Begónie

  Ten zvyk jsem na něm obdivoval. Každé ráno vyšel z domu a namířil si to přesně k záhonu s begóniemi. Sklonil se a šáhl si na ně. Činil tak naprosto každým dnem za naprosto každého počasí v naprosto každém ročním období. Záhon ležel zapadán sněhem, on přesto vyšel (i za té největší chumelenice) a jako by se k begóniím sklonil a jako by se begónií dotkl. Dokonce i po letech, kdy už žádné begónie na předzahradě nebyly, on zachovával svůj zvyk a dotýkal se begónií (které tam nebyly). Často jsem ho při zpáteční cestě odchytl na chodbě a zapředl s ním naprosto zbytečnou debatu o naprosto zbytečné neoliberální filozofii. Naše hovory jsem měl rád, často se stáčely všude možně a já mnohdy prozradil i věci, o nichž jsem si myslel, že zůstanou navždy uvnitř mě.

  Proto jsem o něj začal mít strach hned první den, co nevyšel před dům, hned první den, co jsem ho neviděl u někdejšího záhonu s begóniemi; třetím dnem se z pocitu stala jistota. Sešel jsem k jeho bytu a zazvonil. Nikdo neodpovídal. Zaklepal jsem. Opět jen ticho. Rozhodl jsem se tedy, že vyrazím dveře.

  Když mě jedna mocná setrvačná síla vhodila do jeho předsíně, jako bych byl vržen do jiného světa. Vzduch byl nedýchatelně těžký, avšak bez jakéhokoliv zápachu, který jinak provází byty napříč jejich celou existencí. Necítil jsem ani přepálený olej, ani hnilobu, plíseň, či pach rozkladu lidského těla, kterak jsem se s ním setkal, když se ve svém vlastním bytě, v bytě v němž jsem žil i já, než jsem se přistěhoval sem, oběsil můj otec a já ho po čtyřech dnech objevil napuchlého s vydutými tvářemi zavěšeného pod lustrem. Udivilo mě tehdy, jak se někdo může oběsit na lustru, konkrétně na lustru, na jehož viklavost si sám stěžoval.

  V jeho bytě jsem však necítil nic, v jeho bytě se rozkládal jen nesnesitelně těžký vzduch nikoliv puch. Přešel jsem do obývacího pokoje. Doslova jsem tápal, neboť byt sám se přímo topil v šeru, jak byly všechny žaluzie staženy až k parapetu. Tam jsem ho našel. Seděl za stolem a v ruce držel pero. Před ním ležel list prázdného papíru.

  „Dobrý den,“ řekl mi.

  „Dobrý den,“ odpověděl jsem a takovéto zahájení konverzace mi přišlo vzhledem k situaci, v níž jsme se oba nacházeli, obzvláště komické.

  „Dobrý den,“ řekl jsem tedy a již se ho chtěl na něco zeptat, on mi však skočil do řeči, kterou jsem započal vlastně jen nádechem:

  „Píši dopis na rozloučenou,“ sdělil mi s vážnou tváří: „Celé tři dny píši dopis na rozloučenou, neboť až jej dopíši, chci spáchat sebevraždu.“

  „Můj otec také spáchal sebevraždu,“ sdělil jsem mu: „Můj otec se oběsil na lustru. Často si sice stěžoval, že lustr je viklavý, ale často také zmiňoval, že se oběsí,“ upřesnil jsem.

  On odložil pero.

  „Váš otec to měl jednoduché. Váš otec se totiž rozhodl již velmi dávno, kterak si vezme život. Důsledek se mu stal příčinou. Já teprve čekám, kam mě dovede můj dopis na rozloučenou,“ řekl mi: „Jak na Vás působil dopis, který zanechal Váš otec?“ zeptal se. Zamyslel jsem se, oči mi sklouzly k hodinám, které visely na stěně: šly nějak divně, čas vůbec neodpovídal atmosféře bytu.

  „Vpravdě řečeno, dopis mého otce byl velmi tristní,“ řekl jsem: „byl zmatený, a žalostně napsaný, neobjasnil mi vůbec žádnou příčinu otcova rozhodnutí, i když o něm často mluvil, i když, pravda, zmiňoval pouze to, že se oběsí, zmiňoval tedy výsledek, nikoliv příčinu, jak jste ostatně řekl. Pravou příčinu jsem nikdy nezjistil.“

  „Vidíte, já chci však napsat dopis, který bude mít literární hodnotu a který navíc objasní veškeré mé počínání,“ řekl mi a vůbec poprvé se otočil od svého psaní: „Chci napsat dopis, který bude naprosto jedinečný, příčinně vyčerpávající, přesto všem srozumitelný a jasný. Problém ovšem je, že pokaždé, když něco napíši, přijdou mi pohnutky papíru svěřené naprosto směšné a nicotné, naprosto neodpovídající závažnosti činu, který chci vykonat. Když mám totiž tyto myšlenky ještě v hlavě, zdají se mi, když ne už výjimečné, tak alespoň dobré, tak dobré, aby dokázaly utvořit výjimečný celek, jenž by pečlivě osvětlil můj čin. Ovšem pokaždé, když některou z myšlenek napíší, její síla se rozpustí, najednou působí trapně, jako by je psalo dítě a ne normální dospělý muž. Řeknu Vám, slova nepřenáší myšlenku, slova ničí myšlenku! Filozofem je člověk pouze do doby, než se rozhodně své myšlenky sepsat, protože tímto je zcela zničí. Všichni takzvaní filozofové a všichni takzvaní spisovatelé, jak je dnes známe, jsou ve skutečnosti pouze ničitelé myšlenek, bezmocní komici. Nejdále však zašel Descartes, když prohlásil to své známé: Myslím, tedy jsem, protože tímto nešťastným plochým a trapným výrokem nezesměšnil pouze (svou) myšlenku, ale myšlení vůbec, nezesměšnil výtvor, ale proces tvorby,“ pronesl takto dlouhou úvahu.

  „Zřejmě máte pravdu,“ řekl jsem mu, protože jsem cítil, že na takovou reakci čeká, navíc jsem s ním skutečně souhlasil. On, stále otočen na mě, pokračoval:

  „Tedy pokaždé, když po sobě napsaný text předčítám, přijde mi směšný, musím jej skrčit. Po té dokonce vstanu, vezmu tu skrčenou papírovou kuličku, cítím potřebu ji zničit. Už jen sama přítomnost nevyvedeně sepsané myšlenky mě ubíjí a ruší mě v záměru napsat svůj epochální dopis na rozloučenou, na jehož konci čeká má sebevražda. Musím tedy vzít tu kuličku, musím ji odnést ji kuchyně, a spálit ji ve dřezu. Jenže ve vzduchu pak visí spálený odér této nevyvedené myšlenky a i ten mě odvádí od mého záměru. Musím tedy vyvětrat,“ svěřil se mi: „Přesto vzduch zůstane i nadále obtěžkán neuměle sepsanou myšlenkou, zápach je možná pryč, ale obsah zmuchlaného dopisu dále visí ve vzduchu, dělá jej nesnesitelně těžkým. V tomto ovzduší je pak těžké, prakticky nemožné, cokoliv sepsat,“ dokončil.

  „Máte pravdu, vzduch v bytě je poněkud těžký,“ přitakal jsem. On se zatvářil smutně, sklopil zrak a navázal na moje přitakání:

  „Vlastně jsem Vám lhal, dopis na rozloučenou nepíši tři dny, ale píši jej jen dva dny. Ten třetí, dnešní den, se pouze ubíjím zjištěním, že v takovéto atmosféře se dopis na rozloučenou sepsat nedá. Nicméně teprve Váš příchod mě přesvědčil, že bych měl v psaní ustat. Kdybyste nepřišel, dál bych zde seděl zmožen mým strašným zjištěním. Zabil bych se tím zjištěním, aniž bych napsal řádku z mého zamýšleného epochálního dopisu. Zemřel bych stejně zbytečně a směšně jako Váš otec, protože na konci by čekala smrt, ale nepředcházel by jí důvod,“ svěřil se mi.

  „Ano můj otec zemřel skutečně směšně, musím říct, že tři týdny po té události jsem byl zdrcený, ale po té jsem se jednoho dne probudil a začal se smát, již tři roky se ustavičně směji. Ráno vstanu a až do večera se směji činu svého otce: oběsit se na lustru, jejž předtím prohlásím za viklavý,“ doznal jsem se. On pokýval hlavou, vstal ze svého křesla, řekl:

  „Zachránil jste mě, měl bych Vám asi poděkovat. Mimochodem, jak se daří mým begóniím?“

  „Myslím, že dobře,“ odpověděl jsem, ačkoliv jsem si byl dobře vědom, že před domem již žádné begónie léta nerostou, všechny do jedné uhnily zhruba rok po smrti mého otce.

-