21.8.1968

Bylo mi devět.

Maminka přiběhla udýchaná z práce. Plakala když nás budila. ,,Holky, asi bude  válka!“

Vytřeštily jsme oči a rozbrečely se. Máma brečí, je vidět, že má veliký strach. ,,Pojďte, já musím zpátky do práce. Půjdete k sousedům. Je tam Kája. Budete si hrát s ním a hlavně nesmíte…slyšíte?! Nesmíte jít vůbec ven !“

Seděly jsme u sousedů a hrály nějaké stolní hry. Z okna jsme viděly jak po státovce jedou směrem na Prahu obrněné vozy a kolony vojenských aut. Bály jsme se. Kája byl z Prahy... u babičky na prázdninách. Začal pak v září v našem městečku chodit do školy. Jeho rodiče ho raději nechali u prarodičů…

Nevím. Moc si toho nepamatuji. Jen tu maminku, jak stála uplakaná u našich postelí… i tehdy nám tolik chyběl táta, který by řekl: ,,Holky, nebojte se.“

Maminka zažila druhou světovou válku. Měla důvod se bát.

 Musela být v nemocnici. Pracovala tam jako vrchní sestra. Měli pokyn být stále v pohotovosti. Odvézt nás v té době na Moravu k babičce bylo pro ni nemožné. Tak jsme trávily poslední dny prázdnin zavřené u sousedů…

Netušili jsme  že naši ,,sousedé“ nás právě zavírají doma na dlouhých 22let…