Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Béďa

29. 08. 2007
1
1
530
Autor
Ji.K.

A je to tady, Béďa dodýchal… definitivně. Nedá se nic  dělat, jednou to přijít muselo, chtě nechtě se s tím musím smířit. Naštěstí jsem se na tuhle možnost včas a dobře připravil, takže jsem schopen se s nastalou situací vcelku bez problémů vyrovnat. I tak mi nějaká ta slza ukápla. To víte, prožili jsme toho s Béďou tolik a nikdy mě nenechal ve štychu. Někdy jsem míval pocit, že je Béďa nezničitelný. Stačilo dolít benzín a zase tradá, jedeme dál. Tentokrát to ale nebyla jenom prázdná nádrž. Léty prověřený dvoutakt mého bakelitového přítele už toho měl plné zuby… budiž mu země lehká.

 

„Hlavně neber nafťák,“ radil mi kamarád Jarda. „Odejde ti čerpadlo a budeš v prdeli. Teda jako, že se nedoplatíš…“  „Blbost,“ nesouhlasil Venca: „Není nad naftu, když dobře vybereš, je dobrej nafťák k nezaplacení. Malá spotřeba, výkon velkej…“  „Neposlouchej ho, myslíš, že je to jenom tak? Sehnat dobře zajetýho a nevyčochtanýho dýzla? A ta údržba, filtry…a naftu, naftu musíš brát jenom u stojanu. Natankuješ špatnou naftu a jsi kde?...“  Šla mi z toho hlava kolem, byl jsem rád, že mám tak skvělé kamarády, kteří vždycky rádi poradí. Škoda jen, že byli tak zásadoví a nedokázali se na ničem shodnout…

 

„Dobrý den, budete si přát?“ přivítal mě autoprodejce milým až úlisným úsměvem. Byl to přesně ten typ lidí, obdařených schopností prodat i ten nejtvrdší rohlík jako lahodný a křupavý kousek pečiva. Hubený, v tmavých kalhotách, bílé košili s proužkovanou kravatou. Krátké, černé vlasy, ulízané nepřirozeně na stranu. „Dobrý den,“ odpověděl jsem způsobně, „děkuji, zatím se jenom trochu porozhlédnu.“ Chtěl jsem si naleštěné krasavce nejdřív okouknout sám. Autobazar byl nacpaný k prasknutí, na rozlehlém pozemku se nacházelo takové množství ojetin, kterými by se při troše fantazie dala zmotorizovat minimálně půlka města. Ford Mondeo, ročník 05, klima… hm, příliš drahý. Škoda Fabia, ročník 04… taky ne, příliš malá… Chodil jsem křížem krážem, vybíral, přebíral, hodnotil… „Tak co, už jste si vybral?“ zkoušel to znovu prodavač. Podíval jsem se na jeho usměvavý obličej, ozdobený černou patkou. „No, abych pravdu řekl, tak trochu tápu,“ odpověděl jsem po chvíli. Prodejci hned zasvítila očička. „Sháním něco do dvě stě tisíc, v solidním stavu… ani velké, ani malé… tak akorát.“  „To nebude problém, u nás si vybere každý. Říkáte do dvě stě tisíc? Pojďte za mnou.“  Zastavil se u řady stojících oktávek a okamžitě spustil nacvičený, opěvující monolog: „Máme tady jednu vynikající, ale opravdu vynikající oktávečku, řekl bych, pro vás jako stvořenou…“ Musel jsem uznat, že se mi docela strefil do vkusu. Oktávka se mi zalíbila na první pohled, už jenom ta barva… červená…  „Spolehlivá, robusní, s přímo skvělými jízdními vlastnostmi…“  Jeho brilantní slovní koncert trval dobrou půlhodinu, pak jsme se konečně dostali k prohlídce vozu a zkušební jízdě. Byl jsem spokojen, zbývalo jen vyplnit příslušné formuláře, podepsat smlouvy a složit požadovaný obnos…

 

Krásný letní den, slunce příjemně hřálo, na nebi ani mráčku… Projížděl jsem pyšně svým rodným městem a rozhlížel se průzračnými okny svého nového vozu do všech stran. Měl jsem pocit, že jsem minimálně pánem zeměkoule, když už ne celého vesmíru. No jo, po letech strávených za volantem bakelitového nezmara, byl přechod do novější a daleko modernější oktávky opravdu skokem obrovským. Že má červená krasavice, jak jsem ji sám hrdě pojmenoval, už nějaký ten kilometr i rok za sebou, to pro mě nebylo vůbec důležité… Zabloudil jsem pohledem na chodník. Zaujaly mě tam dvě dívenky, a jak už to tak v létě bývá, měly na sobě jen to nejnutnější. Může být krásnější roční období, než je léto?... Možná ano, je to věc názoru. Byly moc hezké, obě dvě, mohly to být i sestry… Vytáhl jsem ze šuplíku ten nejkrásnější úsměv, který by sličné chodkyně mohl okouzlit, a přátelsky jim zamával. Měl jsem štěstí, čirou náhodou se jedna z nich podívala mým směrem. Ukázala krásné bílé zoubky a zamávala mi zpátky. Rychle dloubla do své neméně pohledné kamarádky. Stačil jsem ještě koutkem oka zahlédnout, že zamávala i ta druhá… Byl jsem na vrcholu blaha, tohle bych si s Béďou, při vší úctě, dovolit nemohl…

 

V každém větším městě, a platí to i pro to naše, jsou dopravní křižovatky vybaveny semafory. I malé dítě ví, že rozsvítí-li se červené světlo, musí ten, který se ke křižovatce blíží, před takovým světlem zastavit… Stařičká Tatra sto třicet osm, plně naložená pískem, nejela příliš rychle… naštěstí pro mě. Na rozdíl ode mě ale vjela do křižovatky na zelenou. Moje smůla byla, že na tu zelenou projížděla křižovatkou zrovna v okamžiku, kdy já ještě plný báječných pocitů červené světýlko přehlédl… Vyvázl jsem vcelku bez úhony, pár modřin, pohmožděný hrudní koš, boule na hlavě. Moje zlatá oktávečka dopadla podstatně hůř. Případnou opravu odhadovali v servisu na rovných sto padesát tisíc… nádhera. A to na tatrovce nebylo ani škrábnutí…

 

Otevřel jsem garážová vrata, sluneční paprsky dopadly na bílou, bakelitovou kapotu  nepojízdného Bedřicha.  „To bude dobrý,“ povídá Venca s rukama v kapsách a s cigaretou v ústech, „vím vo jednom bakelitu na prodej, přehodíš motor, a můžeš zase fičet… a nebude to drahý…“ Zamáčkl jsem slzu a něžně Béďu pohladil. Tolik jsme toho spolu prožili… a jak to tak vypadá, ještě prožijeme.


1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru