaparkoval proto auto na chvíli u baráku. Dopadl jsem na krycí plachtu nákladu, ta můj dopad ztlumila, protrhla se a  já vletěl do nákladového prostoru už docela přijatelnou rychlostí. Přistál jsem na krabicích plných pracovních oděvů, pořezaný, se zlomenou rukou a nohou, ale živý. Líza chudák skočila bez váhání za mnou. Byla lepší skokan než já a to byla její smůla. Dopadla přímo před rozjeté Sorento. Řidič si jí skoro ani nevšiml, ucítil jen dvojí nadskočení. Ani nepřibrzdil. Bylo hned po ní a to se říká, že kočky mají devět životů. Líza byla nejspíš vyjímka…

      Hamáček smrt milovaného koťátka neunesl. Psychicky se zhroutil a tak místo za mříže vězeňského ústavu, putoval do léčebny. A já? Rány se zahojily, kosti srostly, ale strach zůstal. Hrozně nerad se teď dívám z okna ven na ulici, vzpomínky na volný pád jsou příliš živé a nikdo přece nemá na štěstí monopol. Uvědomil jsem si, že příště by mě mohl místo Vrány, svézt v autě havran…

 

 

 

    




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.06.2007 20:27:11dát kritice tipbrek.
promiň, na to si budu muset najít čas ..


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.