Les

  Sedím na verandě a popíjím ostružinový čaj. Přede mnou se jako hradba tyčí les, temný a nepropustný, co jsem živ, pamatuji si tento les jako temný a nepropustný, dokonce i můj otec, když ještě žil, mluvil o lese jako temném a nepropustném, prý si jej nedovede představit jinak než temný a nepropustný, opakoval mi odmala. Pokaždé, když usínám, slyším, jak ke mně oba promlouvají: otec i les; první mě láká, abych odešel, druhý mi v odchodu ustavičně brání, den ode dne obemyká naši rodinnou usedlost těsněji a těsněji, až z kdysi obrovského palouku, jenž se kolem našeho domu rozprostíral, zbývá jen malý plácek trávy, sotva by se zde otočil automobil. Pamatuji si na jednu příhodu z dětství: sedím při okraji lesa, dům za zády, les před očima, a pozoruji temnotu a nepropustnost tohoto lesa. Obé, temnota i nepropustnost, mě zmáhá, přímo mě dusí, a já usnu. Když se probudím, shledám, že les znova uhryzl jeden další kus zelené trávy, takže se již nenalézám na prostranství před domem, ale naopak v lese, všude kolem mě je les, ze tří stran temný a nepropustný, jen na jednom jeho okraji v úzkých pruzích prosvítá světlo. Běžím za tím světlem, hodiny a hodiny běžím za tím světlem, až se na pokraji sil zjevím před naší usedlostí. Na její verandě sedí můj otec a čte Voltairův Optimismus, tedy knihu, jejíž četbou strávil prakticky celý život, a když nad tím přemýšlím, nebylo chvíle, abych jej viděl bez této knihy; dokonce i když šel do lesa, brával si Voltairův Optimismus s sebou.

  „Byl jsi v lese?“ zeptá se mě, drže Voltairův Optimismus.

  „Byl i nebyl,“ odpovím já z posledních sil, celý uřícený, po té padnu na záda do trávy a jen tak zamžourám do nebe: vidím ptáka, kterak křižuje oblohu a připadá mi divné, že tak koná právě ve chvíli, kdy jsem se do oblohy zadíval, přijde mi to podezřelé.

  „To vlastně my všichni,“ utrousí zatím otec a znova se zahloubá do knihy, z níž už její stáří vyrvalo nejednu stranu, což ale on v nejmenším nepostřehl, neboť dávno padla hranice mezi tím, kdy knihu četl a kdy si ji jen znovuvybavoval. Ke konci jeho života už v knize chybělo přes polovinu listů, on si však nikdy nepostěžoval, natož aby knihu odložil, vzpomínám takto.

  U nohou mi leží kocour. Je posledním společníkem, který mi zbyl, nepočítám-li ovšem pravidelné přízraky mého otce, jenž se mi zjevuje dvakrát třikrát do dne, nebo občasné přízraky jiných lidí, které mě však navštěvují cele nepravidelně, tudíž bych je společníky ani nenazýval. U nohou mi, jak řečeno, leží kocour. Odložím čaj na ručku zábradlí a mírně do kocoura šprtnu. On otevře oči, postaví se a odkulhá pryč. Je to již velmi starý kocour, počítám-li správně, letos mu táhne na stopatnáctý rok života, narodil se tedy společně se zemí italskou, v roce, kdy jeden císař, s nímž se prý osobně znala prababička mé prababičky, vyhlásil protestantský patent, zatímco císař druhý, s kterým se z naší rodiny neznal nikdo, zrušil nevolnictví kdesi v dálné Rusi. Ale to je již dávná historie, kterou si pamatuje výhradně můj kulhavý kocour, já jsem na ni až příliš mlád, byť si ji, historii, rád představuji, obzvláště nad Garibaldim často hloubám, všechny jeho činy a proslovy převracím v hlavě tak dlouho, až nemyslím na nikoho jiného než právě na Garibaldiho, což můj otec, jenž se zjevuje právě ve chvílích, kdy myslím na Garibaldiho, okamžitě vycítí a pronese:

  „Ty zase myslíš na Garibaldiho.“

  Podrážděný kocour se, zatímco já myslím na Garibaldiho, poodsune o pár metrů dál, kde znova zalehne a usne, je to chytrý kocour, má na to roky; já pokračuji v myšlenkách: všechno v tomto domě je staré, říkám si: příkladně pracovní stůl má sto deset let, almara pamatuje dvacet jar více, postel je o dalších osm zim starší nežli almara, křeslo, na němž sedím, je zase dvakrát mladší než postel, kuchyňský stůl se svým stářím rovná rozdílu věku křesla, na němž sedím, a věku almary, na které nesedím a nikdy jsem ani neseděl, neboť na almarách se v naší rodině nikdy nesedávalo, navíc jsem nikdy neviděl důvod na almaru sedat. Všechny výše popsané, věkem patinované předměty denního užití jsou tedy podstatně letitější, nežli já a jenom kuchyňský stůl a křeslo, na němž sedím, je mladší než kocour, který se svým věkem blíží spíše pracovnímu stolu, od něhož jej ovšem dělí pět let, za kteroužto dobu, v letech 1861 až 1865 se Bismarck stal pruským ministrem zahraničí, v Londýně slavnostně zahájili provoz metra, Dánové svedli bitvu u Helgolandu a les kolem rodinné usedlosti postoupil o další desítky metrů k stěnám domu.

  Dobře si pamatuji na první a taktéž poslední otcův záchvat, k němuž jej les, temný a nepropustný, vyprovokoval: všechnu svou zuřivost si odbyl poměrně dávné říjnové noci pod příkrovem hustého deště, bylo to přibližně v době, kdy jsem se učil číst a psát, byť toto učení se se muselo nejednou přerušit, tu z důvodu, že jsem předstíral nemoc, tu, když jsem se před učením utekl do lesa, tu zase, neboť naši usedlost zachvátila nespavost, díky níž jsme celé dny, ani otec, ani já, nedokázali usnout, jen jsme se loudavě ploužili po domě, náhodně se potkávali v různých místnostech a ubíjeli čas zíráním z nejbližšího okna, které se nám však brzy zprotivilo a my přešli k oknu dalšímu, při kterémžto přesunu jsme se možná potkali, možná nepotkali, zaleželo na tom, od jakého okna k jakému oknu jsme se zrovna ubírali.

  Přecházím od jednoho okna k druhému a jen tak pozoruji, jak na pozadí lesa prší. V tom spatřím otce na prostranství před domem; nese si s sebou v jedné ruce sekeru, v druhé Voltairův Optimismus, načež přistupuje k nejbližšímu stromu, spis odhazuje do mokré trávy a sekeru zatíná do kmenu. Rána následuje ránu a strom se skácí. Strom následuje strom. Celkem pět jich padne v oběti otcova běsnění a zatímco se tento již vyčerpaný a promoklý vrací zpět do domu, já pozoruji padlé kmeny, kterak leží rozházené v trávě, jako by to byly gigantické zápalky, napadá mě jako dítě, zdají se však lhostejné, vnitřně netknuté, vybavuji si dnes. S šumem lesa se však vracím nazpátek. Otec odloží sekeru k botníku a aniž se osuší, natož převlékne mokré, odchází do ložnice, kde jej nad Voltairovým Optimismem konečně zmůže spánek. Tímto končí naše „období insomnie“, jak tuto dobu otec často nazýval a vlastně pořád nazývá, protože ač je již několik let mrtvý, z mého života nezmizel.

  Pařezy po pěti otcem skácených stromech přežily do dnešních dnů, pozřel je však les a jako vše sobě milé přisunul i tyto blíže svému středu, jejž jsem však nikdy nepoznal, ani můj otec jej nikdy nepoznal. Za letních dnů se každý den k pařezům procházím, mám rád to místo, je totiž jediné, kam skrze koruny stromů proniká světlo. Jenže doba, již má procházka zabírá, se neustále prodlužuje a já se čím dál tím víc děsím okamžiku, v němž se budu muset, chtě nechtě, svých pařezů vzdát a bezvýhradně je přenechat lesu, který se jimi prvně bude těšit, po té však, když se jich sdostatek nasytí, se mu okoukají a on je zavrhne a pozvolna rozloží.

  Les zde má jedinečný dar vše rozložit. Pařezy počínaje, světlem konče, napadá mě, když dopíjím čaj a prázdný hrnek převracím v dlaních: ještě z něj cítím trochu tepla. Jakmile však i to nejposlednější pohltí mé chudokrevné ruce, vstanu a vydám se do kuchyně. Avšak v obývacím pokoji zakopnu o kořen, který prorostl podlahou. Poroučím k zemi, hrnek tak odsoudiv k neodkladnému zániku. Zajímalo by mě, jestli se probudil kocour.

-