Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pampeliška

12. 07. 2007
1
4
1670
Autor
Kaos

Byl jsem dost utahanej. Ale ne ze života, spíš tak fyzicky a taky psychicky. Vlastně spíš psychadelicky. Byl to jeden z těch hodně náročnejch dnů, kdy jsem toho docela hodně udělal, zvládl, zařídil, polítal a vůbec, ale stejně jsem měl pocit, že jsem těch pár hodin života jen tak promarnil. Nikdo to stejně neocenil. Ne, nelituju se. Vracím se se zapadajícím sluncem do prázdnýho bytu, jak nostalgický, a už ani na těch schodech nikoho nepotkávám. Jakoby se všichni odstěhovali do jinejch pater. I feel like I´m knocking on heaven´s door, mlátím do kytary a doufám, že mi aspoň praskne struna, abych už mohl jít spát. Zas do tý prázdný postele, v prázdným bytě, s cizí ženou v cizim pokoji, řve z rádia ten ťapka nebo jak se jmenuje… Vždycky jsem nenáviděl mainstream, tak radši trochu pohodovýho drum and bassu, jo to je pro mě to pravý před spaním. A nějakou povídku od mistra J. Haška. Ještě musím vymyslet nějakej chytrej esej na srovnání vlivu hospodské rozprávky na díla Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. No tak to sem si zas vybral téma, z toho se asi pos*** Přemejšlím, co bych mohl ještě dělat, ale ticho pokoje s cizí ženou v cizím pokoji protnulo zvonění mobilu. Můj kamarád by řekl mobila debila a hrozně by se u toho smál, protože on hodně pije a když grilujeme klobásky, tak mu dáme vždycky na starost gril a on ten gril pokaždé zapálí, to proto, že tak hodně pije, takže potom jíme flambované klobásy v popelu z grilovacích briket polité peprmintkou. Byla to kamarádka. Spíš? Ne, proč, odpověděl jsem. Kdybych věděl, že spolu mluvíme naposledy, tak bych se jí aspoň zeptal, jakej chce epitaf. Začalo to jako vždycky. Víš, hodně sem přemejšlela a tak, no a pak to pokračovalo obvyklým způsobem, že se cosi stalo a ona zase neví co dělat a tak pořád dokola. Byla to ohraná písnička, taky takovej mainstream. Byl jsem už vůči tomu nějak imunní, tak jsem poslouchal a dělal chytrý hmm hmm hmm a ty za to nemůžeš. Druhej den ráno ji našli v koupelně z podřezanejma žílama. Dost zvláštní pocit, když jsem spouštěl její rakev na provazu do tý temný díry, kterou tam dva dny vykopávali a nechtěli pomoct, že to prej není nic pro mě, že už jí nemohl nikdo pomoct, že to byl ztracenej případ na všech odděleních nemocnice. Nikdo si nevěděl rady a já taky ne. Byl jsem pak dost utahanej. Ale ne fyzicky nebo psychicky, ale ze života. Jo každej si zaslouží to, co si urve, a tak jsem se zase vracel se zapadajícím sluncem do bytu s cizí ženou a na schodech jsem potkal nějakýho chlápka s kosou, kterej se mi hrozně omlouval, že to tak nemyslel, ale že to tak bude lepší. She felt she was knocking on heaven´s door and she was buying the stairway to heaven, zpíval si, když kráčel do pekla. Nevím, proč někteří lidi považujou za neslušnou otázku, jestli věří v nějakýho boha nebo ne. Když v něj věřím, tak se za to nemám stydět a říct, že v něj věřím a ne se urazit a dělat jakože se něco stalo a když v něj nevěřím, tak je mi ta otázka jedno. Já v nic nevěřím, možná jen už v pár svých posledních ideálů, který asi za pár dní, let vyhasnou jak poslední cigareta, co dokouřila a její popel se válel smíchanej s krví a vínem na studenejch modrech kachličkách v tý koupelně. Každej ať si věří čemu chce, já budu věřit tomu, že ona se v příštím životě narodí jako kopretina nebo pampeliška nebo nějaká úplně obyčejná kytka a že ji všichni nechají na pokoji, aby si mohla jen tak nechat profoukávat vlasy větrem a umrznout s prvním mrazíkem, co přijde. Aby neměla tu krutou možnost volby, tu možnost stát na rozcestí. V tichu pokoje s cizí ženou jsem pár dnů nic nezařídil ani nepolítal, akorát jsem denně měnil kytky na hrobě v době, kdy se paprsky zapadajícího slunce odrážely od náhrobků a vytvářely tenkou spojnici mezi peklem a nebem. Jak nostalgický. Dlouhou dobu jsem pak nehrál na kytaru, protože jsem na to neměl náladu, asi až po pár tejdnech nebo měsících, co já vím, jsem ji vzal ze skříně a začal hrát to, co kdysi pro mě byly velký hity. I feel like I´m knocking door heaven´s door, mlátím do kytary, až mi praskla struna a štípla mě do levýho zápěstí a trochu mi nařízla ukazováček. V ten okamžik někdo zazvonil u dveří.



 


4 názory

Narcissa
21. 07. 2007
Dát tip
mnoo,ale dobře se to čte,celkom..

Kaos
12. 07. 2007
Dát tip
asi tak..

standardní dílo o ničem...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru