Žena "Sedmá"

                 Bylo září. Tři odpoledne.Tradiční čas na procházku s „válcem.“ Tmavovlasý zahvízdal a bytem se ozvalo zběsilé „stepování“ drápků do linolea vzniklé tryskem pádícího psa. Dotkl se čumákem vodítka, na znamení, že je ready. Vyrazili na tradiční 40minutový okruh kolem města. Prosvištěli město, park a kolem řeky ven do zahrádkářské oblasti.

                 „Hvízzzz....Prásk!“ Tmavovlasého zasáhlo něco do zad. Otočil se. Nikoho neviděl. Ale uslyšel chichot a těsně se vyhnul druhému zásahu. Teď již spatřil střelivo i agresora. Jablko a „Sedmou“. Vysoko v koruně vzrostlé jabloně dřepěla asi pětatřicetiletá žena v mikině a šustkách, pálila po něm jablka, která utrhla a smála se na celé kolo.

„Ahoj, kam jdeš?“ zeptala se a pohazovala si s jablkem. Tmavovlasý nevěděl zda palbu opětovat či se rozčílit nebo jít dál, ale nakonec jen odpověděl.

„Venčím válce, ale co tu děláš ty?“ otázal se tykáním rovněž, ač by za normáních okolností ženě vykal. Bral to alespoň jako malou ukázku toho, že jí „pohrdá“. Způsob psychické represe. To minimum.

„Sedím a čekám...Pěknej pes, jak se jmenuje?“              

„Válec,“ odpověděl na otázku, kterou pokládá každý, koho potká a osloví jej. Pes je podle jednoho nesmyslnýho výzkumu ze 45% impulsem k oslovení dotyčného a dá se ze 4% považovat za impuls vzniku nového vztahu. „Chcete vztah, začněte psem,“ úplně vidím ty rady profesora, kterej utratil nesmyslnou částku za ještě nesmyslnější výzkum. Chtěl pokračovat v cestě, ale „Sedmá“ opět mrsknula jablkem jeho směrem a vyzvala ho: „Vylez si taky na jeden, je to nádhernej pocit. Vylézt si do koruny a být nad tím vším, nad všemi problémy a cítit , že jsi součástí něčeho tak velkého a živého. Já bych tu byla pořád. Lidi by měli začít lízt na stromy, není to tak dávno, co z nich slezli. Lidi zapomínaj, stromy ne....Vidíš tu puklinu tady, to byla před několika lety ulomená větev. Stromy si pamatují...Stromy ví, kdo jim ubližuje, a budou se bránit.“

Vtom projela kolem ambulance, zastavila, vystoupil malý podsaditý zdravotník společně s kolegou a zamířili k „Sedmé“ a mně.

„Tak pojďte paní, slezte dolů a pojedeme,“ „Sedmá“ viditelně nechtěla a smála se na celé kolo.

„Neobtěžovala Vás?“ ptal se zdravotník Tmavovlasého

„Ne, ani ne, proč? Měla by?“ vyzvídal a dychtil po odpovědi. Dostal ji.

„Tady paní lezla po stromech, z jednoho spadla, zlomila si pět žeber a .... Teď je tady v ústavu ve městě. Od té doby, když má vycházku, vyleze na nějakej strom a nesleze, dokud nám někdo nezavolá, že mu sedí nějaká ženská už dva dny na stromě, a my přijedem. Tady, co začaly ty jabka, už je to po třetí. Tak pojďte, paní, snad nechcete, abych tam já, v padesáti letech pro Vás lezl?“ mluvil klidným hlasem, ale stromolezkyně se jen smála a hodila dolů jablko.

„A dost! Jestli neslezete, zatrhneme Vám vycházky.“ Zahřměl řidič a „Sedmá“ se dala k ústupu. Slezla velice mrštně o patro níže, kde se zavěsila rukama za větev, zhoupla a seskočila v perfektním dopadu. Vypadala jako spartakiádní cvičenka v přírodě. Nasedla do auta a celou dobu se zase řechtala na celé kolo.

„Tak se mějte. Nashle.“

„Nashle,“ Tmavovlasý stál, hleděl za odjíždějící sanitkou a v okýnku na něj mávala „Sedmá“ s těmi ďolíčky v tváři, které se mu podvědomě tak líbily.