Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Josef Chvílama má několik možností na vybranou
datum / id28.10.2007 / 262744Vytisknout |
autorVitex
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno4772x
počet tipů16
v oblíbených1x
Prolog
Rychlokvaška napsaná za dvě nebo tři sezení jen z pouhé radosti z psaní.
Josef Chvílama má několik možností na vybranou

 

 

Byla sobota ráno, prosluněný den pozdního léta. Josef Chvílama, pětapadesátiletý průměrně inteligentní soustružník, již nespal, jen se tak nazdařbůh převaloval v posteli. Sám. V hlavě si přehrával včerejší večer, manželčin výstup, její slova, prásknutí dveřmi. Nebyl-li s jejím odchodem smířený už dávno, smiřoval se s tím nadobro právě v těchto chvílích. A do tohoto Josefova přemítání zazvonil zvonek.

Šel otevřít jen tak v pyžamu. Mladík v dobře šitém tmavém obleku ho s úsměvem na rtech uctivě pozdravil, představil se jako zaměstnanec advokátní kanceláře Herůdek a syn, vytáhl z náprsní kapsy vizitku, podal ji našemu trochu překvapenému hrdinovi a vstoupil dovnitř.

„Manželka je doma ?“

„Ne.“

„A děti ?“

„Děti ?“

„Vaše děti.“

„Nemáme děti.“

„Výborně. Nebude nás tedy nikdo rušit…“

„Počkejte, pane. Já… ničemu nerozumím. Co tu vlastně…?“

„Jste Josef Chvílama ?“

„Ano.“

„Opustila Vás manželka ?“

„Ano. Vypadá to tak.“

„Bude se s Vámi chtít rozvést ?“

„Asi ano. Nevím.“

„No vidíte.“

„Co ?“

„Budu vám dělat právního zástupce. Neztratíte ani korunu, to Vás ujišťuji.“ řekl mladík a již seděl u stolu a vytahoval z aktovky jakési papíry.

„Ale já…“

„Takže jste byli svoji… deset let ?“

„Jedenáct.“

„Jedenáct…“ zopakoval si tiše, píšíce cosi do jakési tabulky. „A první podezření, že Vás podvádí, jste měl před… pěti lety ? Ne – šesti.“

„Jak to víte ? Tedy… chci říct – co je vám do toho ?“

Právník se usmál : „My toho víme – to byste se divil. Když to tak řeknu, Váš případ je vlastně již teď vypracovaný do posledního detailu. Omluvte ten výraz, chováte-li k manželce ještě nějaké zbytky citů, ale mohu Vás ujistit, že ji oškubeme jako slepici.“

„Jako slepici ?“

„Přesně tak.“

„Ale nač to ?“

„No proto, přece. Co je to za otázku ?“ zavrtěl jemně hlavou a znovu se zahleděl do tabulky. „Automobil je napsán na Vás ?“

„Ale pane, já opravdu nechápu, co se tu snažíte…“

„Pane Chvílama, věřte, že nesmíme ztratit ani minutku. Nezdržujte, prosím, takovými zbytečnostmi. Popovídat si můžeme až bude žaloba hotova a předložena k…“

„Žaloba ?“

„Žaloba.“

„Jaká žaloba ?“

Mladík vstal, přistoupil k Josefovi, palcem a ukazováčkem mu jemně roztáhl víčka levého oka a zahleděl se zkoumavě na bělmo.

„Odpusťte, nenapadlo mě, že by vás to mohlo tak vzít. Jste v šoku. Nejsem ještě tolik zkušený, nepoznal jsem to. Promiňte.“

„Co to mluvíte ? Jsem naprosto v pořádku. Jenom nechápu, o co se tu vlastně snažíte. Proč bych měl podávat na manželku žalobu ?“

Právník se se založenýma rukama na chvíli zamyslel, pak se s prstem pod nosem znovu zadíval na Josefa a udělal dva kroky zpátky ke stolu. Posbíral papíry zase do aktovky a rychle vykročil ke dveřím.

„Počkejte tady, za chvíli se vrátím.“

Zavřel za sebou dveře. Josef Chvílama zůstal, nic nechápaje, stát uprostřed místnosti.

 

Ukrojil si kousek chleba a jen tak nasucho ho cestou zpátky nahoru do ložnice snědl. Posadil se na postel a snažil se chápat, ale vše mu přišlo tak absurdní, že se musel pousmát. Lehl si a ještě se ani nepřikryl peřinou, uslyšel už na schodech kroky. Dveře se otevřely a do místnosti vešli dva urostlí, dobře oblečení muži a za nimi onen mladý advokát.

„Pojďte s námi.“

„Kam ?“

„No jen pojďte. Oblečte se a pojďte.“

Zůstali na něm viset pohledem, jakoby nic, a jen tak stáli. Nevěděl, co má dělat. Styděl se před nimi obnažit, tak si kalhoty natáhl rovnou na pyžama a na horní díl si oblekl sako. Sešli po schodech zas dolů a pak ven z domu. Ulice byla podivně prázdná.

 

Zavedli ho k jakési velké, vysoké budově. Člověk by řekl, že je to banka nebo soud. Ze všech stran se sjížděly auta, z nichž vystupovali muži i ženy různého věku s precizně upravenými zevnějšky a většina z nich si Josefa z dálky prohlížela s jakousi opatrností.

Prošli dlouhou chodbou a jedněmi z dveří se dostali na dvůr, kde rostlo mnoho krásných a zajímavých exotických rostlin. Josef si je se zájmem prohlížel, přestože ho stále pobízeli, aby šel rychleji. Po dlážděném chodníčku se dostali až k protějšímu křídlu budovy a nízkými dveřmi vešli do jakési čekárny.

„Chvíli tu počkejte. Hned se vrátíme.“ řekl právník a zavřel za sebou.

Místnůstka to byla opravdu malá, tak tři na tři metry, u stropu okénko, dvoje dveře a u stěn nízké dřevěné lavičky. Na jedné seděl stařičký pán s velkým břichem a tenkýma rukama, v kterých držel housku. Josef si sedl naproti něho. Stařík se jen přívětivě usmál, ukousl další sousto a zahleděl se s jakousi spokojeností či smířením zase do zdi.

Po chvíli Josef silně zacítil pach moči. Jeho kalhoty i pyžama byly suché, muselo to tedy přicházet od starého pána.

 

Nevěděl, jak dlouho tu už sedí a snaží si rukávem nenápadně přikrýt nos. Vždy, když stařeček na chvíli zavřel oči nebo se jen podíval jiným směrem, vytáhl Josef z kapsy kapesník, zacpal si jím ústa a zhluboka se nadechl. A držel pak vzduch v plicích tak dlouho, jak to jenom šlo, jen aby chvíli nemusel dýchat ten puch, který se už stával nesnesitelným. Nedokázal myslet na nic jiného.

Konečně se otevřely ony druhé dveře, vešel jakýsi mladý muž a stařečka odvedl. Josef vyskočil k okénku, otevřel ho a nadýchl se konečně čerstvého vzduchu. V tom do místnůstky vběhl jeho advokát, chytil ho za nohu a tahal dolů.

„Ha ! Já jsem věděl, že se budete snažit utéct ! Chtěl jste nás napálit !“

„To ne – chtěl jsem se jen nadechnout trochy čerstvého vzduchu.“ hájil se Josef, držíce se stále mřížky okýnka a snažíce se volnou nohou zasáhnout právníka do obličeje.

„Čerstvého vzduchu ? Zdá se vám snad vzduch tady málo čerstvý ?“

Než Josef stačil odpovědět, ruka mu povolila a právní zástupce ho stáhl dolů, objal ho a silně stiskl.

„Nevzpírejte se. Nebylo by vám to nic platné. Nemyslete si – my máme sílu. Budu vás tu tak držet, jak jen dlouho bude třeba.“

„Ale vždyť se nevzpírám. Chtěl jsem se jen nadechnout trochu…“

Ale než stačil větu dokončit, vzali ho jacísi dva muži za paže a odváděli přes dvůr pryč.

 

Zavedli ho až do jedné veliké místnosti, která vypadala skoro jako soudní síň. V talárech tam seděli postarší pánové a tvářili se velice vážně. Vypadali skoro jako soudci. A kolem v početných lavicích sedělo mnoho dalších lidí – mužů, žen i dětí – a všichni upírali zrak na přicházejícího Josefa. Jedna holčička vykřikla :

„Ten pán má pod kabátem pyžama !“ a rozesmála se a hned na to se rozesmál celý sál. Jen ti pánové, co vypadali jako soudci, byli stále tolik vážní a prostřední z nich zaklepal malinkým kladívkem do stolu a klidným hlasem prohlásil : „Ticho.“ A pokynul na Josefa, aby přistoupil blíž.

„Tak vy jste Josef Chvílama.“

„Ano.“

Muž u stolku v rohu něco zapsal do malého sešitku a soudce se nadechl, že bude pokračovat, ale zarazil se a začetl se do jakýchsi papírů. Pak se podivil.

„Takže… pane Chvílama, vy tedy pohrdáte svými vlastními právy, právním systémem jako takovým a kdoví, jestli ne celým státním zřízením.“

„Já ? Ale to snad ne. To bude nějaký omyl.“

„Ale tady to takhle mám napsáno.“

„Opravdu ?“

„Opravdu, pane Chvílama, opravdu. Co mi k tomu řeknete ?“

„To věru nevím. Co se k tomu dá říct ? Snad jen to, že vůbec nechápu, co se to tady děje.“

„No dobrá – zkusíme to jinak. Pane Chvílama, proč máte pod sakem pyžama ? Nosíte to tak často ?“

„Ne, ne – to je náhoda. To jen dnes. Já…“

„Jen dnes ? Takže vy si pyžama pod sako berete jen když máte jít k soudu ? A to podle vás není pohrdání soudem ?“

„Věřte mi – to je jen náhoda. Nedopatření. Ještě nikdy se…“

Soudce ho přerušil : „Obhajovat se budete až potom. Nejprve laskavě nechte hovořit mne.“ a zahleděl se znovu na notnou chvíli do listin.

„Takže vy nechcete řešit spor s vaší ženou spořádanou právní cestou. Je to tak ?“

„Já… já… no, rozhodně na ni nechci podávat žalobu.“

„Ha ! A není to snad pohrdání svými právy ? A vůbec celým právním systémem ? Víte, jak dlouho to trvalo, kolik práce to stálo, než jsme vybudovali tak dokonalý právní systém ? A vy si toho nevážíte.“

„To mě špatně chápete. Tak to není. Já jen…“

„Co jen ? No co ?“

„Já jen nechápu, proč bych měl svou ženu žalovat.“

„Nepodváděla Vás snad po šest let ? Neopustila Vás včera večer ?“

„Ano, to ano. To je pravda.“

„No ! Tak co na tom nechápete ? Prosím vás, pane Chvílama, jak si to představujete ? Jak myslíte, že by to tu vypadalo, kdyby měl každý takové nápady, jako vy ? Musí být přece nějaký řád. Člověk musí vědět, na čem je. Musí mít něco, o co se může opřít. No ne ?“

„No jistě, ale…“

„Proč myslíte, že existuje policie ? Na co je naší společnosti armáda ? A soudy ? A kat ! Myslíte, že by naše společnost dokázala fungovat bez katů ?“

„Já nevím. Nevím – asi ano.“

„To nemyslíte vážně…“ usmál se soudce.

„Ale ano – myslím.“

Soudce se hlasitě rozchechtal a společně s ním celá síň. Smáli se, až se za břicho popadali.

Konečně se uklidnili a soudce, ještě se slzami v očích, položil další otázku.

„Tak vy jste proti trestu smrti ?“

„Ano, to jistě.“

A hromadný smích vypukl nanovo.

„A jak byste tedy trestal ? Nebo jste snad proti jakýmkoli trestům ?“

„No… v podstatě… dalo by se říct… že…“

Všichni mu viseli na rtech v očekávání dalšího skvělého vtipu, ale Josef se rozhodl větu nedokončit. Zamyslel se. Dáma sedící blízko uličky to nevydržela a vysokým hláskem se zachichotala. Pak znovu nastalo ticho, které Josef Chvílama přerušil až větou :

„Já myslím, že by si lidi měli odpouštět.“

Smích, který se znovu strhl přecházel pozvolna v řev a zase zpátky. Soudce spadl ze židle a skutálel se pod stůl. A smál se dokonce i Josef. Smál se snad ze všech nejvíc. A jak si toho ostatní všímali, pomalu utichali, až zněl síní už jen smích Josefův. Soudce zaklepal kladívkem.

„Pane Chvílama, no co to je ? Nesmějte se u soudu !“

„Odpusťte. Já jen… Já už vím, o co jde.“

„Co prosím ?“

„To je sen ! To se mi jenom zdá !“

„Cože…? Co to melete ?“

„No, že to je sen, přece. Vy všichni se mi jen zdáte ! Za chvíli se probudím.“

„Cože ? No dovolte ?“

„No ano – je to jen sen. A věřte, že tak bláznivý sen jsem v životě neměl. Za chvíli se probudím a všechno bude zas v pořádku.“

„To už přestává všechno !“

„Podívejte se – můžu si dělat, co chci. Třeba létat. Podívejte.“

Josef se rozběhl a vyskočil do vzduchu. A spadl zas na zem. Síň se rozchechtala. Josef vyskočil a zkusil to znovu, ale se stejným výsledkem.

„Promiňte – většinou mi to jde, ale tohle je opravdu zvláštní sen.“

A lidé se smáli a smáli a soudce řval : „Chyťte toho blázna !“ a Josef to zkusil ještě jednou. Ale znovu se mu nepodařilo vzlétnout. A to už ho drželi za paže a sundávali mu sako a jakási sestřička s připravenou injekční stříkačkou mu vyhrnovala pravý rukáv a říkala :

„To Vám nic neudělá. To Vás jenom uklidní. Nebojte se.“

„Já se nebojím, sestřičko. Já vím, že je to jenom sen. Za chvíli se stejně probudím.“

A píchla mu tu injekci a Josef Chvílama usnul a už se nikdy neprobudil.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.02.2009 09:33:00dát kritice tipMilly
Jako živý!! .-) Závěr mě majznul. :-( (že to dopadlo až tak...) Za živost -t-
21.03.2008 20:17:32dát kritice tipMuessa3
Dobrý :o)*
27.12.2007 20:24:17dát kritice tipzoelle
:-)
05.11.2007 17:55:27dát kritice tipVitex
Šlo mi asi přibložně o to, aby to působilo tak, jak napsal jarouch : "pobavilo a zároveň dalo to správný, cinický zamyšlení".
Dál dílko obhajovat nebudu, bo mám kotel málo času docela.

(díky všem za přečtení a za kritiky i za tipy)
03.11.2007 22:24:30dát kritice tipromale
;-)) asi mám štěstí, že jsem kafku nečtl a asi ani v životě nebudu - a nevim co bych tam měl hledat - prostě lehce napsané, vtipné, lehce karikované vybrávění o člověku jménem Josef Chvilama - s touto ambicíc je to dokonalé (až na ten konec...)

;-)
03.11.2007 22:24:07dát kritice tipromale
;-)) asi mám štěstí, že jsem kafku nečtl a asi ani v životě nebudu - a nevim co bych tam měl hledat - prostě lehce napsané, vtipné, lehce karikované vybrávění o člověku jménem Josef Chvilama - s touto ambicíc je to dokonalé (až na ten konec...)

;-)
01.11.2007 19:10:49dát kritice tipjarouch
Kafku mi to nepřipomínalo, spíš trošičku jedno dílo co napsal Sartre :) ale perfektní, svezl sem se na tom rychle až dolů a pobavilo a zároveň dalo to správný, cinický zamyšlení. Jo!
01.11.2007 09:36:00dát kritice tipreka
redaktor prózy
fajn, tak trochu to má atmosféru snu, ale mnohem víc mi to při čtení přišlo jako nepovedeně vykradený kafka; možná je to tobě jako autorovi jedno, ale mě jako čtenáře prostě nic jinýho nenapadalo a to mi docela kazilo dojem ze čtení. jinak dialogy odsejpaj, text běží, což je fajn. stvnovi vadilo něco o postavě, což jsem nepochopil, mně na takhle malym textu přijde dostatečně vyprofilovaná, prostě zmatený chlapík.
31.10.2007 20:12:31dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Vyprofilování postavy - to jako že se sebou někdo něco dělá, aby vypadal jako někdo jiný? :-))

Z té původní verze počátečního rozhovoru je patrné, že jeden z řečníků (Josef) je jeho obsahem naprosto zmaten. Ne proto, že je debil, ale proto, že se prostě dívá na svět trochu jinak, než je mu předhazováno tím druhým mluvčím (Mladíkem), který zde zase působí jako zástupce nastávajících nových časů, ve stylu 'Nedaří se vám? Najdeme viníka!'. Jozefův nechápavý postoj (nechápe, co po něm Mladík chce) je tím 'odpovídáním otázkami' dán dost zřetelně najevo. Možná, že ten rozhovor není úplně dokonalý (málo času, píšeš), ale působí vcelku věrohodně.

Ta druhá verze rozhovnoru (ta z komentáře) působí spíš jako výslech. Výslech někoho, kde není příliš ochotný na sebe cokoli prozradit. Neříká tudíž nic víc, než na co je tázán. Nebo to vypadá, jako rozhovor dvou strojů.

Ta původní verze počátečnóho rozhovoru je na téhle povídce možná tou nejlepši pasáží. Kdyby byl změněn na ten 'strojový kód', už by skoro nebylo o čem pokračovat, protože vzniklá zápletka by měla málo důvodů.

Vidím ty postavy dost jasně. I místo, kde se počáteční rozhovor odehrává, v duchu vidím. Zelená, vrata, ce
sta před nimi se mírně svažuje k silnici... Už bery do ruky tužku..., ale ta má dysgrafie...

Konec je odbytý. Vlastně ani ne tak konec, jako střední pasáž, už asi od půlky. Ale Úvodní rozhovor je dobrý. Ta nejistota z něj docela svítí. Měla z něj svítit, ne?
30.10.2007 11:30:23dát kritice tipBarman
Líbilo, pěkný styl i téma.
30.10.2007 09:51:40dát kritice tipStvN
Nemusíš nic obšírně popisovat.

„Manželka je doma ?“
„Ne.“
„A děti ?“
„Nemám děti“
„Nemáte děti?“
„Nemáme děti.“
„Výborně. Nebude nás tedy nikdo rušit…“
„Kromě vás téměř nikdo.“
„Jste Josef Chvílama?“
„Ano.“
„Opustila Vás manželka ?“
„Vypadá to tak.“
„Bude se s Vámi chtít rozvést ?“
„Nevím, dlouho jsem s ní nemluvil.“
„No vidíte.“

Zkrátka místo odpovědí otázkou, místo toho nechápavého panáka postavíš do dialogu člověka s mozkem a máš postavu vyprofilovanou a hlubokou. Když čtu to tvoje, že namá jít o poctu a postava je ti volná a tohle tě nezajímá a tamto je ti ukradený, pak trochu nechápu, proč vůbec píšeš. Určitě ne z radosti, protože kdybys z toho chtělmít radost, tak bys to napsal co nejlépe a nebylo by ti to volné.
29.10.2007 20:15:39dát kritice tipdadik
nezapomeň na divadlo, platí to....
29.10.2007 19:35:00dát kritice tipVitex
StvN : Přiznávám se, že při psaní nešlo občas nepomyslet na Kafku, ale jinak je mi úplně jedno, jestli si to s ním někdo nějak spojí - nemělo jít o nápodobu ani o poctu (a Proces jsem nečetl).
A nevyprofilovanost postavy Josefa je mi taky docela volná - chtěl jsem jen psát o člověku, který je jakoby ve snu, a nějaké obšírné popisování jeho osobnosti mě vůbec nepřišlo na mysl.

dadik : Faň !
29.10.2007 16:48:26dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
VZhledem k počáteční 'pink-pongové' scéně s množstvím dialogů, naznačujících 'cosi nevysloveného' se dalo čekat i nějaké překvapení na závěr. Překvapení se sice nekonalo, ale není to špatné. Zhruba od poloviny už to s absurditou nejen hraničí - ale to byl asi záměr.

TiP

Nestálo by za to, udělat něco s grafickou úpravou přímých řečí? Takhle je to takové hrozně rozcourané.

29.10.2007 14:56:41dát kritice tipStvN
Odkaz ke Kafkovi je až moc patrný, bohužel jako každý, kdo sklouzne tímto směrem ukáže jen tolik, že z Kafky vůbec nic nepochopil.

První část se mi celkem líbí, mladý advokát má dobré repliky, naproti tomu Josef je kalsická nevyprofilovaná, plochá postava, za kterou snad autora ani nebaví psát, pořád se něčemu diví a ničemu nerozumí, jako by měla IQ 80.

Myslím, že umíš líp.
29.10.2007 00:37:22dát kritice tipceler
:))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))



***
28.10.2007 23:18:19dát kritice tipavox
Ach, musím si ji stáhnout do wordu a zvětšit písmenka, na tohle prostě nevidím... ale vrátím se s názorem, zítra
28.10.2007 15:54:58dát kritice tipfungus2
Dobré*
28.10.2007 15:51:42dát kritice tipdadik
..:)
jak se daří? doufám že dobře..
28.10.2007 15:38:58dát kritice tipVitex
(vřelé díky)

:-)
28.10.2007 15:33:10dát kritice tipbrubarbucha
žalovat někoho jen protože druhého nežaluje..., právní systém jako neschopnost odpuštění, komediálněji zpracovaný kafkovský motiv, závěr je už hrůznější, tragikomičnost ustupuje do pozadí***

p.s.: holčička smějící se pyžamu... v pravou chvíli
28.10.2007 14:48:09dát kritice tipromale
ooo - návrat pečivové vlny - je to paráda...

JOZEF CHVILAMA - navždy!

* * * * * * *


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor