Je to dostatečný nebo přehnaný trest?

Malý bonus k našemu amatérskému románu TMG. Ohledně slohové stránky - jistě nebude dokonalá, ale záměrně, protože je to vyprávěné mladým klukem (asi 22 let), tak snad trochu autenticity. Přesněji, snažila jsem se zachovat jeho mluvu a návyky. Miky je ze zbohatlické rodiny, ale jeho otec je opravdový pedant, co se týče výchovy... Vím, chtělo by to rozodstavcovat...

    Víš, já vlastně nevím, proč ti to chci říct, vždyť mě to absolutně pohoršuje! Jednou jsem si zkrátka s Vojtou pořídil několik gramů marihuany. Chtěl jsem to vyzkoušet – samozřejmě, nekouřím a nikdy jsem nekouřil, jen zkoušel. Nebyl jsem na to zvyklý, na alkohol, na cigarety, prostě na nic… Jo, byla to nevyzrálá hloupost, ale tak každý si tím projde. Spali jsme tenkrát u Vojty, tedy v bytě, který je prázdný a Vojta v něm už někdy od patnácti mohl sám přespávat. Řekli jsme rodičům, že se budeme učit a pak dívat na video, a chceme jednoduše zkusit, jaký je to být bez dozoru. Byla to naprostá tupost, já byl snad poprvé někam propuštěn a takhle to zvořu. Nejdřív jsme se opravdu učili, měli jsme psát druhej den písemku… No a pak jsme začali s cigaretama, Vojta byl zvyklej, začal někdy v patnácti, pochop, jeho rodiče, a posléze rodič, nebyli takoví pedanti jako ti mí. Nechápu, jak jsme s tím mohli začít, když jsme další den měli jít do školy… I když, nebyli jsme tak chytrý, že? Bylo nám jen sedmnáct…, a tak jsme tomu propadli a každej vyhulil jednoho jointa a půl…, no dobře, Vojta o něco víc. Vcelku mě to zmohlo, mě by asi zmohla samotná krabička těch cigaret, protože jsem prostě nekuřák pasivní i aktivní. Přestože jsme začali v noci, ze mě to do rána nevyprchalo, prostě jsem musel jít ráno do školy zhulenej. Vojta mě pořád schovával a krotil: „Chceš aby tě vyrazili? Pro mě za mě…, ale pak bych si nepřál vidět tvého otce.“ No, to měl teda pravdu, měl bych asi se vším utrum, kdyby mě vyrazili. Hlavně by se vytratil dobrý vztah s ním. Snažil jsem se hodně, ale když se do mě začal navážet jeden spolužák, co se vlastně do mě navážel vždycky, že jsem snob – no o tom už víš – a přidal i něco o tom, že neumim hulit, kouřit, že jsem slušňáček, šprt, suchar. Vlastně si teď uvědomuju, že to byl příšernej kretén…, tenkrát jsem si to taky uvědomil, a trošku jsem ho napadl, ten se naštval, začal do mě taky mlátit, a byla z toho nejslavnější školní rvačka na dalších deset let. Přišla tam samozřejmě profesorka – všichni to svedli na mě, jeho každej litoval, dá se říct. Někdo mu ve třídě ošetřil pár ran a poskytl led a mě, div, že né ve svěrací kazajce, odvedli nahoru do ředitelny, kde se ke mně opravdu nechovali moc přívětivě. Jo, zmlácenej jsem byl taky, možná ze mě teklo víc krve než z něj, ale což, začal jsem si? Začal. Ředitelka okamžitě sháněla číslo na rodiče. Doufal jsem, že to třeba otec nebude zvedat, protože matka by mi přišla rozhodně víc vhod. Trochu se mi ulevilo, když to opravdu nezvedl, ale vzápětí jsem se dozvěděl, že sedí s matkou, které se dovolali, v autě. Tak tedy otočili auto a jeli za mnou. Pořád jsem byl trochu omámenej, tak mi to bylo z jedný části jedno a z druhý jsem chtěl vyskočit z okna. V tý chvíli bych byl snad radši, aby se jim cestou stala nějaká lehčí nehoda, příšerně jsem se ho bál, netušil jsem, jak se zachová, protože jsem ho do takovýhle situace ještě nedostal. Nějak jsem nepobral, když místo otce přišla policie, to mi hnulo s žaludkem asi ještě víc. No, říkal jsem si, že si to asi otec rozmyslel a přeci jenom zůstal někde na jednání a matka přijede později třeba taxíkem. Nebo na mě počkají doma, až mě tam přiveze policie, abych si to třeba užil. Ne, poldy zavolala ředitelka. Fakt jsem měl chuť jí poděkovat. Mně samotnýmu bylo špatně a ještě mě tam měli zájem vyslýchat. Odpovídal jsem jim úsečně.
"Kdo ti drogu poskytl? - Já sám. – Pěstuješ marihuanu? – Ne. – Bylo by žádoucí, abys spolupracoval, chlapče." Byl to vlastně milý policista.
Když se ve dveřích objevil otec, tak už se mi rovnou zamotala hlava. Přestal jsem toho muže z orgánu poslouchat a koukal se, kam se schovat. Nikam, no. Ani se na mě nepodíval. Aspoň že tak, věděl jsem, že to přijde, ale aspoň né tady a teď. Chvíli se bavil s ředitelkou, chvíli pak s tím policajtem a bez jediného pohledu si mě zavolal a hodlal se mnou odejít.
"Michale." Když mi tak říkal, tak to nic dobrého nesvědčilo, všichni totiž měli ve zvyku, říkat mi Miky, přestože jsem to nikdy nevyžadoval, spíš naopak.
Se zavrávoráním jsem se zvedl, to mu bylo jedno, a následoval jsem ho. Cestou mě ještě potkal Vojta a radil. "Hele klidně to shoď na mě, jo? Já problémy mít nebudu, ne takový. – Ptali se, kde jsme to vzali! – Pochopitelný, nejsem z žádnýho drogovýho podsvětí, bože, normálně se vymluv, žes to chtěl jen zkusit. Nebo jen já a tys jen ochutnal, prostě abys věděl, co dělám, ok? – Přestaň ježiš, takovýho dementa ze sebe dělat nebudu!"
Nebyl jsem na něj zrovna laskavý, ale tohle bylo moc. Bylo od něj úžasný, jak to na sebe chtěl vzít, bez trestu by taky nevyšel. Nejvíc by mi vlastně pomohlo, kdyby šel se mnou a bránil mě. A on kdyby nemusel trčet ve škole, tak by i klidně šel a bránil mě. Byl to takový starší bratr.
No, růžově to opravdu nedopadlo. Nejen, že se otec na mě nepodíval, ale ani se mnou nepromluvil slovo až domů. Matka se mě na něco ptala, ohledně stavu asi. Seděl jsem v tichosti na zadním sedadle a nevěděl, co mám dělat. Registroval jsem oba naštvané výrazy obličejů v zrcátku a pomalu zjišťoval, že tady neexistuje žádný východisko, je to prostě ztracený. Dalo se skoro jasně předpokládat, že něco bude následovat. Jen co jsme přišli domů, otec vystartoval do své pracovny a rozkázal: „Pojď za mnou. A pospěš si!“ S jakousi nadějí jsem pohlédl na matku.
„A chovej se slušně, pokus se o střízlivost,“ řekla mi ta.
„Co chce dělat? Bože, vždyť o nic nešlo, jednou jsem to vyzkoušel!“ využil jsem Vojtovy rady, ale matku to, zdálo se, nezajímalo. Přesněji řečeno, nerada na mě křičela a věděla, že v této situaci by měla. Tak se tomu jednoduše vyhnula a poslala mě za otcem. Ten už na mě jistě netrpělivě čekal. No, měl jsem co dělat, abych se do těch schodů vyhrabal, za prvé mě bolelo celý tělo, za druhý hlava, za třetí jsem z něj měl příšernej strach. Nevěděl jsem co mě čeká, netušil jsem, čeho je schopnej. Když jsem šel kolem té jeho pracovny do pokoje, abych si tam dal svoje věci, tak jsem se bál, že za mnou vyrazí – nechal si totiž otevřený dveře, a já jsem nevešel hned k němu, tak vypadal, že si pro mě dojde. Pak se mě ale dočkal. Mrazilo mě celý tělo, fakt mi tlouklo srdce jako nikdy v životě, jenom ze strachu z otce. Bylo to zvláštní, to jsem ještě nezažil, a přitom jsem někde hluboko tušil, že takovej formát jako je otec, by se nikdy nikoho takovým způsobem nedotkl.
„Pojď sem,“ nakázal mi. Byl opřený o svůj stůl s kříženýma rukama na hrudníku a sjížděl mě pohledem.
„Kam?“ zeptal jsem se ho hloupě, byl jsem nejistější než před zkouškama. On mi jen ukázal kousek před sebe a nařídil ještě, abych zavřel dveře. Stoupl jsem si teda naproti jemu a díval se někam za něj.
„Buď tak laskav‘, a dívej se mi do očí, ano?“ řekl mi odměřeně a já už teď začal pociťovat takový nutkání se rozkřičet. Byl šíleně rozčílený, nebylo skoro možný, se mu do těch očí dívat. „Na co jsi myslel?“ Na to jsem neznal odpověď. Já jsem nebyl schopnej slova, asi bych se rozbrečel, pokud bych promluvil, ani jsem moc nechápal, co se se mnou děje, protože jsem to nemohl ovlivnit. Jenomže on moc trpělivosti neměl, asi chtěl, abych mluvil, možná abych se rozbrečel, abych byl zoufalej a uvědomil si tak svou chybu. „Odpověz!!“ Nebylo úniku. Nevěděl jsem co říct, a jak to říct. Napadaly mě jen drzosti a odpovědět jsem musel. Navíc jsem se mu pořád musel dívat do očí.
„Na nic,“ byla asi nejpřijatelnější odpověď.
„A jak dlouho?“
„Co?“ pohlédl jsem na něj udiveně. Myslel jsem, že je snad dost jasné, že nejsem žádnej narkoman. „Co si myslíš ty, proboha? Já to jenom vyzkoušel! Nevim, proč to takhle řešíš,“ trochu mi to ujelo.
„Prosím?!!“ podíval se s ještě výhružnějším výrazem. No, měl jsem chuť vylítnout a nebyl jsem sám.
„Jiný lidi to zkoušej mnohem mladší, tak nevim, proč z toho děláš takovouhle scénu?!“
„Mě jiný nezajímaj“ ukázal si na mě.
„Teď tě jiný nezajímaj, ale když se jedná o prospěch, tak lezeš do zadku profesorům, aby ti ukázali indexy jinejch!“ Pokryteckej parchant. Věnoval mi facku takovou silou, že jsem měl problém se udržet na nohou. „Jsi pokrytec!“ řekl jsem, aniž bych se mu díval do očí a on si pro ten pohled sáhnul. Jednoduše mě vzal tvrdě jednou rukou za bradu a otočil si mě k sobě.
„Tobě to nestačí?“ podivil se a konečně mě pustil. „Víš co? Jdi se převléknout, pojedeme na středisko.“
„Cože? Proč?“ Nemocnice a jiná takováhle zařízení jsem nesnášel.
„Zaprvé, aby ti udělali testy a zadruhé ses porval – měli by tě vyšetřit,“ díval se nekompromisně.
„To snad není nutný, ne?“ snažil jsem se již o mírnější tón. Přemýšlel jsem o tom, že se mi tím chce pomstít, nebo mě tak potrestat, moc dobře věděl, že doktory nesnáším. A zvlášť toho mého, respektive rodinného, který měl na středisku službu snad pořád. Kromě těch chvilek, kdy byl u nás.
„Řekl jsem jedeme!“
„Nic mi není, nikam nejdu.“ Řekl jsem mu to jak chtěl, hezky do očí, jasně a čistě, zcela rázně. Dostal jsem druhou facku. Připadal jsem si šíleně ponížený, a v jádru i ukřivděný. V jednom jsem měl pravdu, jen jsem to zkusil, neměl jsem zájem na tom být nějak závislý, jen mě zajímalo, co to s člověkem dělá. Prostě zkušenost. On ze mě dělal feťáka.
„Dobře, jak chceš.“ Pozdvihl obočí a zvedl telefon. "Lásko? Zavolej prosím tě doktora Richtera, vysvětli mu popravdě situaci a ať přijede co nejdřív, řekni, že mu budeme chtít udělat krevní testy a taky prohlídku, že je trochu pohmožděný." Díval se na mě s blaženým výrazem a já netušil, kde tolik pomstychtivosti vzal.
„Mohl by vyšetřit i tebe, když už tu bude. Doutník si zapaluješ milionkrát víc než já jednoho jointa za celej život!“ ukázal jsem mu další faktor jeho pokrytectví. Jenže teď už to na něj asi bylo moc, moje drzost ho rozčilovala, prostě se znova natáhl a praštil mě. Nestačil jsem se ale ani vzpamatovat a přiletěla další rána. Udivovalo mě to, před hodinou mě mlátil spolužák a i přesto, že si je toho můj otec vědom – že mi tekla krev z nosu, že mi modrá oko, že mám rozseknutý ret a obočí, a že tohle všechno ještě rozhodně nepřebolelo, do mě začal mlátit znovu. Servítky si nebral, mlátil i do hlavy, to byl nejlehčí terč. Ale taky nejcitlivější. Když jsem se začal rukama bránit, strefoval se kam to šlo. Takhle jsem ho vůbec neznal. A sebe vlastně taky ne, krčil jsem se v koutě jeho pracovny, kam jsem před ním po kouskách utíkal, a teď už neměl kam utéct. Mohl jsem jen čekat až toho nechá, jenomže to bolelo. Ne jen jeho rány, ale i jeho chování, vím, že jsem byl drzej, ale tohle prostě na jeho vkus přehnal. Nadával mi a bil mě jak psa, já jsem se kryl jak týrané dítě a bylo mi sedmnáct let. Byl to příšerný zážitek, bylo to vlastně poprvé, co mě bil. Myslím, že se i jednalo o ten nejhorší konflikt s mými rodiči. Ve chvíli, kdy mi začalo hučet v uších jsem měl pocit, že se už nevzpamatuju, začalo se dít něco divného, svíral se mi krk a začaly mi slzet oči, aniž bych brečel, prostě to byla nějaká reakce, kterou jsem zase nemohl ovlivnit, těžko bych to nazval pláčem. Jenomže bylo nepříjemné vědět, že on mě vidí takhle. Zkusil jsem úhybný manévr. „Dost, tati, dost!“ zakřičel jsem. Zlomil se mi hlas, srdce mi bilo jako o život a dalo se říct, že se dusím. Stoupl jsem si a pokusil se odstoupit, trochu se situace uklidnila. Díval se na mě taky udýchaný a vytřeštěný, ale stále s tím naštvaným pohledem a zdálo se, že se ke mně zase přibližuje. Nechápal jsem to, přišlo mi neskutečné, že chce ještě pokračovat, vždyť mě mlátil už tak několik minut. Zase jsem couvl. „Ne, ne, prosím, už toho nech,“ hleděl jsem na něj uslzenýma očima a pořád nevěděl, jestli už skončil. „Já…, já ti říkám pravdu, opravdu jsem to jen zkoušel a už to nechci a ani jsem to nechtěl. Už to neudělám, prosím, tati, věř mi.“ Byl jsem vcelku zoufalý. Když na to vzpomínám, nepřijde mi to tak trapné, jako jsem to cítil asi týden po incidentu. Tenkrát jsem se mu nedokázal podívat do očí. Nerad jsem ukazoval svou zoufalost. Stejně tak i on.
„Máš teď na krku vyhazov ze střední školy, Michaeli!“ mluvil stále zvýšeným hlasem a já se už jen toho hlasu bál, že ho tahle nálada ještě nepřešla.
„Já vím, byla hloupost tam jít a poprat se. Něco s tím udělám.“ Nevěděl jsem zas co říct, ale něco jsem musel, mohl by se přiblížit.
„To mi řekni, co bys chtěl dělat?“ založil ruce stejně jako když jsem přišel. Doufal jsem, že už je jinak nedá.
„Nevím, teď nevím.“ Snažil jsem se mluvit co nejméně, abych stíhal skrývat vzlykání.
„Tak mi tedy řekni, jak tě mám potrestat?“ Možná mě chtěl znova vyprovokovat k drzosti, nevím, ale dostatečně potrestaný jsem snad už byl? Nevěděl jsem, co mu odpovědět, otřel jsem si oči od slz, aby mi nevadily ve výhledu a snažil jsem se překonat ten pohled. „Michaeli?“
„Tati,“ couvl jsem zas o trochu, začalo se to dít znovu. Měl jsem pocit šílené úzkosti, chtěl jsem, jako chtějí malé děti, když se jim něco stane, maminku. Ale věděl jsem, že ta by mi momentálně nepomohla. Vzpomněl jsem si na Vojtu, ten snad jediný by mě z toho dostal, jenomže před ním jsem také brečet nechtěl. Navíc byl pryč. Když jsem přemýšlel o odpovědi, znovu mi začal cukat obličej. Slzet oči. Byl jsem z toho už vyčerpaný, a on to věděl. Moc dobře si byl vědom, že tohle je ten trest, ale chtěl po mně jiný. „Tak mě mlať.“ Zatnul jsem pěsti a čekal jsem. Nebyla to nejlepší odpověď, čekal jsem, že ho bodne u srdce, že ho to donutí se zamyslet. Ale nakláněl jsem se k tomu, že už mě mlátit nebude, i když jsem zcela jasně dal najevo, že je to to nejhorší, co mi může udělat. Řekl jsem mu pravdu, bití pro mě znamenalo dostatečný trest, možná i přemrštěný. Nic horšího jsem nezažil. Od něj ne. Ale on tohle asi chtěl vědět. Chtěl vědět, co zabere, co je pro mě ponižující. Co mě trestá. Takový ten typický test - zastavení účtu, za ten bych mu snad ještě poděkoval…
„Jdi do svého pokoje a neopovažuj se vycházet. Přijdu za tebou a ty mi řekneš, co uděláš s tou školou. Ano?“ Kývl jsem. „Michaeli?!“
„Ano,“ dal jsem mu, co chtěl a trochu jsem se uklidnil. Zazvonil mu telefon.
„Přijdu za tebou večer i s doktorem Richterem, tudíž budeš mít dost času přemýšlet,“ oznámil ještě když dotelefonoval s matkou, která mu oznámila, kdy doktor přispěchá. „Můžeš jít.“
„Můžu na záchod?“ opravdu jsem musel. Nebyl to nějaký pokus o únik, on ale stejně podezříval.
„Neboj se, pohlídám si tě,“ šel se mnou ke dveřím od pracovny a opřel se tam o futra. Pravděpodobně čekal až si odskočím a zamířím k sobě. Sledoval pozorně každý můj pohyb dokud jsem se mu neztratil v útrobách mého pokoje.

---