Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUpřímnost
21. 07. 2007
9
16
1980
Autor
Marcela.K.
Upřímnost
Nejsoukromější dveře
Zdeněk Svoboda
Nejsoukromější dveře
otvíráme těm
kdo nám je sami otevřeli
k hostině přátelství
A ještě tak
doručovatelům dobrých zpráv
a výher
Opravářům věcí a lidí
Jinak jsou ty dveře
na dva západy
Možná se bojíme
že by za nimi
mohl ležet ten vředovitý z jihu
a prosit
~
~
Bylo mi 17 a z mého života se stěhovali lidi, které jsem milovala. V době, kdy jsem žila jen se sestrou a s maminkou, se z místa mého bydliště stěhoval člověk, kterého jsem si ,,adoptovala“.Věděla jsem, že zůstaneme v kontaktu, ale ta bolest, že se už nebudeme vídat byla veliká. Tehdy jsem ještě netušila, že náhody, i když neexistují, se dějí.
Bylo to smutné a já polykala slzy zklamání, že mi z každodenního života odchází člověk, kterého miluji láskou, jakou si představuji, že může dcera milovat otce. Nevím, možná to tak není a dcery své otce vnímají jinak, mohou si jim sedat na klín, tulit se a říkat - taťulínku…
To ale vím také až nyní, kdy mám dceru a vidím, jak skvělý vztah má se svým tátou.
Ten můj ,,adoptovaný mužský vzor“, byl člověk nesmírně vzdělaný, moudrý, laskavý.
Jeho přítomnost v mém životě v období mojí puberty byla tím největším darem, který jsem mohla dostat.
Nespočet otázek a odpovědí, knih, výletů, písniček… z tohoto potůčku piji celý život .
Jednou, když jsme se sestrou odcházely z návštěvy u nich doma, dávala nám paní domu sklenici zavařeniny černého rybízu. Bylo mi asi patnáct - šestnáct let a na slova, ať si tu marmeládu vezmeme, jsem odpověděla: ,,Děkujeme, ale my to stejně nejíme,“ a přitom jsem si sklenici s klidem brala. Zdeněk, tak se jmenoval ten muž, se začal nahlas smát a říkal:,,Marcelo, prosím, zůstaň taková, jaká jsi!“
Tato slova mi pak zopakoval, když jsme se před jejich odstěhováním z našeho městečka loučili. Je to už víc jak třicet let…
Náhoda tomu chtěla, že jsem si vzala po letech za manžela kluka, který pochází z jižní Moravy. Tam bydlí i náš ,,adoptovaný“ dědeček, dnes už sám, bez své milované ženy, která tragicky zemřela. Nejméně jednou do roka se setkáváme u společného stolu a tak i moje děti se mohou napít přímo od pramene…
Snažím se…už třicet let se snažím plnit jeho přání….
16 názorů
Kdybychom věděli už dřív to, co víme teď, říkáme si každý den a dopouštíme se dalších drobných omylů, drzostí a křivd na svém okolí, protože od určité chvíle už žádného člověka nedokážeme poznat tak, jako ty, co známe odedávna.
Marcela.K.
23. 12. 2008Marcela.K.
12. 12. 2008
Ano, pochopila jsem. To byl obrovský dar, tento člověk. A ty jsi o něm napsala s takovou láskou a úctou, že smekám. T************
Marcela.K.
26. 01. 2008Marcela.K.
22. 07. 2007
dve veci povznášajú dušu človeka - úprimnosť a čistota
- tak to napísal Tomáš Kempenský vo svojom diele Nasledovanie Krista, čo je druhá najčítanejšia a najvydávanejšia kniha v dejinách ľudstva hneď po biblii...T
Marcela.K.
22. 07. 2007
Chci poděkovat za oba texty. Úvodní báseň a vlastní vzpomínku. Je přesvědčivá a proto i krásná. je to ten druh krásy, o kterém nepochybujeme natolik, že jsme bez mrknutí oka schopni ho rozdávat.
Hlubší kritika nebude. Jsou momenty v lidském životě, vzpomínky na ně nevyblednou. To jsou ty, co se podepsaly na duši, formovaly ji. */