na kafi s hysterií

Nedávno jsem byl na kafi s hysterií.

Říkala, že nemá moc času,

ale na mě si ho prý trochu vyšetří.

Ruka s horkým šálkem se jí třásla,

stěžovala si na moře práce:

Lidstvo je teď ňáký citlivý.

Taky s rodinou se tolik nevídá.

každý má nějaké starosti.

Už kouřila třetí krabičku,

když jí zavolala sestra panika,

že prý k ní zítra nemůže přijít.

Měla jí donést knížku o teroristických útocích

pomocí ptačí chřipky,

ale pospíchala na jih Ameriky,

zas se tam něco posralo.

A takhle to je furt,

smrkala do rukávu košile.

Fotra strach zase zabásli

– ňáká svině ho zneužila v proslovu o globálním oteplování.

Utěšoval jsem jí sušenkou s trochou čokolády

a zeptal se:

Jak bych ti mohl pomoct, holka?

Prý ať pošlu co nejvíc lidí do Indie,

třeba na dovču, za prací, nebo tak.

Její máma katastrofa zas totiž o něčem ví,

asi povodně nebo zemětřesení.

Vzala mi kousek preclíku,

co jsem si koupil a špitla:

Čím víc lidí tam chcípne,

tím míň pro nás bude práce.

Přesedlali jsme na vodku

a hysterie se rozkecala,

mluvila o dobách dávno minulých.

Dřív bývaly horší věci

– odporný nemoce, vyvražďování statisíců, a tak

Ale dneska už je lidí jak sraček.

A média to ještě víc kurví.

Už byla dávno tma,

začala se ke mně lýsat:

Zajdem ke mně?

Ukážu ti sbírku nesplněných snů,

lákala mě.

Nemůžu

– chodím teď s bezmocí,

podařilo se mi odmítnout,

ač chtěl jsem nesmírně.

Svoji milou jsem nepodvedl,

i když mě ta děvka podvádí s koncem světa…