Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poslední tábor

06. 09. 2007
3
4
2233
Autor
Pecy

Byli jste někdy na táboře? Jestli ano, tak víte kolik zábavy tam lze zažít, ale i lásky...

Poslední tábor

Byl konec července, slunce pařilo. Na autobusovém nádraží v jednom malém městě stálo u zastávky, víc lidí na to aby bylo jasné, že jen nejedou do nějaké okolní vesnice, tolik lidi nejezdilo nikdy. Byli to děti, které doprovázeli rodiče. Děti ověšené báglama čekali na autobus, který je měl dovést na letní tábor.

Konečně přijíždí! S autobusu vystupuje pár dětí, které řidič dovezl už při cestě. Na tábor vždy jezdili děti za dvou měst. Stáří známi se zase po roce uviděli, ale já zůstal stát sám stranou. Jel sem s nimi poprvé. Asi i naposled. Hranice věku trestní zodpovědnosti už za sebou a nad patnáct prý neberou. Nevadí.

Prví čeho sem si výrazněji všiml, z autobusu vystoupila docela pěkná holka. Hned mi padla do oka. Jak nás uviděla hned přišla k nám a zdravila se s mým kámošem. Buki. Jede tam už asi po páte, tak se zná se všemi, zato já znám skoro jen ho. Aspoň poznám nové lidi, říkal sem si.

Nastupujem do autobusu, sedám si vedle Bukiho, jak jinak. Cesta proběhla hladce a rychle. Dojeli jsme k místu, kde se mělo vysedat. Hmm, ještě dva kilometry pěšky s krosnou!?! Po cestě mě zasvěcoval, o táboře, co se tam hraje, kdo je kdo a jiné důležité věci. Já myslel na tu holku, Aneta se jmenuje…Pěkné jméno. Všechno na ní bylo pěkné!

Zabrali jsme si pro sebe stan a já hned koukal, kde má stan ona. Pro jistotu, ať vím.

 Proběhlo seznámení s táborem a vedoucíma, skoro všichni se skoro navzájem znali. Mě spíš zajímalo, kdy se blíž seznámím s Anetou. Bylo to hned první den večer. Venku pršelo, celty stanu se nadouvali, ale naštěstí neprotékali. Byli jsme u Anety ve stanu. Byla ještě s jednou holkou, se kterou se znám, bydlí ve stejném městě jako já. No začalo to tak nenápadně, Buki si lehl ke Gordaně a já se tedy osmělil a ulehl vedle ní. Začalo to dobře.

Po chvíli nenápadné konverzace mi začalo být zima na záda. „A do prdele! Teče vám tu mezi deskama!“ řekl sem jim zcela zbytečně, podle mých promočených zad jim to asi došlo. „Ježiš máš to triko celé mokré.“ Povídá mi Aneta, ale už sem si toho byl vědom. Ochotně ze svého batohu vytáhla triko a půjčila mi jej. Na boční desky ve stanu jsme dali molitan, aby neteklo. Otevřeli se dvířka od stanu(stan byl s dřevěnou podstavou) a dovnitř vešel Ponča. „Slušně tam prší co?“ „Jo, víme. Pojď si sednout.“ Řekla mu Gordana. Ve vnitř docela idylka. Já byl zaměstnán rozhovorem s Anetou a tak sem ani nevnímal moc okolní svět.

Až jak se rozletěli dveře podruhé, to už byli vedoucí, kteří nám přišli říct, abychom šli každý do svého stanu. Pomalu jsme se zvedli a odebrali na cestu. „Co líbí se ti Aneta? Budeš do ní kutit?“ zeptal se mě Ponča. „No já nevím.“ Odpověděl sem mu neutrálním tónem, ale sám sem věděl, že se mi líbí a dost. „Jestli ne, tak mi nelez do zelí, protože já se s ní už dlouho znám a líbí se mi.“ Odpověděl jsem jen zamručením.

Došli jsme do stanu. „Tak co? Vzal si to k srdci?“ zeptal se Buki jak jsme osaměli. „Já ho dlabu, mě se taky líbí. Nenechám se jim odradit.“ Řekl sem mu. „Mám pustit „epmétrojku“?“ zeptal se mě po chvíli, to už jsme leželi ve spacáku. „Mě to je jedno.“ A myslel jsem úplně na jiné věci.

První týden probíhal vcelku kriticky, Ponča do mě od rána do večera hustil jak to nemá s Anetou dobře rozjeté, že to vidí tak na devadesát procent. Paráda! Zlomový zvrat přišel až na konci prvního týdne. Týden utekl a Ponča pořád jen básnil.

Bylo to myslím přesně v polovině tábora. Na tu noc nezapomenu. Spali jsme s Bukim, Pončou a Tulošem( spolubydlící od Ponči) na věži. Byla stavěná jako rozhledna. Ten večer se nám trochu přetáhla hlídka od dvou až do čtyř do rána. Po nás měli přijít na řadu Gordana a Aneta. Tím pádem jsme měli i příjemnou povinnost je probudit na hlídku.

Hlídali jsme s nimi ještě u ohně a až kolem půl šesté jsme lezli na věž spát. Aneta šla s námi. Ležela vedle mě, byla tak blízko. Všiml si toho zřejmě i Ponča, který z nějakého nevyzpytatelného důvodu měl nervy. Šel budit další hlídku a dost drasticky. Chudák. Potřeboval si jen vybýt nervy. Jak jsem na té věži leželi bez Ponči, začal jsem se vyptávat: „Ty chceš mít něco s Pončou, že tak o tobě básní a to všechno..?“ Ona se na mě podívala tázavým pohledem a odpověděla mi: „Co ti to nakecal? Vždyť já s ním nechci chodit. On je mladší a ani se mi nelíbí, když mi dal jednou pusu na čelo tak co, si myslí že s ním chodím? To ne!“ „Ponča bude mít radost. Až se to dozví.“ Poznamenal s pobavením v hlase Tuloš a hned pokračoval další otázkou: „A co Kali? S ním jo?“ „Ne! To už vůbec ne!“ Dostala se mu odpověď. „A s Pecym bys chodila?“ Doplnil ho Buki.

Aneta se na mě podívala: „No, nevím. Možná jo, ale nevím jestli na táboře.“

V tu chvíli ve mně něco poskočilo. Řekla nevím, co si mám pod tím myslet, že mám šanci?

Zajel sem rukou pod spacák, který byl rozložený a opatrně sem jí uchopil za ruku. Neucukla.

Není to špatné, říkal sem si v duchu. Po půl hodině odešla spát. Buki, Ponča a Tulo šli taky, ale mě se nechtělo. Měl sem v hrudi nafouklou bublinu a kdyby sem zhluboka nevydechoval tak se vznesu. Neusnul jsem. Ostatně bylo skoro půl sedmé, tak sem šel napumpovat vodu, pomoct v kuchyni.

Přes den sem neměl moc šancí s ní mluvit sám, ani sem to neřešil. Jen sem si sám promluvil s Pončou. Nevypadal nadšeně. Nechal sem ho samotného stát u kadibudek zahloubaného do vlastních myšlenek a šel jsem na večeři. Sedl sem si ke stolu, vedle Anety.

Podívala se na mě a já si všiml jejích slz, které se jí třpytili zavěšené na řasách. I přes ty slzy jí to moc slušelo. Jen mi řekla: „Tys to Pončovi řekl?“ V duchu sem se zastyděl a zkoušel sem se nějak vymluvit: „No víš, já…Jo řekl! Říkal sem si, že to bude lepší, když to uslyší ode mne, než aby si myslel jak to má s tebou dobře rozjeté…“ „Díky…“ zatvářil jsem se asi dost nechápavě, proto pokračovala: „Já nevěděla, jak mu to říct. Je dobře, že jsi mu to řekl.“

„Hmm…“

Ten večer ležela u nás ve stanu. Se mnou. Pod mým spacákem. Byl tam i Buki s Gordanou, na jeho posteli. Byla tma, bylo ticho. Leželi jsme v pevném obětí. Ani sem jí neviděl do tváře, spíš sem jí cítil. Pomalu jsem přisunul svůj obličej k jejímu a potom již nebylo cesty zpět. Byl jsem ztracen, utopil jsem se v ní. Chtěl jsem, aby to nikdy nepřestalo. Vnímal jsem jí všemi smysly, cítil jsem její překrásnou vůni. Potom odešla do svého stanu. Já věděl, že tu noc neusnu.

Druhý den se na mě dívala tak divně, nevěděl jsem na co myslí. Snad jestli to nebyla chyba, která se nesmí opakovat. To doufám ne! Držela mě tím celý den v šachu, v nejistotě. A nepromluvila se mnou ani slovo. K večeru jsem to už nevydržel. Všichni seděli u ohně, zpívali se táborové odrhovačky. „Nechceš se jen tak projít?“ začal jsem nenápadně. „Hm, můžem.“ Skončili jsme u ní ve stanu. „Já nevím proč si Ponča myslel, že s ním budu chodit.“ Říkala mi uprostřed dialogu. „Prostě když mě chytne za ruku nebo kolem pasu, tak prostě dobré. Kámoši, ale jinak…“ drželi jsme se za ruce: „A u mě?“ Zeptal jsem se rovnou. Zamyšleně se na mě podívala. „U tebe je to něco jiného!“ Řekla mi „Tak to potom jo!“ Rozzářil jsem se. Trochu se to protáhlo.

Návštěvy u ní ve stanu začali být na denním pořádku. Všechno to bylo moc krásné, ale rychle to uteklo. Byla poslední noc, ze starších děcek nikdo nespal. Byli u ohně. My ale byli u nás ve stanu. „Nepůjdem  k ohni?“ Zeptala se nenápadně. Podíval jsem se na ní. Bylo to jako špatně myšlený vtip. Neprošlo jí to. Tu noc sem jí chtěl mít jen pro sebe. Věděl jsem, že jí ten den nejspíš vidím naposled.


4 názory

Drayer Baba
07. 12. 2008
Dát tip
Několik let již dělám vedoucího a i jako dítě jsem jezdil na tábor. Takovéto story jsem zažil skoro každý rok :)) Moc se líbí. Řadím dílo do klubu. T*

nejdřív jsem si říkala, že je to až moc obyčejné a sentimentální, ale z osobních důvodů mě poslední věta rozsekala a dávám tip *

T_O_M_
06. 09. 2007
Dát tip
tohle dílko máš za tip!

Abi
06. 09. 2007
Dát tip
Tenkrát poprvé?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru