Nekončící ticho

co ruší jen ty kapky vody

nedotáhlých kohoutků

…jak nedotáhlý příběh náš…

tak snaž

se na to nemyslet

a zase jinam oči stočit

třeba tamhle na stěnu

na Van Goghovy slunečnice

…nežli šeptat „nikdy více“

…stále…

pořád dokola

…snad zavolá…

ne – jsi jak malá

víra, že jsi o něj stála

vrostla téměř do země

a zhoubný kořen zapustila…

cítila ses jako víla

z pohádkových příběhů

teď do sněhu

Tě ticho halí

jak ledovou královnu

jsi strnulá

a poplašená

…ještě včera…

minulost…

na pár prchavých okamžiků

zachytit jsi „cosi“ směla

rozechvělá…vprostřed těla…

vnořená do ticha stěn

chceš ven

teď pár Tvých tichých vzlyků

ruší ticho…

není sen

tma za oknem

brzo se stmívá…

Ty máš dlaně popálené…

Láskou…