Kancelářská sponka

Zlehka přichází noc. Holohlavý měsíc smeká klobouk.
Podnapilý vlak se plouží po splihlých cestách kolejí,
marně hledá místo určení.
Úchvatnost večera, výčepní podoben depresivnímu
psu se kácí pod tíhou zdvižených paží.

Ztuhlé kontury spánku mžourají očima, ale už není
návratu. Pocit nádechu čerstvého vzduchu je jen
chabá fikce. Tam kde ještě před pár lety bylo srdce,
dnes je ruka studentova.

Anatomické praktikum.

Síla okamžiku, nohy a ruce rozptýlené po celé místnosti
poletují kolem bílých oček mladého mozku.
Tvář se křiví pod rouškou nevolnosti.
Morální zásady - přežitek  - fotografie studentů s hlavou
v ruce.

Mucholapka představivosti vykolejí s první obětí :
"Krásný večer, že?"
"Di se bodnout, ochmelo!"
Hodiny na věži odbíjí poledne.

Bezdomovec natahuje ruce po své tašce.
Mysl celá našišato z pomyšlení na smrt.
Obludné představy při pomyšlení na život!

Cévy současnosti embolizují jedna za druhou.
Písek času se přesýpá nějak rychle.
Nový nápad dne: Probuďte se!
...vždyť jsem vzhůru.
"Nemám rád jehovisty!"
Flíček od kávy na červeném diplomu.

Gravidní města chrlí tisíce zdánlivě nepotřebných
jedinců. Segmentace života, život podle (po)pravítka.

"Člověče, takhle nemůžete odejít!"
"Dyk mi nic néni!"
"Vždyť jste dvě hodiny po infarktu!"
"Na to stačí studenej zábal!"

Polední noc a půlnoční poledne protínají můj mozek.
Zásah - jsem součást vesmíru.
Jsem sám sebou.

"Už jen ty kancelářský sponky, prosím."