dlaní na obzor ráno jsi v poslední chvíli zaklínila
a sluncem semknutým sobě za víčka
schránila mě poslednímu dni

nám se srstí tma
naše
přece nezalyká

zády k sobě vypínáme hrdla
každý už k jinému nebi
barvy mraků jen tušíš
ve sdírání zbrocených chodidel
o spáry bílých kachlí
pakliže šílenství je
jen pózou
budících se bohů

ale chceš-li vidět, co bylo než společná samota
stala se stvořením
šíjí klenutý ti přes temeno sesunu se
poslušně
bez výčitek
/můžu jen litovat, že jsem tě nenaučil zavírat oči/

vědomí, svět... všechno co jsem kdy pojmenoval
co mi patřilo
někdy se sužuje přímo přede mě
a já krvácím v levém oku

dál nevzpírám se rukama do tvých, tak se rozhlédni
konečně tedy cítím vůně broskví
dovyčpělých

/pro tvůj hřích se rouhám
 a jen v tebe věřím/

od nártů ke kolenům tisknu se k popelu
co jediný zbyl, když nemohla jsi žít a nevidět zemi
nevědět, že tam pod tvýma noha stále roste tráva
která není kočkám nebezpečná