Keltská mise

Máme šanci změnit běh světa a zamezit jeho zániku? Trojice hrdinů se o to pokusí.

 

Úder od mohutného protivníka přišel velmi nečekaně, ještě než se Michal stačil rozhlédnout po virtuální krajině. Rána byla vedena do nosu, který nárazem slušně zabrněl.

„Už sis to zase zjednodušil, viď, zbabělče?“, ozval se známý hlas z blízkosti z výšky Michalova pasu. „Takový velký kluk a nastaví si úroveň bolesti, jako nějaká rozmazlená holka“, tento hlas zazněl z opačné strany a patřil mladé dívce s tmavě hnědými sportovně střiženými vlasy.

Michal se z mužské ješitnosti zastyděl, hlavně jej mrzelo, že se mu vysmívá zrovna Jenny, která s ním tak ráda soupeřila ve všech hrách. „No jo, no jo“, zabručel nevrle, „ Tak jsem si to zapomněl nastavit, to je keců!“ a spíše ze vzteku než přemírou odvahy si nastavil nejtěžší a zároveň nejbolestivější stupeň simulátoru. V tu chvíli se z jednoho mohutného protivníka stali tři velice zdatní a rychlí soupeři. Michala opustil hněv a místo toho mu začal vřít v žilách adrenalin. To bylo jiné kafe! Jakákoliv chyba či zaváhání byly tvrdě potrestány. Modřiny na Michalově těle se začaly množit, hráč věděl, že se musí brzy vzchopit, jinak bude nucen ukončit hru a vystavit se posměškům a rádoby vtipným komentářům svých přátel.

Potřeboval zklidnit, což bylo vzhledem k intenzitě útoků skoro nemožné. Začal se soustředit na svůj dech, automaticky odrážel útoky a uhýbal před deštěm ran. Najednou to přišlo – v Michalově duši se rozhostil báječný stav harmonie a povznesení, mohl se teď soustředit na mobilizaci své energie.

„Ano, to je ono“, povzdechl si s úlevou, cítil, jak jej ve vlnách přicházející síla téměř nadnáší. Pocítil vděčnost ke svému učiteli bojových umění, který jej této technice naučil i přes protesty nedočkavého žáka, který se chtěl raději věnovat technice úderů.

Bolest rázem ustala a Michal získal tolik potřebný nadhled nad svou situací. Rozum mu začal analyzovat pohyby protivníků, intuice odhadovala budoucí útoky a Michal začal využívat všech slabin soupeřů. Teď teprve se z bolestivé simulace stala kreativní hra, ve které Michal mohl využít všech svých znalostí nejrůznějších bojových technik.

Byla to podívaná pro znalce a již brzy odpadli dva soupeři. Třetího si Michal již vychutnával a vyzkoušel si na něm i techniky, které v boji ještě nikdy nepoužil.

Hotovo! Zpocený Michal vyklouzl z datového skafandru a vrhl se po hlavě do koupacího jezírka, aby se zchladil a zmírnil bđolest, kterou nyní začal opět cítit s velkou intenzitou.

Po chvíli z bazénu vystoupil a nechával vodu ze sebe odkapávat. Ještě mu bilo srdce jako splašené, ale byl šťasten, že se mu poprvé v životě podařilo vyhrát nejtěžší level. Taky mu udělalo dobře, když si všiml špatně skrývané směsi obdivu a závisti v Jenniných očích. Snažil se tvářit suverénně a utrousil k Alexovi:“Měl bys tam trochu navýšit rychlost, je to strašně pomalé“, vychutnával si smíšených pocitů vyzařujících z kamarádovy tváře. Dostalo se mu bohatého zadostiučinění za předchozí posměšky.

„ To už bych ten procesor uvařil a rychlejší než 500 Giga nemají ani amíci“ ,odvětil nakvašeně Alex, který pracoval ve vývojovém centru pro virtuální realitu. Zakázku pro americkou armádu – simulátor boje zblízka – před nedávnem dokončil a ještě před odevzdáním zákazníkovi ji kamarádi společně testovali. Teď začal mít pochybnosti, zda budou vojáci spokojeni, když jim ho Michal porazil. Jednalo se sice o velice talentovaného bojovníka, který mistrovsky ovládal několik bojových umění, ale i tak se obával, že přístroj neprojde.

„Tak proč soupeřům nepřidáš zbraně – bylo by to zajímavější?“, chtěl pomoci Michal.

„Přemýšlel jsem o tom, ale jak by se simulovalo například bodnutí nožem, to datový skafandr nezvládne, aby to bylo dostatečně reálné“, rozváděl své úvahy Alex.

„Tak to nebude reálné, když to nejde“, opáčil Michal klidně. „ Když bodnutí doprovodíš nejprudší bolestí a doplníš ostrým nepříjemným tónem, tak to svůj účel splní, musíš být kreativní“, neodpustil si Michal.

„ Jasně“, Alex přeslechl kamarádovu narážku, protože již myšlenkově pokračoval tímto směrem, „ a každý zásah se bude bodovat podle své nebezpečnosti.“ Bylo vidět, že by nejraději hned odešel do práce, aby začal pracovat na realizaci nových nápadů. „ No a kdo nasbírá určitý počet bodů, prohrává stejně jako boxer v ringu“, dokončil své úvahy.

Jenny si nenápadně, ale se zájmem prohlížela Michalovo štíhlé svalnaté tělo, po kterém stékaly třpytivé kapky vody. Když se však setkaly jejich pohledy, zeptala se kvapně, aby zakryla pravý důvod svého zájmu: „Kolik stupňů má ta voda?“

„Tak asi 20“, odvětil Michal, který zde byl doma.

„To je úžasné!“, zvolala dívka, „venku přitom mrzne! Jak je to vůbec možné, vždyť vůbec netopíš?“

„To vymyslel můj táta“, odpověděl domácí se smutkem v hlase, ještě se úplně nevypořádal se smrtelnou autonehodou svých rodičů před rokem.

„Tento dům byl vymyšlen a postaven tak, aby obstál i v dlouhodobě trvajících mrazech. Jestli chceš, provedu tě zde a ukážu ti všechna jeho tajemství. Alex už to tady zná, ale ty jsi zde dnes poprvé.“

Alex jej vůbec nevnímal, protože si již přes internet povídal s centrálním počítačem své firmy.

Jenny nadšeně přikývla:“Strašně ráda, přiznám se, že jsem takový dům ještě neviděla!“

Michal byl již zvyklý na obdiv týkající se domu, ale přesto jej Jennin zájem potěšil. Drobná hezká tmavovláska s rošťáckýma očima jej zaujala již na univerzitě, kde je před časem Alex – její nevlastní bratr – seznámil. Chodili občas spolu na cvičnou horolezeckou stěnu, kde se navzájem předstihovali, kdo rychleji a efektněji zdolá všechny nástrahy. Musel s překvapením uznat, že subtilní studentka historie v sobě skrývá neobyčejnou sílu a energii.

Byla vtipná, někdy až příliš, když si dobírala i Michala, mladého profesora informatiky.

Vydali se spolu do domu, postaveného z kamene, skla a dřeva.

„Otec měl sen, že postaví tzv. autonomní dům, nezávislý na vnějších zdrojích energie, vody, kanalizace“, zahájil Michal svůj výklad, jako by stál na katedře.

„Nebyl žádným zeleným fundamentalistou, který by chtěl žít zakopaný v nějaké zemljance jako krtek.“ Odmlčel se: „Ty vlastně nevíš, co je to zemljanka, viď?“

V Jenniných očích se to zase šibalsky blýsklo:“Prosím, pane profesore, zemljanky byly domy či spíše chýše v Rusku, které byly kvůli lepší tepelné izolaci částečně zakopány do země. Na Sibiři se používají dodnes.“

„No dobře, dobře,“ zabručel Michal, kterého Jenny stále něčím překvapovala. „Zkrátka si vzal do hlavy, že v dnešní době musí být možné postavit nezávislý dům poskytující svým obyvatelům veškerý komfort. Stavba je zahloubena do jižního svahu a před nepohodou je chráněna sklem.

200 m2 izolačního dvojskla vytváří skleníkové prostředí pro celý dům i tropickou zahradu.“

„To muselo být strašně drahé“, mínila dívka.

„Ano, byla to asi ta nejdražší položka celé stavby“, souhlasil domácí. „Ale na mnoha věcech zase hodně ušetřil“, rozmáchl se majetnickým gestem kolem sebe. „Pozemek je nezasíťovaný, tudíž mnohem levnější. Stavební materiál je z místních zdrojů, takže odpadly náklady na dopravu. Nosné příčky jsou z kamene a dřeva, ostatní z nepálených cihel.“

„Cože, vepřovice? Nemáš strach, že ti to navlhne a spadne?“, vzpomínala Jenny na nedávné případy po prudkých lijácích na Blízkém východě.

„Dovnitř se žádná voda nedostane a přebytečná vlhkost je odváděna rekuperátorem.“

„Není tady v létě vedro?“, zapochybovala studentka, která stále hledala nějaké mouchy na dokonalé budově. Nechápala, proč lidé podobné projekty nerealizovali již dříve.

„Ani ne“, odvětil Michal trpělivě. „ Za prvé se dají otevřít větrací okna a za druhé je přebytečné teplo odváděno sem“, došli k obrovské cisterně zabudované nastojato částečně do svahu.

„Je to vyřazená železniční cisterna, naplněna vodou, která do sebe pojme pořádnou porci tepla. Když je pak chladno, celý proces se obrátí a teplá voda proudí trubkami ve zdech a podlaze.“

„A to vystačí na celou zimu?“, kroutila dívka nevěřícně hlavou.

„ Na menší prostory by to možná i stačilo, ale na tu tropickou zahradu s jezírkem je již potřeba v zimě, když nesvítí Slunce, přitápět centrálním krbem“, vycházeli spolu z domu.

„Musím uznat, že je to dobře promyšlené“, mínila Jenny a se zájmem se rozhlížela po zimní zahradě. V bohaté jižní vegetaci poletovali papoušci a rozpustile po sobě pokřikovali.

„Jé, ty tady máš dokonce i lezeckou stěnu!“, vykřikla nadšeně a ukázala prstem na protější stranu.

„Ano a tady mám natažené i lana, vidíš?“, pohlédl Michal nahoru. „Po jednom z nich se můžu dostat bleskově tam z toho okna, za kterým spím, až k východu.“

„Tak to by se mi hodilo často, vždycky když zaspím“, zasnila se studentka, která byla na univerzitě známa svými pozdními příchody. Její zrak se opět stočil k vodní ploše.

„Jak to funguje, když se tam nedává chemie?“, zeptala se, protože si vzpomněla, jak náročná byla údržba jejich malého bazénu.

„Jednoduše, vodu čistí rostliny, stejně jako se to děje v přírodě“, odvětil Michal trpělivě.

„Jen se jim musí vytvořit ty správné podmínky. Vodu taky pravidelně prokysličuji“, zmáčkl pár kláves na svém komunikátoru, který sloužil i jako dálkový ovladač na veškerou techniku v domě.

Z trysky nad jezírkem se vyřítil proud vody a s rachotem dopadal z výšky na vodní hladinu, která se zčeřila a odražené kapky , které vyskakovaly vydechla do výšky, zářily v odpoledním slunci jako ze zlata.

„Víš, že si tady připadám jako v ráji?“ Jenny užasle.

„Ano, já si tak připadám pořád,“ odpověděl Michal dojatě a po očku si drobnou Jenny prohlížel.

Musel si přiznat, že mu byla čím dál tím víc sympatičtější. Od smrti svých rodičů neměl na děvčata ani pomyšlení, připadalo mu trapné jim ve stávající situaci nadbíhat, snažit se být vtipný a přesvědčovat je o svých kvalitách. Týral své tělo na Alexových simulátorech až do úmoru, meditoval, docílil neuvěřitelným úsilím i probuzení bájné kundalíni energie. Věnoval se plně svým studentům, po přednáškách s nimi chodil na cvičné stěny, učil je u Alexe bojovým uměním. Snažil se neustálou prací zapudit pocit bolesti a samoty. Teď jej smutek pomalu přecházel, čas vykonal své hojivé dílo.

Představil si, jaké by to bylo, kdyby žili v tomto ráji spolu.

Vypnul vodopád a řekl: „Jednu vadu dům přece jen má, musí se šetřit energií, hlavně v zimě, když dlouho nefouká vítr. Slunce to teď samotné neutáhne, dny jsou krátké.

„Pojď, ukážu ti, jak funguje výroba elektřiny“, položil jí opatrně ruku na rameno. Pak ji zase rychle stáhl, jako by se lekl, že prozrazuje příliš mnoho. Nerad odkrýval své emoce. Bál se, že se stane terčem Jenniných narážek.

Nestalo se tak, zdálo se, že ji ostrovtip přešel. Humor vlastně používala jen jako zástěrku pro zakrytí svých skutečných citů vůči mladému profesorovi. Byla překvapena, když ucítila Michalovu ruku na svém rameni, choval se k ní vždycky spíš kamarádsky a nikdy nedal ani náznakem najevo, že by k ní něco cítil. „Škoda, že to trvalo tak krátce“, pomyslela si.

Michal si její mlčení vyložil po svém a zamrzelo jej, že se snad Jenny svou přílišnou přátelskostí snad nějak dotkl. Na dlani stále ještě cítil dotek, ale snažil se svůj zmatek překrýt zvýšenou výmluvností: „ Existuje zde více zdrojů na pokrytí spotřeby, protože se nedá plně spolehnout ani na jeden z nich“. Přecházeli do technické místnosti, kde se na nízkých stolech nacházelo množství vzájemně spojených autobaterií. V rohu stála elektrocentrála, do které byl přiváděn vyráběný proud

„V současné době má dům 3 zdroje: větrný, sluneční a parní.“

„Parní?“ Jenny si nebyla docela jistá, jestli se nepřeslechla.

„Ano, když topím, tak současně vyrábím páru, kterou poháním generátor. U elektráren je tomu vlastně naopak, ty vyrábí především elektřinu a odpadní teplo pak nabízí k vytápění“, odpověděl Michal s úsměvem.

„ Teď jsem četla v novinách, že vědci jsou velice blízko nevyčerpatelnému zdroji energie z miniaturních černých děr“, vzpomněla si Jennny. „Nebyly by pak tvé problémy vyřešeny?“

„To určitě, problémy celého lidstva by tím byly vyřešeny“, přisvědčil Michal.

„Ale nechce se mi věřit, že by to bylo tak jednoduché. Na jednu stranu ano, využila by se síla všudypřítomné gravitace, smysl to dává, ale četla jsi tu Meyrinkovu povídku o záhadné černé kuličce z nějakého asijského kláštera, která se vznáší ve skleněné lahvi, je vystavována na poutích

a po rozbití lahve do sebe začne nasávat veškerou okolní hmotu a nelze ji zastavit?“

„Ty myslíš Gustava Meyrinka, který psal knihy tak před sto lety?“, zeptala se studentka.

„Ano, přesně toho, popsal vlastně miniaturní černou díru desítky let před jejím objevem. A zároveň naznačil, co by se stalo, kdyby se dostala mimo kontrolu.“

„Jak to mohl tak dlouho předtím vymyslet?“, divila se dívka.

„Nevím, Meyrink byl členem několika tajných společností, jeho dílo mělo velice esoterní charakter“, uvažoval Michal. „Ale jsou také známy případy spisovatelů, kteří mají jakési jasnovidecké schopnosti – například docela neznámý autor popsal zkázu Titaniku mnohem dříve, než začala jeho stavba. Podrobnosti byly až zarážející - i ta jeho loď se jmenovala Titan.“

„Esoterika, jasnovidectví, to mi nic neříká, ty na to věříš?

„U mne to není otázkou víry, jsem člověk zvídavý a otevřený, hledám potřebné informace i v těchto oblastech. Umím si oddělit zrno od plev, kterých je v těchto oblastech opravdu hodně. Ale ta zrna jsou nesmírně zajímavá a je škoda, že současná věda odmítá všechny tyto údaje bez jakéhokoliv přezkoušení.“

„Možná se bojí toho, že by museli přiznat barvu, že je neumí vysvětlit“, rozvíjela myšlenku Jenny.

„Těch důvodů je mnohem více, ale zpátky k získávání energie z černé díry – pro Evropany ani pro Američany, Číňany i Japonce není dnes myslím problém miniaturní černou díru vyrobit. A jestli to není problém technický, moc bych se divil, kdyby se již nedělaly pokusy se získáváním energie.“

„Já bych se toho nebála, lidé se vždycky báli nových forem energie, nakonec se s nimi smířili a naučili se velice rychle jejich dobra využívat“

„Anebo taky zneužívat,“ podotkl skepticky profesor. „Všechny nové síly byly zneužity k válečným účelům, ohněm počínaje, atomovou bombou konče!“

„Ale díky atomové bombě a jejím odstrašujícím účinkům nedošlo k další světové válce“, nedala se studentka dějin.

„Odstrašující účinky sice možná určitou roli hrály, ale spíše nedošlo ke zneužití bomby díky tomu, že ti, kdo ji měli, si dokázali udržet monopol na její výrobu a sami proti sobě by ji přece nepoužili.“

„A to jsi zapomněl na studenou válku, která trvala bezmála 50 let?“

„Studenou válku jen předstírali, aby mohli ospravedlnit obrovské výdaje na zbrojení!“

„Ale to mi již zavání teorií spiknutí a ta je výplodem paranoidních mozků!“, dostávala se Jenny do ráže.

„Ježíši, to jsme se dostali hodně daleko od mé parní elektrárny“, vzdával se Michal.

„To je na mnohem delší povídání, koukej, hledá nás už Alex.

Ten se již nudil a vydal se sestru a přítele hledat.

„Kde se touláte, neprovádíte spolu něco?“

Michal s Jenny se na sebe podívali a pomysleli si oba současně, že mohli čas strávený spolu strávit i příjemněji než přednáškou o energii. Nahlas promluvila jen sestra:“ Michal mi ukázal, jak funguje ten jeho dům, bylo to moc zajímavé.“

„A jak jsi se domluvil s vaším počítačem?“, změnil téma Michal.

Nadiktoval jsem mu, co je potřeba změnit a už se to zpracovává. Ještě počítám tak minutu a můžeš si to vyzkoušet“.

„Ne, díky, dnes už mám bojování plné zuby“, protestoval Michal, jehož tělo se mezitím znovu zahřálo a začal vnímat bolest z předchozího boje.

„Správný vědec by měl své pokusy vyzkoušet i na sobě, ne?“, smála se Jenny. „Ale když se bojíš,

tak si tam vlezu sama.“ Jenny uměla velice dobře zahrát na strunu mužské ješitnosti.

„Tak ty si myslíš, že jsem srab, jo?“, zasupěl potrefený bratr a hnal se k datovému obleku, aby sestru předběhl. Ta ovšem zrychlila taky a tak se nad simulátorem srazili. Začali se se smíchem přetahovat a posléze i prát, protože nikdo nechtěl ustoupit. Michal to pobaveně sledoval, bylo mu se sourozenci dobře, zapomínal tak na svou samotu. „Koukám, že už žádné počítačové hry nepotřebujete, vystačíte si v pohodě sami.“

Ti již na podobné šarvátky byli od dětství zvyklí a velice urputně spolu zápolili. Zdálo by se, že útlá Jenny nemá proti Alexovi žádnou šanci, ale opak byl pravdou. Byla velice mrštná a silná a zavalitý Alex měl co dělat, aby se ubránil. Než se nadál, Jenny jej odstrčila, vklouzla do obleku jako ještěrka, zapnula zip a spustila program.

Bezmocný Alex se musel vrátit k obrazovce, aby alespoň mohl s Michalem sledovat, jak se bude nový program chovat.

Jenny mnoho času na přípravu nezbývalo. Program byl stále ještě nastaven na nejtěžší stupeň s nejvyšší bolestivostí, nyní ke všemu ještě obohacen o zbraně. Neměla čas nastavit si lehčí úroveň.

Uskakovala před údery mečů a seker rozlícených soupeřů, vyhýbala se kotouly i přemety, byla v tuto chvíli vděčná za bolestivé tréninky gymnastiky v dětství. Získala dokonce i chviličku času, aby si z virtuálního arzenálu vytáhla dvě sai , což je něco mezi trojzubcem a mečíkem. Používali je ninjové a sloužily jako dobrá ochrana proti útoku mečem. Dostala se do rytmu a zvládala hru na jedničku, nebyla ještě ani jednou zasažena. Vnímala už i pach Michalova těla, který se nestačil odvětrat a to jí připomnělo, že se před ním nechce shodit. Rozhodla se přejít do protiútoku. Nebylo to vůbec jednoduché, soupeři byli velmi rychlí a obratní a navíc se kryli navzájem. Bleskově vymyslela léčku. Předstírala zaváhání a přiměla nejbližšího útočníka aby se stočil tak, že vytvářel s Jenny a dalším bojovníkem stojícím za ní přímku. Před úderem zepředu uhnula schválně až v posledním okamžiku a prudká rána těžkým mečem dopadla na chlapa stojícího za ní. V uhýbacím manévru byl již zakomponován i bleskový výpad proti třetímu protivníkovi stojícímu po levé straně. Byl to složitý manévr, protože v něm byl obsažen i kryt a zablokování bojovníkova meče jednou sai, přičemž druhá sai využila díry v obraně a bleskově se zapíchla pod soupeřovo žebro. Přihlížející byli nadšeni, prožívali boj na obrazovce jako finálové utkání ve fotbale. Pískali a tleskali, když tu se ozval bolestivý výkřik Jenny, která zůstala ležet na zemi. Poslední bojovník se totiž vůbec nepozastavil nad tím, že zabil svého parťáka, což by normální člověk asi udělal, ale bez ztráty jediné sekundy se otočil za unikající Jenny. Ta si dovolila nebezpečný luxus, že si malinkou chviličku vychutnala pocit vítězství. Vzápětí inkasovala mohutný úder zezadu na lebku. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava. Než omdlela, zaslechla ještě jakoby z dálky hudební znělku počítače oznamujícího své vítězství.

Kluci se rozeběhli k ležícímu tělu. „Co jsi tam naprogramoval?!“ křičel rozčilený Michal na zkroušeného Alexe. Zároveň sundával dívce datový skafandr.

„Netušil jsem, že do toho vleze ženská, silný chlap by z toho byl akorát otřesen!“, bránil se nervózně Alex. Taky se bál, jestli to nepřehnal se silou elektrického výboje, která byla nově zdvojnásobena při zásahu zbraní. Ve spěchu však zapomněl, že nastavená intenzita se ještě sama reguluje podle vypočítané rychlosti a síly úderu. Což v tomto případě byl opravdu úder smrtící.

Alex mezitím dívku vysvobodil ze zajetí nebezpečného skafandru a ihned zahájil masáž srdce. Zoufale si přál, aby Jenny ožila. Masáž začal střídat s umělým dýcháním z úst do úst. Alex chtěl volat sanitku, ale věděl, že než by pomoc do odlehlého domu dorazila, bylo by beztak pozdě. A Michal si vedl velice profesionálně. Po minutě oživovacích akcí začal zkoumat na krční tepně její puls. S obrovskou úlevou zaregistroval slaboučký tep. Vzal ji do náruče a opatrně, jako křehkou cennost ji odnášel do domu, následován ustaraným Alexem. Oba si vyčítali, že nešli bojovat raději sami.

Zabalili bezvládnou dívku do teplých přikrývek a Michal šel uvařit do kuchyně mátový čaj s citrónem. Alex hladil svou nevlastní sestru po vlasech. Od malička ji měl rád, vzpomínal si, že mu tenkrát bylo pět let, když ji rodiče přinesli v náručí jako miminko v peřince z kojeneckého ústavu.

Měl hroznou radost, protože mu před rokem zemřel bráška a jemu bylo samému smutno. Od malička na ni nedal dopustit a zastával se jí jak před rodiči, když jí kárali za její neustálé zlobení, tak později před dětmi, které si ji dobíraly, že byla menší, než její vrstevníci. Dlužno podotknout, že Jenny moc ochrany nepotřebovala, dokázala si z problémů, do kterých se dostala svou přílišnou živostí, pomoct sama. Byla silnou osobností a uměla si lidi získat svým šibalským pohledem doprovázeným nějakými veselými průpovídkami, kterým se člověk musel zasmát. Nápadníky od ní dlouho odhánět nemusel, drobná dívka se oblékala a chovala spíš jako kluk a málokterý spolužák jí stačil ve sportu i ve vymýšlení rošťáren. Teprve v posledních dvou letech se její štíhlé tělo se zaoblilo v těch správných místech a Jenny si začala uvědomovat svou ženskost . Zvědavě pokukovala po svých spolužácích, ale žádný z nich jí nestačil. Potřebovala někoho staršího, kdo by ji vedl, toužila po dobrodružstvích, které by naplnily její nepokojnou povahu nesnášející nudu.

Tyto předpoklady splňoval jen Michal, ale ten se tvářil sice kamarádsky ale naprosto nedobytně.

Alex by proti svému nejlepšímu příteli vůbec nic nenamítal, vlastně si ani neuměl představit, že by ji mohl přenechat někomu jinému. Nesnesl by pomyšlení, že jeho malá sestřička není šťastná.

Sledoval Michala, pobíhajícího v kuchyni a s vděčností ocenil jeho péči a starostlivost. Sobě by nejraději nafackoval, že zapomněl na samoregulaci elektrického výboje, který stál Jenny málem život.

Michal se vrátil s podnosem, na němž stála sklenice plná velkých listů máty zalitých vroucí vodou.

Pohledem zkontroloval dívčin obličej, který byl ještě stále mrtvolně bledý. Její hrudník se však již pravidelně dmul a propadal, nebezpečí bylo zažehnáno. Nedbal pohledu přítele a pacientku pohladil po vlasech: „Jenny, slyšíš mě? Probuď se, přinesl jsem ti horký čaj!“

Dívka se probírala z mrákot, Michalův hlas slyšela jako z veliké dálky. „Nechte mě být, strašně mě bolí hlava a chce se mi spát“, prosila slabým hlasem.

„Nespi, ten čaj tě postaví na nohy, naučil jsem se jej dělat v Maroku“, nedal se Michal odbýt.

Pomohl Jenny se nadzvednout a přiložil ji k namodralým rtům lžičku naplněnou horkou tekutinou.

První lžička šla ještě těžce, ale každá další byla přijímána ochotněji. Posléze se Jenny nadzvedla více a třesoucí se rukou uchopila sklenici. Michal přidržoval ji i sklenici, aby se nepolila.

„Hmm, to bylo ale dobré“, pochvalovala si a taky již vnímala Michalovy dotyky.

„V Maroku se to sladí cukrem, já mám něco lepšího, pěstuji si na zahrádce Stevii, což je rostlina, která je 200 až 300 krát sladší než cukr a přitom je nízkokalorická, zdravá, zkrátka taková kouzelná bylinka. Jinak gratuluji, právě ses znovu narodila“, usmíval se Michal na dívku, která rychle nabývala sil. „Ale u tebe to asi jen znamenalo, že sis nabila baterky, viď?“

Jenny mlčela, právě se snažila si vzpomenout na děsivý sen, který se jí v mdlobách zdál. Viděla v něm jako ve zrychleném filmu malou černou kuličku z rozbité láhve, která za doprovodu ohlušujícího rachotu požírala vše kolem, auta, stromy, domy, půdu. Jako maličký Otesánek s neskutečnou chutí k jídlu požíral vše , co kolem sebe viděl. Pomalu se začala propadat do země, kolem se tvořil trychtýřovitý kráter, půda kolem se sesouvala jako do tlamy nějaké nestvůry.

Pak jako ve zrychleném filmu viděla přijíždět vojenská auta, nad trychtýřem přelétaly letouny a vrtulníky, jeden méně opatrný se dostal do spárů veležrouta a za zoufalého kvílení přetížených motorů padal do jeho chřtánu. Dokonce viděla vyděšené obličeje za sklem klesajícího stroje.

Vojáci obsazovali okraj kráteru a vyháněli vyděšené a přesto zvědavé obyvatelstvo. Pak se dlouho neozývalo nic, jen tlumené dunění v hlubinách. Pak přijížděla spousta nákladních aut a autobusů a vojáci popoháněli lidi, aby nasedali dovnitř. Dlouhé kolony vozidel se daly do pohybu směrem od kráteru. Ve večerních hodinách, když již kilometry odsud nebylo ani živáčka, přilétlo z jednoho směru několik velkých okřídlených raket a zmizelo v jámě. Pak se ozval pekelný zvuk z hlubin, země se třásla jako raněné zvíře ve smrtelné agónii. Najednou se začalo propadat i široké okolí trychtýře, který rázem zvětšil svou velikost na stonásobek původního průměru.

Jenny se od hrůzného výjevu odpoutala a jako pták se rozletěla co nejdál od tohoto ďábelského místa. Letěla nad krajinou a sledovala davy lidí, jak běží a křičí v naprosté panice a zděšení.

Letěla k domu, kde tušila, že nalezne své přátele, kteří si jistě budou vědět rady. Vlétla dovnitř a uviděla nepochopitelně samu sebe, jak leží na pohovce a vedle svého těla zahlédla Michala a Alexe.

Po krátkém zaváhání se přiblížila ke svému dvojníkovi, který ji zničehonic vtáhl do sebe. V tu chvíli se probrala z mdlob a uvědomila si, že to vše byl jen hrozný sen.

Alex svou sestru nepoznával, byla náhle tak zamlklá a vážná, doufal, že neblahá příhoda na ní nezanechá následky. „Copak sestřičko, už je ti líp?“ zeptal se s nadějí, že ji přijme opět k výřečnosti.

„Jo, jde to, jen jsem měla zlý a zvláštní sen“, odvětila dívka váhavě.

Michal si ji zkoumavě prohlížel. „Nejdříve si odpočiň a pak nám budeš vše vyprávět“, vmísil se starostlivě. „ Dáš si ještě čaj?“

„Díky, jsi hodný a ten čaj mi opravdu chutnal“, odvětila Jenny již trochu silnějším hlasem.

„Dnes už domů nepojedete“, rozhodl domácí, „jsou tady volné postele, jídla je taky dost a tebe zkrátka nikam nepustím, otočil se přísně k ležící dívce. „Půjdu zatopit v krbu a večer nám budeš vyprávět svůj sen“, vstal a nechal sourozence o samotě.

Sešel po schodech do sklepa, kde se nacházela kůlna na dříví. V jednom rohu byly slisované brikety z vysušeného rákosu, který vyrostl na kořenové čističce odpadních vod. Nabral jich náruč a naložil do malého nákladního páternosteru vedoucího přímo ke krbu. Zbylý prostor doložil naštípanými dřevěnými špalky. Vyběhl nahoru a vytáhl z krbu nádobu plnou popela. Vyměnil ji za prázdnou, která byla připravena ve výtahu, plnou dal zase do zdviže a ručně vytáhl otop ze sklepa. Práci mu usnadňovala nádoba s popelem, která fungovala jako protiváha. Netrvalo ani pět minut a z krbu se linulo příjemné teplo. Přes skla bylo vidět mihotající plameny.

Vrátil se do kuchyně, kde se již práce ujal Alex, který prohledal spíž ve skále a nosil jídlo na stůl.

„V rohu ve spíži na zemi je pivo, přines nám dvěma, já udělám ještě čaj pro maroda“, usmál se na sedící dívku. Nachystal na tác sklenici s mátovými listy a přidal do ní listy Stevie. Odnesl vše ke krbu, v jehož horní části bylo několik dvířek. Za jedněmi se skrývala malá nádoba, ve které již bublala voda. Zalil připravené listy a vychutnával si aromatickou vůni, která se z nápoje uvolnila.

Když se vrátil, zaregistroval v místnosti již veselejší atmosféru. Jenny se usmívala, Alex jí povídal nějakou vzpomínku na její dětství.

Michal podal Jenny sklenici a lžičku: „Vidím, že ses již zotavila, to mám velkou radost“.

Otočil se k Alexovi: „Na mne jsi čekat nemusel, najez se, doporučuji ti ty naložené hříbky“.

Otevřel si lahev piva s patentním uzávěrem. „Divím se, že jsem ještě neztloustl, dávám si denně dvě, někdy i víc“.

„Já mám u tebe pocit, že jsem na nějakém starodávném selském dvoře, spousta jídla je tady z vlastní produkce“, odvětil Alex, který se rád dobře najedl i napil.

„To jaksi patří k autonomnímu domu, mít i nějaké vlastní jídlo“, odpověděl Michal. „Tak hodně toho z vlastní produkce není, nemám dost času, abych se staral o chov nějakého zvířectva. Takže akorát to pivo a houby. Všechno ostatní je sice domácí, ale dostávám to od sousedů, kterým pomáhám s počítači. Ukázal vidličkou na malé vyschlé klobásky: „Doporučuji vřele, jsou z kozy, v životě jsem tak dobré nejedl.“.

Alex spokojeně pomlaskával a z usilovného přežvykování se mu dělaly boule za ušima. „To je neuvěřitelné, jaký to je rozdíl oproti těm ošizeným napodobenin jídla ze supermarketů. A to pivo, to je skvost!“

Domácí pivo bylo Michlovou chloubou, dlouho se je učil vařit, ještě déle experimentoval a výsledek stál rozhodně za to. „Dám ti pak nějaké s sebou domů, musíš to ale rychle vypít, ať se ti nezkazí, není pasterizované“.

Jenny jen sem tam ochutnala z něčeho kousek, nějak neměla hlad. Pořád se nemohla zbavit dojmu ze snu.

„Michale, mohl bys pustit zprávy? Jsem zvědavý, jak dnes dopadla Sparta v Berlíně“, zeptal se Alex.

Domácí přinesl komunikátor a spustil velkou obrazovku v obývacím pokoji. Naladil zpravodajský kanál a přidal hlasitost, aby bylo hlasatele dobře slyšet. Domácí zprávy vystřídaly zprávy ze světa.

Na obrazovce se ukázal obrázek Švýcarského CERNU. Ve spodní části se objevil titulek: Vyřeší Evropa energetické problémy světa? Obrázky areálu výzkumného střediska vystřídaly záběry z laboratoří, pak gigantických urychlovačů a nakonec tým vědců, napjatě sledujících obrazovky počítačů. Pak velký jásot a povyk a záběr opět na reportéra. „Vážení diváci, byli jste právě svědky historického okamžiku. Mezinárodnímu vědeckému uskupení se poprvé v historii lidstva povedlo vyrobit miniaturní černou díru. Ptáte se, k čemu je to vlastně dobré? Položíme tuto otázku vedoucímu týmu, prof. Kardajevovi“. Kamera se natočila k dotazovanému plešatému muži kolem čtyřicítky. „Pane profesore, mohl byste nám laikům laskavě vysvětlit, čím je tento objev pro lidstvo tak důležitý?“

Dotázaný se sebevědomě usmál a začal tónem, kterým nám samozřejmé věci vysvětlujeme malým dětem, mluvit do obrazovky: „ Víte, už jen ta okolnost, že miniaturní černé díry, tak, jak je kdysi postulovali naši kolegové, skutečně mohou existovat a že se tudíž naše věda ubírá správným směrem, je velice přínosná pro celý vědecký svět. Můžeme se z jejich chování leccos dozvědět o naší daleké minulosti i budoucnosti. A nadto všechno můžeme s její pomocí získávat neomezené množství energie“.

„Neomezené?“, podivil se redaktor, „To znamená něco jako perpetuum mobile?“

Vědec se zatvářil, jako mu podávali k jídlu housenky. „Perpetuum mobile samozřejmě neexistuje a ani existovat nemůže. Černá díra vytváří v našem vesmíru něco jako vír, strhává vše, co je v jejím dosahu a pohlcuje to do sebe. Tím vzniká pohyb, který můžeme využít k výrobě elektřiny. Je to podobné jako přehrada plná vody. Skrývá se v ní obrovské množství využitelné síly, ale dokud nevytvoříme v hrázi díru a nenapojíme k ní turbínu, jen nám z energetického hlediska na nic. Celý vesmír plný různých sil je vlastně takovou přehradou. Jen se správně napojit.“

„A nemůže to být nebezpečné?“, vstoupil do výkladu reportér. „Využil bych vašeho příměru k přehradě, nemůže se stát, že se neodborným zásahem hráz protrhne?“

„Ve vesmíru existuje množství mnohem větších černých děr a přesto se nic nestalo“, odpověděl málem uraženě profesor. Jen napodobujeme přírodu, to je vše. Ale abych vás uklidnil, bezpečnostní opatření jsou přísnější, než kdybychom vyráběli vodíkovou bombu. Díra nebo vlastně dírečka, jedná se opravdu o miniaturní objekt, je udržován pomocí magnetických polí mimo dosah jakékoliv

hmoty, aby nemohlo dojít k nekontrolovanému procesu.“

Režie přepnula obraz na ukázku válcovité nádrže napojené na zdroj energie a měřící přístroje a pak zpět na zpravodaje: Jestli se od našich vědců, placených ze štědrých rozpočtů Evropské Unie dočkáme čistého a bezpečného zdroje energie anebo jen dalšího požírače daňových peněz podobného již legendárnímu tokamaku, to ukáže čas, doufejme, že ne příliš vzdálený. Martin Hlavsa, Zpravodajství 24“.

Michal pohlédl na své hosty – Alex nedočkavě hleděl na monitor, aby mu neutekly výsledky sportovních utkání, Jenny hleděla zadumaně před sebe. „Myslím, že tato reportáž nemohla přijít v příhodnější chvíli“, pronesla konečně směrem k Michalovi. „Chtěla bych ti povyprávět ten svůj sen“.

V televizi se konečně ukázala očekávaná tabulka a Alex se vztekle bouchl pěstí do kolena: „To snad není možné, ti blbci prohráli. Taková ostuda!“

Obrazovka najednou potemněla a Alex chtěl protestovat, protože očekával ještě zkrácený záznam zápasu, ale Alex prohlásil kategoricky: „To už máš jedno, ten výsledek se nezmění tím, že zhlédneš kousek utkání. Jenny nám chce vyprávět svůj sen“.

Alex chtěl jako správný fanoušek rozhorleně zaprotestovat, ale hned si uvědomil, že by nebylo vhodné sestře dát najevo svůj nezájem.

Nalil si do sklenice pivo, pohodlně se opřel a naslouchal. Jenny se snažila vyprávět souvisle a pomalu, aby nezapomněla na žádnou podrobnost. Michal si s přivřenýma očima představoval dějství v obraze, aby nic nepřehlédl. Když skončila, rozhostilo se v místnosti ticho. Alex při předchozím rozhovoru o Meyrinkově povídce nebyl, takže souvislosti moc nechápal.

Zato Michal moc klidný nebyl. „Některé podrobnosti, které jsi zmínila, jsou dost přesným fyzikálním popisem toho, co by se skutečně stalo, kdyby se černá díra vymkla kontrole. To znamená, že máš bezvadnou technickou představivost. Anebo jsi pronikla do budoucnosti a popisovala jsi, co se ve skutečnosti stane.

Alex, který neměl rád Michalovy esoterické úlety, se přikláněl spíš k té první možnosti. „Dnes běží v televizi tolik vědecko-populárních pořadů, které si člověk ani nepamatuje, ale přesto mu zůstává množství technických detailů v podvědomí. Když se pak ve stavu snění uvolní, člověk žasne, že se mu zdálo něco, co vědět nemohl.“

Jenže Jenny si byla jista, že podobné pořady nesledovala. „Ještě nikdy jsem takový sen neměla, bylo to tak živé a opravdové...“

„Taky jsi ještě nikdy nedostala tisíci voltový výboj do kebule“, oponoval bratr.

„Připusťme, že to je, jak vysvětluje Alex“, vmísil se Michal. „Jak mohl někdo popsat fungování černé díry před sto lety, když o ní fyzika ještě ani nevěděla?“

„Spisovatelská tvůrčí fantazie!“, nedal se skeptik. „Jules Verne taky popsal množství vynálezů, které tehdy neexistovaly.“

„Tak to sis nezvolil nejlepší příklad“, nedal se Michal. „Verne byl pilným čtenářem tehdejších

vědeckých a technických časopisů a uměl nejnovější poznatky své doby domyslet až k jejich praktickému využití. Většinou se doplňují autoři obdařeni tvůrčí fantazií s exaktně myslícími vědci.

Jedni čerpají z práce druhých. Ale povídka Černá koule je prostě o něčem, co ještě dlouho po napsání čekalo na svůj objev. A dnes dokonce i na svou realizaci. To již není fantazie, ale proroctví“.

„A jak se existence proroctví snese s tou tvou teorií, že naše planeta i okolní vesmír je jen jakousi počítačovou simulací?“, zkoušel to Alex zase z jiného soudku. „Jsem programátorem a vím, že náročné programy, poté, co jsou spuštěny a ponechány vlastnímu vývoji se po nějaké době začnou chovat nevypočitatelně. Takže nikdo není schopen odhadnout, kterým směrem se budou vyvíjet dál.“

„Kdyby ses zajímal o teorii chaosu, dozvěděl by ses, že i ten podléhá některým zákonitostem“, polemizoval profesor. „A musíš uznat, že z hlediska tvé profese je tento program, ve kterém žijeme, napsán prostě geniálně.“

„Počkej, ty vycházíš z předpokladu, že té tvé teorii věřím. Ale já ji jen považuji za zajímavou a z určitého zorného úhlu i možnou“, namítal Alex.

„Ale vždyť je to tak jednoduché“, smál se Michal, „někdo tomu říká přírodní zákony, někdo zase program. Na naší univerzitě se již, s mou pomocí, tvoří velice zjednodušená verze takového pokusu.

Je to jen otázkou dostatečné kapacity a rychlosti procesorů. Myslím, že při dnešní rychlosti vývoje počítačové techniky je to otázkou 10 až 20 let“.

„K čemu vlastně takový pokus je?“, zapojila se do diskuze i mlčící Jenny. „Nejsou v dnešní době důležitější co nejpřesnější simulace vývoje počasí v závislosti na globálním oteplování? Myslím, že vy chlapi pořád chcete zkoumat něco, co pro svět není důležité, že si vlastně pořád jen tak hrajete.“

„Myslím, že nemáš tak úplně pravdu“, hájil informatik svůj výzkum. „Chceme odhalit zákonitosti vývoje inteligence, abychom se vyvarovali slepých uliček, či dokonce nebezpečných úseků naší evoluce. A myslím, že v jednom takovém kritickém období se nacházíme právě teď, potřebujeme nutně odpovědi, jak dál“

I kdyby jste ty odpovědi našli, tak stejně nikdo nezmění svůj způsob života“, podpořil programátor svou sestru. „Taky je otázkou, zda na podobné věci ještě zbývá čas?“

Michalovi diskuze s oponujícími sourozenci nevadila, byl zvyklý na své studenty, kteří na jeho výkladech hledali slabiny. Často mu dali podnět k novým teoriím, protože jej nutili podívat se na problémy jejich očima.

„Taky máš pravdu, ale jen částečně. Lidé své myšlení nezměnili, pouze je zaobalili do formy, která je pro naši současnou civilizaci snesitelná. Kdo byl dříve agresivní a chtěl rozšiřovat svou moc, tak přepral všechny své soupeře a stal se pánem ostatních. Ani u zvířat ve smečce to nebylo jiné. S přibývajícím počtem lidí a jejich koncentrací do větších skupin až států se začala vyžadovat stále víc dokonale promyšlená strategie k uchopení moci. Budovaly se mocenské celky, vyjednávalo se o vzájemných výhodách, vymýšlely se důvody, proč vyvolávat války. V posledním období se svět dobývá obchodem a penězi těch nejbohatších. Je to hrozné, ale bez agresivity by nebyl možný vývoj, který se uvádí v pohyb právě bojem protikladů.

Kritické to začne být až v okamžiku, kdy soupeřící strany začnou ovládat síly schopné zničit svou planetu. Nemůžeme potlačit agresivitu, jež je pevně zakotvena v našich genech. Rozum nám říká, že musíme spolupracovat na trvale udržitelném rozvoji, ale geny nám diktují, že máme co nejvíce urvat sami pro sebe. Pokud se tento rozpor nevyřeší, povede to nevyhnutelně k sebezničení. To jsou zákony evoluce, které jsou platné v každé době. Jsme bezradní, pokoušíme se o různé způsoby řešení, mírové a ekologické iniciativy, etické principy, víru v Boha a vyšší spravedlnost a generálové mezitím testují nové zbraně a možnosti, jak srazit protivníka na kolena.“

„Vyprávíš zajímavě, asi k tobě začnu chodit na přednášky“, usmívala se Jenny, která profesora informatiky ještě filozofovat neslyšela. Ke studiu dějin ji taky přiměla touha pochopit, co hýbalo světem kdysi i nyní.

„Proč se nepoučíme u přírody?“, ozval se Alex. Ze soužití mravenců či včel bychom si mohli brát příklad!“

„Naši sociální inženýři se o to pokouší již dlouhá staletí, ale každá taková forma dokonalého státu naráží na naši přirozenou podstatu a individualitu. Pak se musí začít utahovat šroub a vznikne nová forma tyranie, která je dříve nebo později svržena“, odrecitovala Jenny své poznatky ze studia.

Michal si povzdechl: „Mám takový dojem, že se ze svých nezdarů náležitě poučili a již delší dobu v tichosti připravují daleko propracovanější způsob k ovládnutí mas.“

„Zase myslíš na tu svou teorii spiknutí?“, zašklebil se Alex. „Opravdu si neumím představit, že by někdo tak dlouhodobě a soustavně pracoval na něčem takovém a nebyl odhalen.“

„Odhalení již byla spousta, ale nikdo jim nevěnuje pozornost“, opáčil Alex. „Všichni se ženou za ukájením uměle vzbuzovaných potřeb, reklama je čím dál rafinovanější, založena na principech, kterým nedokážeme odolat a nezbývá nám čas, abychom se rozhlédli a zamysleli.“

Vstal a odešel k vysoké komodě, stojící v blízkosti dveří. Vytáhl horní zásuvku a prohledal papíry, které se v ní nacházely. Našel otevřenou obálku s penězi, ze které vylovil jednodolarovou bankovku. Položil ji na stůl před své přátele.

„Co na ní vidíte zvláštního?“, vyzval je k důkladnější inspekci.

O tom jsem už četla v nějaké pochybné knížce, že to je znak Iluminátů, kteří se snaží ovládnout svět“, zakabonila se studentka. Ale proč by byli tak hloupí, aby očividně zveřejnili něco, co bylo předmětem nejvyššího utajení?“, zeptala se nevěřícně.

„Jedná se o symbol známý zase jen zasvěceným“, rozváděl Michal trpělivě. „Aby nikdo nebyl na pochybách, o co vlastně jde, je přidán i nápis v latině: Novus Ordo Seclorum – Nový světový řád.

Na jedno dolarovku se dostal v roce 1934, kdy již bylo jasné, že jeho tvůrce už nikdo nezastaví.

A stejně jako v říši zvířat, které si značkují své teritorium, aby případné konkurenty hrozbou trestu zastavily ještě na jeho hranicích, tak i dnešní vládci dávají svým konkurentům najevo, jak jsou silní a mocní, když ovládají hlavní světovou měnu.“

„A proč se tedy nikdo proti tomu nebrání?“, rozhorlila se Jenny. „ Copak je vůbec možné, aby se všichni mocní tohoto světa spojili v jeden šik?“

„Nespojili se, ale podřídili tomu nejmocnějšímu“, vyvracel Michal námitky.

„A ti, kteří se dosud nepodřídili, tak to budou muset brzy udělat, jinak je čeká porážka. Jsou to hlavně různé náboženské skupiny, které v novém uspořádání světa vidí příchod ďábla. Silné státy, které by se mohly vojensky bránit, jako jsou Rusko nebo Čína jsou oslabovány přes vlastní zkorumpované úředníky a politiky, kteří chtějí ukojit své materiální potřeby.“

„A kdo je podle tebe ten tajemný nejmocnější?“, dostal se opět ke slovu Alex.

„Tam naznačují pouze indicie, že se jedná o několik mocných z bankovní sféry, jako jsou Rockefelerové, Rotschildové, či Vanderbiltové.“

„Myslím,že kdybych začala u zkoušek povídat něco takového, vyletím během půl minuty“, zamyslela se studentka.

„Ale jasně, jako budoucí historička bys měla vědět, že historii diktují ti, kteří zvítězili“, podotkl Michal. „Takže uděláš dobře, když se budeš ve škole držet oficiálních a odsouhlasených teorií“.

„Ty bys mně taky vyhodil, kdybys byl mým učitelem?“, zajímala se dívka.

„Musel bych, jinak bych letěl já, že jsem ti to toleroval“, povzdechl si Michal.

„Tak tomu nevěřím,žijeme pořád ještě v demokratické zemi!“, vybuchl programátor.

„To nemá smysl“, ustoupil rezignovaně Michal, který se nechtěl zaplést do sáhodlouhé diskuze o něčem, co je v podstatě jen velmi těžko ověřitelné. „Spíš by mne zajímal ten Jennin sen, nevím proč, ale mám takový pocit, že to byl sen prorocký, zvláště vzhledem k blížícímu se slunovratu“.

Nechápavé pohledy obou přátel jej přiměly pokračovat, aniž by se dočkal otázky.

„Vy nevíte, že podle mayského kalendáře má letos 21.12. skončit pátý věk Slunce?“

„A jéje“, povzdechl si znuděně Alex, který už začal pochybovat o zdravém rozumu svého kamaráda.

„Zahlédl jsem na titulní straně nějakého bulváru, že má podle starých Mayů nastat konec světa.

Těch mělo za posledních 15 let nastat nejméně 50. Že na to ještě věříš?“

„Jenny ti možná potvrdí, že Mayové před velmi dlouhou dobou vymysleli geniální kalendář, který je přesnější a praktičtější než ten náš současný. Začíná datem 3150 před naším letopočtem a končí právě letos. Mayové v souvislosti s tímto datem vůbec nemluví o konci světa. Naopak říkají, že má nastat duchovní obrození lidstva. Pouze v jednom dodatku se hovoří o tom, že se síly zla pokusí tento pro ně neblahý vývoj zvrátit. Tím by mohli onen konec světa přivodit. Nějak mi dělá starosti, že to na sebe docela navazuje s tvým snem“.

Studentka neměla nějaké přesné informace o této látce, takže nemohla Michalovy informace a ni potvrdit ani vyvrátit. Její vrozená skepse dostala ale díky podivnému snu vážné trhliny. „Jestli umím počítat, zbývá nám do toho data již jen 3 týdny. Pak se uvidí, kdo měl vlastně pravdu.“

„Nejsem fyzik, ale myslím, že pokud by lidstvu měla nastat zkáza způsobena černou dírou, dozvíme se to dřív, protože by nestačila pohltit celou zeměkouli za pár dní“, přijal Alex přítelovu hypotézu jako novou hru. „Jen by mě teď zajímalo, jak se k tomu postaví náš programátor. Přece nás nemůže nechat padnout jako lidstvo jen tak.“

„U inteligentního života platí v celém vesmíru hlavní zásada nevměšování se“, vysvětloval Michal.

A to dokonce i v případě, že jsem jej stvořil sám. Právo na přežití může mít jen ta civilizace, která si problém se sebezničením vyřeší sama“.

„A to víš zase odkud?“, zeptal se Alex ironicky. „zúčastnil ses nějakého kongresu stvořitelů?“

„Jakmile chceš vytvořit simulaci inteligentního života, musíš hledat rámcové podmínky jeho vzniku i udržení“, vysvětloval profesor. „Tvůrce, který to opomene, půjde cestou pokus a omyl a bude začínat znovu a znovu, protože se mu program zhroutí. Já jsem začínal ještě jako student a vlastně jsem si jen tak hrál. V mém úplně prvním pokusu jsem nenaprogramoval smrt. Hodně rychle jsem zjistil, že mi nestačil prostor v paměti, jak se bytosti začaly geometrickou řadou množit a neumíraly. Musela tam být i bolest a strach z ní, nemoci, pocity neštěstí – to všechno jako trest za jednání, které nevede k přežití. Jako pozitivní motivace jsou příjemné pocity štěstí, docílené automatickou produkcí endorfinů v těle tvora, který si potenciál k přežití zvýšil. Člověk se naučí nesmírně mnoho o zákonitostech vývoje, jakmile se začne zabývat jeho napodobením. Dítě nepochopí své rodiče, proč jej omezují různými zákazy, dokud samo nezplodí v dospělosti vlastní potomstvo, o které se bojí. Bytost stvořená nepochopí svého boha, dokud se jím sama nestane.“

„Už mi začíná svítat, je to vlastně jednoduché“ pronesla zadumaně Jenny, které se začínal před očima otevírat úplně nový svět. „Stejně jako se všichni živí tvorové množí a hynou v rovině svých těl a generací, úplně stejně to funguje i na vyšším stupni vývoje. Člověk se sám stane Bohem, vytvoří nový vesmír, ve kterém vzniknou další bohové, kteří si stvoří své vesmíry a tak dál až donekonečna.“

„Výborně studentko, píšu vám jedničku!“ usmál se šťastně Michal.

Alexovi začalo svítat také: „Takže když předáš štafetový kolík vývoje dál, dosáhl jsi konce závodu?“

„Ani ne, spíš získávám nadhled, který mi pomůže lépe zvládat své problémy a svůj další vývoj.

A ten nekončí nikdy .“

„Tak to jsem teď zvědava, jak ti to pomůže vyřešit problém s blížícím se koncem toho našeho světa“, vrátila dívka diskutéry do reality.

„No, tak to tedy nevím“, přiznal se profesor. „Ale věřím, že mi s tím pomůžete“.

„Asi bych kontaktovala našeho Stvořitele a poradila se s ním“, zkoušela být užitečná Jenny.

„Fajn, dala bys nám na něj mobil nebo aspoň mailovou adresu?“, ironizoval bratr její návrh.

„To si budeme muset zjistit sami, ale jako nápad to špatné není“, zastal se jí Michal.

„A co modlení? Milióny lidí denně takto kontaktuje svého Boha“, pokračoval Alex.

„To jsem zkoušel taky, ale asi na to nejsem ten pravý typ“, odpovídal zcela vážně profesor. „Ani nevím, jestli se mi podařilo navázat spojení a nemluvím sám se sebou. Potřebujeme něco hmatatelnějšího.“

„Přemýšlím, co bych dělal, kdybych byl naším Programátorem“, dumal Alex. „Asi bych do programu zabudoval nějakou stopu, která by vedla vnímavého člověka až ke mně“.

„To nebylo špatné“, pochválila jej sestra. „A jak by ta stopa měla vypadat?“

„Asi bych nechtěl, aby ji našel kde kdo“ odpověděl za něj Michal. „Aby ji našel jen ten, kdo ví, že ji má hledat a dokáže se vcítit do mého myšlení, tedy bytost, která se chystá pokračovat v mých šlépějích“.

„Tím jsi vlastně definoval, že stopu můžeš nalézt jen ty!“, rozvedla dívka jeho myšlenku.

„To je možné, ale stejně budu rád, když mne v tom nenecháte, vidíte sami, že vaše nápady vůbec nejsou špatné“, kontroval profesor.

„Taky by mělo být vyloučené, aby někdo zcela náhodně, nepřipraven, mohl navázat plnohodnotný kontakt“, pokračoval programátor ve svých vývodech. Byl mužem činu, kterého stačilo nastartovat a již analyzoval a pracoval na problému s plnou vervou. Proto byla spolupráce mezi jím a Michalem tak plodná, profesor sršel nápady a fantazií a Alex je dotahoval s buldočí vytrvalostí do zdárných konců. Díky tomu získávala jeho firma jedno ocenění za druhým a sama americká armáda si nechala vyrábět trenažéry pro speciální jednotky.

„Jasně, souhlasím!“, přikyvoval Michal. „Měla by to být nějaká anomálie, aby zaujala. Ale pouze ten, který přesně ví co hledá, dokáže najít klíč“.

Jenny vytáhla svůj komunikátor, připojila se k síti a do vyhledávače zadala pojem „anomálie“.

Během několika sekund obdržela tisíce odkazů. Povzdechla si: „Věděla jsem, že to bude jak jehla v kupce sena.“ Začala je projíždět v bleskovém tempu a čekala, zda ji něco zaujme. Před jejím zrakem defilovaly pojmy jako UFO, kruhy v obilí, atmosférické jevy, podivné chování vody oproti jiným fyzikálním látkám, různé nenormální úkazy v počasí, v klimatu, růstu rostlin a živočichů.......

Ne, to nebyla ta správná cesta. Nalezení stopy by bylo spíše na základě intuice, což určitě nemohlo být záměrem Tvůrce programu. Michal se potřeboval vcítit do jeho myšlení a sám vymyslet, jakým způsobem sdělit svým následníkům tuto informaci. Potřeboval klid, aby se mohl soustředit, což v tomto prostředí nešlo.

„Ráno moudřejší večera!“, ukončil debatu. „Myslím, že tímto způsobem na nic nepřijdeme, musíme si to nechat rozležet v hlavě.“

Sourozenci jeho návrh přijali spíše rozmrzele, brali záležitost jako napínavou detektivní hru. Vlastně si vůbec nepřipouštěli, že naší planetě hrozí definitivní zánik, to by asi nebyli v takovém klidu. Televizní zprávy byly celkem optimistické, nic nenasvědčovalo tomu, že by katastrofický Michalův scénář mohl nastat i ve skutečnosti. A už vůbec ne tak brzo.

Jenny se stále ještě necítila nejlíp a prohlásila, že se půjde osprchovat a spát.

„Půjdu s tebou nahoru, ukážu ti, kde budeš spát“, prohlásil domácí. Podal jí jedno ze svých pyžam, vylovil ze skřínky nový kartáček na zuby, osušku a ručník a odvedl ji ke koupelně.

„Než se umyješ, povleču ti postel“, ukázal rukou k otevřenému pokoji pro hosty naproti sprše.

„To jsi hodný, já už jsem tak unavená, že se nemůžu dočkat, než padnu do peřin“, pronesla vděčně dívka a zmizela v koupelně. Za chvíli se jí přání vyplnilo, jen si před usnutím představila, jaké by to bylo, kdyby usínala v Michalově náručí.

Než sešel dolů, usnul u zapnuté televize i Alex. Michal vypnul obrazovku i světlo, přikryl kamaráda dekou a odešel se sám umýt. Po večerní toaletě následovala jako každý večer i ráno očista duchovní. Již po mnoho let se oddával meditacím, kterým jej naučil jeho učitel bojových umění Teiko Matsushita. Byl to duchovně velmi vyspělý člověk, který prošel nejrůznějšími školami bojových umění i duchovních cvičení. Jeho mistrovství dosáhlo nebývalého stupně, Michal si občas vyčítal, že se sám nevěnoval ještě více a intenzivněji výcviku. Zájem o studium byl stejně velký, jako o rozvoj ducha a těla. Teprve v posledním roce se mu podařilo ovládnout nesmírný potenciál energie kundalíní. Indičtí světci se o ní vyjadřují jako o rozhodujícím faktoru ve vývoji člověka.

Uvolní se v člověku síla, která zůstává normálnímu jedinci skryta, aby nebyla promrhána zbytečně, či dokonce zneužita. Pro Michala to mělo obrovský přínos, že se mu potřebná doba spánku snížila na pouhé 3 hodiny. Přesto přímo sršel energií a nápady, které mu nedovolily, aby se zastavil a nečinně lelkoval.

Odebral se do sklepní místnosti, ve které stálo obrovské vajíčko z plastu. Obsahovalo vodu s vysokou koncentrací soli, ve které se tělo volně vznášelo. Teplota roztoku byla regulována na teplotu, při níž tělo nevnímá ani teplo ani chlad. Jeho otec je zakoupil ve výprodeji, když opadla vlna zájmu o tzv. floating. Tento fenomén se zrodil zhruba v sedmdesátých letech minulého století,

kdy se výzkumníci pokusili vytvořit prostředí, ve kterém by neexistovaly žádné vzruchy pro lidské smysly. Mozek člověka, který se v takovém prostředí nacházel, přestal od svých senzorů dostávat jakákoliv data. Začal do sebe nasávat informace z podvědomí a pracovat s nimi, aby se nějak zaměstnal. Tohoto fenoménu se začalo využívat u špičkových sportovců či manažerů. Speciální nádrže se začaly vyrábět i pro studia nabízející lidem relaxaci.

Michal tam rád trávil čas, když hledal odpověď na těžkou otázku. I nyní se těšil, až se uvolní a nechá mozek kreativně pracovat. Nebral otázku možného brzkého zániku světa na lehkou váhu, věděl, že se na své logické myšlení může spolehnout. Zavřel za sebou poklop zamezující přístupu světla a zvuku a ponořil se do kapaliny. Miloval ten pocit vznášení se v jakoby nekonečném prostoru. Usmál se, když si uvědomil ten paradox, že stěny tohoto vězení těla vytvářejí nový prostor pro ducha. „Vše je jen iluze“, začaly se vynořovat první myšlenky uvolněné relaxací. „Jak na to staří Indové mohli přijít, vždyť to zapadá do nejnovějších poznatků kvantové fyziky“, zamyslel se profesor. „A vlastně i do mé teorie, že celý svět existuje jen jako počítačový program. Ale teď to nejdůležitější – jakou stopu bych vytvořil pro bytosti, které jsem stvořil, aby mne mohli kontaktovat“, představil si situaci, že je v kůži svého Stvořitele. „Co to napsat do postavení hvězd? Každý může zvednout hlavu a po nabytí jistých vědomostí takové poselství rozšifrovat. Ale jak by odpověděl?“ Michal hledal možný způsob, ale nenašel nic, co by bylo proveditelné i pro jedince.

„Nebyly egyptské pyramidy, kopírující postavení hvězd v souhvězdí Orionu, také takovým pokusem o navázání kontaktu? Nebo pyramidy a stavby Mayů ukazující na znalost naší sluneční soustavy? To všechno by vyžadovalo vybudování silného a bohatého státu, který by mohl takové projekty realizovat.“

Hledal dál a myšlenky mu přeskakovaly z tématu na téma. „Vyslání satelitu mimo naši soustavu – to je jen takový výstřel do prázdna, hledání radiových signálů z vesmíru – hledání ne jehly ale špendlíkové hlavičky ve velké hromadě sena...Komety, zemětřesení, sopky, nic kloudného.

Co bych potřeboval, aby mi bytost z mého programu sdělila? Atomové číslo vodíku? Blbost!

Nemůžu přece sledovat miliardy bytostí najednou, co právě dělají a zda některá z nich již není náhodou na mé stopě. K tomu, abych věděl, že jedna z bytostí vyspěla ke kontaktu, mi postačí, když bude v daném čase na přesném místě a učiní něco, co se od ní očekává. Jak bych jí to mohl sdělit?

Nemůžu čekat, že má zpráva bude ihned rozpoznána jako poselství a správně rozluštěna. Musím ji neustále opakovat, aby vzbudila pozornost a zaujala především toho, kdo mne hledá. V té zprávě musí být zakódováno místo a čas příští zprávy. Tak bude zajištěno, že na tomto odlehlejším místě bude jen osoba, která splnila úkol a ne někdo náhodný. Pokud učiní něco, aby na sebe dostatečně upozornila v okamžiku, kdy na toto místo budu psát další zprávu, pak to bude jasný důkaz.

Jakým způsobem by mohla být zpráva napsána? Meteorologické úkazy? Tornáda, blesky? Příliš nebezpečné pro kontaktéra. A co kruhy v obilí? Hodně se o nich píše, bylo odhaleno mnoho padělků různých šprýmařů, ale to by nevadilo. Každý obrazec lze přece převést na čísla! Pokud ty čísla budou moci vyjadřovat smysluplné souřadnice – s tím už by si měl zkušený matematik a programátor poradit, pak by to mohla být cesta! Heuréka! Už vím, co prožíval Archimédes ve vaně, když objevil zákon o nadnášení těles v kapalině.“

Michal musel vstát, jeho nový objev jej vzrušil natolik, že musel něco dělat. Ve sprše ze sebe spláchl slanou vodu, oblékl si tlustý župan a vydal se nahoru do své pracovny. Při pohledu na svého spícího kamaráda si pomyslel:“To jsem zvědav, jak jej zítra přiměji, aby mi pomohl s luštěním obrazců v obilí. Bude se to snažit odložit, že má hodně práce, ale musím jej nějak přesvědčit.“

Spustil počítač, zadal do vyhledávače „crop circles“ a záhy se mu objevilo množství odkazů.

Čekalo jej hodně práce s vyhledáním nejúplnějších databází všech obrazců. Existovalo naštěstí mnoho nadšenců, kteří vynaložili neuvěřitelnou energii na podrobné zdokumentování jednotlivých případů. Nejkvalitnější seznamy ukládal do složky, čekala jej nyní ještě úmornější práce se zjištěním přesné geografické polohy. Srovnával snímky polí s kruhy s leteckými mapami dané oblasti. Občas se mu podařilo najít správné souřadnice poměrně rychle, většinou se mu ale nedařilo kvůli nedostatku orientačních bodů v okolí. Mnoho obrazců odkládal stranou.

Mezitím čas notně pokročil, blížilo se ráno, profesor si uvědomil, že potřebuje alespoň 2 hodiny spánku, aby mohl opět fungovat. Svalil se na postel z borovicového dřeva a během okamžiku usnul hlubokým bezesným spánkem.

---