Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 449 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

15 minut
datum / id20.10.2007 / 261870Vytisknout |
autorHoup?
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno3194x
počet tipů3
v oblíbených1x
zařazeno do klubůMediterraneo,
15 minut

Nervozita. Strach. Úzkost. Napětí. Čas jako by se zastavil. Jeden z nejdelších okamžiků mého života. Naprosté ticho narušuje zpěv ptáků a drncání aut v ulici. Cítím se tak malinká. A je to tady. Otevírající se pusa je připravena sdělit ortel : „Odmaturovali tři.“ Všichni čtyři si prohlížíme jeden druhého. Nikdo z nás si netroufá odhadnout, kdo je ten smolař. Bojíme se. Koutky osudných úst se zdvihají. Co to vidím? Úsměv? To snad nemyslí vážně! Vysmívat se svému žákovi. „jedna, Helena Táborská...“ To je konec. Zklamala jsem. Sebe, rodinu. Mám po prázdninách. Slzy mi zaplavují oči. „Odmaturovala s vyznamenáním.“ Přeslechla jsem? Měla bych se tomu vtípku smát? Nejradši bych ho zabila, takhle nás všechny vyděsit. Na tom už nesejde. Je to za námi. Večer se zastavím na chvíli U Černýho draka, kde se bude oslavovat. Zvládli jsme to všichni. Je to super! Obvolala jsem celou rodinu, všichni blahopřejí. Tedy taťka si neodpustí poznámku, že tu dvojku ze společenek jsem si mohla odpustit. Ne, že bych tuhle reakci nečekala. Stejné řeči má pořád. Chýlí se sedmá večerní. Osprchovat se, umýt vlasy a jde se do víru nočního města.


Scházím pár schodů do útulné hospůdky. Už slyším známé hlasy. „Helčo tady,“ volají Tom s Alčou ze zadního rohu. Jsem tu prvně. Tedy ne tak úplně. Několikrát jsem odsud tahala domů mojí kámošku silně pod vlivem. Dosud nechápu, co na tom alkoholu vidí. Ale je přeci konec školy, gymplu a možná se už v takhle hojném počtu nesejdeme. Neodpustili by mi, kdybych se neukázala. Přicházím k našemu stolu. Ještě tam stojí pingl. Rovnou se mě táže, co si dám. „Light kolu,“ odvětím. „S vínem?“, pokračuje číšník. „Ne, děkuji, jen tu kolu prosím.“ S trochu udiveným výrazem odchází k baru pro pití. Asi tady moc abstinentů nepotká. Už jsou tu skoro všichni. Ivča přijde kolem půl deváté a Jarda bohužel nemůže. V tuhle hodinu si již pravděpodobně pochutnává na gyrosu se svou přítelkyní na Rhodosu. Kéž bych taky někoho měla. Od rozchodu s Tondou uběhlo spoustu vody. Bude to rok a čtvrt. „Helčo, Helčo!“ křičí na mě spolužáci vedle mě. „Probuď se, zase si mimo.“ Trochu jsem se zamyslela. To mi je podobné. Stává se mi to často. Ve škole, doma, prostě všude. Jéžiš, už zase. „Co je?“ vyhrknu trochu nevrle. Poté bych to nejradši vrátila zpět. Nechci být protivná. „Neblbni a napij se, pozveme tě. Sklenka vína ti neublíží.“ Odmítám. Proč odmítám? Nemyslím si, že by mi to nijak ublížilo. Ale za ty léta, co všude odmítám alkohol, se z toho stalo něco, co mě charakterizuje – nepiju. Všichni se baví, užívají si, smějí se. Připadám si, jako bych sem nepatřila. Měla bych být šťastná. Matura za mnou. Spousta známých, několik důvěrných přátel, kterým mohu říct cokoli. Doma žádné starosti. Tak v čem je problém? Jé, už je deset, musím domů. „Mějte se, už musím,“ loučím se. „Tak brzy? To je škoda, ani jsme nestihli pokecat,“ diví si Míra. „Bohužel,“ odpovídám celkem přesvědčivě. “Zítra brzy vstávám. Jedu s našima do Chorvatska, jak jsem říkala. Budu i řídit, takže musím být odpočatá. Čau.“ „Ahój!“ volají na mě sborově. Cestou k východu se stavím u baru, kde zaplatím za dvě koly a ananasový džus. Mířím si to domů. Obloha plná mraků, žádné hvězdy na obzoru. Sakra, na mě káplo. Deštník jsem si opravdu nevzala. Pádím rychle domů.


Vstávej!“ mamka budí. „Už je půl osmé, máme vyjíždět do půl deváté,“ začíná se obávat, že nevyjedeme dle harmonogramu. Nikdy jsem tohle nepochopila. Je volno, dovolená. Co by se probůh stalo, kdybychom se normálně vyspali a vyrazili kolem desáté. Nic. Zhola nic. Ale vysvětlete to rodičům někdo. Bez šance. Téměř poslepu dobelhám do koupelny. Opláchnu si studenou vodou obličej. Brrrr. Možná teplá by byla lepší. Promnu oči. Aaahhh, pálí. Já na nich měla ještě zbytky mýdla. Jsem nemožná, tenhle týden už podruhé. Trocha vody a je to zas dobrý. Až na ty zarudlý oči. Hodím na rameno své dvě tašky a hurá na snídani. Uf. Lehce jsem je podcenila, tak je jen nandám, házení nebude. Co to tu voní? Jú, babičina oříšková bábovka. Jak jsem na ní mohla zapomenout? „Udav se,“ reaguje taťka na mé hltání. Jako bych neslyšela, házím do sebe jeden kousek za druhým. Přecpala jsem se. Stačí naložit věci do auta a jedem. „Tam si teď nesedej,“ zastavuji tátu u pravých dveří. „Nemůžu se skoro hnout, natož řídit. Převezmu to na hranicích.“


V Dolním Dvořišti sedám za volant. Ručka, spojka, plyn, malé cuknutí, ale jsme v pohybu. „Helčo, nesvítíme,“ ozývá se ze sedačky za mnou. Zmáčknu čudlík. „Už svítíme.“ Cesta ubíhá, stromy se míhají. Ani nevím, proč ještě jezdím s rodiči na dovolenou. Kvůli tomu, že mi to zaplatí? Ne to ne, spíš je to z tradice. Jezdíme takhle každý rok. Do Chorvatska, na to samé místo, do Splitu. Dokonce i do stejné vilky, jak tomu honosně místní říkají. Bohužel už několik let se nedokáži bavit sama. Dřív jsem si vystačila. Kyblíček, lopatička a naši o mě celý den neslyšeli. Časy se změnily. Potřebovala bych to kámošku, nebo i sestřička by stačila, kdybych nějakou měla. Jsem jedináček. Sice mi to ostatní závidí. Nemají co. Jak ráda bych měla doma někoho, s kým bych se mohla třeba i hádat. Takhle příjdu domů. Nikde nikdo. Všude ticho. Rodiče jsou ještě v práci. Kdybych tu měla alespoň zvířátko. Psa, kočku to by bylo jedno. Taťka ale má alergii na srst, takže mám smůlu. Dovolili mi jen rybičky. Lepší než nic, avšak je nic nenaučím, s nimi se nepřitulím. Ani pohladit nejdou. Jsou spíš dekorace než mazlíček. Loni jsem dostala nádhernou pestrobarevnou velkou rybu. K neštěstí zapomněl prodavač jaksi říct, že je tak trošku masožravá. Během první noci sežrala vše, co jí přišlo do cesty. Nad jediným hlemýžděm se slitoval. Byl to smutný pohled. Bylo mi do breku. Možná nešli pohladit, ale. Ale měla jsem je ráda, Stuart, Deny, Laura, Adriel, to je jen zlomek těch, kteří se ocitli v rybím nebi. Pomalu přestávám cítit pravou nohu. Mám ji ve stejné poloze už dvě hoďky. „Nedáme pauzu?“ žadoním. „Dobře, hele cedule, benzínka dva kilometry, zastavíme tam.“ dostává se mi odpovědi.


To je úleva. Natažené nohy, nádhera. Kde tady asi mají záchody? Vevnitř nevidím, tak budou někde venku. Obejdu budovu. Našla sem. Co je to na dveřích? „Klíče od záchoda si vyzvedněte u pokladny.“ Vrátím se pro ně. Po vyslyšení přírody nasedáme opět do auta. Tentokrát se vezu. Během cesty se ještě několikrát prostřídáme s otcem. Už jsme blízko našeho cíle. Cedule „Split“ nás vítá s otevřenou náručí. Po tolika letech nám nedělá problém najít náš oblíbený nocleh. „Jsme tu,“ prohlásí nadšeně taťka. Má radost je o poznání menší, začíná deset dní nudy. Naštěstí mám s sebou spoustu Prachetta, takže by se to mělo přežít.


Čekáme na večeři v řecké restauraci. Asi nikoho jiného by nenapadlo jít v Chorvatsku do řecké restaurace. Jen naše famílie musí být něčím spešl. Abych jen nekřivdila, jsem ráda za tu změnu. Předchozích sedm dní se podobalo jako vejce vejci. Probuzení kolem desáté, osvěžující sprška, pozdravení se s našima, společná snídaně, kde pokaždé místní chléb s něčím na sobě. Jestli se to dá vůbec nazývat chlebem. Jedná se spíš o hybrid veky a toustů. Je to sice poživatelné, ale našemu českému chlebu to nesahá ani po kotníky. Po snídani do nekrytého bazénu. Kraul, pět set metrů. Potřebuji hodně plavat, mám totiž špatná záda a doktor doporučil právě plavání. Za odměnu si dám vždy zmrzku. Hned vedle je stánek, kde mají vynikající višňovou. Jahodovou taky nepohrdnu. Na oběd zpět na pokoj. Všechno potřebné jsme si přivezli z České Republiky. Akorát zeleninová příloha je místní, čerstvá. Po jídle se začtu do Zeměplochy. Nechodíme hned na pláž, abychom se zbytečně nespálili. Vyrážíme přibližně ve dvě. Samozřejmě nikdy nezapomenu na knížku. U vody střídám opalování se, čtení pod slunečníkem a občas se i osvěžím v moři. Takhle zaplácnu celé odpoledne. Následuje večeře na základně a buď se jdeme kouknout po nočním městě, nebo jsem ponořená znovu do knih. Další takový den už nepřežiju.


Nepůjdeme pomalu?“ navrhuje mamka. „Jen si skočím na záchod, pak vás dojdu,“ oznamuji. Letím na záchod za rohem. Chce se mi hodně. Moc nekoukám kolem sebe. Omylem do někoho vrážím. Není čas se otáčet. Ze slušnosti se omlouvám : „Promiňte.“ Aniž bych věděla, jestli mi bude rozumět. Spěchám dál. „Endaxi!“ se dostává do mých uší od neznámého mladíka. Snad to nebyla nadávka. Znělo to celkem mile. Bohužel nerozumím tomu. Chorvatsky to ale asi nebude. Není čas nad tím teď přemýšlet. Když vycházím ze záchoda, on tam stále stojí. Chci dohonit rodiče, ale cizinec mě zastavuje. „Jasu,“ zkouší na mě. „Jasu,“ odpovídám. Nějak tuším, že je to teď správná reakci. Jasu znám. Co to jen je za jazyk? Slovanský to není. Ty moc neznám a tohle už jsem určitě slyšela. Že by něco z jižní Evropy? Asi to bude pozdrav. Kde se takhle mohou zdravit? Italsky to taky není, to by bylo ciao. Co jen to může být? Španělština taky ne. Tam zas říkají hola. Teď už fakt nevím. Heuréka, řečtina. To mi to trvalo. Asi tady pomáhá s restaurací. Poprvé mám chvilku času si ho prohlédnout. Nevypadá vůbec špatně. Jeho oči. Hnědé, pro mnohé obyčejné. Pohled mi opětuje. Čas jako by se zastavil. Jen my dva. Jsou jako brána do jeho mysli. Je v nich jiskra, vzrušení, zvědavost. Ani si neuvědomuji, že se usmívám. Žádný nucený kostěný výraz. Sám od sebe. Tělem mi prochází zvláštní energie. Divný pocit. Cítím se spokojená. Úsměv mi opětuje. Nic krásnějšího jsem dlouho neviděla. Zahřálo to u srdce. Už dlouho nikdo nic neřekl. „Andreás,“ natahuje ke mně ruku. Přidávám svojí. „Helena.“ „Sant Helena?“ vtípkuje Andreás. „Ne, pouze Helena.“ Něco mi říká, ale neumím řecky. „Do you speak English?“ bez úspěchu. „Español?“ Bohužel, to se zase nechytám já. Zůstáváme u řečtiny a češtiny. Přestože ani jeden neumíme ten druhý jazyk, jako bychom věděli, co každý z nás říká. Nééé, musím dohonit naše. Určitě si už dělají starosti. Zdržela jsem se. Kouknu na hodinky. Dvacet minut! Zdálo se to být jak dvě. Rychle se dohodnout na dalším setkání. Vehementně gestikuluji. Ukazuji na zem. „Tady.“ Jak ukázat zítra. „Avrio,“ vyhrknu. Přece jen mi něco v té hlavě z Verčina vyprávění zůstalo. Už jen se dohodnout na čase. Prstem mířím na šestku na svých hodinkách. Ale co to? Kývá s úsměvem, že ne. Jemně mě chytně za ruku. Nevím, co se děje. Aha, ukazuje na pětku na mých hodinkách. Navíc ukazuji ptáčka rukami. Ten je milý. Přiletí si pro mě v pět. Souhlasím. „Měj se“ „Avtió.“ Mizím v chorvatských uličkách. Naše potkávám až v apartmánu.

Proč se usmíváš?“

Nemůžu mít dobrou náladu?“

Před půl hodinou si ji ještě neměla.“

Někoho jsem potkala. Zítra s vámi nezůstanu celou dobu na pláži. A ani s večeří pro mě si nedělejte starosti.“

Pohled našich mi dává najevo, že pochopili oč jde. Zjevně nemají námitky. Po sprše se schoulím v posteli. Tentokrát bez knihy. Hlavou mi procházejí tisíce myšlenek. Co si jen vezmu na sebe? To červené tričko? Nebude moc odvážné? Možná jsem ho měla políbit. Ne neměla, ještě je čas. Proč mě vlastně nepolíbil? Nelíbím se mu? Je stydlivý? Snad není homosexuál. To by mi ještě scházelo. Je taky nervózní jako já? Nebo už hluboce spí? Co když je zadaný a jen se nudil.A kdyby byl zadaný, bylo by špatné s ním něco mít? A vlastně, stejně se za dva dny vracíme. Uvidím ho pak ještě? Co když už někde flirtuje s jinou? Nenastane zítra trapné ticho? Bude naše dorozumívání fungovat i zítra? Moc to řeším. Koukám do stropu a sním. Představuji si zítřek. Uvítáme se polibkem. Krátkým, smyslným. Jen taková ochutnávka. Navečeříme se tam, kde jsme se potkali. Prokecáme celý večer. Vezme mě za ruku, projdeme se nočními uličkami města na liduprázdnou pláž. Bez jakýchkoli slov skočíme do vln. Ani nebude čas na sundání nějakých šatů. Jen kabelku odhodím do písku. Budem blbnout. Cákat vodu. Smát se. Dojde k druhému polibku. Tentokrát k mnohem delšímu než byl ten předchozí. Jsem v sedmém nebi. Co když mě pak pozve domů? Odmítnu? Mám jít? Třeba si chce jen užít. Nechci aby mi ublížil. Řeknu ne. Musí to umět pochopit. Budem se znát jen den. To přece nejde. Co si to o sobě myslí? Já zešílím. Usínám.


Je pět. Stojím před restaurací. Andreáse nikde nevidím. Asi se opozdí. Stane se. Vyndám zrcátko z kabelky. Udělám poslední úpravy. Lepší už to nebude. Přes ulici si hrají děti s míčem. Je jim tak kolem deseti. Pět místních hochů. Vyhlížím ho, stále ho nikde nevidím. Má deset minut zpoždění. Na první schůzce, že se nestydí. To mu plusové body rozhodně nepřidá. Ptáčci zobají na ze země zbytky pita chleba, co tu utrousili návštěvníci. O jeden velký drobek se div nepoprali. Kouknu na hodinky. Za deset minut půl. Kde sakra je? Už to dávno měl být. Doufám, že bude mít dobrou výmluvu. Přijde ke mně asi sedmnáctiletá slečna a ukazuje, jestli nemám oheň. Zakmitám rukou, že ne. Nekouřím. Doposud jsem nepochopila, proč někdo kouří. Smrdí to, ke zdraví to taky moc nepřidá, tak co z toho mají? To je divné. Půl hodiny pryč. Zajdu dovnitř pro studené pití. Nějak mi na sluníčku vyprahlo. Pere to tu do mě fest. To jsem potřebovala. Sklenička je ledově orosená. Nedá mi to a zeptám barmana, jestli neví, kde by mohl být. Umí celkem dobře anglicky, tak by to neměl být problém.

Prosím vás, nevíte, kde je váš pomocník?“

Jaký pomocník, pracuji tu sám.“

Včera tady byl. Asi dvacetiletý Řek. Andreás se jmenuje.“

Andreás, Andreás. Jo ten, ten sem chodil jen na jídlo, stýskalo se mu po domácí kuchyni.“

Nevíte, kde je tady ubytovaný?“

Nikde.“

Jak to? Pod mostem spát nebude.“

Bydlel v hotelu na náměstí, ale už nebydlí. Dnes se vracel domů. Říkal, že mu to letí v pět.“

Děkuji, na shledanou.“

Není zač, na shledanou.“

Hned jak se otočím, mám slzy v očích. Žádného ptáčka neukazoval. Letadlo to bylo. Snažil se mi to říct. Nepochopila jsem. Proč mě ale nezastavil, když to věděl? Možná ale ani neměl šanci. Utekla jsem poměrně náhle. Můj vysněný den se sesypal jako domeček z karet. Žádný polibek, objetí, držení za ruce. Ani koupání v moři pod širou ozdobou. Nic a můžu si za to sama. Dostala jsem šanci, kterou jsem promarnila. A já husa přemýšlela nad tím, jestli bych šla k němu domů, nebo ne. Ani nevím, proč tak blázním. Byla jsem s ním pouhých patnáct minut. Třeba po dalších patnácti bychom zjistili, že si nerozumíme, že šlo jen o chemii. Třeba. To už nikdo nezjistí.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.02.2008 23:36:33dát kritice tip✩✩✩ Usmáty_autor
ten začiatok bol taký pomiešaný... mohla to byťvcelku dobre vykreslená atmosféra zmätku a neistoty toho dievčaťa, takže to beriem :)
(btw, môj ocino ma dostal, keď som nešťastná volala, že mám 2 z biológie (jeden z mála predmetov, čo som sa učila celú strednú :D), to len tak na okraj :) )

táto inverzia tam nepôsobí dobre:
Ale vysvětlete to rodičům někdo.
Lepšie by to vyznelo Ale vysvětlete to někdo rodičům.

v tom odstavci "Vstávej..." je použitých (podľa mňa) príliš veľa citoslovcií...

Naštěstí mám s sebou spoustu Prachetta, takže by se to mělo přežít.
neviem, strašne zložito podaná veta, myslím, že 18-19-ročné dievča by ju tak nepovedalo

Pohled našich mi dává najevo, že pochopili oč jde.
hm, dosť zbytočná veta... to by na to prišiel každý
a celý ten odstavec je taký, neviem... buď si chcel napísať, že každá dievčina myslí len na jedno (to si asi mýliš s chalanom), alebo že každá chce mať všetko do puntíčka naplánované, neviem... toto na mňa divne zapôsobilo

ešte by som spomenula, že sa mi ráta, ale občas aj prekáža, ako si opisoval jej myšlienky... niekedy o vypálilo dobre, ale občas to skôr vyzeralo ako myšlienky 5 ročného dievčatka...

záver je fajn (chémia by sedela :), feromóny :) )

ale celkovo pútavé (fakt škoda toho divného odstavca)*
27.02.2008 17:50:34dát kritice tipAurora Těšínská
Přijde mi to jak vystřižené z časopisu pro patnáctileté holčičky. Je tam láska, nechybí ani výchovná složka( alkohol a cigarety jsou ŠPATNÉ ). Přijde mi to takové trochu naivní, na druhou stranu ale miloučké.
27.02.2008 17:48:38dát kritice tipAurora Těšínská
Přijde mi to jak vystřižené z časopisu pro patnáctileté holčičky. Je tam láska, nechybí ani výchovná složka( alkohol a cigarety jsou ŠPATNÉ ). Přijde mi to takové trochu naivní, na druhou stranu ale miloučké.
23.02.2008 22:11:15dát kritice tip✩✩✩✩ avox
Téma ujde, i ty úvahy a očekávání v závěru jsou takové "holčičí", ale z češtiny asi výbornou neměl(a), chyb je tam požehnaně... :-))
21.02.2008 18:02:35dát kritice tip✩✩✩ palino8
zabudol som na klub
21.02.2008 16:48:01dát kritice tip✩✩✩ palino8
celkom ukecané
pointa ok
ale celkovo skôr nie
24.12.2007 14:52:42dát kritice tip JesusInBox
anonimnyalokholik...to som bol ja....

no nic to....
24.12.2007 11:20:57dát kritice tipHoup?
nejen ty, během 14 dní jste byli asi 3
23.12.2007 22:07:08dát kritice tip JesusInBox
houp88! hh! to som bol ja! houp88, rok narodenia...ň


to SEM BYL JA!!!

tady sem tady sem
22.10.2007 16:46:48dát kritice tipHoup?
ano, bylo to tu. musel jsem změnit přezdívku, jelikož někteří spojovali číslo 88 v mém nicku s neonacistickým pozdravem - samotná změna nebyla možná(ptal jsem se admina), takže jsem založil i na adminovu radu nick nový
21.10.2007 23:03:19dát kritice tip✩✩ Barman
Jako bych to už četl


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor