Samota

Prolog

Boty dopadaly s tichým klapáním na zaprášenou zem. Levá, pravá. Levá, pravá. Díval jsem se na špičky. Pohyb se neustále opakoval, střídaly se jako na houpačce. Však to byla podstata jejich bytí! Jedna, druhá. Jedna, druhá. Vydržet.
A jak tak šly, pryč od svého cíle, neboť i tím směrem občas naše kroky vedou, povšiml jsem si nohou. Začínaly kdesi uvnitř bot a vylézaly z nich na povrch. Tam se rozhlédly, jednoznačně zjistily, že venku není o co stát, a chtěly se vrátit. Jenže jejich osud už je bohužel jiný, a proto musely pokračovat dále. Tvořily poměrně pevnou základnu lidského těla. Jdoucího lidského těla.
A to tělo mělo duši. Kdesi uprostřed, běžným zrakům skrytou, ale byla tam. Přemýšlela, trpěla, plakala a klepala se strachem. A často se smála a měla radost, že svět není jenom vážná věc. A ta duše, dámy a pánové, to jsem byl já.
Nebo by bylo na místě říci, že to stále ještě jsem já? Nemusím nad tou otázkou dlouho váhat, kdepak! Ne, že bych snad už nebyl, ale ta bytost, skrývající se uprostřed bezvýznamné dušičky, se k nepoznání změnila. Ale o tom až později. Proč si kazit náladu hned na začátku?
Šel jsem pryč, jak už bylo zmíněno. Mám-li být přesnější, šel jsem ze školy. Pan vysokoškolák. Vykračoval jsem si hrdě ulicí, malý batoh se sešity na zádech. Už se stmívalo. Proč taky nebýt ve škole až do noci, že?
Krok za krokem, kráčel jsem sám. Aspoň se mi nezdálo, že by kolem mě někdo byl. Někdo, kdo by stál za zmínku. Pozorování špiček u bot je jednou z nejzajímavějších činností v osm večer cestou ze školy, to jistě, ale občas se zraky zvednout vyplácí.
Ach ano, byli tam lidé. Pár jich kolem mě prošlo. Jedni tam a druzí sem, doleva a doprava, dopředu a dozadu, nahoru a dolů. Byli jak ty moje boty. Stejně nicotní a stejně zbyteční. Vlastně jich tam bylo hodně. Stačilo se jenom podívat pořádně. Nemyslím jenom se podívat kolem sebe, jak to děláváme každý den. Ale otevřít při tom oči. Vlastně jich tam byly desítky. A ty desítky šly jak husy, slepě, naučeným krokem do metra.
Hrozný pohled na ten unavený dav. Každý z nich byl k politování. Ať už v ruce držel igelitku a žebral o pár drobných, nebo měl pod krkem kravatu a na účtu miliony. Ztracené existence! Někoho mi připomínali… Aha… Ale já za to nemohl, já šel ze školy.
„Dnes jezdí metro od 18:00 do 22:00 místo klasické trasy rovnou do pekla!“ mohly hlásat cedule. Toho by si asi nikdo nevšimnul. Ono totiž všimnout si neznamená přejít nápis očima, nechat si jeho význam poletovat několik zlomků sekundy hlavou a potom ho vypustit nepochopený ven. Ono totiž všimnout si předpokládá trochu toho života, ne jenom naučené pohyby robotů.
Tohle musí nakonec utrápit každého.
Sedl jsem si do posledního vagónu. Byli jsme na konečné a vlak tu mívá ve zvyku nějaký čas čekat otevřený, než se rozjede k vytouženému cíli. Naproti mě si sedla dáma ve středním věku. Její nepřítomný výraz svědčí o tom, že u ní je vše v pořádku – nevnímá.
Podle mého skromného názoru, by stálo za pokus zavřít dveře, zaklepat s vagónem, nahlásit další stanici a půlka pasažérů vyskáče ven v domnění, že už jsou na místě. Že se okolo nic nepohnulo? Ale to přece nevadí! Jsme lidi, nejsme stroje. Takového detailu si každý nevšimne.
Druhý můj pokus, jestliže bych měl chuť a odvahu uskutečňovat své bláznivé a morbidní nápady, by spočíval v jakémsi záchvatu na zemi vagónu. Smyslem hry by bylo, aby vás někdo zaregistroval. Šance jedna ku milionu. Výhra závratná – vědomí, že o vás ostatní vědí.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ ozvalo se konečně. Jestli jsem tuto hlášku dobře pochopil, je skrytým znamením pro třicet lidí, kteří čekají opodál. Jakmile se upozornění rozezní, tito lidé vyrazí a snaží se doběhnout do metra před zavřením dveří, nebo dovnitř alespoň strčit kufřík.
Fajn hra, ale já na metro neběhám. Kdo spěchal, už tam je. I když ten vlak stihnete, můžete si být jistí, že ten předchozí vám před pár minutami ujel. A to je zdrcující zjištění, protože pět minut v lidském životě je hrozně cenný suvenýr.
Asi proto jsem trávil každý den alespoň dvě hodiny ježděním sem a tam po městě.
Ale teď už nemělo cenu nad podobnými prkotinami přemýšlet. Dveře se konečně zavřely a já si mohl oddechnout, že můžu zůstat sedět: Nikdo starší, koho bych měl pustit sednout, v okolí není. A není to tak, že bych nerad pouštěl ostatní, ba naopak! Jenže jsou s tím starosti, lepší zůstat stát, abych mohl vypnout a nasadit nepřítomný pohled jako paní přede mnou.
Bylo jich prostě moc. Když jsem vystoupil, na každém kroku jsem do někoho vrazil. Batoh s peněženkou samozřejmě v ruce před sebou, protože zloději jsou všude. Takhle to u nás chodí. Vlastně chodilo. Nerad se opakuji, ale jak již jsem říkal, to se dozvíte později. A dočkáte se. Já jsem se taky dočkal.
Eskalátor mě vyvážel pomalu nahoru a já jsem mohl strávit další cenné chvíle sledováním svého okolí. Bavilo mě dívat se na lidi, ať už mi jejich přítomnost občas lezla do krku více či méně, pozorovat je, to bylo to pravé. Nemyslím snad támhletu dlouhonohou blondýnu, která právě sbíhá vedlejší schody. Má v obličeji sympatický výraz a celé tělo – jistě chápete co tím myslím – se jí přitažlivě natřásá. Nemyslím ani tu dlouhovlasou dívku o pár schodů nade mnou… moment… ne, tak tu vůbec nemyslím, ta se na výstřelku techniky (ach, nechápete? Trochu fantazie, myslím eskalátor) totiž veze se svým přítelem, čímž tu zcela logicky pro mě vůbec není.
Tedy toto, abych to shrnul, tím nemyslím. I když upřímnost žádá říci pouze toto tím nemyslím. Já narážím třeba i na dvě starší paní, které se nechávaly s neuvěřitelnou samozřejmostí vyvážet hned za mnou. Neviděl jsem na ně a neměl jsem ani trochu v úmyslu se ohlédnout. Někdy se stačí jenom zaposlouchat a hodně se toho dozvíte. A je příjemné domýšlet si, jak osoby vypadají. Na závěr si už jenom stačí vybrat. Otočit se a zjistit, jak daleko byl váš odhad od pravdy, nebo nechat pravdu pravdou a ponechat si v hlavě svoji vlastní realitu.
„Koupila jsem Pepíčkovi dvě kila banánů, byly v akci, tak mu to dají naši třeba do školy.“
„No to víš, to je jasný. Vždyť to jsou vitamíny. Zase řádí chřipky.“
„Já ti jsem furt taková nějaká jako praštěná přes hlavu.“
(„No to jsi.“)
„Mě ti zase bolí břicho, jak sním něco, co není úplně čerstvýho, tak se ti mi udělá tak špatně! Já už teď jím jenom…“
„…asi mam taky chřipku. I když mě bolí i hlava. Já ti na to beru takovej prášek, jak ono se to jmenuje…“
„…suchej chleba většinou a k tomu třeba bílej jogurt, mně ti to dělá dobře!“
„…no já nevím…“
„No fakt!“
„…jak se to jmenuje, ale bylo to v takový modrý krabičce a prodávají to i bez předpisu.“
(„V domácích potřebách. A je na tom nakreslená krysa. To pomůže.“)
Avšak jsou i lepší představy. Třeba, co támhleta dívka udělá, když ji řeknu… To je jedno, neřeknu.
Blížil jsem se rozvážnými kroky k východu z podzemí. Už z dálky jsem zahlédl obdélník tmy – trochu převrácené, já vím, jenže v podzemí bylo světlo a venku tma, moderní doba mění design jeskyní. Temnota na cestu není úplně příjemná, ale vlastně to působilo přirozeně. Když jsem ráno vyrážel do školy, tak byla přece taky tma.
Horší byly kapky deště, které se po chvíli objevily. Vítej, podzime! Vyšel jsem tedy do toho nečasu.
Déšť se dělí na tři skupiny. Může pršet málo, což nebyl případ toho večera. Když prší málo, není potřeba vytahovat deštník, který neustále nosím s sebou. Pokud jdete dlouho, je pravda, že stejně promoknete, ale to se přece musí vydržet. Střední déšť je naopak na deštník ideální. Prší tak akorát, takže proč ne? Třetí skupina je již asi očekávatelná: pořádný slejvák. Voda létá téměř vodorovně se zemí, takže jakákoliv ochrana proti ní je zbytečná, vítr by ji stejně během chvíle rozebral na kousky.
Zní to jednoduše, tak nějak vědecky (jednoduchost a věda je totiž to samé). Přesto jsem deštník nevytáhl a nerozevřel, i když pršelo středně. Je tu totiž ještě jeden podstatný dešťový zákon. Jedná se o můj vlastní soukromý zákon, jenž říká, že deštník se nevytahuje nikdy. Je to totiž hodně práce. Ale nosit se musí!
A tak mé boty dopadaly s měkkým klapáním na rozmočenou zem. Vodní kapky mě rozpustile lechtaly ve vlasech a já se snažil neupínat veškerou svoji pozornost k povrchnímu myšlení na posledních deset minut, které mě čekají na cestě domů.
Nejkrásnější bylo míjet lampu. Nemusíte zastavovat, stačí jenom trochu zpomalit a podívat se vzhůru. Kouzelně osvětlené kapky se odnikud zjevují jenom kousek nad vámi, aby vám zmáčely obličej. Ale musíte se usmívat. Jinak to neplatí.
Na lavičce v malém parku se choulil ve svém plášti bezdomovec. Jak jsem ho míjel, zvedl hlavu a podíval se na mě zarudlýma očima. Znal jsem ho od vidění. Na prstech jedné ruky bych spočítal dny, kdy jsem ho spatřil. Ale pamatoval jsem si ho. A pamatuji si ho dodnes.
I když jsem taky takový jako všichni ostatní, nepřipouštím si to (jako všichni ostatní). Stále jsem si říkal, že jsem jiný. Já si totiž všímám. Muž měl na hlavě děravého kulicha. Zbytek neforemného těla pokrýval vybledlý plášť, ze kterého vykukovaly pouze konečky prstů, přitiskávající oblečení ke krku. Seděl pod hustým stromem, který zatím ještě nehodlal shodit své listí dolů a pod deštěm (středním deštěm) byl dostatečně chráněn.
Když jsem vídal rozjařené návštěvníky nočních podniků, snažil jsem se jejich pohledům vyhnout. Oční kontakt mohl pouze přivolat nějakou debatu, kterou jsem se bál začínat.
Ale tady to bylo jiné. Ochotně jsem se podíval do mužových očí, jako jsem to dělával i dříve u jemu podobných. Zajímalo mě, co v nich uvidím. Doposavad jsem viděl lhostejnost. Ale čekal jsem, až ta lhostejnost zmizí, třeba bude někdy v jejich očích soucit nebo aspoň prchavý úsměv. Copak oni mě vůbec nelitují? Copak oni mě neberou jako jednoho z nich? Co z toho? Vlastně nic. Ale třeba někdy. Tentokrát však byly oči rozmrzelé. Zlé.
Dokončil jsem poslední desítky metrů, občas přivíral oči, abych se plně oddal dešťové hudbě a vůni noci.
Domeček stál. Zavřel jsem za sebou branku a vyšel svých starých známých třiadvacet schodů. Bundu jsem pověsil na věšák, snažíc se jí rozložit tak, aby měla alespoň mizivou šanci do rána uschnout. Boty jsem položil v koupelně k radiátoru. Pak už jsem vešel do obývacího pokoje, tašku hodil na zem. Ještě než jsem se svalil na gauč, vrátil jsem se do chodby pro bundu a rozložil ji v obýváku. To je to svědomí, kouše a kouše, dokud není po jeho.
A pak už následovala zasloužená úleva. Další den za mnou, povinnosti odbyté. Teď už si můžu dělat, co chci. Prima zjištění o půl deváté večer.


Log

Když ráno zazvonil budík, byl jsem opět naštvaný. Samozřejmě jenom ze zvyku. Kdo by také rád vstával. Zvonění budíku, brzká hodina, to je všeobecně uznávané za nesympatickou kombinaci. Takže jsem se zamračil, abych se choval jako ostatní lidé, a převalil na druhý bok. Pár vteřin jsem tak budík potrápil. On si totiž myslel, že ho naprosto ignoruji a vstávat nebudu. Jakmile jsem však nabyl pocitu, že je již dostatečně psychicky zdeptaný, celkem ochotně jsem vstal.
Udělal jsem si svůj obvyklý čaj a k němu zakousl chléb a sýr. Trojúhelník. Rovnoramenný trojúhelník. Úhel při základně jsem bohužel nezměřil.
Zuby vyčištěné, tvář oholená, hrníček umytý, jde se na to. Bunda se pravděpodobně přes noc pokusila o zápis do Guinessovy knihy rekordů, protože se jí podařilo uschnout. Zapnul jsem ji až ke krku a vyrazil do mrazivého a větrného rána.
U vchodu jsem ještě v rychlosti probral noční reklamní poštu a poslal jsem ji dále. Spolu s ostatními odpadky.
Bylo ještě brzo, takže ti roztomilí malí človíčci, co chodili poblíž do školy – „Ach, jak mám ty děti rád,“ prohlásil a ještě si přisolil svoji porci. – zatím v ulici nebyly. Všude panoval klid.
Takový ten tmavý tichý poklid. Kdy venku panuje šero a listy jen nenápadně prozpěvují svoji melancholickou písničku. Skličující atmosféra. Tak trochu se v té ponurosti vyžívám, musím přiznat.
Minul jsem supermarket, jehož superjméno superzářilo do superulice. A to už jsem byl jenom pár desítek kroků od metra. Na široké silnici, v každém směru dva pruhy, byl pravý z nich vyhrazen pro autobusy. A den co den zde policie zastavovala nepořádné řidiče, kteří si to nestihli či nechtěli uvědomit.
Avšak tenkrát se nic podobného nedělo. Pár aut zaparkovaných kolem cesty jsem minul již dříve, ale tady bylo mrtvo. Neprojelo jediné auto. Trochu jsem se nad tím podivil.
Slyšel jsem různé příběhy, kdy vypravěč omylem vstal o hodinu dříve, aby se vzápětí zděsil své hrubé chyby. Vzpomněl jsem si při té příležitosti i na moji oblíbenou Amélii, která něco podobného provedla protivnému pánovi. Ale zasmát jsem se tomu mohl až po chvíli, co jsem se přesvědčil, že mé hodinky ukazují správný čas. Ještě nebyla noc, vstal jsem správně.
Proč tu tedy nikdo není? Že by se něco stalo? Možná nějaká havárie a auta musí jezdit jinudy. Vlastně jsem ale neviděl jedoucí automobil za celou svou několikaminutovou cestu. Nebo ano? A viděl jsem vůbec nějakého chodce? Nejspíše ne, jenže kolik jich potkávám jindy? V téhle časti města a v tuhle dobu je to normální.
Na rohu na mě zamrkal bankomat. Pohlédl jsem na žlutě blikající světla na křižovatce a seběhl po schodech dolů do stanice.
Byla příjemně osvětlená. Podlaha se leskla čistotou, od večerního úklidu ji ještě nestačil nikdo pořádně zašlapat. Zazíval jsem a pomyslel si cosi o tom, jak by bylo fajn teď ještě ležet v posteli a nemuset na ta ranní cvičení, ze kterých člověk stejně nic nemá. Kromě bolení hlavy ovšem.
Škola byla v tu chvíli jenom okrajovou starostí. Více mě trápila naprostá absence jiných lidí. Že jsem nepotkal nikoho cestou se dalo považovat za velkou náhodu, ale nepotkat nikoho ani tady, to už je co říci.
Však oni se vyrojí. Zběsilí cestující, zmatení zaměstnanci, neurvalí zaměstnavatelé. Jenom dobře, že je nějaký čas okolo klid a mír.
Takže vzhůru dolů. Jezdící schodiště (tedy vlastně výstřelek techniky, vy už jste si na to asi zvykli, že?) mě svým obvyklým plazivým tempem dotáhlo až k nástupišti. Když jsem spatřil, že zeje prázdnotou, zády mi projel náhlý děsivý pocit.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, abych se ujistil, že zde opravdu nikdo není. Nyní už zcela vyvedený z míry jsem pohlédl na zářící hodiny. 6:38, ukazovaly.
Cítil jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce. 6:39. Všechna světla několikrát zablikala. Pak se stanice ponořila do neproniknutelné tmy.

& & &

„Haló?“ vypravil jsem ze sebe. Moc nahlas to asi nebylo.
„Haló?“ zopakoval jsem. Hučení eskalátoru utichlo. Kolem panovalo ticho. Z dálky jsem jen neznatelně zaslechl pískot větru, který si sem našel cestu.
Jak si mé oči přivykaly tmě, pomalu jsem začínal rozeznávat obrysy kolem sebe. Když jsem dokázal poměrně přesně určit zpáteční směr k východu, vykročil jsem. Klapot bot dopadajících na dlážděnou podlahu se hlasitě rozléhal halou a můj strach to téměř okamžitě zvýšilo na maximum. Přešel jsem z chůze do běhu a vystřelil po zastavených schodech až nahoru.
Zde bylo vidět o něco lépe. Strachy bez sebe jsem klepal na okno, kde se obvykle prodávaly lístky či nabízely rady ztraceným cestujícím. Nikdo se neozýval.
Vyběhl jsem ještě dále, abych prošel místní podzemní obchůdky. Pekařství mělo mít otevřeno od půl sedmé. Nikde nikdo.
Co se tady proboha stalo? Celý udýchaný jsem vyběhl ven. Semafory stále monotónně poblikávaly. Bankomat vyzýval k vložení karty. Ale žádný zvuk kromě mého přerývaného dýchání. Žádný člověk. Nic.
Vylovil jsem z kapsy mobil, abych zavolal domů, co se děje tam, jestli něco nevědí. To, že nebyl signál, mě vlastně ani příliš nepřekvapilo.
Co se mohlo přihodit? Nějaká válka? Přepadení? Lidé byli odvlečeni… Ne, to ne… Nikde žádné známky násilí… Mimozemšťané? Sám jsem si vynadal za tak hloupé nápady! Mysli! Mysli! Nějaký biologický útok? Lidé byli chemickou zbraní rozprášeni… Nesmysl!
Udeřil jsem několikrát do zábradlí. Co je tohle za nápady? Všechno má přece logické vysvětlení. Aspoň do nynějška mělo. Rozhlédl jsem se ještě jednou okolo a pak přeběhl k nejbližšímu domu. Zazvonil jsem na zvonky, nebo jsem do nich spíš zběsile zabušil. Vydržel jsem čekat sotva pár vteřin. Potom jsem vrazil do domu, dveře byly otevřené a zatloukl na první byt.
Žádná reakce. Běhal jsem ode dveří ke dveřím. Každé jsem vyzkoušel, na každé jsem bušil větší a větší silou. Volal jsem o pomoc. Volal jsem kohokoliv.
Byl jsem čím dál tím víc bez sebe. Hrozivě jsem se zadýchal. Celý zpocený jsem vyběhl před dům a zhroutil se vedle něho. Opřel jsem se zády a snažil se uklidnit. Moc mi to nešlo.
Takové věci se přece nestávají. Je to vtip? Skrytá kamera? Hloupý nápad? Nebo jsem prostě propásnul nějakou důležitou zprávu? Možná přišly zase povodně. Lidé se měly evakuovat. Nebo nějaká jiná hrozba. Prostě jenom musím pryč, protože tohle určitě nevypadá jako bezpečná zóna. Aspoň někdo by tu přece musel zůstat.
Rozeběhl jsem se zpátky do svého bytu, i když rekord by to tenkrát asi nebyl. Nohy se mi motaly. Možná únavou, možná to udělaly nervy.

& & &

Doma jsem se nejprve vrhnul k televizi. Zapnul jsem ji, ale požadovaný efekt se nedostavil. Žádný obraz, žádný zvuk. Zkusil jsem v pokoji rozsvítit. Bez výsledku. Nešla tedy elektřina.
Ještě ráno mi ale všechno fungovalo. Ve varné konvici jsem si udělal čaj a elektrický budík s rádiem svou práci přece také zastal. Zkontroloval jsem ještě jednou mobil, ale signál stále žádný. Zvedl jsem telefon v kuchyni, neozval se ani ten nejnepatrnější tón.
Můj názor na nastalou situaci se začínal rýsovat. Nevěděl jsem sice, co se stalo nebo stát má, ale bylo zřejmé, že ta zpráva přišla rychle. Pravděpodobně během noci, protože večer bylo ještě všechno v pořádku a teď už jsou všichni pryč.
Všichni pryč… nemůžou být všichni pryč. Tak rychlá evakuace se přece nemohla zdařit. A jak to, že oni se to v noci dozvěděli a já ne? Že by ten zatracený zvonek? Měl jsem v tu dobu nový bezdrátový zvonek, ačkoliv by měl být podle parametrů vyhovující, někdy prostě nefungoval, signál byl nějak rušený a já se nedozvěděl, že se na mě snaží někdo dozvonit.
Asi tak se to stalo. Pravda ale je, že takových lidí musí být mnohem více. A právě teď budou postupně vycházet do ulic a děsit se stejně tak, jako já. Možná budou i něco vědět.
Bezmyšlenkovitě jsem opět popadl batoh, přihodil do něho láhev s pitím a ze skříně jsem vzal zavírací nůž. Patrně jsem se chystal na třetí světovou válku.
Zavřel jsem pečlivě na klíč, aby mě snad někdo nevyloupil. Jak mi teď přijde ta snaha směšná. Vyrazil jsem ven. Snažil jsem se na někoho narazit, někoho se dokřičet, na něčí dům dotlouci.
Snažil jsem se dlouho.
Došel jsem až do centra, trvalo to hrozně dlouho.
A byly to bezpochyby nejstrašnější chvíle mého života. Nevěděl jsem, co se mnou bude, co se to stalo, proč jsem najednou tak sám.
Všude bylo ticho.
Srdce mi málem vyskočilo z těla. Bylo mi na zvracení. Jak moc jsem toužil někoho potkat!
Postavil jsem se doprostřed velké křižovatky, padl na kolena a sepjal ruce. Začal jsem se modlit, ačkoliv jsem to už pár let nedělal. Po tvářích mi stékaly slzy. Ať už mě někdo zachrání. Ať už se probudím!
Otevřel jsem oči k nebi. Spatřil jsem ale spíše elektrické dráty a stále blikající semafor.
V tu chvíli však místo žluté začala blikat červená. Už vlastně ani nevím, jestli to, co jsem viděl bylo skutečné, nebo jenom výplod mého zdeprimovaného já. Červená barva se několikrát objevila a zase zmizela. Nakonec se rozsvítila na delší dobu, možná i na pár minut. Upřeně jsem se na světlo celý čas díval, neschopen pohybu.
Když náhle zhaslo, aby se už nevrátilo, měl jsem pocit, že z dálky slyším hudbu. Beethovenova Osudová… a do toho Wonderful World… a hodně bubnů a činelů… a skřípot a hřmot… možná z dálky, možná z mé vlastní hlavy…
Nestačil jsem si uši zakrýt rukama. Omdlel jsem.

& & &

Záměrně jsem nechal oči zavřené. Přál jsem si, aby všechno byl jenom ošklivý sen. Možná právě teď ležím ve své posteli. Zvednu hlavu, podívám se na budík a zjistím, že je ještě hodně brzo a já můžu dalších pár hodin vyspávat.
Ale proč mě potom na tváři studí hrubý beton?
Prudce jsem sebou trhl, až jsem si odřel dlaně. Vstal jsem a rozhlédl se kolem sebe. Přesně takového pohledu jsem se obával. Nikdo po ulici nepřicházel. Žádné auto nehrozilo, že mě uprostřed křižovatky porazí. Semafory nesvítily. Panovalo naprosté ticho.
Motala se mi hlava. Napůl omámený jsem došel k lavičce pod stromem, který poskytoval trochu stínu před poledním sluncem. Z batohu jsem vytáhl láhev s pitím a bezmyšlenkovitě jsem do sebe polovinu nalil. Potom jsem se opřel o lavičku a přemýšlel.
Stále jsem tomu nemohl věřit. Ať se stalo cokoliv, někdo zde musel zůstat. Nešlo mi na mysl, že bych byl posledním člověkem ve městě.
"Haló!" zavolal jsem.
"Slyší mě někdo?" zopakoval jsem trochu hlasitěji, ale nedělal jsme si žádné iluze.
A opravdu, bez odezvy.
Složil jsem hlavu do dlaní. Co bude teď nejlepší udělat? Dostat se na nějaké místo, kde mě bez pochyby najdou, dostat se rychle na místo, kde mě nepřehlédnou. Možná bych se mohl pokusit navázat nějaký kontakt... ale mobil byl stále bez signálu.
A je to vůbec ten nejlepší nápad? Co když opravdu hrozí nějaké nebezpečí? Ať už válka anebo... co když je to nějaký chemický útok? Napadaly mě nejrůznější scénáře, myšlenky se hlásily o slovo jedna přes druhou. Třeba by teď bylo nejlepší se někde schovat, co když právě dýchám zamořený vzduch?
Netušil jsem, jak bych také mohl. Vstal jsem, nohy se mi ještě mírně klepaly, a vyrazil k nejbližšímu domu. Několikrát jsem zazvonil na zvonek, potom jsem zkusil zabouchat na okno. Nikdo mi nešel otevřít.
Už jsem toho měl dost, má snaha začala postrádat smysl. Celé dopoledne se snažím stále o to samé a bez výsledku.
Na rohu bloku byla cestovní kancelář. Dveře byly otevřené, a tak jsem vstoupil. Tak jako za dopoledne několikrát, vyzkoušel jsem vypínač - světlo nefungovalo. Už bez jakýchkoliv výčitek jsem zamířil na druhou stranu přepážky a překontroloval počítače. Samozřejmě také nefungovaly. Telefony hluché.
Moje beznaděj v tu chvíli přerostla ve vztek. Jak je něco podobného vůbec možné? Kdo má celý exodus na svědomí?
Rozzuřeně jsem udeřil pěstí do stolu a smetl na zem hromadu papírů. Zakřičel jsem ještě pár sprostých slov a vydal se ven. Tohle již nemá cenu. Já nikoho nenajdu. Musím doufat, že najdou mě. A jestli něco hrozí, musím navíc doufat, že mě najdou ti správní!
Měl jsem již položenou ruku na klice, když se ozvalo tiché zapraskání. Trhnul jsem sebou a rozhlédl se ještě jednou pozorně po místnosti. Tep se mi zvýšil. Nehnutě jsem poslouchal, zdali se zvuk nezopakuje.
Netrvalo to moc dlouho a zapraskání se opravdu ozvalo znovu a potom následoval šum. Trval jenom chvilku, ale stačilo mi to, abych určil zdroj. Bylo jím rádio v zadní části místnosti.
Konečně, určitě se něco dozvím! Byla to otázka několika kroků, či spíše skoků a již jsem stál u přístroje. Bylo to malé rádio na baterie, protože z něho nevedl žádný kabel. Vzal jsem ho do ruky a opatrně s ním zaklepal, ale už bylo tiché. Zkusil jsem opatrně vyladit signál. Opět se ozvalo šumění. Snažil jsem se zvuk chvíli vylepšit, ale bez úspěchu. Zapamatoval jsem si tedy tuto frekvenci a zkusil jiné stanice. Ne, štěstí mi nepřálo.
Vrátil jsem nastavení na původní hodnoty. Šum se vrátil, ale to bylo všechno. Žádné hlasy, nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo nějaké vysílání, pouze šumění.
Avšak byl to zatím jediný způsob kontaktu se světem, který jsem měl po ruce. Nechtěl jsem to jen tak vzdát. Rozhodl jsem se zkusit přístroj vyladit venku.
A tehdy jsem ji spatřil. Otočil jsem se na místě a hleděl jí přímo do očí. Měli jsme obličeje jen pár centimetrů od sebe. Jednalo se o zlomek sekundy. Byla to velmi mladá žena. Zvídavě se na mě dívala, pousmála se a natočila hlavu trochu bokem. Měla dlouhé rovné vlasy, stejně černé jako její oblečení.
Vůbec jsem ji neslyšel přicházet. V úleku jsem couvnul stranou. Tento malý pohyb způsobil, že jsem zavadil o hranu stolu a ztratil rovnováhu. Skácel jsem se po zádech dolů a rádio mi vypadlo z ruky. Věnoval jsem mu jenom krátký pohled, který stačil, abych zjistil, že se rozpadlo na několik kusů.
Ihned jsem však pohlédl zpátky na... už nebylo na koho. Byla pryč. Vyskočil jsem na nohy, ale místnost byla prázdná. Ta dívka přece nemohla odejít tak rychle. Nemohla to stihnout.
V rádiu, či spíše v jeho zbytcích, to opět zapraskalo.
Vrátil jsem se k přístroji pohledem. Oči jsem měl zděšením rozšířené a po spáncích mi stékal pot.
Ozýval se opět ten šum. Tentokrát stále více a více utichal. Přesto jsem v něm ještě zaslechl pár slov. Pár šeptaných slov.
"... sám ... nejsi sám ..."
Pak zvuk utichl a já se musel rukou zachytit, abych opět neupadl na zem.

& & &

Den dospěl k večeru. Procházel jsem mezi regály zšeřelé prodejny. V levé ruce láhev od whisky. Nebyl jsem opilý, zase tak moc jsem toho ještě nevypil, ale potřeboval jsem dostat do krve trochu alkoholu. Setkání s dívkou mnou silně otřáslo. Předtím jsem ještě vyběhl před dům, ale nikde jsem ji už nespatřil. A k tomu ještě to šeptání v rádiu. Možná jenom výmysl zplozený v posledních hodinách tolik mučenými nervy.
Vzal jsem si sáček a vhodil do něho dva rohlíky. Pečlivě jsem jej zavázal, až jsem se musel trpce usmát. Ještě jsem do ruky přidal igelitový balíček s několika kolečky salámu a opět si loknul trochu whisky.
U pokladny jsem vytáhnul z batohu peněženku a položil potřebné peníze na pás.
"Drobné si nechte," povzdechl jsem si a vyšel z prázdného supermarketu ven.
Hned před vchodem stálo auto s rozbitým sklem. Pozůstatek mého pokusu, který vyšel naprázdno. Byl jsem v tu dobu dost mimo a nic lepšího mě nenapadlo. Vzal jsem totiž uvolněnou dlažební kostku a několika nárazy rozbil postranní okénko. Dostal jsem se tak na místo řidiče. A to bylo vše, co jsem dokázal. Najít správné drátky a motor nastartovat, to se mi opravdu nepodařilo. Ale ve všech filmech to přitom vypadlo vždycky tak snadno.
Nyní jsem se u vozu jenom ušklíbnul, na sedadle ležela moje adresa, byl jsem připraven škodu uhradit.
Zamířil jsem do blízkého parčíku.
Pustil jsem se do svojí skromné večeře. Když jsem strčil do úst poslední kousek rohlíku, zahleděl jsem se na svoji ruku. Klepala se. Hrozně se klepala. Břichem mi projela prudká křeč a pár vteřin jsem si myslel, že budu zvracet. Ale pocit zase ustal.
Myslím, že mi do očí vyhrkly slzy. Vzal jsem láhev s whisky...
"Sám?" ozvalo se nezřetelně.
Zastavil jsem se uprostřed pohybu. Zase jsem mohl pozorovat, jak se moje ruka, nyní ještě zatížená lahví, silně klepe.
"Sám?" šepot přicházel z pravé strany, teď jsem to jasně rozeznal.
Nedokázal jsem se ovládnout, opět jsem prudce oddechoval. Ale nešlo mi otočit hlavu a pohledět tím směrem. Neměl jsem k tomu dost odvahy, dost sil. Jediné, co jsem dokázal, bylo upřeně zírat před sebe a postavit láhev na lavičku.
Nejdříve jsem ji zahlédl periferním pohledem. Přicházela rozvážně po cestě. Díval jsem se na její boty. Byly tmavě černé, stejně jako silonové punčochy obepínající její lýtka. Nad koleny začínala sukně stejné barvy, výše jsem zatím nepohlédl.
Zastavila přímo přede mnou. Špičky bot mířily na mě, neschopného pohybu.
"Jak je?" optala se tiše, ale z jejího hlasu šel rozeznat náboj jakési veselosti, možná ironie.
Zvedl jsem rychle oči. Černá elegantní halenka s krátkými rukávy. Zatímco její postava byla krásná, o obličeji se to na první pohled říci nedalo. Ne, že by jí to neslušelo, to v žádném případě. S odstupem času mohu říci, že je svým osobitým způsobem velmi půvabná, ale v první chvíli mi přišla prostě zvláštní. Hlavní byly oči. Hluboké tmavé oči, od kterých se nedalo odtrhnout. Celý obličej byl spíše protáhlý, malý nosík a úzká ústa s téměř vždy pozvednutými koutky, vyjadřujícími nepochopitelné pobavení nad celou situací.
"Jak je?" zopakoval jsem po ní chraptivě, musel jsem si odkašlat.
Jako by ji to ještě více pobavilo: "Nikde nikdo, viď?"
Nechápu, že jsem nevybuchnul vzteky. Dělala si ze mě zcela nepokrytě legraci. Ale moje emoce byly po vypjatém dni asi už příliš otupěné.
"Co se děje?" zeptal jsem se jenom a opatrně se postavil. Obával jsem se, jestli se mi nezamotá hlava, ale povedlo se mi to bez problémů.
"Jsou pryč," pokrčila rameny, jako by mluvila o počasí. Stále mi přitom hleděla pevně do očí, hlavu musela o něco nadzdvihnout, protože jsem byl vyšší.
"Potkala jsi ještě někoho?" zkusil jsem opatrně.
Rozesmálo ji to. Pravda, vůbec nic legračního jsem na tom neshledával, ale její smích byl natolik přirozený a příjemný, že jsem se opět nerozčílil. Nechápal jsem, ale výrazem jsem to nedal znát.
"Ne," vyhrkla ještě napůl rozesmátá, "já jsem opravdu nikoho nepotkala."
"Někdo ještě musel zůstat," namítl jsem.
"Nemusel," zavrtěla hlavou, oči šibalsky rozzářené.
"Kdo vůbec jsi?"
"Rhiannon," usmála se.
"Rhiannon?" zopakoval jsem. To nebylo zrovna nejběžnější jméno.
"Neměl bys plýtvat silou nad zbytečnostmi," udělala dva kroky až přímo ke mně. Zvedla ruku a letmo mě pohladila po tváři. Trochu jsem se zamračil.
"Raději si odpočiň," začala opět šeptat. "Měsíc už vyšel," podívala se nad moji hlavu.
Okamžik jsem ji pozoroval a pak jsem se otočil směrem, který naznačovala. Opravdu, Měsíc v úplňku plul vysoko na obloze.
Obrátil jsem se zpátky s další otázkou na rtech. Rhiannon ale zmizela. Z několika směrů najednou jsem zaslechl tlumený smích.

& & &

Mohlo být něco okolo půlnoci. Krčil jsem se na lavičce v parku a snažil se usnout. Celodenní únava na mě plně doléhala. Cítil jsem, že odpočinek potřebuji, ale přesto se mi nedařilo spát déle než pár minut v jednom kuse. Samozřejmě to nebylo způsobeno jenom nepohodlnou polohou a okolním chladem, ale hlavně zmatenými myšlenkami putujícími mojí hlavou.
Promítal jsem si celý uplynulý den. Připadalo mi to tak trochu jako zlý sen. Všichni lidé zmizeli, elektřina přestala fungovat a sleduje mě napůl nadpřirozená dívka v černém. Bolela mě hlava, možná jsem měl teplotu.
Od chvíle, co jsem ji spatřil uvnitř oné cestovní kanceláře, byl jsem jako omámený. Na nic jsem se pořádně nedokázal soustředit. Měl bych se zase uklidnit. Kdo ví, co je to za blázna, docela na to vypadá. Na zítřek bych měl vymyslet něco rozumného.
Mělo to ale jeden drobný háček. Co rozumného? Nenapadalo mě vlastně nic jiného, než chodit po městě a někoho shánět. Ať už se bude jednat o člověka, který zde zůstal stejně jako já, nebo o někoho, kdo mi bude schopen podat více informací.
"Spí se ti dobře?" zašeptala mi zblízka do ucha a já jsem vyskočil na nohy tak rychle, že jsem jí málem vyrazil zuby.
Noční vánek si pohrával s jejími dlouhými vlasy. Opět nasadila svůj odzbrojující úsměv: "Proč si nejdeš raději lehnout někam do postele? Je jich tu dost volných."
Jenže teď už jsem toho měl opravdu dost. Popadnul jsem dívku za paže a donutil posadit se na lavičku. Udělal jsem to rychle a silou, ale nikoliv hrubě. Nebránila se.
Potom jsem jí rukama chytil ramena, aby se nemohla příliš hýbat a sklonil jsem se těsně nad její obličej: "Tak povídej," vyštěkl jsem nepříjemně, "co jsi zač? A co se tady ksakru stalo?!"
Nevypadala příliš vyděšeně. Dívala se na mě s úsměvem, nyní s drobným nádechem pohrdání.
"Mluv!" vykřikl jsem. "Mluv, nebo..."
Nedokončil jsem. Nic neřekla, ale tázavě se mi zahleděla ještě hlouběji do očí. Podíval jsem se jinam, nedokázal jsem její pohled snášet.
"Odpověz," pokračoval jsem tišeji, ale s důrazem na každou slabiku, "co se to děje?"
Usmála se: "Jmenuji se Rhiannon."
Povzdechl jsem si. Buď si se mnou hraje, nebo se opravdu zbláznila.
Stiskl jsem dívčina ramena o něco silněji.
"Rhiannon, prosím tě," díval jsem se jí přísně do očí, dělila nás minimální vzdálenost, "řekni mi to. Kam všichni odešli?"
Cítil jsem na obličeji její horký dech. Bez zaváhání opětovala můj pohled, ale k odpovědi se neměla. Zůstal jsem však nad ní skloněný a ramena jsem stále pevně svíral. Nechtěl jsem jí ublížit, ale příjemné to rozhodně být nemohlo.
Dech se jí zrychloval, potom konečně zavřela oči. To byl snad první moment během všech našich setkáních, kdy se na mě přestala zpříma dívat.
"Jsou... pryč..." zašeptala přerývaně.
Krátce na mě pohlédla, aby si mohla povšimnout mého zděšení. Potom oči zase zavřela a přiblížila svoji tvář k mé.
Políbila mě.

& & &

Po stezce v parku přicházela mladá dvojice. Drželi se za ruce a každou chvíli se na sebe se zalíbením podívali. Mladík se k dívce naklonil a něco jí zašeptal do ucha. Zasmála se a volnou rukou ho plácla. Také ho to pobavilo. Opět si vyměnili další z oněch zamilovaných pohledů.
Kousek od nich stál pes. Špinavá srst, zkrvavená noha, smutné oči. Musel se toulat už několik dní. Když zamířil na druhou stranu parku, bylo z jeho nejisté chůze poznat, že je velmi zesláblý. Někdy, když došlápl na zraněnou nohu, zakňučel.
Celou dobu ho pozoroval starý muž. Seděl skrčený na lavičce, celý zabalený v kabátě, že mu vykukoval pouze ostrý nos. Oči se ztrácely v temnotě, nejbližší lampa nefungovala a světlo z ulice sem nedosahovalo. Muž zhluboka oddechoval. Jak ho pes míjel, otočil za ním hlavu. Sledoval ho, dokud mu nezmizel z očí, když se stezka stočila za blízké keře. Několikrát zakašlal, ruce zůstaly v kapsách.
Z ulice sem dolehl zvuk projíždějícícho auta. Noční silnice byly prázdné, takže vozidlo bez překážek mířilo ke svému cíli.
Na druhé straně parku se kdosi zasmál. Byl to spíše opilecký smích. Více na takovou vzdálenost nešlo rozeznat. Ozvalo se několik rychlých kroků, volání složené z několika nesrozumitelných slov. A zase ten smích.
Nad hlavou mi proletěl pták. Jak jsem za ním pozvedl zrak, uviděl jsem na noční obloze blikající světlo. Letadlo.
Poté jsem otevřel oči. Stáli jsme vedle lavičky. Držela mě okolo krku a já měl ruce položené na jejích bocích. Ještě jsem její chuť cítil v ústech, ještě mi horce dýchala na rty.
Až příliš prudce jsem se od ní odtrhl.
"Co?" vyhrkl jsem jenom a zmateně se rozhlížel po okolí. Park byl opět tichý, nikde ani noha. Obrátil jsem zrak vzhůru, na obloze se mihotaly hvězdy, nic víc.
Usmála se.
A můj vztek či moje zděšení bylo zase utlumeno. Měla tak krásný úsměv, vyzařovalo z ní něco neskutečného, nádherného. Ani trochu jsem svým pocitům nerozuměl.
"Líbilo?" zeptala se.
"Rhiannon," vydechl jsem. Hlava se mi zamotala a musel jsem se posadit na lavičku. Tam, kde ještě před chvílí seděla ona.
Přisedla si ke mně a rukou mě hladila ve vlasech.
"Proč mi to děláš, Rhiannon? Proč mi nechceš říct, co se stalo?"
"Líbilo?" zopakovala.
"Líbilo," zašeptal jsem.

& & &

Často ode mě odcházela. Či spíše mizela. Ale i tak jsme trávili většinu času spolu. Zažíval jsem podivné pocity. Jak se objevila v mé blízkosti, zalévaly mě vlny blaha. Cítil jsem se krásně. Připadalo mi, že ji znám odjakživa a že s nikým se nemůžu cítit tak dobře. Většinou jsme toho příliš nenamluvili, stačilo nám jenom sedět vedle sebe a vnímat přítomnost toho druhého.
Ale jak odešla, vše příjemné se postupně začalo vytrácet. Zase na mě začala dopadat samota. Myslel jsem na své příbuzné a známé, které jsem již celé dny neviděl. Byl jsem bezbranný. Vnitřnosti mi svíral pocit osamění. Při sebemenším hluku jsem se ihned otáčel, jestli ho nezpůsobil nějaký člověk. Ale vždy marně. Od Rhiannon jsem pochopil, že nemá cenu hledat někoho dalšího. Řekla mi, že jsme tu sami. Jenom někdy, když jsme si byli spolu nejblíže, nechala mě nahlédnout do světa lidí. Ale byl zamlžený, neskutečný, bylo to pouhé divadlo, které začalo spíše prohlubovat můj pocit osamění.
Rhiannon. Věděla více než já. Musela s tím mít něco společného. Ta potvora, tentokrát to z ní dostanu! Ale jak se zase objevila, na všechnu zášť jsem zapomněl. Hned jsem ji uchopil za ruce a objali jsme se na přivítanou. Bylo to vždycky stejné. Stejné a krásné.

& & &

Jednou jsme zase byli spolu. Seděli jsme v parku na trávě a popíjeli džus, který jsem vzal z prodejny. Peníze jsem tam již přestal nechávat. Bral jsem si, co jsem potřeboval. Pečivo bylo již dávno tvrdé, ale zatím se dalo bez problémů přežívat na jiných trvanlivějších potravinách. Časem to ale bude třeba vyřešit. Časem...
"Rhiannon," pohladil jsem ji po paži. "Jak dlouho to potrvá?"
Vytřeštila na mě oči: "Jak dlouho? Tebe to se mnou nebaví?"
"Baví, ovšem, že ano," odpověděl jsem, "ale přece nemůžeme takhle sami strávit celý život. Chtěl bych zase vidět svoji rodinu."
"Raději než mě?"
"Raději než tebe?" podivil jsem se té otázce. Ale ještě více mě překvapila vlastní odpověď: "Ne, to ne."
"Tak vidíš," políbila mě na čelo, "máme se přece krásně."
Usmál jsem se, ale v hloubi duše jsem si uvědomoval, že až zase odejde, budu nad tím muset přemýšlet. Teď ale nebyla vhodná chvíle. Lehli jsme si vedle sebe.
"Počkej," sykla najednou.
"Něco se..." prudce mi přiložila ruku na ústa a zastavila mě tak uprostřed věty.
Rhiannon se posadila a napjatě poslouchala.
Neodvážil jsem se znovu promluvit, také jsem zbystřil sluch. Avšak kromě obvyklých zvuků, způsobených větrem, jsem nic nezaregistroval.
"Jsou tady," řekla tiše. V očích se jí objevil zcela nový výraz. Tolik se k ní nehodil. Strach.
"Kdo?"
"Pssst!"
"Ti, kdo za to můžou?" zešeptal jsem jí do ucha.
"Hlupáčku," políbila mě, "já za to můžu. Poběž!"
Po těch slovech mě chytila za ruku a táhla k nejbližší budově. Byl to kostel, jehož dvě věže se nad parkem tyčily. Ve velkých dveřích jsme se zastavili.
"Schovej se tady," vyhrkla, "já je zkusím odlákat."
"Rhiannon, počkej!" ale nevnímala mě, utíkala kolem kostela.
Cosi se mihlo vzadu v parku, odkud jsme přišli. Chtěl jsem ji varovat, ale už byla pryč. Nemyslím, že stihla zaběhnout za roh. Spíše zase zmizela svým známým způsobem.
Couvnul jsem do šera kostela, očima jsem ale stále sledoval park. Zdálo se mi, že obloha potemněla a zvedl se mírný vítr. Ale možná to byla jenom má představivost.
A zase. V parku, o něco blíže než minule, se něco přehnalo mezi stromy. Bylo to dílo krátkého okamžiku a navíc jsem se do toho místa zrovna přímo nedíval. Nepoznal jsem tedy, zda to byl člověk, zvíře či něco jiného.
Dech se mi zrychlil, skrýval jsem se za těžkými dveřmi a najednou jsem začal toužit po Rhiannině přítomnosti. Kdyby tu teď se mnou stála, cítil bych se mnohem lépe, mnohem bezpečněji. Nebál jsem se o ni, věřil jsem, že ona se o sebe dokáže postarat. Bál jsem se ale o sebe. Možná to bylo sobecké, ale přesně to jsem v ty okamžiky pociťoval.
Krev mi ztuhla v žilách, když jsem na ramenou pocítil dotyk cizí ruky.
"Kde je?" vyštěkl. Když jsem se otočil, spatřil jsem zamračeného muže ve středních letech.
Nezmohl jsem se na odpověď.
"Neboj se," zopakoval mírněji, "kde je Rhiannon?"
"Kdo?" vypravil jsem ze sebe, jen stěží mě mohl slyšet.
Ušklíbl se: "Vyřiď jí, že porušila pravidla. Vyřiď jí, že si pro ni přijdeme. Nemůže si dělat, co se jí zachce. Tohle je zvrhlost!"
Zvenčí se ozvalo zašustění. Pohlédl tím směrem. Také jsem tam automaticky otočil hlavu, ale hned jsem si uvědomil, co se stane. Před kostelem totiž nikdo nebyl, a když jsem se obrátil zpět, poznal jsem, že jsem již uvnitř sám.

& & &

Všechno ostatní se odehrálo tak rychle. Veškeré dění přede mnou probíhalo jako na filmovém plátně. Ačkoliv jsem byl pevnou součástí, nedokázal jsem nic ovlivnit. Jenom jsem se nechal unášet proudem děsivých událostí.
Zdálo se, že Rhiannon mé vyprávění přijala zcela klidně. Když jsem skončil, dokonce se na mě zase usmála svým typickým odzbrojujícím způsobem. Naznačila, že si z příhody nemám nic dělat. Vzala mě za ruku a zamířili jsme do jednoho z domů.
Vždycky mi s ní bylo krásně, ať už mi šeptala do ucha pár krásných slůvek, hladila mě po vlasech, nebo se jenom roztomile usmívala. Ale tentokrát byly všechny pocity snad tisíckrát silnější. A nic to nemělo společného se skutečností, že jsme noc poprve strávili spolu, beze všech zábran, v jedné posteli.
Bylo už k ránu. Kroužila mi prstem po spánku. Vždy, když jsem otevřel oči, abych jí pohlédl do obličeje, jemně na mě začala foukat. Uspávalo mě to.
"Slyšel jsi někdy o strážných andělech?"
Další zafoukání zabránilo mému překvapenému pohledu. Cítil jsem, že se usmívá a musel jsem se k ní přidat.
"Ten tvůj byl příliš slabý. Zamiloval se."
Snažila se mi sdělit něco velmi důležitého. Věděl jsem to, ale přesto jsem usínal.
"Chtěl tě mít jenom pro sebe. Vytvořil vlastní svět a chtěl ho sdílet jenom s tebou."
Cítil jsem, jak se propadám do hlubokého spánku. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si to nejméně přál. Teď vím, že za to mohla ona. Přála si, abych usnul.
"Ale takhle to na světě nechodí. Takhle to nesmí chodit. Slabí musejí být potrestáni, aby neprovedli další hlouposti. Miluji tě, ale oni tomu říkají zvrhlost! Žádný další ochránce si nesmí dovolit to, co já."
Zamračil jsem se, snažil jsem se probrat a posadit... ale ospalá temnota přikryla moji mysl a Rhiannin uslzený hlas už jsem slyšel jenom z dálky.
"Celé ty roky jsem byla u tebe. Chránila jsem tě. Milovala jsem tě a tys miloval mě, aniž bys o tom věděl. Copak jsem provedla něco špatného? Copak je krutého na tom, že dívka chce strávit život se svým chlapcem? Tohle si nezasloužíme..."

& & &

Bylo brzké dopoledne. Byl jsem již pár hodin vzhůru, ale stále jsem s Rhiannon zůstával ležet v posteli. Jednou rukou jsem ji objímal, druhou hladil vlasy, rozprostřené po mé hrudi.
"Rhiannon," hlesl jsem. V uších mi stále zněla její slova. Nejenom ta, která mi řekla, když jsem usínal. Vzpomínal jsem si i na spoustu dalšího, co mi vyprávěla později do mých snů. A jednotlivé věty se mi nyní znovu vybavovaly.
Milovala mě a chtěla být se mnou. Zničila mi život? Připravila mě o všechny známé? Ale dala mi poznat svoji skutečnou podstatu. Každý z nás máme svého ochránce. Ale já měl tu čest ho držet za ruku, hladit, líbat. Neznám krásnější pocit a možná to bude znít krutě, ale vyměnil bych ho za cokoliv jiného. Nelituji, že jsem ztratil všechny své blízké, protože jsem získal pár dní s Rhiannon. Svým druhým já.
Odrhnul jsem jí vlasy z čela a opět ji políbil. Jak byla krásná. Můj anděl.
Ale porušila pravidla a dala mi poznat věci, které měly navždy zůstat skryté. Porušila pravidla a musela být potrestána.
Avšak anděl, můžeme jim tak říkat, nemůže ublížit jinému andělovi. Rodí se a umírá s člověkem. Když jednomu z nich dojdou síly, oba zemřou. Když anděl sám ztratí zájem, člověk umírá.
Když chcete zabít anděla, zabijte člověka. Není to lidská bytost, ze které před vámi vyprchá život. Není to hromada masa a kostí. Je to anděl, který zklamal ve své roli ochránce. Pomalu opouští lidskou bytost, pláče, že ztratil svého nejbližšího. Protože každý anděl miluje bytost, která mu byla svěřena. Zabijte člověka a zabijete anděla. Proto smrt tolik bolí.
A proto měli zabít mě. Aby zabili Rhiannon.
A proto s nimi Rhiannon uzavřela tu strašlivou smlouvu. Nechají mě žít, to si přála ze všeho nejvíce. Může být šťastná, protože mě zachránila. Zachránila svoji lásku.
Ale cena je příliš vysoká. Proč jsi tolik zaplatila, Rhiannon? Copak jsi na mě nemyslela, copak já jsem tě nemiloval?
Hlava mi klesala na její rameno. Začal jsem plakat. Má duše byla mrtvá. Slzy mi stékaly po tváři, jedna po druhé dopadaly na Rhiannino holé tělo. Slaný potůček jí stékal po hrudi. Tam se vlil do řeky. Temně rudé řeky. Andělská krev.

& & &

Stojím uprostřed náměstí. Žádný člověk neprochází pod dlouhým podloubím, žádný pták nekřižuje jasnou oblohu. Rhiannon mě nechala samotného ve světě, který byl i pro nás pro oba příliš velký. Jak ji nenávidím! A jak mi chybí. Tak chutná samota!