Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 466 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

JACINA, JACINA, JACINA
datum / id11.10.2007 / 260703Vytisknout |
autor28g
kategorieMIMODalší dílo autora
zobrazeno713x
počet tipů0
v oblíbených0x
JACINA, JACINA, JACINA

 

JACINA, JACINA, JACINA

.

Dneska je 8. října. Pondělí.

.

Že žádný děj z mého minula se mi s tímhle datem vědomě nespojuje, tedy na vskutku bílém listu tentokrát snad začínám.

K vysvětlení zásadního důvodu pouze ještě vzpomenu trojici nedávných příhod pro mou paměť i mysl nutkavých natolik, že to ony (spolu s nutnou potřebou přírůstků v mé databázi, samozřejmě) mě vyburcovaly k následujícímu psaní; snad se hned na úvod nekasám nadarmo.

Prvním motivem byl noční sen zhruba týden starý, odehrávající se v onom tónu modřistého elektronického světla, každý si jej snad svede představit. V téhleté barevnosti jsem náhle ležel na nemocniční posteli, okolo mě obklopovaly obrazovky a displeje monitorovacích přístrojů. Připadal jsem si ovšem plně při smyslech i síle, v tak sebevědomé kondici, že kdyby se mě v chvíli zeptal jakýkoli lékař: "Jak se cítíte?", odpověděl bych popravdě: "Dobře. Žádné potíže."

Jenomže zrovna v tomhletom mém stavu sebevědomé euforie a mé naprosté tělesné spokojenosti se nade mnou objevil kdosi malé postavy, stručně se mě mne tázající: "Víš, že máš problémy se srdcem? Léčíš se?"

A nebo ta jeho druhá otázka spíše zněla: "Řek ti to už někdo?" – navíc pronesena v takovém tom kolegiálním stylu dlouholeté známosti, která odzbrojuje a klidní i případně mobilizující se sebezáchovný odpor i obavu.

Odpověděl jsem, že ne, a připadal jsem si být hned v polospánku, poněvadž jako kdybych teď rozvažoval o řečeném a sledoval dějící se událost již naprosto při smyslech. Ostatně, pokud jsem se i lekl, nebylo by divu, zrovna letos mi bylo šedesát, hypochondricky navštěvuji kdejakého doktora. Ale o potížích se srdcem mi jediný prozatím nesdělil nic.

Načež ten někdo malé postavy mi následně řekl cosi samozřejmého ve stylu, že mi to hned spraví, a opravdu položil obě jeho dlaně malíkovými hranami na mou hruď v oblasti mého srdce, a pak je vzájemně najedenkrát posunul a stlačil z obou stran k sobě. Plochu dlaně k ploše dlaně, jako kdyby formíroval dejme tomu řezník k obluzení vkusu zákazníka čerstvou jateční játru na pultě.

Ovšem pozor, a to mi už pár dnů připadá na celé příhodě zajímavé, jako bych přímo uvnitř svého těla ucítil, a nebo tak nějak tělesně uviděl, jak se mi z ochablé hromádky srdečního svalu vrátil nazpátek tvar pevný, tuhý; až mě to uvnitř zřetelně štíplo. A nebo jemně najedenkrát ostře zabolelo, když současně jsem zažil naprostou jistotu, že odteď budu pár roků naprosto zdráv.

A když jsem se dobrodince mezitím otázal, proč to dělá, odvětil, že jsem mu taky pomohl jednou kdysi na vysoké, takže já, neusnuvší již další dvě hodiny až do rána, jsem si opravdu vybavil, že kdosi takový malé postavy se kolem mne párkrát mihnul, ano, tenkrát mezi prvákem a druhákem v přešťastných mých časech jarovské koleje.

Třebas mezitím umřel, a teď se za mnou se splátkou za opravdu cosi tenkrát mnou zaviněné dostavil…

.

Druhá historka je rovněž stará zhruba týden, z čehož plyne, že tamté prvé, medicínské, musí být nejmíň deset dnů, budiž, na přesném jejím datu nezáleží, když souvisí s tehdy zrovna čtenou knihou. O sítích, v žánru literatury faktu. Název ani autora si nevybavím, Maďar na B – neboť jsem mezitím poslal knihu kolovat. (Ale pokud se objeví, po mé pozdější výzvě, zájemce, rád jej, ještě radši ji, zpravím.)

Co v ní bylo, co přečetl jsem, tak pro mne zásadního?

Náhlá zmínka o teorii šesti kroků, což je záležitost, kterou sice intuitivně zvládám a víceméně setrvale používám již nejmíň dobré(?) poslední tři roky. Kdy e-maily rozesílanými každý den v hejnech, kromě nedělí a dnů státních svátků, samozřejmě, a pro představu o ohromujícím rozsahu mé uskutečněné korespondence v nejméně průměrných pěti kusech denně sděluji: ani nemocen i při své hypochondrii jsem za tu dobu jedinkrát nebyl … ale abych nezabředl v oklikách: těmi hromadami mailů se snažím po či na adresátech povětšinou mi naprosto neznámých vymámit, vyždímat či vyzvědět cokoli souvisejícího s příběhem těch asi 20 zajatců od Sokolova, z onoho začátku března roku 1943. Ale rozsáhleji se o téhle záležitost hned na úvod rozepisovat nebudu, není zajímavá nebo netýká se autenticky ani jednoho tuzemského percipienta ze sta, radši ať takoví namísto další četby mého škváru nalijí si ten zdejší z odstředěné řepné melasy a umělohmotné tresti zpančovaný rum.

A kliknout na myš odchod, výstup. Bum.

.

Co já jen odhadoval, to zmíněný Maďar zprecizoval vědecky, abych já tu zase zpopularizovával, a tedy opět, jak nějakou řepu tuhou v cukrovaru, rozmělnil. Ale třeba z takového po mně sráče bude srozumitelnější, co mi tamten na B svedl říct.

Pokud se chci na téhle zeměkouli s kýmkoli setkat, potkat, seznámit, a je jedno, zda jsem Eskymák a rozhodl jsem se třeba pro Číňana, jichž jsou málem dvě miliardy, a zevně kus víceméně jako kus, ať jsem tedy černý, hnědý, Papuánec a nebo Žid, pokud má našinec potřebu, a ať je jaký chce, jenom asi nesmí být přikován na doživotí, pak každému na téhleté úžasné zeměkouli stačí, aby měl okolo sebe aspoň nějaký okruh svých společenských známých.

Poněvadž potom, když se svým přáním osloví přesně určitého z těch okolo nejblíže sebe, a ten pak zase z těch svých, a ten další ve stejně přísném individuálním výběru zase dalšího, na šestý již pokus se onen Eskymák dostane (jinými zprostředkován) k onomu naprosto jedinečnému jednomu Číňanovi, jak si přál.

Svět při tomto zření není opravdu nežli zázrak jediné společné vesnice, a předešlý obraz onoho čehosi jinšího a úžasnějšího nežli je triviální komunikace buranů je pro mne natolik úžasný, že mě okamžitou nápovědí ještě čehosi dál snadně možného či snadno uskutečnitelného znepokojil – třebaže původní autor sám podobné jako já zklidňuje vzápětí statistikou, že některá takováto spojení si vyžádají po zájemcích (a z nich zejména nadšencích) konkrétních dílčích relé společenských kontaktů až přes 30.

Co je i v takovém světě bez vztahů, v uchopitelnosti vnějšího smyslu beztvarém jako sulc či želé, i pouhá třicítka hokusů pokusů z proti 6 miliardám možných synapsí? Naděje pouhých pár kliknutí k zdaru proti celému kosmu neúspěchů cest vedoucích naprázdno?

Své nadšení jsem i sám hned brzdil svou tříletou zkušeností, s tuzemci i tuzemkami, kdy podobné mé pokusy dodrat se mezi nimi otázkou kvůli odpovědi (a prostřednictvím lidí) co nejdál, a přitom nejblíže ke zdroji a příčině, končí zde obvykle hned za prvním rohem, takovými jsem na rozdíl od toho Maďara na Bé, obklopen burany. Na bů…

A nebo sítí jen těch snad určených jen pro jateční výsek, poněvadž schopných toliko jen bú?

.

Jacina, Jacina, Jacina.

Někomu se na tohle slovo cosi končí.

Jinému třeba zrovna teď něco začíná.

Třetí nedávná záležitost, jež mě dovedla až k závěrečné prosbě, kterou vyslovím za pár odstavců, měla začátek rovněž ve stejně předdušičkovém čase, před 39 lety, když mi navždycky sedla na duši tenkrát na podzim osmašedesátého.

Jistě, někomu již tyto pouhé čtyři desítky přijdou jako hodně prošlých let, já ovšem vytáhnu z rukávu ještě starší datum, 8. března 1943, kdy jsem ani já osobně ještě nebyl na světě.

Tehdy v osmašedesátém jsem se na celý pozdější svůj život zamiloval, letos, před necelým měsícem tenhle zcela neperspektivní vztah najedenkráte a definitivně ukončil. Pouhým e-mailem se zcela jednoduchým shrnutím, že pokud adresátka mi nehodlá pomoci s Demeterem Jacinou, k čemuž se měla rozhodnout do tří dnů, nechť nato mě považuje za mrtvého, a tak ať se vůči mně do všech ještě příštích dnů chová. Jak k definitivní mrtvole.

Jedno se snad naráz po téhleté mé nedávné výzvě skončilo, a jiné třeba mi tímhle líčením začíná.

Jacina.

Vím zhruba o 10 nositelích nebo nositelkách tohoto příjmení – oslovil jsem je již sám: maily, dopisy. Mobil nepoužívám, a k takzvané pevné telefonní lince nemám přístupu. Nežiji snad přímo jako poustevník; ale také si nepřeji být po nocích kýmkoli buzen, jakož i za dnů naprosto zbytně vytrhován ve chvílích, v nichž mě zrovna a tak již vzácně navštěvují občasně myšlenky.

Ale jiní, co není dopřáno mně, oni vlastní, mají, nebo až ke zneužívání používají, a přitom se občas sami sebe nerozhodně ptávají, například třeba tak: "Co mám dělat, když se zrovna tak strašně nudím, a s někým bych hodila kloudnou řeč?"

Pokud jsou takoví z 159 00 Prahy 5, 407 11 Těchlovic, 295 01 Bakova nad Jizerou, 295 01 Mnichova Hradiště, 149 00 Prahy 4, a nebo snad 407 01 Jílového, všude tam žijí, co vím, Jacinovy a Jacini, stačí se případným zájemcům pouze nazpět mi ozvat, rád je na otočku seznámím s pokyny.

Jeden Jacina, Anton, žije až ve východoslovenské vesničce Brekov, jejíž PSČ ještě ve federálních časech znělo … ach, není, nebylo. Ale možná, že kterýsi ze zrovna čtoucích má známou z chatů zrovna tam.

A pokud se kdo stejně tak nudí v Brně, nicneděláním v městě věnném Hradci Králové, nebo dokonce až v nejzápadnějším Chebu, i tam vím o identitách, k nimž bych jakékoli spojení k jejich příbuzným nebo sousedům potřeboval nalézt a navázat. Když i pro jiné odkudkoli ze zdejšího jinak k přítomnosti buranského česka nabízím úkol naprosto přesnadný: Kde se tu nachází hrob Jiřího Šmolíka, zemřelého již po roce 2000?

.

Inu, první krok do testu spolehlivosti jedné hypotézy jsem udělal…

.

28g @ seznam.cz




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.05.2021 22:32:55dát kritice tipředitel

ten sen je nereálně dlohý, nebudu ti psát, abys šel k dotorovi, ale podle se, mám problémy s plícemi, bys tam měl zajít, tak co, budeš chodit k srdcaři, díky tobě jsem si vzpoměl, že bych měl jít na plicní, už dvakrát mě tam doktorky obědnávali a zatím tam nechcu jít a jo, něco tam je



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor