JACINA, JACINA

JACINA, JACINA

Dneska je 8. listopadu. Čtvrtek.

.

Autor každý, byť i ten nejpodprůměrnější stylista jako tady, když jeden tentýž již podruhé jeho výmysly málem stejnými slovy začíná, zaprvé se musí vrátit k textu minulému; ano, onomu s názvem třikrát Jacina: JACINA, JACINA, JACINA. Vždyť i při tom nejstřízlivějším odhadu, že když jím byla předešlá slova minule zhruba před měsícem zavěšena na písmáckou stránku Internetu, a zde s úmyslem především, že vzbudí jako každá návnada určitě (zejména produktivní) zájem, mohlo si jich od tamtoho času všimnout nejméně 20 zájemců.

Což je bilance (třebaže s čímsi jako čtenáři v jeho předpokladech autor nepočítal) i v odhadu velmi slušná, dokonce optimistická. Vždyť potenciálně umožňující následně oslovit, kvůli pouhému jedinému Jacinovi, jacinovským tématem minimálně dalších 20 jiných adresátů. Kdyby v česku ovšem bylo životaschopné ono minule prezentované pravidlo šesti kroků. A gramotnost jako všeobecně veřejná charakteristika či vlastnost k tomu.

Jenomže se nestalo. Z čehož plyne, že zdejší luhy a háje, šumící bory, po skalinách, plodí prózou už jenom mršiny.

Stav oné našince všeobklopující zdechlosti (a jimi produkovaný, též donekonečna i reprodukovaný) je pro tuzemí zřejmě v současnosti normální a signifikantní, pročež zájemců, adresátů, v něm ani na zavolání nebo vyzvání není, natož třeba diváků – jen kohosi jako shlížitelů, čumilů, nezávazných registrátorů a zvědavců je tady dosti do sytosti. Proto i před mým předchozím verbujícím textem se prošmejkla ona dvacítka těchto reprezentantů povrchnosti jako nějací vernisážoví hosti; čili žádný záznam do palice, žádný následný pocit povinnosti a odpovědnosti. A kvůli čemupak, ptali by se nýčko pohoršeně, vždyť přece bylo předloženo nám ke spotřebě čtením a my si nato můžeme zacházet, jak nám libo.

Bohužel…

Všechno vůkol má v takovémto jejich pojetí toliko rekreativní (a spotřební) funkci.

.

Je-li takto tendenčně popsáno a souzeno, vzápětí nepřekvapí i podobně morbidně pasivní bilance následná.

Vždyť jediným, kdo se po mém mailovém oslovení přímo do jeho adresy začal o onoho kamsi již před desetiletími zmizelého Demetera Jacinu alespoň zajímat, byl jeho velmi pravděpodobný synovec žijící až v městě Calgary; což je provincie Alberta, a stát až za oceánem Kanada.

Ze zdejších tuzemských Jacinů opět nikdo, třebaže tentokrát nazpět se mi z nich (ale na jiné výzvy nežli z Písmáka) maily aspoň pár již ozvalo.

Z kanadské tedy zprávy plyne prozatím alespoň takováto rodová vztažnost, nepřesná a neurčitá zejména, ale díky i za ni, za móře šírošíré, v každém dubnu špičatých ledovců plný oceán: "V odpovedi na vas dopis chceme potvrdit, ze vyse uvedeny Jacina Demetr je nas pribuzny. Muj otec byl nejmladsi z deviti sourozencu, jmenem Jacina Ladislav, a byl narozen roku 1909 v Kvasech, Podkarpatska Rus. Jen pro vasi informaci, toto misto je geograficke centrum Evropy. V te dobe jeho dva nejstarsi bratri meli uz sve rodiny. V cele teto dobe jsem zil v domneni, ze Demetr Jacina je muj stryc, ale podle data narozeni ktere uvadite, je to zrejme syn jednoho z otcovych bratru, cili muj bratranec. Tento dodatek je na vysvetlenou pribuzenskeho vztahu.

V roce 1945 se Svobodovou armadou prisli do Cech muj stryc Petr Jacina a bratranci Josej a Dimitrij Jacina. Stryc Petr se vratil na Podkarpatskou Rus k rodine do Kosovske Poljany. Josef (Jozka) zustal s nami v Cechach a dozil svuj zivot v Liberci."

Byť z Kanady, i odsud Jaciny Demetera příští osudy po roce 1945 tak nějak do zcela ztracena vymizely, inu, nevybral jsem si zřejmě pro individuální své potěšení nijak uspokojující artikl. Ale hned třeba příští dodávka souvisejícího sortimentu může být lepší, nebo odkudkoli, kdoví, rozhodná, utěšuji se: když z oné Kanady přes Atlantik (i poprvé z Mnichova Hradiště v Čechách z písně Kde domov můj) mám slíbeny po blíže neurčeném budoucím čase ještě nějaké dodatky osvětlující rodinnou posloupnost Jacinových.

.

Třebaže o samém Demeteru Jacinovi nic zásadního tedy stále dopátrat nesvedu, v týchž Čechách na Děčínsku ještě donedávna žil ještě jeden Jacina: z těch předešlých kteréhosi zřejmě bratranec z kterési z nižších větví rodového genealogického stromu. A třebaže byl narozen v tomtéž Kajdanovu a zhruba ve stejné době jako Demeter, ani jeho pro předešlé Jaciny překvapivě náhle objevená existence, o níž zcela netušili, odnikud se sebou nepřinesla pro moje téma žádné výrazně rozvíjející vzpomínky:

"Opravdu byl pan Jacina Vasil rok narození 1918 narozen v Kajdanovu, po osvobození ČSR v roce 1945 v Čechách a po 1 roce byl přijat na lesnickou školu 1 rok a po absolvování nastoupil jako elév na polesí Děčín - Maxičky.

V roce 1948 se oženil a byl do roku 1977 hajným na Sněžníku u Děčína.

Děda přišel do ČR se Svobodovou armádou."

Tak jsem je obojí, jež o sobě prozatím nevěděli, prostřednictvím Sítě mezi sebou aspoň seznámil a spojil…

.

Co se mne týče, sám jsem měl strýců, pokud dobře počítám, 6, a sám jsem nominálně strýcem (zatím) pro 2 matrikové potomky. O každém z té šestice, osloven, bych si vzpomenul zajímavostí aspoň na pár vět, a bylo-li by třeba, věděl bych, kde najdu nebo vyslechnu další rozšiřující podrobnosti.

A to bývávalo, že jiní, dávní, v jiných rodinách a časech, i v téhleté zemi, byli mocni o svých rodech sepisovat, nebo jen orálně na vyzvání vyprávět, celé kroniky.

Takže nejenom ono čumilství, ale též neschopnost být vědomými nositeli svých vlastních jmen ve významu čehosi jako odkazu mytických a mravních struktur, nás charakterizuje – kolik z nás je schopno rekonstrukce genezí svých vlastních (tzv. křestních) jmen. Natožpak příjmení.

Jak dlouho by tu v takovém nezájmu trvala změna písmen na číslice z důvodu osobní identifikace osob, a to zcela dobrovolná a ne nucená jako tehdy v lágrech, na niž by našinci přistoupili v onom demokraticky rozhodném nadpolovičním množství naprosto dobrovolně; třebaže z nezájmu a lenosti?

Aby ve výsledku takovéto reformy se pak kdosi, například v případě zdejšího Jaciny, jmenoval (10)138(14)1?

Svoboda? (19)(22)(15)2(15)41.

Jistě, zpočátku by to sice chvíli trvalo, ale nakonec by se i tenhleten svůj identifikační pim (dokonce v uživatelsky vstřícném systému bez oné tak přece zbytečné diakritiky) nazpaměť absolutní většina zdejších, minulostí prostá, naučila. Nebo aspoň na věčné časy si jej naťukala do mobilu k adresám jiných podobných debilů, účtům bankovních kont, a čeho nevím ještě, třeba obvodů krků jejich plášťů do deště, co si už takto jako jejich existenci v numerické formě vedou a snadno pamatují roky.

Vyhrotil jsem předešlým příkladem konce onoho čumilství bez zaujatosti, jehož obětí může být i dáma. Z nichž jedna mi před pár dny, na začátku minulého týdne, na sám závěr posledního snu tamté noci sdělila tuhletu precizní charakteristiku mne reálně obklopujících časů bez závažného zájmu kohokoli, a to nejenom o jakéhosi Demetera Jacinu: "Což je stejně náročné jako stíhat a nemít čas."

Tak tohle, byť ve snu, kterási zdejší řekla, aniž by se omlouvala; nebo ospravedlňovala…

.

Na sám závěr sdělím takovou jahůdku, že v rámci shánění jsem se kouknul kvůli Jacinovým i na www stránky Spolužáci.cz: aniž jsem takto hádal, a nebo vím proč, nejvíce Jacinů, a to ve formě především slečen Jacinových, se jich na mne vyhrnulo s původními identitami v Bakově nad Jizerou – zatímco na Slovensku se Jacini, podle telefonního seznamu zas, nejvíce vyskytují v městech Košice a Snina, když i tu nemám sebemenšího zdání (nebo alespoň nápovědi), jak znělo křestní jméno jejich případného děda, nebo praděda.

.

28g @ seznam.cz