Ještě než usnete

Starci nastupují do tramvají,
v ošoupaných oblecích,
ze šatníků plných molů,
svým zahořklým pohledem
zvedají školačky ze sedaček:

„Mám nohy oteklý,
jako konve,
jako ty co mi zalívaj záhony
kytek a zeleniny.
Nohy
svázaný křečovýma žílama“

Čekají,
oči mluví více než úzký rty
sepnutý suchým zipem,
pevně v jeden proužek.

Kam asi jedou?
Na jaký zastávce vystoupí?
Z hlásný trouby se ozve
ten povědomý ženský hlas:

„Krematorium Strašnice,
pro Tebe a Tebe, Ty tam vzadu,
moc se neschovávej, je konečná,
prosíme vystupovat!“

Po odpolední kávě
vydají se cestičkou,
vystlanou podzimním listím
k nejbližší lavičce
spolknuté břečťanem.

„Já chci dřímat tady,
svítí sem trocha slunce
a po vlhku ani památky,
přeci si tu neuženu reuvma!“

„A hrobníkům řekni,
aby Ti vystlali hrob mechem,
přeci nebudeš spát na ostrým kamením“

Než si nazují papírové boty,
než ulehnou do lepenkových krabic
vystavených v obřadní síni
na katafalku z bábovkového mramoru,
projdou se kamennou uličkou,
kde na každém kroku stojí
ta základní dopravní značka :
 
Lebka se zkříženými hnáty…

…jako nekonečně pečlivá připomínka,
čím budeš!

Epilog:
V očích tý starý dámy,
v hlubinách vrásek,
usadil se prach
a neuskutčněný krásy,
zahalený v samotě.
Jednou se stanou i mým
odkladištěm pokladů.