představuju si

komíny jsou jako pastelky, co mě kreslí

všechny slova zpívám sama sobě

v nákresech světla

                        (městem se hořím)

světla, co je zvyk

a každej nádech je skleněnej

úží se mi v očích do strachu, že mnou naskrz projdeš, cizí, jinou hrou

v nátlaku dojmů a pojmů zase

na chodníku neexistuju, jenom se tam spojuju

bojuju bez krve, bez trochy couvnu tě

                                                           znovu se zařvu a pak si tě v záklonu oblíknu

představa odstínem bez křídy

a když si konečně budu víc vlastní

tak nebudu patřit

                                   ani

tolikrát se tebou ještě zabiju

pravá nebo se jen hraju                       

                                               spíš…