Kevirú

Pro mylenka: To bylo do takové pohádky, nebo báje. Už asi zůstane nedokončná (zase v ní byly pruty :-)) ).

Mně to připomíná dřevožrouty :-)

Pro danka.: > odkud? No přece z minulosti. Včera večer jsme v garáži s kamarády z dětství ten stroj času skoro dokončili. Chyběla nám už jen asi jedna láhev :-)

Pro danka.: Možná až se vrátím...

Pro danka.: > není to o nějakém sletu čarodějnic? Něco podobného. Starodávný rituál (podle skutečné události)

Pro danka.: Patři to do jedné povídky (kterou už asi nikdy nedopíšu) A ta slova mají dost úzkou vazbu na děj, takže se s nimi už těměř nedá hnout. V té povídce to mělo fungovat coby jakési sborově vyslovované zaříkávadlo. Ta povídka je temná a odehrává se částečně v hluboké minulosti. Děkuji za zastavení.

pro Flakac: Ma, ale takhle ten nazev vypada lepe.

nemá to být kevyrú? to já znám.

Děkuji. Ty úpravy docela zapadají do mých představ. Zkusím je za chvíli zařadit do původního textu, kde jsou vlastně přímými řečmi a doplňují určitý děj (což možná způsobilo předchozí kostrbatost těch slov). Tahle 'báseň' vznikla vlastně nedopatřením a to, že ji zde zveřejňuji samostatně, je tak trochu volání o pomoc. Pomoc, týkající se pokračování toho celku, ze kterého byla vykousnuta. Pro dokončení toho celku mi paradoxně nechybí slova, ale logické vazby. Ty je potřeba vymyslet, vysnít, ukrást, nechat si poradit... prostě čekat, až ta pomoc přijde. A teď se mi zdá, že přišla. Díky za ni. Mělo to znít archaicky Technické detaily později

Cítím se vždycky provinile, když kritizuji někomu jeho báseň a také se sám necítím dvakrát dobře, když mi ji někdo "vylepšuje." Paradoxně mě však zajímá jeho skutečný názor, zda-li je opravdu upřímný a co si vlatně myslí. Vždyť se mu přece vydávám všanc ve své nejzranitelnější, protože nejniternější poloze. Myslím si, Lakrove, že Tvoje básně mají hluboký vnitřní význam, ale z nějakého důvodu postrádají onu ozvláštňující dráždivou samozřejmost poetiky Tvých povídek, což ovšem vůbec nenamená, že nerostou s Tebou a že bys k nim neměla přistupovat s pokorou sobě vlastní stejně jako při psaní povídek. Jde především o technickou stránku a pojetí formy. Patos má svoje důležité místo, ale vynikne jen ústrojně přesvědčivou vyvážeností každého detailu vůči celku. Někdy stačí jen málo změn k účinné levitaci, například bych zkusil měnit od akutního předposledního verše: - Tichá bolest rozpomnění - "rozvzpomnění" na první pohled nevzhledná slovní metastáza; není-li předložka "k" nezbytně nutná, odložme bez ostychu ten překážející svršek a zůstane obnažená esence pouhých tří slov (sakra, musím si dát panáka). Teprve po té bych zašátral k verši druhému: - hrubé práci neschází - který mi hned napoví, že prvnímu verši budou asi slušet paže mužné lépe než mužské. 4. veršík vyvážíme: lépe jít je cestou usmíření 2. sloka: - darované tělo s duší - (a je vymalováno) 3. sloka: Usmířením prostoupeni hřejme těla jalová Tichá bolest rozpomnění plane v srdcích jako trám! (Lakrove, že jsi to Ty - je to Tvoje!)

Jestliže se propadám svůdnou poetikou Lakrovových povídek, které mi splývají s poezií v nejlepším slova smyslu, musím se přiznat, že v případě Lakrovových básní je tomu jinak. Jako by vlastně nešlo o poezii, ale spíše o tajemství, šifru na způsob Nostradamových proroctví psaných do mysteriozních čtyřverší, nebo na způsob neméně Tajemné Řásnovky s návodem na vyproštění ježka v kleci, jehož útroby skýtají Tleskačovo geniální know-how to make a flying-bike. A vůbec tím srovnáním nikoho ze svých tří obdivovaných autorů nesnižuji. Foglara jsem četl nikoliv s menším vzrušením, než o dvě desítky let později Nostradama. Lakrov má jiná, neméně nádherná poselství skrytá ve svých tajemstvích. A pokud se týče "špinavostí" tak už Werich kdysi poznamenal, že z některých úst zní sprostě i slovo "růže," což Lakrova určitě netýká. Věděl přitom dobře, co říká podobně jako Lakrov, jenom je trochu smutné, že se jim lidé bojí rozumět, ne že by třeba nechtěli, ale možná se jenom bojí.

Ta postava je v něčem trochu podobá postavě z mé poslední zde sveřejněné povídky (Nahá), snad je ještě víc neskutečná a možná (což mě mrzí) nikdy 'nespatrí světlo Světa', protože už nějaký čas nevím, jak dál. Tohle samozřejmě neříká najednou, jde o postupný vývoj jejích výroků, ze kterých tahle básnička vznikne jaksi nedopatřením. Děkuji za návštěvu

je zvláštní - a docela by mě zajímala postava, která ta slova pronáší :c)*

Hmmm, já na básničky v poslední době moc nejsem, a když už, tak od lidí zhruba stejně starejch, nebo vo maloučko starších, protože těm rozumim. Věčinou. A někdy ani to ne. A tomudle moc já ne. Tagže... Nevim, hm.

když to říkám zrovna já? to zas není tak podstatný přece že já... :o) a zatím sem ti nijak výrazně nepomohla... :o)

Pro martinez: ABAB - jo, mělo by to tak být. I u té první sloky. Asi na tom zkusím jestě pracovat, když to píšeš zrovna Ty. Ono to není tak jednoduché, protože (jak je uvedeno v názvu) se jedná o úrivek delšího textu, kde tahle říkanka vznikne jako by náhodou z přímých řečí jedné z postav, tudíž musí tak trochu zapadat do děje. Dík za pomoc

docela mě vzal oheň v srdcích dřevěných... víc by se mi líbilo kdyby aj ta první byla teda ABAB jak ty další :o)

Pro James Juyce: Já taky ne. Děkuji ze komentář. Jestli máš dojem, že ten textík vypadá jako přihlouplé říkadlo či rozpočitadlo, pak působí přesně tak, jak potřebuji. Báseň to rozhodně není :-) Nemáš pocit, jako při čtení hádanky (nebo nějaký jiný, publikovatelný pocit :-) )