Andělé existují

Mihotáme se jako plamínky zhasínající svíčky v husté tmě,

                                                    která nebývá milosrdná.

Zpíváme v rytmu praskajícího ohně a sami s nadějí posloucháme ty druhé,

               většinou ty, kteří ve smršti doutnajících polínek usínají pod námi.

Doufali, že přežijí a později najdou klid v náruči sálající teplem dobrých srdcí a spásné úlevy.

Místo klidu poznali bolest,

              prosili o morfium.

Jejich duším se dostalo odměny

        ve formě popela svých těl.

Nad ránem chtěla každá duše uletět, ale posmrtný prach, co nesly na svých průhledných křídlech, je táhl zpátky.

                                                                Zjistily, že jsou věčné,

ale nemohou se svobodně rozhodnout kam stočí své duté kroky.

          Jsou předurčeny ohlídat místa, která milovala jejich srdce.

Věřím, že ty strážíš jen jedno.

                                            Jen moje srdce. To poslední, které tluče na hranici.

                                                                                                                        Anděli můj….