Jak neonemocnět mánií

Mánie

Víte, co je to mánie ? Samozřejmě že nevíte, přesně tohle sem věděl. Jenom máte jakýsi mlhavý tušení a to je vám...  no, buďme slušní aspoň dneska. A přitom to (myslím mánii) na mě přišlo dneska vodpoledne, ouplně znenadání. Je to vlastně nesmírně příjemnej pocit - člověk veme všecky prachy, kerý má, a jede utrácet, jakoby byl podšprajcovanej nějakou Extází. Samozřejmě jede na nákup taxíkem, jako správňáckej maniak, kerej na to vopravdu má. Jenže já jel tramvají, ančto taxikáři sou známý šizuňkové a vokrádaj i bezúhonnej chudej lid, dokonce i jedince se zvlášť nízkym důchodem (just the same I am... ). Dokonce mi dneska nevadí ani ta vodporná angličtina...  a to už je u mě co říct !!! Vona na ňu eště příde řeč.

Milánkové, já se nejel rozšoupnout do žádnýho šnek-baru, na ňákýho grylovanýho hlemejždě po francouzsku, ale do ouplně vobyčejnskejch elektropotřeb. Už samotnou prodavačku málem rok platonisticky miluju (vod doby, co sem tam kupoval jednu ouspornou žárovku) a dneska jsem jí dokonce zkoušel dávat (i během nákupu) zdvořilý návrhy - jenže ona mě odmítala, že prej má moc práce. Tak já vám névim.

Naopak mi ta děvčica nabízela zaručeně dokonalou zářivku, která mý smutný voko potěší svým teplým odstínem světla - no, co vám mám povídat - na tý zářivce to bylo úplně jasně napsaný: Cool White !

„Ale, milá kočičko,“ povidám jí. „Cool White přece znamená Chladně bílý - aspoň pokud já umím anglicky.“

„To máte štěstí, pane. Já neumím anglicky ani slovo a nejspíš proto jsem zkejsla tady. Nám tu zářivku prezentovali jako Teple bílou, že ji máme jako takovou prodávat lidem, třeba jako jste vy.“

„Vot, papróbujme ! Zkuste mi ji rozsvítit.“ povidám laškovně.

„Já sem teda sama zvědavá, ale musíte mi podržet tady ten čudlík...“

„Rád podržím, co na očích vidím vám, ale ta zářivka je podle mě chladně bílá ! Já se taky nikdy neučil anglicky, ale takovýhle minimum přeci jenom znám. Dyť vono se v Čechách už teď mluví víc english než tschechisch. To vám je vostuda národu českýho v Čechách i v Moravě.“

Vona byla vopravdu chladně bílá. Samo, že ta ona zářivka. Naopak prodavačka (velice čilá myšička pastelově vybarvená) zářila horkým žárem havajských nocí, nabízejíc mi různý elektrický propriety. A já kupoval a kupoval...  nechal jsem tam tisícovku, no vážně, nelžu vám. A ona, ta krásná a vzrušující, pro mě v sexuálně nejzajímavějších letech (asi tak čtyřicítka, možná míň), mě šla doprovodit až k pokladně, abych v tom elektrocentrumu při tý svý mánii nezabloudil - vona to snad na mně poznala dřív než já ! To jí gratuluju, zejtra tam mažu s kytkou...  A přitom já si tam koupil samý potřebný věci, protože elektrotechniku sem študoval jak na průmce, tak i na vejšce a to velice úspěšně, protože se mi obě tyto školy podařilo absolvovat bez vostudnýho vopakovní někerýho blbýho ročníku...

Padaždítě minútočku, já si vyzkouším, co sem vlastně za tu tisícovku nakoupil...  jó, a vomluvte mě, mě ještě odkojila vlčice (jako Romuluse a Rámuse, co založili Řím) a vodchovanej sem byl ještě na rússkom jazyké. Unambiguous ! Unglaublich !

Pokud chci něco napsat anglicky, tak blinknu myšičkou na ikonku slovníku. Mám tu instalovaný hned tři, jeden horší než druhej, ale co kupříkladu znamená Emmet-Ray, to mi perfektně přeložej dva z nich.

Teďkonc trochu vodbočuju...  Víte, jak vopravdu tvrdě vyzkoušíte angločeskej slovník ? Dejte mu přeložit jednak wireworm a jednak click-beetle. Momentíček... Translator 6 nepřeložil ani jedno z nich a ten druhej mi to přeloží, protože já sám jsem tam tyhle dvě slova extračky nahustil. Dáte se poddat ? Tak jó... click-beetle je docela milej brouček z čeledi Elateridae (Pružníci - jen si vzpomeňte na slavnou roli entomologa Jindřicha Plachty ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše !)

Pro ty ostatní (tedy pro čtenáře prosté, né však prostoduché, tací na LiTeře nejsou, což dobře poznám z jejich unylých kritik) stačí vědět, že click-beetle je brouk zvaný Kovařík a wireworm je jeho larvální forma - Drátovec. Tihle červíci prej dělaj' řácký problémy zahrádkářům...  vlastně to žádní červíci ani nejsou, anóbrž larvy brouka Kovaříka...   teď sem vám to teda vysvětlil, až se mi vod klávesnice práší !!! Honem s tím na disketu, ať se mi to při nějakým výpadku zase nesmaže...  zkrátka, kvalitu cizojazyčnýho slovníku dokonale prověříte tím, že se pokoušíte přeložit jména různejch druhů hmyzu a jemu podobnějch potvorstev.

Takže zpátky do těch nakoupenejch elektropotřeb... - Duraluxky svítěj jako splašený, ale bohužel taky barvou Cool White ! Jsou však místa, kde to tak moc neva...  třeba na hajzlu, tam stejně čtu jenom burzovní zprávy a ekonomickou rubriku v novinách... prostě černou kroniku...  vysrat se na to, na všecko ! Aspoň při tý Duraluxce porádně uvidim, na co se ten den mám vlastně vysrat - vlastně co na tom, vyseru se na všecko a rovnou do mísy, co na ní, čtouce noviny, sedím.

Apropó, neznáte náhodou ňákýho inštalatéra ? Toho vodposledka zase chytla depka, jenže mně se tohle stát absolutely nemůže (jen počkejte - za takový two or three hours, jak volám Linku [ne]důvěry - číslo mám zapsaný vod minulejška, abych se náhodou nedovolal na Ministerstvo financí - ale co na tom, tam by mi poradili to samý, vim přece, jak to tam vedou...  od desíti k devíti - prozatim. A bude hůř. Zítra se bude jančit všude...)

Mánie zvolna přestává. Já si proti temu (jen tak - en passant, jak řikaj' šachisti) vzal ňáký prášky a to sem asivá neměl dělat. Udělám si kafčo a zavolám aspoň jedný kočce, když mě BlueSky nemiluje a nemiluje...  no, já se jí zase tak moc nedivim. A jinejm holkám taky né.

K čertu, já to číslo na Linku [ne]důvěry nemůžu najít. Zatim peru prádlo, přitom tluču do klávesnice a piju kafe - jó, já si to číslo přinapsal do Zlatejch stránek - ale stejně, pokud budete (náhodou) potřeboval Linku [ne]důvěry, tak si zavolejte na 155 (sanitky, RZS - tedy ta známá erzéseka vod minulejška, pokud někdy čtete, vo čem já píšu) a voni vás tam buď rovnou přepojej nebo (když maj na [ne]důvěře vobsazýno), tak vám to správný číslo aspoň řeknou (Na ministerstvo financí nevolejte, to je naprd... voni snad ty čísla konečně změnili, takže v tomto vohledu Zlatý stránky platěj (asi jako zlatý voči). Zkrátka, Linku [ne]důvěry volejte na číslo 284 016 666 a vozve se vám Centrum krizový intervence v Bohnicích. A jste tam, kde ste chtěli bejt ! Nebo snad nechtěli ? Tak proč, k sakru, tohle moje kecání vůbec čtete ? To nepochopim. Dneskačky nechápu vůbec nic...

Ještě pár slov k zakoupenejm elektropotřebám. Já si tam koupil taky dvouzásuvku, protože ta, ve který mám zapíchlej tenhle počítač (400 MHz Taktenfrequenz, plazí se mi po vobejváku jako hlemýžď turbo a je horší než Yfčino zlatý Pentium, co s nim páše svý ftipný průpovídky), tak ta zásuvka je vevnitř tak popraskaná, že když tahám za drát, tak vylejzá ze zdi - a vyměňovat zásuvku, když má člověk mánii, to je vyloženě nerozum. Jenže když má člověk mánii, tak rozumu moc nemá, pokud kdy vůbec ňákej měl...  Já sem před hodinou zavolal na mobil jedný sociální pracovnici (alebo čo tam robí) vod Charity a povidám jí:

„Ahoj, kočičko !“

Když jsme se nakonec dohodli, že kočička jako né, že to nejni vhodný, tak jsem s ní skoro hodinu plkal vo tý svý mánii, jaký je to príma tak. Já jí to musel vysvětlovat, ona tomu nerozumí (já vlastně taky né a psychiatři jakbysmnet). Zkrátka - hodinovej hovor z pevný linky na debil...  né, na mobil, debil jsem já...  to zas bude oučet za telefon ! Vona mi vo tom pěkně mastnym oučtu dokonce sama řekla, tak jí nakonec povidám:

„In nomine Pater et Filii et Spiritus Sancti. Amen.“

„Já vám přeju to samý, pane K.“ povidá ona. Pak jsem ten telefon položil.

Mimochodem, vy ďauři nevěřící, In nomine Pater et Filii et Spiritus Sancti = Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého...   já se dneska takhle rozloučil i v lékárně... esli na mě čuměli jako na vola, to já névim, ančto nemám voči vzádu, ale jinde. Dneska momentálně v prdeli, jako vostatně všecko...

Tejď nemá cenu něco na LiTeře s dnešním datem publikovat, za chvíli bude 19.00 a budou levnější telefony, tak zavolám svýmu psychiatrovi vo tý mánii - samozřejmě na mobil, páč nevim, kde sa terazky túla, ale pokud bude mít po ruce pevnou linku, tak mi to číslo hned řekne. Já mu povim vo mánii a von mi asi řekne, že o příčinách se neví, ale řekne mi to tak nějak kulantně - to jeho „nevím“ potrvá hodně dlouho, ale já zase ty posratý mánie nedostávám příliš často, jinak by mi u soudu dávno vodebrali svéprávnost. A to je prej hodně nepříjemný, když tohle někomu vodeberou...  přitom u schízy a u mánií se todle dělá dost důsledně - teda myslim - soudně vodebírat lidem svéprávnost. Fuj !

Potom vyměním tu pitomou zásuvku. Naštěstí mám doma celkem šest jističů, takže v někerejch částech bytu můžu takhle vypínat proud extra a eléktřinu si natáhnout z jiný zásuvky prodlužovákem - rozumějte - elektřinu pro lampu (Fiat lux - budiž světlo), abych na tu pitomou zásuvku vůbec viděl. Já vám pak povim, jak to dopadlo...  zatim čaues, ať žije mánie !!! Vypínám počítač kladivem...

Hmehm ! Ta posratá zásuvka mě teda naštvala - vono jí vůbec nic nebylo !!! Akorát dva připitomělý šroubky, co ju držely při zdi (pod ní je taková stará škatule - tim nemyslim nějakou ženskou, chraň Bůh - škatule jakožto krabice, součást to veledůležitá vod rozvodu elektrickýho proudu) tak šroubky vod tý škatule se uvolnily a já je utáh'. Šroubovákem, kapišto ? Vona při těch uvolněnejch šroubkách visela ta zásuvka vyloženě jen za dráty, kerejma do ní lezly elektróny. Padesátkrát za vteřinu, protoževá u nás máme střídavej proud, esli to náhodou nevíte...  inu našprtaný vědomosti z vysokejch škol musim ňák uplatnit a pochlubit se, že sem eště všecko nezapomněl.

Trochu horší to bylo s vypínačem obejvák+koupelna. Já ho totiž spravil kladivem !!! Teda, jak u tý zásuvky, tak u toto pitomýho vypínače, se musel nejdřív sundat kryt, aby do toho podělanýho verglu jeden viděl vlastníma vočima. Když je sundanej kryt, tak si člověk (já samozřejmě né) může snadno šáhnout na 220 Voltů, což někoho (mě taky) trochu brní a kroutí mu to ruce. Než sem sundal kryt vod tý podělaný zásuvky, tak sem vypnul příslušnej jistič, ančto sem čekal, že budu muset přepojovat ňáký posratý dráty ze starý do nový zásuvky. Naštěstí se žádný přepojování nekonalo...

Do toho vypínače sem musel praštil kladivem správně (ani málo, ani moc, a pomahal sem si přitom šroubovákem, abych spojil nedolehající kontakty), a tak v něm prostě proud bejt musel, ančto na přítomnost či nepřítomnost elektrickýho proudu reagujou světla - tim, že buď svítěj nebo né, což vy asi ze svejch bohatejch životních zkušeností možná víte. Vtip je v tom, držet kladivo a šroubovák za to dřevěný, jak vono se to jen...  za topůrko ! Já tušil že to nějak souvisí s topořením. Já vo tom tady mluvim...  a dámy čekají. Já jim za odměnu dovolím doprat mi to prádlo...

Tu zásuvku sem teda koupil ouplně zbytečně a ten vypínač - ja naozaj sám něviem. On sa azda časom opäť poserie...  a ak ma tým vopravdicky naserie, tak ho koniečně vymením. Za ten, kerej sem si u tý elektropotřební sexkočky dneskačky koupil. Bože, to je ale den !

Konečně přišel na řadu psychiatr, teda ouplně na konec. Von mi skutečně dovopravdy řek, že neví, jak to vzniklo, ale ať si to prej užiju (von asi myslel tu abnormálně dobrou náladu, já zas myslel mánii, takže já o voze, von o koze a přesto jsme setrvali - v delším srdečným rozhovoru - naštěstí na pevný telefonní lince, takže to nebylo moc drahý).

Já vám nevim...  já teda tvrdím, že tohle už mánickej stav je, ale asi to někdy bejvá i mnohem horší, von ten muj psychouš je už pán docent a já se u něj léčim ňákejch 25 let...   tak snad abych tenhle vejšplecht pomalu skončil. Promiňte, že jsem vaši ctěnou nepozornost vobtěžoval...  já už to víckrát neudělám. Možná zase příště.

Tím ale celá ta strašná Mania story nekončí. Dneska ráno (to už je další den - druhej den mánie !) ke mně přišla pečovatelka, přinesouc mi chleba, mlíko, rum a jiný základní potraviny. To už sem měl zase v sobě 3 Diazepamy a povidám jí, jak jsem včera vyváděl. Pak jsem na ni zkusmo udeřil:

„Copak byste dělala, kdybych vám najednou z ničeho nic začal řikat "kočičko" ?“ ptám se jí.

„No co, líbilo by se mi to.“ povidá Ona.

Pak sem se vod ní dověděl, že se menuje Monika a má šestiletou dceru.

„To už je ale rozumbrada.“ řeknu naoko přátelsky s vřele se usmívám (jinak ale děti na potkání vraždim, ančto děsně řvou - leč existují výjimky - časem vám povim o Michalce, pokud ty mý vejšplechty eště vůbec budete číst, což nepochopim...  Bůh nám od nich pomoz. Sancta Maria, Ora pro Nobis !).

„Řeční pořád, někdy mě z ní skoro bolí hlava.“ povidá s úsměvem Monika.

„Tak jí za mě dejte pusu a někdy ji sem přiveďte.“ nabízím se.

„To nejde, pane K., dávám ji do mateřský školky - to víte, nemůžu ji přeci tahat s sebou po nákupech. A musí si zvykat na kolektiv, na jiný děcka, po prázdninách už pude do školy.“

Pak tady máme další kočičku - tu příjemnou myšičku z elektroobchodu. Já ji pak zkoušel eště lámat telefonem. Nejdřív jsem ji tou kočičkou mile překvapil, ale když jsem se jí svěřil, že sem vo ní napsal článek na internet, tak se doslova vyděsila. Kvůli svejm šéfům, kvůli známejm a ták a že sem si přitom pěkně vymejšlel. Nu což - já to elektrocentrum přece nikde konkrétně nemenuju. Tak jsem jí zavolal znovu, řek' sem jí to a kočička slastně vrněla, ale iba chvíľu jen. Pak sem tomu nasadil korunu - řek' sem jí do telefonu, že mě sexuálně už delší dobu omamuje a v tu ránu přestala bejt mojí kočičkou. Asi to nebylo vzájemný — možná proto mě BlueSky nemiluje tak, jak já bych si přál...  takže za kočičkou do elektrocentra sice smím, ale, prosím, nemilovat, jenom zásuvky a Cool White zářivky a žárovky nakupovat. Však tu moji kočičku platěj hlavně za to, aby Cool White zářivky prodávala jako příjemně teple bílý a oblbovala zákazníky svým spanilým zjevem a sladkými slovy...  tohle se dělalo dycinky, žádný nóvum !

A pak se vyznejte v ženskejch...  Lian už mě taky nemiluje a moje příspěvky ani nečte. Zbejvá mi jen moje ošuntělá jesenická squaw...  to už je bábule po šedesátce a taky má invaliďák - skrzevá vyléčenou rakovinu prsu, kerej samozřejmě už dávno nemá. Však se taky známe už vod roku 1976 - to vim přesně, protože rok před tímhle tragickým seznámením sem si prvně koupil "vopravdický" auto a proto jsem tuhle pyšnou plnoštíhlou squaw moh' dlouhý léta omamovat čmoudícím Trabantem. Však jsme se v něm něco najezdili, než sem ho v roce 1991 vodepsal. Jiný fáro sem si už nikdy nekoupil, ale Trabanta jsem za ty dlouhý léta jednou vyměnil za zbrusu novýho. My jsme v něm dokonce bivakovali na Slovensku, tam hore na Tatrách, ale i jinde. Dokonalá lůžková úprava - však to taky byl kombík.

V roce 1991 sem ježdění dobrovolně zanechal. Přitom řidičák furt mám. Nikdo mi ho nikdy nesebral. Já se ježdění v autě vzdal dobrovolně. Víte proč ? Začal sem sám na sobě pociťovat poruchy pozornosti, což se sedíc za volantem tak moc k věci samé nehodí. Ale tu nehodu, co mě téměř natrvalo uvěznila doma a zhoršila ty mý pitomý deprese, tak tu sem nezavinil, to mám ouředně na papíře. Když já jedu rovně a někdo proti mně vodbočuje vlevo...  kapišto ? I když to je třeba tramvaj ! Já si na to tenkrát vzal advokáta, protože šoumeni polišmeni na základě vzevrubnýho vyšetřováního tvrdili vopak. Že sem prej nepřizpůsobil rychlost stavu a povaze... víte čeho. Advokát mě z toho vysekal, jejich "důkazy" rozcupoval na kousky, ale žádná žaloba se nekonala. Von se ten můj stav vod tý havárky zhoršoval tak nějak pomalu, pozvolna, že ani s pomocí psychiatra bych asi u soudu neprokázal - jak voni tomu řikaj ? přičinnou souvislost s tou bouračkou... a navíc soudy znamenaj advokáty a ti zase vod člověka chtěj nekřesťanský prachy...  a přitom se stejně neví, jak vlastně soud rozhodne a zda se protistrana nevodvolá...

Napchal jsem se Diazepamem a je mi o dost líp. Tohle přežiju, ale jen aby se to nevopakovalo !!! Já kdysi viděl jednu holku s mánií a ta byla pekelně ujetá - kdo ji oslovil trochu nemile, toho začala zběsile fackovat. Byl jsem přímo u toho a taky jsem jich pár slíznul - já potom utek'. Přece se nebudu prát s holkou, vždyť maniaci maj' obrovskou sílu ! Ale i kdyby neměli...  som predsa galantnosť sama, to stě istotně poznali...

Dneska sem agresivní choutky neměl vůbec, spíš seznamovací (to, vo čem píšu, je pravda). A tu zásuvku, co z ní napájím tohle počítačový nemehlo, tak tu sem vopravil taky - úplně přesně tak, jak sem psal. O vypínači jsem trochu kecal. Ten jsem sice kombinací kladivo+šroubovák vopravil taky, ale už předevčírem, když jsem ještě byl OK (tj. měl sem jenom deprese, mánii né). Ale jinak ty moje myšlenkový úlety, co popisuju, jsou stoprocentně pravdivý. Zvlášť to přeskakování z jednoho tématu na jiný, tak typický pro mánii. V LiTeře to už vopravovat nebudu, ale časem to zkusím upravit a nabídnout jinde. Ale vážně - podšprajcnutej jsem zaručeně nebyl ničim, protože žádnou drogu doma nemám. Ani tabletku ! Přišlo to úplně samo a právě z toho mám strach - že se to může kdykoliv zvopakovat !!! Já vim, čim se to léčí, ale nic příjemnýho to není. Lithiový soli. Spoustě lidí je po tom šoufl...   dík za starost, na tipy kašlem. Zdraví je přednější a mně ho už moc nezbejvá... mít tak kousek vobyčejnýho, pokakaného štěstíčka...  hrome, nemá někdo z přítomnejch u sebe hajlzlpapír ?

Teď určitě nevíte, co si máte vo mně myslet, ale to nič. Ja to tiež něviem, vo pánko psychiatrovi, vo tom docentovi, už vôbec něhovoriac. (ô = Alt+0224) Ja sa modlim, aby měl pravdu von a aby mě to přešlo. Samo. Teďkonc, druhej den vodpoledne, se zdá, že by moh' mít pravdu - kéž by ji měl. Já nechci, aby mě superarbitrovali jako nesvéprávňouše ! Je to moc nepříjemný, člověk sám nesmí dělat a rozhodovat vůbec nic, rozhodujou za něj buď příbuzný (kerý můžou mít protichůdný zájmy) nebo vošklivý ouředníci, kerejm záleží jen na jejich platu. Prej - Humanitní odbor Městský části Praha xx. Spíš někdy antihumanitní...