Na Písmáku publikuje 52 tisíc autorů, 469 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Dva supi
datum / id24.07.2007 / 253275Vytisknout |
autorschwejk
kategoriePovídkyDalší dílo autora
upřesnění kategorieTerezka - 2. díl
zobrazeno1231x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog
2. díl pentalogie Terezka
Volně navazuje na povídku Praha - město čarokrásné

Dá se ale číst i be znalosti předchozího děje

Možná se hodí uvést tuto povídku slovy klasika:
"Život je neskutečná kurva, vždycky když to nečekáš, tak ti dá takovou přes držku..."
Dva supi

Dva supi


Tereza! Tereza! Tereza!


Zatímco kolem mě probíhal jeden z nejkrásnějších podzimů, já se nemohl na nic soustředit. Na nic, než na ni.


Tereza! Tereza! Tereza!


Poznal jsem ji asi před měsícem a půl a nemohl jsem ji od té doby pustit z hlavy. Byla to láska na první pohled. Tedy alespoň z mé strany...


Tereza! Tereza! Tereza!


Ať už jsem provozoval jakoukoli činnost, po nějakém čase se mi vždy nějak do hlavy vloudila myšlenka na ni a rázem jsem přestával být pro okolí použitelným. Šel jsem někdy v půlce října na odbornou přednášku. Po jejím skončení jsem zjistil, že jsem si z docentova výkladu napsal jen název přednášky a celé ty tři přednáškové hodiny jsem strávil přemýšlením o Terezce. To už nebyla jenom láska. To byla láska a ohromná touha!


Tereza! Tereza! Tereza!


Za tu dobu, co jsem ji poznal, se mi ji podařilo vytáhnout na několik báječných setkání. Společně jsme byli v kině, několikrát v čajovně a častokrát jsme navštívili naši oblíbenou hospůdku. Bylo mi s ní hrozně fajn. Řeč nám vždycky příjemně plynula a pořád bylo o čem mluvit. Dokonce se mi i povedlo, že jsem na většinu těhle akciček vyrazil sám, bez věrného druha Honzy. Jen s ní. Zřejmě se jí to zamlouvalo, protože nikdy na Honzově pozvání netrvala. A také jsem začínal mít pocit, že ani já jí nebudu vůbec lhostejný.

Ovšem za celou tu dobu jsem jí o hlubokých citech, které jsem k ní choval od prvních okamžiků, nic neřekl. Jednou už to k tomu směřovalo, moment se zdál býti perfektní – podvečerní procházka po Smetanově nábřeží – ale slova se mi zadrhla v krku, začal jsem nervózně přešlapovat na místě a stěží jsem jen vykoktal odpověď na nějakou její otázku.


Tereza! Tereza! Tereza! Herdekfix už!


Ležel jsem doma v posteli a nad tímhle vším jsem uvažoval. Přemýšlel jsem, co mám dělat dál. Možností tu bylo několik, ale žádná se mi nezdála úplně správná.

Mám to snad na ní prostě jen tak vybalit? Po měsíční známosti? To by asi nešlo. Nebo mám počkat? Delší čekání už asi nevydržím. Mám na ni zapomenout? Nikdy! Musím jí to říct!

Ale jak? A kde? V hospodě? V čajovně? Na procházce? Po telefonu?

Začala mě z toho všeho bolet hlava. Tohle nikam nevede, říkal jsem si. Potřeboval bych poradit. Jenže od koho? Od Honzy? Haha! Od bratra? Ten je mimo. Nebylo od koho.

Převrátil jsem se na pravý bok a tváří k oknu jsem se pokusil usnout. Nešlo to, protože mi do očí neustále svítilo nějaké světlo. Otevřel jsem tedy oči a zjistil jsem, že mi do okna svítí pouliční lampa. A odraz, který se na skle tvořil mi až příliš nápadně připomínal Terezin obličej. Otočil jsem se tedy na záda, ale ani takhle jsem nemohl usnout. Jeden protáhlý stín na stropě mi totiž připomínal Terezinu postavu. To už bylo na mě moc. Otočil jsem se na levý bok, ke zdi. Hlavu jsem zabořil do polštáře a zachumlal se do deky. Najednou ale vzduch v místnosti začal vonět přesně jako kouř z vodní dýmky, kterou jsme s Terkou kouřili minulý týden. To už mě opravdu vytočilo. Vstal jsem, šel jsem do kuchyňky, rozsvítil jsem lampu a opřen o stůl jsem sledoval digitální hodiny na lednici. Byly tři hodiny ráno.

Stál jsem tam a jen sledoval čas, protože všechno ostatní mi připomínalo Terezu. Kupodivu ale právě hodiny na ledničce mi ji nepřipomínaly ani vzdáleně. Naopak, po chvíli jsem začal přemýšlet o článku, který by rozebíral výhody digitálních hodinek oproti analogovým, přičemž celé by to vlastně byl provokativní článek zaměřený na rozdíly mezi vyspělým světem a Afrikou. Nestačil jsem bohužel vymyslet nic nosného, protože znenadání zachrastil v zámku klíč a do bytu vešel můj bratr Milan.

Servus,“ pozdravil mě. Naprosto přirozeně, jako by vůbec nebyly tři hodiny ráno a já nestál v kuchyni jako solný sloup.

Zdar,“ šeptl jsem.

Bratr si sundal sako, hodil ho na zem, chvíli bojoval s kravatou a po úspěšném souboji ji taktéž shodil na podlahu. Zul si lakýrky a unaveně usedl na židli.

Teda řeknu ti,“ začal, „jednání s Japoncema je něco uplně šílenýho. Ty lidi sou úplně divný. Každou chvíli provedou nějakou ptákovinu, ne-li přímo úplnou hovadinu. Jako to klanění. Porát se někomu klaněj a nevšímaj si okolí. Jeden se mi zrovna klaněl a nevšim si kde stojí a bum ho! - praštil hlavou do dveří vod výtahu. To je vůl, to ti povim.“

Zasmál se a pokračoval.

Anebo se smrkáním. Šéfik se normálně vysmrkal v konferenční místnosti a ty hovada šikmovoký se s ním potom odmítly bavit. To je ti hovadina jak má bejt.“

Opět se zasmál.

Ale největší podivnost, která se mi zatím tenhle tejden stala není návštěva Tokya, ale to, že sem našel svýho bráchu, kterej má zejtra školu, samotnýho v kuchyni, jak ve tři ráno zírá bůhvíkam, místo aby spal. To mi vysvětli, proč to děláš?“

No, ehm,“ řekl jsem jenom, protože jsem nevěděl, jak bych mu to vysvětlil.

Kdybych tě tu aspoň načapal jak se muchluješ s ňákou babou, to je jiná, to bych nechal bejt, ale vůbec, vypadáš ňák vopařeně. Co tě trápí?“

No,“ řekl jsem jenom, „ono je to asi na delší povídání.“

Brácha na mě kývl. „Baba, že jo?“

Jo, je to baba,“ přiznal jsem zdrceně.

Ale Toníčku, za to se nestyď, to je v tomhle věku naprosto normální. To si zažije každej z nás.“

Hmm...“ řekl jsem jenom.

Aha!“ zvolal bratr. „Kdepak je problém?“

Asi, ne, určitě, určitě ji miluju, ale eště sem jí to neřek. A nemůžu spát, protože se mi její obraz furt honí hlavou.“

To seš do ní až tak zamilovanej?“ užasl bratr.

Heleď, předevčírem sem seděl na balkóně, kouknu nahoru a uvidim pár mráčků. Seskupily se do takovýho tvaru, že vypadaly jako takovej pofidéní smajlík. Zasmál jsem se a pak sem se najednou zamyslel a zjistil jsem, že jen tak na oblohu už sem se nedíval hrozně dlouhou dobu a když mi tohle došlo, tak jsem zjistil, že ten smajlík mi připomíná, že se Terka nádherně směje a byl sem v tom.“

Až takhle, jo?“ stále žasl bratr. „Tak to je vážný.“

Po chvíli dumání odešel do obýváku a vrátil se s lahví Bacardi a dvěma skleničkami.

Tohle tu mám pro takovýhle případy,“ řekl mi a nalil mi vrchovatého panáka. Sám na sobě také nešetřil.

Kopnul jsem ho do sebe a v mžiku jsem měl nalitou druhou dávku. S tou jsem chvíli počkal. Bratr si první dva doušky vychutnal, ale potom už do sebe panáka obrátil celého. Sám už si ale druhého panáka nenalil a začal si mě zkoumavě prohlížet.

Takže Tereza, říkáš,“ řekl bratr.

Pokýval jsem hlavou.

A nemůžeš jí to říc, jo?“

Nějak k tomu nebyla příležitost. Zkrátka jsem jí to ještě neřek a nevim úplně jak.“

Hmmm....“ zamyslel se bratr na chviličku. Já zatím urazil i druhého panáka a moje ručka šátralka směřovala k lahvi pro třetího.

Necháš to!“ vykřikl bratr a plesknul mě přes ruku. „Jeden je na štěstí, dva jsou na nejistotu a tři jsou na zklamání. Ty už si svoji dávku měl a navíc, zejtra máš školu.“

Mě ale pojednou Bacardi velice zachutnalo, takže jsem se zakabonil a málem jsem se naštvaně zvednul k odchodu.

Podivej se,“ řekl bratr, „jsi v situaci, kdy máš, předpokládám, že nádhernou, babu na lopatě, ale nevíš, jak bys na ni šel. A v takovejhle situacích se dá udělat jen jedno.“

Nádherná je,“ přisvědčil jsem, „ale co se teda dá udělat?“

Musíš tu babu Terezu dostat do nálady, modrý z nebe jí snýst a pak jí to povědět tak, jak to je.“

Todle je ta tvoje revoluční rada?“

A jak bys na to šel jinak?“ zarazil se bratr.

Nó, asi bych za ní zašel a řek bych jí to.“ vyrukoval jsem se zatím jedinou věcí, která mě napadla.

To je vůl!“ zvolal bratr hlasitě. „Toníčku, ty si teda balič ženskejch, to ti povim. Jak tys moh zbalit Květku, to nepochopim.“

Povytáhl jsem obočí a nasadil uražený výraz. „O Květě nemluv, buď tý lásky a dobroty. To je pro mě uzavřená záležitost.“

Á, panáček je na někoho fakt naštvanej. No nic. Klidně mě ignoruj, ale já ti řikám, že na babu musíš jemně a trochu romanticky a hlavně se tvářit tak, jako že seš upřímnej a otevřenej.“

Aha, tak fajn. Díky za radu, já to du zase zalomit.“ řekl jsem bezbarvě a pomalu jsem kráčel směrem ke svému pokoji. Bratr mě svou radou trochu zklamal. V kuchyňských dveřích jsem se otočil a uhodil jsem na bratra:

Poslyš, Milane, když toho tolik víš o ženskejch, jakto, že žiješ furt sám?“

Bratr lehce pokrčil rameny. „Já sem ženskou měl. Namluvil jsem si sousedku ze třetího patra, ale rozešla se se mnou, protože si jí prej před měsícem poblil rozhožku, když si šel domů nadrátovanej.“

Úsměv na rtech mi zamrzl. „To, to jsem nebyl já,“ zakoktal jsem. „To byl Honza.“

O důvod víc, abys ho sem už tak často nevodil, nemyslíš?“

Jo, už ho sem vodit nebudu.“

Hmmm...“ řekl bratr, nalil si druhou sklenku Bacardi a zahleděl se z okna.

Brácho?“

Hmmm...“

Tý sousedky je mi líto. To sem zrovna nechtěl.“

Nech to bejt. Stejně to nikam nevedlo.“

Ještě jednou sory a díky za radu. Fakt dík.“

Běž radši spát.“

Tak jo, dobrou!“

Bratr mi neodpověděl a já zalezl zpátky do postele. Chvíli jsem jen tak koukal po pokoji, jestli se tam nevznáší zase nějaký terezoidní přízrak, ale nic jsem nezpozoroval.

Brácha má pravdu,“ přemýšlel jsem nahlas, „musim jí to říct. Budu milej a pozornej a vezmu jí někam, kde je pěkně.“

A na víc jsem se už nezmohl, téměř okamžitě jsem usnul.


Druhý den jsem byl samozřejmě od nevyspání opět nepoužitelný. Víčka se mi celou dobu, kdy jsem byl ve škole, nebezpečně klížila a myslím si, že jsem uprostřed výkladu docenta Vomáčky usnul. Spolužáci na mě koukali velice divně a když se mě na něco ptali, dokázal jsem jen zablekotat pár nesrozumitelných slov. Na odpolední vyučování jsem se vykašlal a jel jsem se domů vyspat. Bratr na tom byl podobně. Ráno jsem ho našel, jak spí ve stoje, opřen o ledničku. Lahev Bacardi by prázdná do poslední kapky. Raději jsem ho v tomhle stavu zanechal a odjel do školy.

Když jsem se vrátil, našel jsem ho stále spícího v kuchyni, tentokráte však na židli, s hlavou na stole. Asi se někdy dopoledne probudil a zřejmě sechtěl uvařit probouzecí kafíčko a při tom usnul, protože káva byla rozsypána po celé kuchyni a u bratrových nohou se válela prázdná plechovka. Nechtěl jsem to řešit, tak jsem rychle zapadl do postele a téměř ihned usnul.


Probudil jsem se až někdy večer a vůbec se mi nechtělo vstávat. Jen jsem ležel v posteli a přemýšlel jsem o tom, co mi brácha poradil. Musel jsem si přiznat, že na těch jeho slovech asi něco bylo. Začal jsem tedy vymýšlet plán, který by mě dovedl k vyjádření citů a Terezu do mojí náruče. Přemýšlel jsem velice usilovně a když hodiny v obývacím pokoji odbyly půlnoc, napadla mě konečně spásná myšlenka.

Několikrát jsme s Terkou zašli do takové velice příjemné čajovny. Výběr čajů měli vždy obrovský, vodní dýmka tam byla levná a kvalitní, co více si přát. Ale hlavně, čajovna byla dveřmi rozdělena na tři místnosti. A v té nejzažší místnosti, kterou nazývali čajovníci Turecký salónek, tak tam bylo pódium, kde se dalo nádherně sedět, či ležet, při poklidném pokuřování vodní dýmky a pití čaje. A ta místnost se dala zarezervovat pro soukromé účely. A to mě přimělo k tomu, že jsem si naplánoval, že Terezu pozvu právě tam, celý ten salónek zarezervuji, takže nebudeme rušeni a potom jí dobrou dýmkou a čajem dostanu do nálady a pokusím se zavést řeč na téma, které mi nedávalo spát. A potom - děj se vůle boží. Plánoval jsem si v duchu, co by mi mohla odpovědět a snažil jsem se připravit na všechny kladné či záporné varianty.

Osudnou schůzku jsem naplánoval na čtvrteční pozdní odpoledne. Tereza souhlasila. Zbývalo už jen zajednat salónek a psychicky se připravit. To prvé bylo snadné, stačil na to jeden telefonát, ale s tím druhým to bylo daleko složitější.

Neměl jsem strach z toho říct jí: „miluju tě!“, to vůbec ne. To bych dovedl jedna dvě, ale já jsem jí chtěl říct něco víc. Chtěl jsem jí říct, jak moc jí mám rád, co pro mě znamená, že něco takového jsem předtím nezažil. A právě říct jí tohle všechno, to mě přivádělo do nejistoty, zda jsem takového projevu vůbec schopen. Sumíroval jsem v hlavě celý svůj projev skoro dva dny, než jsem přišel na něco, co znělo hezky a bylo to i dostatečně působivé. A když nastal konečně den D, modlil jsem se vroucně k bohu, ve kterého jsem do té doby nevěřil, aby mi to dopadlo dobře.


Stál jsem před čajovnou a nervózně sledoval hodinky. Byli jsme domluveni na půl pátou a já tam už od tři čtvrtě na čtyři obejdoval. Bylo přesně půl páté a tři minuty, kdy se na obzoru objevila zlatovlasá hlava a moje ruka automaticky vystřelila vzhůru a zamávala.

Už je to tady, říkal jsem si v duchu a nespouštěl jsem z ní oči.

Ahoj,“ pozdravila mě Terka, když ke mně došla.

Nazdárek, jak to nejde?“ zeptal jsem se já.

Když tě vidim, hned to přestává skřípat,“ řekla mi a mile se na mě usmála.

To jen vnitřně posílilo moje sebevědomí a utvrdilo mě to v tom, že jsem si jistou pozici úspěšně vydobil. Tak to je čas na posun výš, proplulo mi hlavou, zatímco jsem gentlemansky Terezce otevřel dveře do čajovny.

Kampak se posadíme?“ zeptala se mě a rozhlédla se po volných místech v místnosti u čajovnického pultu.

Kdepak, my máme pro sebe salónek,“ usměrnil jsem ji.

Usmála se na mě ještě mileji, než prve a zatímco já potvrzoval u čajovníka reservé, šla si sednout do salónku. Po chvilce jsem se tam přiřítil s nabídkou čajů a zvonečkem na přivolání obsluhy.

Copak dneska pijeme?“ zeptal jsem se jí.

Copak asi? Já si dám Packu stříbrné opice a ty si dáš Dáržíling Frst Flaš, nebo snad ne?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Kdepak – dneska mám chuť na maté. Pila si někdy maté?“

Nepila. Co je to vlastně za čaj?“

Argentinská specialita z rostliny Yerba Mathé. Fakt vynikající s horkým karamelem.“

Zní to zajímavě. Proč ne.“

Nevím, čím to mohlo být, Terka okolo sebe normálně šířila dobrou náladu, ale dneska prostě jen zářila. A to, jsem si říkal, musí být neklamně dobré znamení, že bůh mě vyslyšel.

Zazvonil jsem na čajovníka, objednal dvakrát Rancho Amigo a vodní dýmku s příchutí Zlaté jablko. To byla totiž Terezina nejoblíbenější příchuť. Pohodlně jsem se natáhl podél stěny a pod bok si strčil polštář, zatímco Tereza seděla opřená proti mně. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali, pak promluvila.

Koukám, že je tu reservé. To se dneska děje něco speciálního?“

Ani ne. Jen sem si řikal, že už sme dlouho nikde nebyli a pořádně nepokecali.“

To máš pravdu, naposledy sme se přeci viděli tuhle sobotu v hospodě.“

Ech, ano, to máš pravdu.“

Jak jsi se vlastně dostal domů? Vypadal si, že máš dost.“

Trpce jsem se zasmál. Ano, v sobotu jsem skutečně trochu přebral. Ale co má jeden dělat, když Terka pije jako dva slepení chlapi v nejlepších chlastacích letech. To se ví, že jsem chtěl držet krok a neutrhnout si ostudu a tím nechat ranit tak citlivé chlapské ego.

Mno,“ šel jsem s pravdou ven, „cestou domů jsem tak trochu zabloudil a nakonec jsem skončil někde u Břevnovskýho kláštera.“

Na Břevnově?“ užasla, „To ses panečku prošel.“

Hmm, to teda jo. A tam sem nějak záhadně narazil na spolužačku, která tam bydlí, jak tam stála u bytovky a nemohla vybrat správnej klíč od domovních dveří. Tak sem jí nabíd pomoc a nějak sme se dostali k ní domů, kde mě za tu pomoc s klíčema nechala přespat a vystřízlivět.“

To je teda hustý,“ smála se Tereza.

Počkej, to ještě není konec. Druhej den ráno jsem se vzbudil a nevěděl jsem, kde jsem a najednou koukám, že sem v cizim bytě a že spim v cizí posteli a NE SÁM!“

Terka se dusila smíchy. Já jsem ještě pokračoval.

No a asi po půl hodině jsem sebral vodvahu se kouknout, vedle koho to vlastně spim a koukám, vona je to Pavlínka, spolužačka z vejšky. Tak na ni tak koukám a vona se najednou probrala a asi po třiceti vteřinách zmatení na mě vypálila: 'Kde ty ses tady vzal?'“

To je dobrej příběh,“ řekla mi Terka, když se dostatečně vysmála. „Ještě řekni, že to neni všecho.“

Fakt neni. Když se mě na to zeptala, tak sme na sebe tak minutu blbě koukali a pak sme se příšerně rozesmáli. A najednou se do toho otevřely dveře a v nich se objevila paní a povidá: 'Pájo, snídaně je na stole!' Nejspíš chtěla ještě něco dodat, ale při pohledu na nás v tý posteli ztratila slova a jen na nás překvapeně koukala.“

Vrzla klika a do salónku vešli dva čajovníci. Jeden nám nesl kalabasy s čajem a druhý dýmčičku. Terka se ještě stále smála, tak jsem se jal iniciativně roztahávání dýmky.

Řekni mi ještě,“ chtěla vědět Tereza, „jak to dopadlo?“

Vyfoukl jsem aromatizovaný kouř. „Normálka. Chvíli jsme na sebe koukali a pak sme se smáli ještě víc a Pája z nás strhla deku a bylo vidět, že oba spíme ještě v hadrech. Pája dokonce i v botech.“

A s matkou dobrý?“

Předal jsem jí dýmku. „S matkou naprostá pohoda. Přivolala ještě tatíka, aby viděl, co k vidění běžně není a potom sem tam s nima zůstal na snídani a nakonec ještě na oběd. Moc milý lidi. The End.“

Terka pobaveně vyfoukávala kouř z dýmky. „Teda, nechceš dělat takovýho toho vypravěče zábavných historek ala Miroslav Donutil?“

Podobnejch historek moc nemám.“

Neboj se, však voni přibudou. Zas tě vytáhnu chlastat a je to jedna dvě.“

Zavrtěl jsem hlavou a chtěl něco říct, ale raději jsem si to rozmyslel. Vrátil jsem se totiž myšlenkově k původnímu cíli téhle akce. Měl jsem pocit, že už jsem ji začínal mít přesně tam, kde jsem ji mít chtěl. Bylo na čase uhodit hřebíček na hlavičku.

Fakt není dnešek nijak významnej?“ zeptala se mě.

Skoro ne,“ řekl jsem já.

Jak to myslíš, skoro ne?“ chtěla vědět a nasadila zkoumavý výraz, který jí velice slušel.

Jedna dvě maličkosti by tu byly, o které bych se chtěl podělit.“

Fakt?“ řekla a podívala se na svůj mobilní telefon. „Já mám totiž pro tebe malé překvapení.“

To znělo zajímavě. Třeba jsem nebyl sám, kdo chtěl něco tomu druhému přiznat.

Ó, a jaké překvapení to má býti?“ reagoval jsem nadšeně.

Uvidíš,“ usmála se na mě.

Naznač aspoň...“

Nene, bude to překvapení.“

Prosím. Prstíčkem hrabu!“ zaprosil jsem a nasadil ten nejpokornější výraz.

Terka se rozesmála. „Tak dobře. Chci tě s někým seznámit.“

To mě poněkud zarazilo, ale nedal jsem to na sobě znát.

A kdopak to má býti?“

Neřeknu! To by nebylo překvapení.“

No ták, nenech se prosit. Kdo?“

Neřeknu!“

On, či snad ona?“

Fakt ti nic neřeknu.“

Tak si to teda nech pro sebe, no,“ naoko jsem se urazil.

Tereza s úsměvem pokývala hlavou a natáhla kouř z dýmky, kterou jsme teď chvilku zanedbávali.

O čem jsi chtěl mluvit ty?“ zeptala se po chvíli.

No, měl jsem na mysli takovou poměrně delikátní věc...“

Ánó?“

Jo, ale nejsem si úplně jistej tim, jak bych ti to měl říct.“

Terezka zpozorněla, položila kalabasu s čajem a zahleděla se mi do očí. „Tak to prostě řekni,“ řekla mi pomalu.

Já jsem její hluboký pohled opětoval. Nadešla ta chvíle. „Víš, vzpomínáš, jak jsme se poprvé potkali?“

Nó.“

No, tak tam...“

Byl jsem znenadání přerušen, neboť dveře salónku se otevřely a vešli dava lidé. Jeden z nich byl Honza, toho druhého jsem neznal.

Honza? Co ten tady sakra chce??? V duchu jsem mu strašlivě nadával, ale hned jsem zaměřil pohled na toho druhého kluka, který mezitím, aniž se na mě podával, přišel k pódiu, usmál se na Terezu A DLOUZE JÍ POLÍBIL!!!

Zdravim ťa, moj poklade,“ řekl jí, když ukončil polibek.

Čau, dřevorubče,“ řekla mu ona.

Prázdná kalabasa, kterou jsem držel v ruce, spadla na zem. Víčka se mi doširoka roztáhla a jen jsem konsternovaně pozoroval ten výjev. Tohle byl snad zlý sen. Tohle byla hnusná noční můra. Tohle byl o jako z příšerného románu. A ten kluk jí ZNOVA políbil!!! Fuj, mě se udělalo v tu chvíli špatně. Naštěstí pro mě, byl tam Honza.

Nazdar, ty můj eunuchu,“ pozdravil mě.

Pomalu jsem k němu natočil hlavu a spustil jsem oči z toho hnusáka. „Ahoj, impotente!“ pozdravil jsem ho já.

To sou věci, tebe sem tady nečekal,“řekl mi.

Nečekal?“

No, víš, šli sme tady s Rikim se poďvat, esli mají v ármy šopu ňáký nový kudly a najednou esesemka od Terky, že sedí v čajce tady poblíž. Tak sme se sebrali a šli sme na čaj, místo na zbraně.“

Aha,“ řekl jsem jenom.

Terka s tím svým hnusem se mezitím dostatečně vylíbali, takže se ke mně obrátila a řekla: „Tohle je to překvapení. Chci ti představit svého přítele Richarda.“

Já som Riki,“ řekl ten hnusák a podával mi ruku.

Ahoj, já jsem Tonda,“ řekl jsem a s odporem jsem stiskl jeho ruku.

S neuvěřitelným odporem. Ten kluk totiž vypadal strašně. Možná jsem si myslel, že Honza někdy vypadá strašně, ale ten chodí alespoň čistě oblečen. Tenhle bídák měl na sobě odrbanou černou koženou bundu, pokecané a nejméně sto let staré tričko a nosil rozpárané džíny, celé zacákané od bláta. A vlasy! Vlasy měl špinavé, mastné a hnusně páchl. Chtělo se mi zvracet nejen z toho polibku, ale i zněj. A navíc chodil s Terezkou!!! Od kluka to zní to uhozeně, ale od prvního polibku jsem ho nenáviděl...

Aha, teraz ty sa zováš Touny,“ řekl mi. To mě urazilo.

Prosímtě,“ jako novinář jsem musel jednat s každým slušně, „neříkej mi tak. Řikej mi Tondo, protože Tony, nebo Touny mi hrozně vadí.“

Teraz Tonda. Ako si pan preje,“ řekl mi a vzal Terku a za ramena a posadil se vedle ní. Ona se nepřestávala usmívat. Já osobně bych na jejím místě brečel, protože ten kluk smrděl přímo strašně...

Honza se mezitím posadil vedle mě, aby vyrovnal počty a když uviděl, jak Riki Terku objímá, zničeho nic objal mě. Velice silně.

Co blbneš, vole?!“ zařval jsem na celou čajovnu, protože jsem to jednak nečekal a jednak jsem držel v ruce kleštičky se žhavým uhlíkem od dýmky a jak mě Honza popadl, uhlík mi spadl neznámo kam. Do pěti vteřin vstoupil čajovník.

Budete si přát?“ zeptal se jakoby nic.

Já si dám ještě jedno Rancho Amigo,“ poručil jsem si.

Já piju to, co von,“ zareagoval Honza a ukazoval na mě prstem.

A my si dáme specialitu,“ promluvil Riki náhle perfektně česky. „My si dáme,“ kouknul na Terku, ta pokývala hlavou, „Svatební koláč.“

Tohle už na mě bylo moc.

Pardon,“ řekl jsem, „musím na záchod. Dýmku objednejte beze mě, jo?“

A vytratil jsem se na záchod, kde jsem si na obličej lil studenou vodu z umyvadla. Nakonec jsem se osušil, zhluboka se nadechl a vrátil jsem se do jámy lvové.

Á, Toník jde!“ uvítal mě Riki. „Cos tam vobjevil?“

Nic, jen že tě pozdravuje pan Mísa,“ odpověděl jsem, načež jsme se všichni zasmáli, včetně Rikiho.

Máš tu dýmku,“ řekl mi Honza.

Poděkoval jsem mu a začal jsem tahat a snažil se nemyslet na to, že ty dva už se zase oblézají. Abych tomu nějak zabránil, zkusil jsem navázat hovor.

Riki, ty jsi vlastně Čech, nebo Slovák?“ zeptal jsem se.

Riki se odtrhl od Terezy. „Som Čech ako poleno! Prečo?“

Já jen, že na nás tady válíš pa slovensky...“

Aj todlencto! To vieš, bol som iba na brigádě u Slovaku a chytnul som tam ten jejich řeč.“

Aha, tak proto.“

Tak proto mluví jako retard a proto jsem ho v Praze neviděl a proto jsme o něm nevěděl!

Riki už se znovu skláněl k Terezce, tak jsem musel znovu zakročit.

A bylo na Slovensku pěkně? Jak dlouho si tam byl?“

Byl sem tam asi dva měsíce a jo, počasí sme měli pěkný.“ odpověle on na to.

A tys byl na východním Slovensku, nebo u Maďarů?“

Né! My sme voklízeli ty napadaný kmeny v Tatrách. No, práce tam bylo dost.“

Jeho taťka má vobrovskou dřevařskou firmu,“ vysvětlovala Tereza.

Hmmm... A kam chodíš do školy?“ chtěl jsem ještě vědět.

Já?“ pobaveně se na mě obrátil Riki. „Já už do školy nechodim. Já pracuju u tatíka. Ty studuješ?“

Jo, dělám novinařinu.“

Další kripl z humanitních věd,“ málem si Riki odplivl.

Prosím?“ zeptal jsem se já.

Von nemá rád lidi, který dělaj školy, jako děláš ty,“ vysvětlil mi tentokráte Honza. „Von peče s lidma jako já, s matematikama.“

Správně!“ zvolal Riki. „Každej přizdisráč de dneska na humanitní vědy, kde dostane dyplom za hovadiny, a pak se nade mě bude vyvyšovat. To tak!“

S tímhle debilem Tereza, holka, za kterou bych dal všechno, co jsem kdy měl, které bych snesl modré z nebe, kterou bych na rukou nesl třeba až do Číny, tak s tímhle debilem ona chodí?! Co na něm proboha vidí? Proč?!

Proč?! Tahle otázka se mi honila hlavou už když jsem ho poprvé uviděl, teď, po tom co promluvil, už se mi chtělo zeptat se jí přímo: „Co na něm vidíš?“

To by však byla z hlediska dlouhodobé strategie chyba, tak jsem se pokusil alespoň zachránit si čest.

Víš, Riki, já tě nechci urážet, to chraň pánbůh. Mě třeba novinařina baví a myslim si, že je o pro ostatní prospěšný povolání. Vem si co to vyžaduje – ukrutnej všeobecnej přehled, tvůrčí schopnosti, jazykový schopnosti. To nemůže dělat každej. Třeba tady Honza, ač je na fyziku druhej ajnštajn, by u zkoušek totálně vyhořel. A navíc, nemáš tak docela pravdu s těma, jak ty říkáš, přizdisráčema. Přijímací zkoušky na tyhle školy jsou fakt hustý a v průměru berou daleko míň, než na těch školách matematickejch.“

Skončil jsem svoji obhajobu a nespustil jsem oči z Rikiho. Ten se rozhlédl po ostatních.

To je vcelku rozumnej názor,“ řekl Honza a Terka pokývala hlavou.

Riki se ale jenom ušklíbl a řekl: „Hmmm... Dyž myslíš...“

Tedy 'stejně seš u mě za debila', abych si to správně přeložil. To už mě ale tak netrápilo. Viděl jsem, že Terka se mnou souhlasí a to mi stačilo. Taky jsem s potěšením kvitoval to, že zřejmě zapomněla na to, o čem jsme mluvili před Rikiho příchodem. Potom už na tohle téma nepřišla řeč. Mluvilo se většinou jen o pivě a o Slovensku, a já do konverzace moc nezasahoval. Dominoval v ní totiž Riki a všechny názory, které se lišily od jeho ihned zavrhoval. Když pak začal básnit o pivu, rozhodl jsem se, že tuhle společnost opustím. Riki byl totiž zcela nezlomným zastáncem desetistupňového piva Gambrinus, které já osobně za pivo ani nepovažuji. Stejně tak Tereza a Honza a zhruba všichni moji dobří kamarádi, ale s tímhle člověkem o tom diskutovat by bylo nemožné.

Vytratil jsem se znovu pod záminkou, že jdu na záchod, z místosti a šel jsem za čajovníkem.

Nemáte prosimvás nějaký prudký jed?“ zeptal jsem se ho.

Čajovník se sehul pod pult a vytáhl malou krabičku ze světlého dřeva, na které byla kresba kobry královské.

Je to pro vás, nebo snad pro některého z hostů v salónku?“ zeptal se mile.

Pro toho hnusného a páchnoucího. Myslíte, že až mu ponesete horkou vodu do gajvanu, že byste mu mohl trochu nasypat do čaje?“

Čajovník se přísně podíval na mě, poté na nějaký papírek, který měl na pultu a chladně mi odpověděl: „Bohužel, pane, nemohu zavraždit zákazníka, který mi ještě nezaplatil.“ A krabičku schoval zase pod pult. Poté na mě povzbudivě mrkl.

Snad to nebude tak zlý...“ řekl mi.

Jen aby,“ odpověděl jsem já a šel jsem zpátky do salónku s tím, že hodlám brzy odejít.

Ty jo, na mě de ňáká deka,“ přerušil jsem Rikiho zasvěcený výklad o tom, jaké bahno je Pilsner a předstíral jsem zívnutí. „Asi vás, milá společnosti, opustím.“

Honza se podíval na hodinky a najednou prohlásil: „Je hodin najednou, já budu muset taky letět, zejtra mi letí konkord do Hořic. Pudu kousek s Tondou.“

Jo, radši to tady zabalíme,“ řekjla Tereza a kývla na Rikiho. „Pujdem eště někam?“

Riki samozřejmě nezaváhal. „Jasně, že jo. Mám chuť na pivko.“

Běž se udávit tim svým gambáčem, ty shnilotino, pomyslel jsem si.

Zaplatili jsme a na ulici jsme se loučili.

Zas někdy?“ zeptala se Tereza.

Klidně kdykoli,“ řekl jsem jí. „Napiš a já přispěchám.“

Tahle slova Rikimu příliš nezavoněla, protože se při nich nepříjemně zamračil.

Pojedeme?“ zeptal se jí.

Tak ahoj,“ zavolali jsme na sebe.

Čus, hovada!“ zařval Honza na celou ulici, jak míval ve zvyku.

Terka vzala Rikiho za ruku a odešli spolu za roh. Já s Honzou jsme mlčky vyrazili na metro. Najednou jsem uslyšel klakson a kolem nás se přehnal bílý Volkswagen Pasaat, s Rikim za volantem a s Terkou, která nám zamávala, na sedadle spolujezdce.

To je jeho?“ zeptal jsem se Honzy.

Jo, to je jenom jeho. Dárek za to, že nesložil maturitu.“ smutně potvrdil Honza.

Von nemá ani maturitu? To mě vůbec nepřekvapuje. Hele, kolik mu vlastně je?“

Je mu dvacet čtyři a ano, nemá ani maturitu a dělá u svýho otce za pětadvacítku měsíčně náměstka.“

Bóže, nešťastná chudobo,“ ulevil jsem si.

Seš z něho koukám na větvi,“ rýpl si Honza.

To sem, takovejch moc nepotkáš.“

Takovejch jako Tereza, to teda ne...“ řekl Honza nevinně jakoby do větru a podíval se na mě.

Co tim jako myslíš?“ vyjel jsem na něj.

Nedělej blbýho, Tondo!“

Co chceš slyšet?“

Kam si to s ní dotáh?“

Nikam.“

Honza se najednou zastavil a chytil mě za rameno.

Tondo, já nejsem blbej. Že ses do ní zabouch, vim vod prvního okamžiku, kdy sem vás seznámil. A chtěl sem tě varovat, ať se s ní nezaplejtáš, že už někoho má. Ale ty ses mě úspěšně vyhejbal a já tě ztratil z dohledu. Tak chci vědět, esli už si s ní něco podniknul.“

Co tím jako myslíš, 'podniknul'?“ naježil jsem se.

Esli si s ní na tohle téma mluvil.“

A co je ti jako po tom?“

Jen bych to rád věděl.“

Tak to si trhni nohou, kamaráde! Seru na tě!“

Rozešli jsme se s Honzou ve zlém. Nemusel jsem na něj řvát za to, že chtěl vědět, jak na tom s Terkou jsem, ale on mi zase mohl říct, že Terka už má přítele. Tím mě vážně naštval a rozhodl jsem se, že s ním chvíli nebudu mluvit. Honza mě ale vůbec netrápil. Spíš mě štval někdo úplně jiný, někdo jménem Richard.


Když jsem přijel domů, bylo půl dvanácté. Bratr na mě čekal v obýváku a na stole před ním byla nová láhev Bacardi.

Tak kolik?“ zeptal se mě bratr místo pozdravu.

Kolikže se pije na to zklamání?“

Tři.“

Hmm... Já sem zralej rovnou tak na šest.“

Má přítele, že jo?“

Jak to víš?“ užasl jsem.

To je takový pravidlo, který se nemění. Jakmile stojíš o nádhernou holku, tak má přítele,“ řekl bratr a nalil mi prvního panáka.

Jen pokračuj,“ vybídl jsem ho a panák do mě jen zahučel.

Přítele,“ pokračoval bratr, „který je naprostý idiot a hovado, že by sis o něj ani kolo nevopřel.“ Nalil mi druhého. „A přesně toho vona miluje nade všecko,“ ukončil.

Kopnul jsem do sebe i druhého panáka a řekl jsem: „Milane, ty máš absolutní pravdu, přesně tak to je.“

Teď už ti zbývají jen dvě možnosti – bojuj, nebo zapomeň.“

Nalil mi třetího panáka a odešel do kuchyně.

Neřeš svoje problémy alkoholem!“ Přesně tohle mi říkala maminka. A když jsem tak koukal na toho třetího a vzpoměl si na ty počty o nejistotě a zklamání, upil jsem z něj polovic, vstal jsem a šel jsem do sprchy. Tam jsem na sebe nechal hrozně dlouho téct teplou vodu a hlavou se mi honila neustále jen bratrova slova bojuj, nebo zapomeň. Bojuj, nebo zapomeň. Bojuj nebo zapomeň.


S těžkou hlavou jsem si lehnul do postele. Já blb. Byl jsem si tak jistý svojí pozicí, až jsem zjistil, že ve skutečnosti tu pozici vůbec jistou nemám. Že se vlastně v té pozici potencionálního přítele vůbec nenacházím. Že ve skutečnosti mám rezervovanou pozici neúspěšného nápadníka. Co dál? Myslel jsem si, že nejtěžší zkouška bude, říct jí o tom, co k ní cítím, a ona zatím ta nejtěžší zkouška bude nějak překounout to, že ta nejúžasnější holka, kterou znám má přítele, kterého má evidentně moc a moc ráda. Přítele, ze kterého mi je na blití. Co dál?


Otevřely se dveře a v nich stál Milan a usmíval se.

Podle toho, kolik si dneska vypil soudim, že po symbolické stránce už na to máš,“ řekl a hodil mi do klína úzkou knížečku.

Podíval jsem se na obal. Stálo tam: Ernest Hemingway Fiesta.

Přečti si to, docela se to na tebe hodí,“ řekl mi jenom a zavřel dveře.


Vzpomněl jsem si na svoji přísahu, že pro Terezku udělám všechno. Bojovat, nebo zapomenout. Já jsem se rozhodl pro boj. Milý Riki, teď budem proti sobě, jsme nepřátelé. Jsme jako dva supi, kteří se perou o kořist. Jsme ve válce a bojujeme o poklad největší, o Terezu.

S touhle slavnostní myšlenkou jsem usnul.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

02.01.2010 20:35:27dát kritice tipkonias
A sakra :-) ...četl jsem to asi příliš rychle, abych mohl podat nějakou zásadní literární kritiku (ale myslim, že dobrý a dialogy hezky odsejpaj)....ale cítim to, no dost prožitě...jako asi skoro každej. Holt taky taková jedna Tereza, v některejch věcech to bylo samozřejmě jiný...ale v pár místech to zabolelo...Tereza, Tereza Tereza :-)
08.12.2007 23:44:20dát kritice tipLaura Eleonora
hodně se do takové četby vžívám a jistá místa v té povídce mne bolela tak, jako musela bolet tebe....


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2023, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor