Podvečer (Plasské snění II) [28.01.1997]

Pak - když i Orion na nebi sejmul svůj tříhvězdný pás
když samota rozprostřela svá černá křídla nam námi
když se z hrotů Tvých citů staly načas diamanty
(tak krásné tak pevné tak křehké)
Diamanty, jimž nelze odolat, pouze podlehnout
Když my - svá vlastní štvaná zvířata i honáci
           Sví vlastní lovci
jsme se zahnali až na místo, odkud již není úniku
Když každý jeden nerv Tvého napjatého organismu
žil svým vlastním erotickým životem
bušil svým vlastním láskyplným srdcem
V tom čase, kdy Tvé objetí zesílilo až na hranici křeče
Když i já cítil, že žiju jen Tebou, Tebou, Tebou
a nelze to změnit, jako Slunko nepřestane svítit
Země se v něm hřát a Luna zrcadlit,
Když jsem pocítil, jak nevybuchlý něžný granát citů
hrozí svou sametově jemnou explozí do našeho časoprostoru
(abych pak zjistil, že tím granátem jsou naše srdce)

Když jsem poznal, že každý další dotek z Tebe činí dravou šelmu
           jež trhá sama sebe
Tehdy jsem Tě, labuťátko, sevřel co nejpevněji tak,
abych Tě uchránil, když rozum už šel spát
aby ono roztoužené zvíře v Tobě se nevydalo špatnou cestou
a neprobudilo snad těch několik zbylých spáčů
Však dost jemně a co nejšetrněji tak,
abych v Tobě neuhasil vatru emocí
abych nevylil onen kaštanový oceán polibků
a abych neudusil Tvůj stokrát zrychlený dech