Někdy byly rána

Někdy byly rána

Někdy byly rána plný mlhy, smutku a nejistoty. Někdy v nich zas bylo tolik něhy, že nás ani slunce, co bilo do oken, nedonutilo opustit jeden druhýho. Bylo to zvláštní, všechno se dalo vyjádřit jediným pohledem, jediným dotykem, jediným nevysloveným slovem. Na snídani stačil zbytek lacinýho vína z noci a to pak bylo těžký na sebe až do večera čekat. Vzpomínáš? Vstávat brzo před úsvitem a nechávat tě napospas studenýmu ránu v ulicích, toho jsem se bál. Bál jsem se, že kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy, ale oba jsme věděli, že s unaveným dnem si zase budeme slibovat jeden druhýho a malovat si po zádech tak hrozně moc hořkosladkou čokoládou. A pak jsme pili ze svých duší a vraždili se konečky prstů a já se učil rozumět tvým tajemstvím. A když přišla první letní bouřka, tak jsme se zpíjeli deštěm a pak zapalovali ohně v nás a bylo to zvláštní, když na podzim kvetly jabloně. Často teď bývají po ránu mlhy a já tě nechávám napospas studeným ránům v ulicích. I po tý době je pořád těžký na tebe celej den čekat, čekat na všechny tvý skrytý uličky a nevyslovený slova, co křičíš, když se utápíme v agonii. Někdy je fakt hrozně těžký modlit se za to, abych ti před svítáním mohl pošeptat…

kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy…

na světě je hrozně moc krásy