Svodidla

Nemám chuť na tu vaši hranou bezednou lítost. Odpuzují mě vaše pátravé pohledy a spíš pálí než hladí mě vaše dotyky na mé kůži. Už ani naposled neohlédnu se, snad pro víru, že na tebe rychleji zapomenu. A nebudu křičet, nemám na to sílu.

Mám ráda tahle ta svodidla, na kterých jsou zdánlivé vandalské nápisy: ,,Ríša + Lucka červenec 2007- Francie“ přemýšlím o jejich příběhu. ,,Jak asi dopadl, jak asi dopadnou?“ Závidím jim, ne ty přenádherné francouzské pláže, závidím jim, že jsou dva, že mají cíl.

Milovala jsem, když tvé prsty rozehrály struny kytary. Nikdy nezapomenu tvé pátravě nejisté pohledy, když jsem se červenala pod tíhou tvých romantických písní. Stále mnou občas prolétnou motýlci, jako když pomalu dozníval poslední ton. Tisknul jsi  mě k sobě.

Silnice natažená v krajině jako stužka, v městech tvoří prapodivně zamotané mašle. Chtěla bych se nad ně povznést, podívat se na ně z vrchu, třeba bych našla tu správnou cestu. Chtěla bych se povznést snad nad vše, o to tvrdší jsou mé dotyky se zemí, o to těší je pravda. Začíná poprchat.

Celý den byl pro mě náročný a i když  mě nečekala měkoučká postel, těšila jsem se jak se zachumlám do spacáku. Dal jsi mi své lehátko, říkal jsi, že se budeme tulit, že nám jedno stačí.

Co vlastně nutí řidiče zastavit stopaři? Proč k sobě příjme člověka, jehož minulost i budoucnost je neznámá? Lidé jsou asi dnes více sami, i když je prý Země přelidněná. ,,Kam jedete? Kam vy!“ Chlápek ve středních letech zamumlal nějaké město. Zeměpis nikdy nebyla moje silná stránka.

Políbila jsem tě na čelíčko. Špitl: ,,Dobrou noc, přijdu za tebou brzy.“ Usmála jsem se a věděla, že to není pravda. Hrál jsi mou oblíbenou, všichni se báječně bavili. Houf lidí, oheň, tvá kytara. Věděla jsem, že nepřijdeš hned. Ulehla jsem do stanu a nechala se ukolébat písněmi. Tak trošku paradoxně mě probudili nejtišší doznívající tony. Na hodinkách bylo již hluboce po půlnoci, navzdory tomu se neozývalo žádné hlasité loučení. Vykoukla jsem. Trvalo to jen pár vteřin než sis mě v zápalu vášně všiml. Pro mě to byly hodiny.

Dýchám cizí vzduch, poslouchám nebo spíš míjí mě slova cizího muže.

Hvězdy svítí i když se nedíváme nahoru. Znamenalo to pro mě vždy naději. Ač je jasná noc, hvězdy mi nesvítí. ,, A víš co? Je mi to jedno!“