Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Splněné přání

23. 08. 2007
2
5
1732
Autor
Adhil

Všichni jsme si někdy přáli splnění svých snů. Tady máte návod jak na to.

Můžete mu říkat jak chcete - pro staré národy by byl duchem, pro křesťany ďáblem, pro pohádkáře třeba kouzelným dědečkem (vsadím se, že zrovna tomuhle by se smál i on sám). Faktem je, že existuje. Bytost stará jako lidstvo samo, snad dokonce stvořená lidskou touhou a vírou. Vírou v to, že každé přání je možné splnit, touhou po snadnějším životě. Zkrátka stvoření, které je schopné plnit lidská přání. Snad každého z nás někdy, aspoň na pár vteřin, napadlo, že by mohl být, že by bylo správné aby teď, ve chvíli nejdůležitější, přišel. Ale takhle to nefunguje, víra ve - inu, víra v sílu víry je lichá. Když jsem ho potřeboval, musel jsem mu prostě vyjít naproti a ne hloupě čekat a prosit. Ne, bylo třeba, skoro bych řekl vědecky, probádat prameny, svědectví, staré anály a grimoáry. Pak už nebylo nic jednoduššího než vyvolávací obřad provést. Skoro se musím smát všem těm hlupákům, kteří promarnili život přivoláváním ďábla obskurními rituály a nakonec skončili otrávením rtutí nebo upálením hranici. Kdepak taková pošetilost, naopak. Preciznost a chladné kalkulace přinesly kýžený výsledek.
    Uznávám, že příchod ďábla- jestli dovolíte, budu mu tak říkat, třebaže má daleko k náboženskému pojetí ďábelskosti. To slovo má zkrátka šmrnc; zkuste si říct nahlas: "rozkazoval jsem ďáblu!" Nic naplat, má to zvuk. Tedy, abych se vrátil zpět k tématu: uznávám, že samotný příchod ďábla mě trochu zklamal. Vypadalo to skoro jako triky ze starých pohádek - prázdná místnost s několika nezbytnostmi pro obřad(detaily, tedy moje know-how, si laskavě ponechám, děkuji), já a najednou - ďábel. Prostě jsem byl sám, mrknul jsem a ve chvíli kdy jsem zase otevřel oči, stál tam. Dosti chabé, ale proč by se ostatně měl obtěžovat s nějakými ohňovými efekty nebo čímkoliv podobným, jistě tušil, že má co dočinění s vědeckým mozkem a ne bázlivým pověrčivcem. Ovšem jeho hlas, ten stál za to. Tedy, hlas, to je těžko říct, vlastně ani nemluvil. Lidé si s oblibou představují telepatii jako jakousi vnitřní výměnu myšlenek, ale ve skutečnosti je to mnohem komplexnější záležitost. Jaksi orgasmická, řekl bych. Prazvláštní pocity, naprosté sdílení myslí (mohl jsem klidně procházet celým vědomím ďáblovým, měl jsem ale pocit, že bych se v něm lehko ztratil), prolnutí. Zároveň bych ale mohl náš rozhovor přepsat do slov, byla to prostá obchodní výměna, jako bychom jednali s automatem. Žádné emoce, zlovolný smích, podpisy vlastní krví, nic. "Vyslov přání."
"Chci potkat dívku svých snů," slyšel jsem se. Až jsem překvapil sám sebe onou rozhodností. Od začátku jsem se do toho celého pouštěl s tím, že si budu přát dokonalou dívku, ovšem mockrát jsem zaváhal, zda to není plýtvání, zda si nemám přát něco, co je naprosto mimo lidské možnosti. Ale nakonec, když přišlo na věc, jsem už neváhal, sám tomu budu říkat skromnost, vy to klidně nazývejte chtíčem.
"Splnění očekávejte v nejbližší době." Jak říkám, prostě přací automat. A byl pryč. Jednoho by skoro napadlo, že se mu to celé jenom zdálo, že se stal obětí vlastní touhou nemocné mysli. Já ale ne, byl jsem si jistý, že jsem svou práci odvedl perfektně a že mě tedy čeká zasloužená odměna.
    Zamířil jsem přímo k domovu a, snad jako příslib budoucího, jsem již zdálky spatřil, že se v okně mého bytu svítí. Žiji sám už dlouho, příliš dlouho a proto, když se přes světlo míhá stín ženské postavy, odhazuji nyní veškerou svou preciznost a citový chlad. Loučím se s vámi, přeji vám hodně štěstí a ať vaše přání dojdou svého naplnění.



Dokončil svůj proslov a rychlým krokem, který se brzy změnil v běh, zamířil k domu. Zůstáváme sami, zároveň se nám ale do hlavy vtírá cizí hlas. Myšlenky. Cítíme pocity  - lítost, omluvu, zároveň jakousi hrdost. Ano, už téměř vnímáme jednotlivá slova: "Rozumějte mi, já nejsem ďábel, třebaže mi tak říkají už dlouho. Nejsem bez citů, je mi toho chlapce líto, tohle není žádná zlomyslnost. Ale já dělám svou práci poctivě, nechci a ani nemohu jinak. Ten chudák měl těžký život a to se odrazilo i na jeho snech, sám je asi už zapomněl...víte, tentokrát jsem přání skoro vyplnit nechtěl, ale tím bych popřel sebe sama. Dívka snů. Vlastně to byl tak trochu hlupák."


Hlas zmizí a my slyšíme něco jiného. Noční sídliště protne řev, hlas plný naprosté hrůzy, zabarvený o skřekot triumfujícího šílenství. A pak už jenom ticho.

5 názorů

akakipi
09. 10. 2009
Dát tip
Zajímavý nápad, úžasný začátek, ale konec... no, nic moc.

Anthemis
20. 06. 2009
Dát tip
Začátek mě vážně pohltil. Ty jo. Snad možná i proto, že jsem docela nedávno psala o ,svém' setkání s ďáblem (který ,má daleko k náboženskému pojetí ďábelskosti').. Konec je zajímavý a nevím, jestli jsem ho pochopila správně.. Ale rozhodně na tuhle povídku hned tak nezapomenu. tip

Adhil
25. 08. 2007
Dát tip
Možná jsem to psal trošku pod dojmem z nové knihy povídek Neila Gaimana. Nevědomky, ale přece. Tam se to nejasnými a temnými pointami jenom hemží.

Rabb
23. 08. 2007
Dát tip
dočetl a... ...zajímavé.. nic víc.. ..pointa taková až příliš tajemná.. ..nejasná.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru