ochránce

Neříkám mu bratře, někdy příteli
ví o mně věci které nikdo jiný
a já o něm.
Někdy mi ovšem přijde chladný,
to když jeho záda obalí čerstvá peřina sněhu
a já si pak říkám jestli by se mnou vůbec zůstal kdyby nemusel.
Při našich častých rozhovorech se ho ptám
proč se na mě kouká tak svrchu.
Neodpoví.
On toho vlastně vůbec moc nenamluví.
Občas, občas se tváří tak, jako by na mě chtěl dokonce spadnout
a já, a já už popadám dech a sbírám síly
k tomu utéct, utéct co nejdále!
Ale pak se uklidní
mile se na mě usměje
a s pokorou mě chrání před kapkami deště.

Můj strop.