Gertrůda to nechápala. Babička byla už pošesté mrtvá. Ta ubohá stará žena vždycky naletěla šarlatánům – falešným prodavačům nerezových příborů a hrnců s pokličkami z šestnáctikarátového zlata. Pokaždé ji obrali o všechny její hořké čokolády a nakonec chladnokrevně utloukli chřestem, aby později ležela na márách.Vypadala tam vždycky tak bezduše, až se Gertrůdě chtělo plakat. Nemělo to ale cenu, protože babička stejně vždycky pátého července (ale jenom když pršelo) vylezla ze země, značně silnější a zdravější. Gertrůda navíc ani brečet nemohla. Od té doby, co se jí do oka za jedné únorové vichřice dostal hvězdný prach, měla ucpané slzné kanálky.

            Celá rodina se vracela z pohřbu v nijaké náladě. Veškeré nářky byly zbytečné, protože babička se měla zanedlouho vrátit – zocelená a připravená smažit jejich oblíbené vdolky zjemněné králičí krví.

            Doma se sešli Gertrůdini rodiče se svými příbuznými a dlouho do noci souložili. Dávali si při tom ale pozor, aby některá z přítomných žen neotěhotněla, protože nikdo nestál o incestní dítě. Všichni moc dobře věděli, jaká s sebou takový bastard nese rizika.

            Gertrůda měla dost těch nocí, kdy se k dospělým nemohla přidat, protože ji nějakým zvláštním nedopatřením ještě ve čtyřiadvaceti považovali za dítě. Ze svých dětských skříní vyndala troje plesové šaty, otevřela okno a po chvíli váhání skočila na vlhký beton. Ozvala se obrovská rána, ale příbuzní, zainteresovaní lascivním skupinovým sexem, si naštěstí ničeho nevšimli.

            Dvě hodiny utíkala po čáře dělící hlavní silniční tah vedoucí městem. Nikdo nezastavil. Nikdo se nezeptal, jestli nepotřebuje pomoct. Ubohá, zpocená Gertrůda!

Možná se nad ní ustrnuli sami bohové, možná měla jen štěstí… zkrátka a dobře, nakonec jí přeci jenom zastavil oprýskaný kamion s pobledlým řidičem, díky kterémuž se poprvé dostala za brány jejího rodného města. Náhle se počala cítit tak volně. Prvně v životě měla chuť udělat něco, co nikdo neočekával. Poprosila řidiče, aby zastavil a ona mohla vystoupit. Aby nepřišel zkrátka, darovala mu na památku svoji řasu. Chudinka nevěděla, že se to už dávno nedělá.

            Stála u silnice. Pršelo. Poprvé se cítila jako dospělá. Zhluboka se nadechla a její malé nozdry vtahovaly tu omamnou vůni výfukových plynů, které postupně rozevíraly i ty nejhlubší dutiny Gertrůdiny nezkušené lebky. Ucítila neskutečný tlak v očích. Poprvé po letech mohla zase plakat…