Nikdo se neptá, přeci odpovídám

Jak kaluž po dešti v úhoru

sáknoucí do promrzlé země

z otevřeného nebe do spodin lebečních kostí

bez rydel, bez ostří, bez paží...

pouze svým „jsem“

pouze oním zaklínadlem

útěšným stejně jako bezútěšným a beznadějným

nadějí pouze ve vytrvalých stáních sebe

tlejících mokřin, sladkým vínem svahů

úvalů a zavadlých květů bez vášně

pouze svým „jsem“

bez vášně a s ní... blízkou pobídkou ke klusu

ke kvapnému napínání zmožené duše

již ne zmožené, ale zmnožené

zmnožené o druhého - byvší ve dvou

potajmu v mýtických krajinách

kde se draci páří střemhlav

kde se otvírá studna pouze žízní

a vstřícností k vyvstalému

Neměj strach, jsem ona v každém čase...