Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Škola-moje největší noční můra

11. 12. 2007

448

Autor

Gabča

Příběh o školačce Lence,která se v životě potýká s velikými problémy,spíše těmi školními.Obzvlášť,když se jí do cesty připlete mluvící kočka Elgebra nebo-li Elgi.Z noční můry se stane sen za dobrodružstvím.Jak zvládne tato dívka a podivná mluvící kočka nástrahy života?

Kapitola 1.

Další koule na obzoru

"Vaše písemky nedopadly zrovna nejlépe,že,slečno Maltnová?"Vytáhnu si sluchátka z uší a tázavě se podívám na Milgret-moji nejlepší kámarádku.Ta mi zopakuje,co mi právě teď říkala."Jistě,paní učitelko."odpovím vskutku nervozně a ucítím,jak mě stéká po tváři kapička potu."Ty sluchátka v uších už nechci nikdy vidět,je to jasné?Potom se nedivím,že máte velmi špatné známky!"hodí po mě přísný pohled a pokračuje v rozdávání písemek."Uf,to bylo o chlup!"prohlásím,ale hned zmlknu.Upřeným pohledem se dívám učitelce přímo do očí."Slečno Maltnová,dělejte ze sebou proboha něco,když to takhle půjde dál,nechám vás propadnout z matematiky!"řekla a nehorázně mi hodila písemku na lavici.Ts,baba jedna,nejradši bych ji zadupala do země...říkám si v duchu a přeji si,aby se to vyplnilo!

Znechuceným pohledem se zadívám na moji závěrečnou písemku z matiky.Otočím stránku a málem se zhroutím."Tý vole,další koule!"vypustila jsem omylem z pusy,někdy se prostě nekontroluju."Pět bodů z šedesáti?!"vyjeknu na celou třídu a samozřejmě se všichni otočí a začnou se hlasitě tlemit.Ignoruji je,nemá cenu se hádat,nic už mi přece nepomůže,nebo že by nějaká kouzelná víla?Nechci radši ani vědět,co na to řeknou rodiče,už je vidím:Máš zaracha na dva měsíce,žádnej počítač,žádný kamarádky a už vůbec ne žádná párty,rozumíš?Budeš se tak dlouho učit,dokud ti hlava neupadne!Ach jo,už se vážně moc těším.Podívám se na Milgred,která skáče radostí,ale jakmile si všimne mého pohledu,ztichne a začne se mnou truchlit."Je mi to vážně moc líto,Leni!Snad se to zlepší.V každém případě upřímnou soustrast."poklepe mi na rameno,sedne si zpátky do židle a začne opět skákat radostí,jakoby se nic nestalo.

Upřímná,ale občas divná kamarádka,no jo,ona se nezmění,je pořád taková,jaká je a byla.Otočím se a zahledím se znovu na písemku.

"Tak,vezměte si děti sešity matematiky a uděláme si společně opravu!"promluvila největší ropucha,jakou kdy svět viděl.Vytáhli jsme si tedy sešity a začali opravovat.Já to mám ale ze všech nejhorší.Musím opsat celou písemku a to správně,jenže problém je v tom,že to vlastně nechápu,takže to bude zase špatně,jako vždy.

"Crrr!"ozval se znenadání zvonek,který ohlásil konec hodiny,nebo spíš konec vyučování,díkybohu!!!

Jenže vtom ještě "ropucha"prohlásila,že zítra uzavírá známky a tak si ještě napíšeme zkušební testík na celá čísla a zlomky.A nedá pokoj a nedá,fakt,že jo!Sbalila jsem si všechny věci do aktovky a zamířila ke dveřím,kde na mě čekala Milgret."Jdeš na oběd?"zeptala se tázavě a mrkla na mě."Jo,radši jo,dom se mi vůbec nechce,za tu kouli mě taťka i mamina zabijou,ach jo!Tak jdem,už mě docela kručí v břichu."řekla jsem hladově a podívala se na "ropuchu" k jejímu stolu a ptala jsem se sama sebe,jak může být tak zlá,než jiní učitelé,když vypadá tak hrozně mile a sympaticky?

V tom mi někdo poklepal na rameno,až to bolelo a já se probudila ze svých nekonečných otázek,na které není odpověď."Jdeš?Všichni jsou už dole,říkala jsi přece,že máš hlad,nebo ne?"zeptala se Milgred a v očích jí zazářila podezíravost.

"Jo,jasně,promiň,jen jsem se nějak zasekla,už je to dobré,tak jdem?"vypáčila jsem nakonec ze sebe.Milgred kývla pro souhlas a mlčky jsme šli dolů po schodech,až do hlavní místnosti,neboli haly.Tam jsme si obuly kozačky,oblékly bundy a nasadili si čepice a šály."Nevíš,co máme na oběd?"povídali jsme si s Milgred cestou k druhé budově,naše jídelna je totiž v rekonstrukci,takže je nedostupná."Myslím,že špagety,aspoň se něčeho najím." "Učitelka Rollindová je ňáká divná,nezdá se ti?" "Hm,taky jsem si toho všimla,řekla bych,že je na mě zaměřená...furt,slečno Maltnová tam,slečno Maltnová sem,začíná mi to docela vadit,jakoby se z té mé podělané pětky radovala a měla radost,že mám tak špatnou známku!!!"do očí se mi nahrnuly slzy."Ale no tak,"utěšovala mě Milgret"nic si z toho nedělej,musíš si věřit,ty to dokážeš Leni,uvidíš,že jo!Učení je moc důležité,tak se do toho vlož a věř si,uvidíš,že se ti budou jedničky sypat na hlavu,jenom si věřit a dokážeš to!"mile se na mě usmála."Jenže tu matiku....,vždyť ona známky uzavírá už zejtra,to nemůžu stihnout!"začala jsem tiše vzlykat a nadávat,že blbější člověk snad ani není."Ale můžeš," zvedla jsem hlavu a bedlivě poslouchala rady mé nejlepší kamošky "jen si musíš věřit.Věř mi,nikdy není pozdě!" Milgred má pravdu,jenom se flákám a dělám blbosti,ale to se změní.Vzala mě za ruku(cítila jsem se trošku trapně,ale je to přece jenom vážná situace)a zavedla do šatny.Tam jsme se přezuly,vyslékly a vyrazily rovnou k okýnku,ve kterém se vydávaly obědy.Já si dala hodně špaget a Milgret naopak málo.Sedly jsme si hned k prvnímu stolu a pustily se do jídla.Téměř ihned byly talíře ,prázdné,úplně vylízané.Ještě jsme se napily(byl čaj)a pak už byl čas jít domů,ale moc dobrý pocit jsem z toho neměla."Tak pojď a přestaň na to myslet,ještě budeš mít depku a bude to naopak ještě horší ... tak už pojď."vybídla mě Milgret a zamířila k šatnám.Za chvilku jsme obě byly hotové a mohlo se jít domů!Když jsme stály před budovou,byl čas na rozloučení."A nezapomeň,co jsem ti říkala,musíš si věřit a půjde to.Tak zítra ve škole.Ahoj." "Měj se a nezapomenu,neboj,budu na to myslet!!!"a každá jsme se rozdělily na jinou stranu.I přesto mě trápil strach a nadávání od rodičů,ještě,že nemám sourozence...to by dopadlo.Milgret mi sice zvedla sebevědomí,ale uvnitř mě neustále dusil strach,nervozita,deprese,hádky a mimo to i škola a známky.Jsem úplně na dně.Sama na sebe jsem naštvaná,jak se mohla takhle ztrapnit.Cestou jsem míjela holé stromy,uschlé kytky,plno paneláků i rodinných domů a jeden z nich byl právě můj dům.

Pomoc,vůbec se mi tam nechce,to bude mlata,už to vidím.Hm...jak bych to..Už vím!Prostě půjdu normálně do pokojíčku,hodím jim žákovskou na stůl,řeknu aspoň ahoj a zamču se v pokoji a budu šprtat...tento nápad není nejlepší,ale jinej nápad nemám...uf...uf..uf...

Tak jo,jdeme na to...

Kapitola 2.

Že by zázrak?

Klíč zajel do zámku a tiše cvaklo.Dveře se s děsivým vrzáním otevřely a já vstoupila dovnitř.Vešla jsem schody do druhého patra a naráz se zastavila.Nedokážeš to,nedokážeš to!!! říkal mi můj vnitřní hlas v podobě čerta.Ale ta druhá strana,strana anděla mi říkala drž se a nevzdávej se!!!...pro co se jenom rozhodnout?Nakonec jsem brala v úvahu to,že by bylo ještě horší,kdybych to neřekla,takže,pravda musí ven!Potichu jsem vzdychla a zaúpěla.Klíče s tichým cvaknutím otevřely dveře a já uviděla tátu,jak si čte noviny a usrkává kávu.Můj taťka je automechanik a mamka je pekařka v jedné cukrárně.Táta má docela fofry a tak většinu času tráví v práci nebo u počítače.Mamča je poněkud klidná,i když občas má také lítačku,protože je cukrárna doslova k prasknutí.A tak se vždycky těšíme na mámino cukroví,které je prostě k nezaplacení!Tichými kroky jsem vešla dovnitř a zavřela dveře.Táta se začetl do novin a tak nic neslyšel,byl úplně omráčený.Moje bouchnutí dveřmi totiž není nijak tiché,takže mě šokovalo,že to taťka neslyšel.

Vyslékla jsem si bundu a pověsila ji na věšák,vyzula si boty a nazula papuče.Aktovka s hlasitým bouchnutím spadla na lino."Ops"vyjeknu a sleduji pořád tátu.Je neustále v tranzu.Nenápadně se kolem něj proplazím rovnou do mého pokoje.Uf,nikdo si mě zatím nevšiml,říkám si v duchu,ale vím,že je to pitomost.Mlčky padnu na postel a obejmu svého méďu.Ach jo,kdyby jsi věděl,jak je to všechno těžké a náročné,promluvím podvědomě k méďovi a zahledím se do jeho skleněných oček.Ty se máš,jsi plyšák a nemusíš nic dělat,jenom ležíš,občas se i s tebou pomazlím,ale to je vše.Já ti tak závidím!ukončím rozhovor s méďou a jdu se podívat,jestli mi někdo nepsal.Položím medvídka na postel a zapnu počítač.Jo,Milgret mi psala!Aspoň někdo.Ahoj Leni,jak se máš a co rodiče?Jak to s tebou vypadá?Doufám,že ti nekladu moc otázek,i tak máš depku,viď?Tak ahoj a prosím odepiš.Papa Milgret :-)

Hm...jak se o mě zajímá,ale tak co,je to moje kámoška a ty jsou přece od toho,aby si navzájem pomáhali,není to tak?Rozmýšlím se,ale stejně dám prsty na klávesnici a už vyťukávám:Ahoj Mili!Zatím se nic neděje,mamka je v práci,takže přijde až někdy pozdě v noci a taťka je nekonečně začtený do novin,přitom usrkává kávu a jak jsem vešla do bytu,ani si mě nevšiml.Stejně jim to budu muset říct,no nic,já se jdu šprtat,poprvé!!! :-)) Měj se hezky a něco pěknýho písni,ju?Děkuji...Lenka =o)) P:S-Jsi moc hodná,že mi pomáháš a zato jsem ti hrozně vděčná.Pa

Kliknu na odeslat a moje zpráva zmizí,už dorazila k Mili.Vypnu počítač a prohledávám aktovku."Á,tady je"prohlásím nadšeně a držím v ruce sešit matiky.Podívám se na budík."Půl čtvrté?!"vyděsím se a zaklapnu sešit.Už to trochu chápu,tak tolik času zato přece jenom stálo.Najednou si vzpomenu na mamku a taťku.Ještě pořád si čte táta noviny a mamka je v práci?Otevřu dveře a nakouknu dolů.Nikde ani živáčka.Kam se všichni vypařili?V bytě bylo naprosté ticho,kromě šumění větru nebylo nic slyšet.Sejdu dolů a objevím na dveřích lísteček,na kterém je napsáno:Ahoj Leni!Mám důležité jednání v práci a tak se vrátím až zítra,kolem 15.hodiny.Maminka má noční směnu,takže přijde domů taky zítra,asi kolem 13 hodiny.Tak si pozvi třeba kámošky a můžete u nás přespat,ale žádný blbosti,jasný?Věřím,že už jsi velká a tak si něco udělej na večeři.Pac a pusu...táta.

Po přečtení zprávy vyskočím aspoň metr vysoko a začnu skákat jak divá radostí."To snad není možný,to je snad zázrak!"vykřiknu a začnu běhat po bytě jak praštěná.Pepka(andulka)mě pozorně sleduje a myslí si,že jsem blázen.Divoce sebou škube a vříská na celej barák,no prostě blázinec.Asi po 5 minutách,než se celá zadýchaná a zpocená zastavím,vyběhnu nahoru do pokojíčku a skočím na postel.Zhluboka oddechuji a ještě se z toho vzpamatovávám.Zasednu k počítači a ihned ho zapnu.Zatím mi nikdo nepsal.Mezitím si teda nachystám do školy a začnu psát pozvánky...Na co?No přece na....

Kapitola 3.

Pyžamová párty

....PYŽAMOVOU PÁRTY!!!No co,rodiče jsou někde v cajchu,takže mám celý byt sama pro sebe,tak proč toho nevyužít?Aktovku jsem měla nachystanou za chvilku a hned nato se vrhla na pozvánky.Sednu k počítači a začnu psát.Ahoj Mili,řekni všem,že dneska pořádám pyžamovou párty,tak že je srdečně všechny zvu.A kdo chce,tak ať si sebou vezme aksnu-bude u nás i spát,určitě pyžamo a jinné věci,to už je na něm.Moc děkuji...kdyžtak se ozvi.Lenka:)

Vylítnu z pokojíčku do kuchyně.Od mamky jsem okoukala jak se dělaj chlebíčky a některé cukroví,tak se o to aspoň pokusím.Asi za půl hodiny mám nachystané všechno občerstvení i pití.Udělala jsem tak přiměřené množství,nevím,kolik lidí přijde.

Z obýváku se najednou ozval nějaký zvuk."To je můj mobil!"a už v ruce držím mobil a ani se nestihnu podívat,kdože mi to volal."Prosím?"řeknu do telefonu a vzápětí se ozve odpověď:"Ahoj Leni,tady Milgret!" "Jé,čau Mili!Tak co?Došel ti ten e-mail?" "Jo,došel.Přijde skoro celá třída!"Mili se rozchechtá,ale mě moc do smíchu není.Takový množství jsem teda opravdu nečekala,pomyslím si."Máš to všechno nachystaný pro takovou sumu lidí?Stihneš to?"pokračuje Mili."Jo,neboj,už mám jídlo i pití,ale ještě mi chybí nějaký lampiony,no prostě výzdoba,kdy vlastně přijdou?"řeknu roztřeseným hlasem."Tak za dvě hoďky?Jak jsem s nimi mluvila,tak jsou teda pěkní nedočkavci!Okolo páté jsme u tebe,ju?" "Ju!"a začneme se obě hlasitě smát."Tak čáu!" "Čus." to bylo poslední rozloučení.Hodím mobil na pohovku a začnu být nervozní.Nakonec seběhnu dolů do sklepa.A vida,v rožku se válí plno zaprášených lampionů a barevných třásní.To je přesně to,co hledám.Opatrně zvednu kupu zaprášených luceren a třásní a s hlasitým funěním vyzvednu krabici nahoru.Samozřejmě se na mě svalí vrstva prachu.Lapám po dechu a koutkem oka se dívám,abych nezakopla o schod,to tak!Zavřu za sebou dveře od sklepa a krabice s hlasitým bouchnutím spadne na zem."Tak a můžeme začít."řeknu si zvesela a kouknu se na hodiny.Je půl čtvrté,hm...Měla bych si trochu pohnout,uznám a začnu z krabice vytahovat lampiony a třásně.Všechno jde jako po másle.Během půl hodiny jsou lampiony rozvěšené po celém bytě a třásně taky.Mm..vypadá to dobře,pochválím se a usoudím,že teď jdu na řadu já!Vlítnu do koupelny a mrknu na moji poličku:řasenka,tužka,lak na nehty,oční stíny,voňavka,rtěnka...no,je toho hodně.Nakonec se rozhodnu pro všechno.Vím,že to zní šíleně,že vypadám jako..no..tím,čím se vytírá záchod,ale chci být hezká,pochopte!Uplynula asi tak minuta a já už jsem nalíčená,obléknutá i učesaná.To je rychlost!chválila jsem se.

"Tun,tun."ozvalo se od dveří."To jsou určitě oni!"zaradovala jsem se a poslušně odklusala ke dveřím.Za dveřmi však bylo ticho,že by nějaký žert?Pomalinku jsem zatáhla za kliku a dveře se začly otevírat."Ať žije pyžamová párty!!!"vykřikla Mili,div mě netrefil šlak.Všichni se nahrnuli do bytu a začali si užívat mejdan."Ahojky Mili!Teda vy jste mě ale vyděsili!Máš hezkou košilku." "To si piš,jo a bude tady spát asi tak deset lidí(včetně mě),polovina z nich musí domů.Tak si jdeme pořádně zapařit,ne?"vyjekla na mě Mili a tahala mě dovnitř.Dveře se s hlasitým bouchnutím zavřely a já zamířila k reprákům a rádiu.Pustila jsem to nějak moc nahlas,ale ostatním se to líbilo.Byt úplně duněl,divím se,že ještě nespadl dolů,řeknu si ironicky.Mili uždibuje chlebíčky a jinač se všichni rozprchli po celém bytě.Občas na nás klepali sousedé(se jim nedivím),a zvonili na zvonek...jenže mi to vůbec neslyšeli a není divu.Mili má moc hezké pyžamo,takové se srdíčky,to já mám košilku s medvídky.Rozhodnu se,že si dám taky něco dobrého.Sáhnu po chlebíčku a hned si beru další.Právě mě napadl jeden úžasnej nápad."Hned budu zpátky!"šeptnu Mili a ta mlčky přikývne.Sejdu do sklepa pro ŠAMPÁŇO !!!!! Je pěkně těžké,to byste ani nevěřili,že taková flaša může bejt těžká,ale jo,může.S hlasitým funěním za sebou zavřu dveře od sklepa a šampáňo si dám za záda,aby to bylo překvápko.Dojdu do kuchyně,šampus schovám pod stůl a nachystám skleničky.

"Pozor,teď mě všichni poslouchejte,prosím!"zařvu přes ten kravál a přitom ze mě leje jak z vola.Málem se mi urvaly hlasivky!!!

Za malou chvilku,když zvuk dolehne i k ostatním zbystří a konečně mě slyší."Chtěla jsem vám jen říct,že se takový mejdan musí přece pořádně oslavit,no ne?"všichni začali pištět a vřískat pro naprostej souhlas.Až se "dav" uklidnil,pokračuji:"Rozdejte si tedy skleničky a přijďte za mnou." Naráz ve všech panovalo napjetí a radost.Rozdali si skleničky a postupně ke mě přicházeli."Dejte prosím skleničky na stůl,ať vás nezacákám."Někteří se dívali nechápavě,jak kdyby spadli z Marsu a někteří zase vyčmuchali překvápko.Nervozně začnu vydělávat zátku a přitom se mi klepou ruce,jako nějaké stařence.PUM! A je to tady.Zátka přeletěla nad hlavami ostatních a přistála v mamčiné ložnici.Ops,to bude průser,pomyslím si.Pěna vytéká a honem nalévám šampus do skleniček,aby nepřetekl.Až jsou skleničky rozebrány,utvořili jsme takové kolo."Tak na co si připijeme?"optám se tázavě a dívám se z jednoho na druhého."Co třeba na pubertu?"ozval se někdo vzadu a všichni souhlasili."NA PUBERTU!!!!!!"vykřikli jsme všichni dohromady.Pak následoval přípitek,div se skleničky nerozbily.Se strachem se podívám na hodiny.Půl osmé,to je ještě dobrý,povzbudím se a jdu do svého pokoje.Sednu k počítači a mrknu,jestli někdo nepsal.Žádná přijatá zpráva.Vypnu ho,vezmu si skleničku a jedním lokem ji vypiji.

Sejdu dolů a jdu se podívat,jak to vypadá dole.Hudba neustále duní a jídlo má pořád úspěch. zmizelo.Najednou mě přepadl hlad.Přisednu si k Mili,v ruce držím chlebíček a hladově se do něj zakousnu."Umíš tu matiku?Já jenom,aby jsi nedostala zase kouli."zeptala se mě Milgret."Jo,opakovala jsem si to a trochu to chápu."odpovím jí s plnou pusou a zakousnu se do další části chlebíčku.Znovu se podívám na hodiny.Půl desáté.Páni,ten čas tak hrozně rychle utekl.Mili se mě přesto zeptala ještě na jednu otázku:"Kam si máme dát aktovky a tak?" "K šatníku,ukaž pomůžu ti."

Vezmu čtyři aktovky a dovláčím je k šatníku. "Já jdu nachystat postele,tak mě na chvilku omluv."řekla jsem a mrkla na Mili.Vejdu do obýváku a rozdělám gauč.Za malou chviličku jsou všechny postele nachystány."Kdo chce,tak už může jít klidně spát."vyhlásím a začnu sklízet nádobí a binec na stole.Hudbu nakonec úplně vypnu a až jsem se vším hotová,jdu si taky lehnout.Několik lidí si ještě pořád povídalo,ale většina už šla spát.V bytě zavládl klid.Pohodlně se položím na postel,přikryji se peřinou a přitulím se k méďovi.Zdálo se mi,jako bych měla na víčkách balvany a proto hned usnu.

Kapitola 4.

Neuvěřitelná zpráva

Ráno jsem se probudila jako první a čekal mě děsivý pohled.Vyjdu z pokojíku a rozhlédnu se po bytě."Ops."vyjeknu,ale hned si dám zase ruku před pusu,abych nikoho nevzbudila,jenže jakmile se jdu podívat do pokojů,nikde ani živáčka.Tss,a to ten čurbes budu uklízet jako já?To jsou teda hodní!vztekám se a jsem rudá vzteky jako bejk.Sejdu dolů a začnu s uklízením."Grr."ozve se ze mě každých pět minut.Na kom si vylít zlost,to teda nevím.A kolik je vlastně hodin?vzpomenu si na to,že máme dnes volno a radostně vyběhnu do pokojíku.Půl osmé,hmm...přemýšlím nad tím,co budu dělat,ale než se můžu něčeho ujmout,zazvoní mi mobil.

"Halo?"

"Ahoj,tady Milgret..."

"Jé,čus,jak se máš?"

"Jo,dobře,víš,jen jsem si říkala..."

" ?"

"No,když máme to volno,nechceš si někam vyjít?"

"No jasně,stejně se nudím!"

"Tak to je fajn....."

"Mili,jsi v pohodě?"

"E?Co jsi říkala?Jo...jasně..."

"Hele,mě to můžeš říct,já nejsem žádná kvočna,neboj,jsme přece nejlepší kámošky,nebo ne?"

"Jo!To jsme!!!!"

"Mm?"

"Mich....Mich....on...no...to...e...hou...."

"Tak se vymáčkni!"

"Michal....on...tě....hahaha...." Mili dostala záchvat smíchu,ale pak zvážnila.

"Co?Já v tom jedu taky?"

"Michal tě pozval na rande a mám ti vyřídit tohle."

"Co????"

Z telefonu se ozvalo mlasknutí a hned na to Milin smích.Začala mě znervozňovat.

"Co...já...to je nějakej blbej vtip,ne?"

"Ne ne,zdaleka ne."

"A řekneš mi o tom něco víc?Jsem naprosto zmatená!"

"Tak dneska ve tři v kavárně u Ikara,ju?Nemám kredit,mimoto by mě máma zabila,že se takhle vybavuju....tak ve tři...papa!!!"

"Pa.....pa...." vykoktala jsem a položila telefon.

Co si mám o tomhle myslet?Nejblbější kluk pozve nejblbější holku na rande...hm,to je představa.Ale třeba je to jen blbej vtípek,nebo ne?Odejdu,ještě v šoku,do kuchyně,umírám totiž hlady a proto si namažu chleba s nuttelou.Ňamííí.

Když už mám dojezeno a můj žaludek je spokojený,bohužel pokračuji v úklidu.Asi tak za dvě hodiny je celý byt jako vyleštěný...musím se pochválit.Žádné chipsy na zemi,žádné pití rozlito po podlaze,nikde ani smítko...prostě čisto jako ze škatulky.

No,teď bych se měla asi umýt,obléct a učesat,pomyslím si a usoudím,že vypadám jak právě prolítlá křovím.Vylítnu maximální rychlostí do koupelny.Pořád musím myslet na Michala a na Mili.Dělali si ze mě srandu,nebo to myslí vážně?To bude trapas....

Kapitola 5.

Výslech

Nalíčila jsem se světlými odstíny a dala si na pusu lesk.Jenže nevím,jak si stočit vlasy.Do drdolu nebo do dvou culíků?Myslím,že budou lepší asi ty culíky,v drdolu bych vypadala jako nějaká "paninka".Z pokojíku chňapnu dvě růžové gumky a stáhnu si vlasy do dvou dlouhých culdů.Vypadám jak pako,vzdychnu si a zamyslím se.Úplně jsem ztratila pojem o čase,a proto jdu omrknout nástěnné hodiny uprostřed předsíně."A sakra."prohlásím,když zjistím,že je půl třetí.Do jedné ruky vezmu kabelku a boty a do druhé bundu a mobil.Zamknu byt a se spokojeným výrazem můžu vyrazit do kavárny.Jak tak jdu,po cestě uvidím naši třídní.Netváří se moc přívětivě a tak dám za pravdu,že radši půjdu dál.Začnu mít strach a všimnu si,že se mi klepou ruky i nohy.No tak,nedělej ze sebe úplnýho blázna,pokárám se.

Po pěti minutách je vidět světle ozářená budova,na které je napsáno velkými,zelenými písmeny IKAR.Docela hloupý název,kdo to mohl proboha vymyslet,usoudím a zatáhnu za kliku.Nahlédnu dovnitř.Nikde,nikdo a já si myslela,že tu bude narváno.Mlčky otevřu a dveře s hlasitým klapnutím bouchnou.Rozhlédnu se po místnosti,když v tom se otevřou dveře a vejde Mili.

"Ahoj!Promiň,že jsem přišla později,máma mě držela jak psa na vodítku a nechtěla mě pustit."

"To je v pohodě,posaď se." nabídnu Mili a ukážu na stůl úplně vzadu.

Jakmile se usadíme,začnu vyzvídat.

"Tak povídej,povídej!!!"

"Prosím?O čem to jako mluvíš?"

"Hele,nedělej ze sebe blázna,ten včerejší rozhovor,vzpomínáš?"

Mili na chvíli zaváhá,ale pak to ze sebe začne chrlit.

"Aha,už si vzpomínám!" prohlásí a začne se opět hlasitě smát.

"MILGRET!!!!" vyjeknu,až Mili ztichne.Promne si bradu a pak pokračuje.

"Michal mi říkal,že se mu líbíš,no!"

"To myslíš vážně?Já ho ani neviděla!"

"Ale on jo,na maškarním plese..."

"...šla jsi za vílu,viď?"

"Jo,myslím,že jo...řekni mi něco o tom "rande"!!!"

"Dneska večer v kině u Koliptna..."

"...čeká,že přijdeš,tak ho nezklam."

Zrudnu jako rajče a pomalu ale jistě se začínám potit.

"Jsi nervozní?"

"A kdo by nebyl???" vyjeknu na Milgret a cítím se hrozně trapně.

"Nevíš,kolik je hodin?"

"Jo,je půl čtvrté,proč se ptáš?"

"Kruci,musím jít,sorry!"Mili se zvedne ze židle a zamíří ke dveřím,ale hned jí zabráním cestu.

"To si jako jen tak odejdeš?"

"No...a co by mělo být?Prostě musím jít!A buď tak laskavá,a uhni mi z cesty!!!"

"Tak za prvé:takhle se mnou nebudeš mluvit.Za druhé mi aspoň řekni důvod,proč tak spěcháš a za třetí jsi mi neřekla skoro vůbec nic o Michalovi....a .... no....prostě o tom rande,no!"

Milgret na chvíli zaváhá,ale přece jenom o krok ustoupí a zahledí se mi do očí.Pořád jí bráním v cestě.

"Omlouvám se ti,že mluvím tímhle povrchním tonem,ale jsem nervozni,protože..." než mohla něco říct,skočila jsem jí do řeči.

"A kvůli čemu?"

"Mohla by jsi mě laskavě přestat skákat do řeči?" usoudím,že má pravdu a proto zmlknu a mlčky poslouchám.

"Díky!Mám totiž moc důležitý zápas ve fotbale,už to začlo,tak proto..." už už jsem chtěla položit dalších tisíc otázek,ale když zahlédnu Milin zamračený pohled,ztichnu.

"...a to rande je v osm hodin...buď přesná!" hodí po mě významný pohled a mrkne na mne.

"Můžu...?"

"No,povídej...!"

"Kde je to kino?" ani nedokončím otázku a přistane mi do ruky mapa.

"Děkuji,jak jsi věděla,že ji budu potřebovat?"

"Ženská intuice!" mrkne Mili a spiklenecky se usměje.

"Ještě jednou díky...tak já tě nebudu zdržovat..." podívám se na hodinky a Mili se málem zhroutí.

"SAKRÁÁÁÁ,to snad není možný,trenér mě zabije,tak se měj a držím ti palce!" hulákala Mili už přes půl ulice a zamávala mi.

Kavárna potemněla,pouze byl slyšet ruch na silnici a skřehotání ptáčků.

Už bych asi měla jít,musím si to nechat projít hlavou,zaškemrám a odbelhám se směrem k nejbližší zastávce.Vůbec se mi nechtělo pěcha.Zatímco čekám na zastávce,přes silnici si pěkně kráčí...hádejte kdo?...MICHAL!!!!

Je mi to velmi trapné,ale schovám se za nejbližšího člověka-starší paní okolo šedesáti let.Ta na mě zlostně pohlédne a praští mě kabelkou po hlavě."Au!"vypísknu a zatlačuji si bouli,velkou jak brambora.

"Pche,taková mládež,že se nestydíte,takhle okrádat starou stařenu...pfe...!"mlela si pořád dokola stařena a o krok ucouvla.Než jsem mohla vysvětlit té ženské situaci,už byl u mě Michal a celé to s napjatým výrazem sledoval.Sakra,to je trapnýýý!!!!

"Jé,ahoj Leni,kde se tu bereš?"

"To bych se měla zeptat já tebe." promluvím tichým hlasem,a pořád si zatlačuji bouli.Michal si toho všimne a začne si dělat starosti.

"Bolí to moc?"

"Hm...už je to lepší,ale díky."

"Řekla ti to Milgret?"

"Co by mi měla říct?" na chvíli jsem ze sebe udělala naprostýho blbce a byla jsem si toho vědoma.

"O tom kině..." i Michal se trochu začervenal,ale hned zvážnil.

Nevím,co mám říct...sakra...

"Jo,ty rajčata byla skvělá!" vypadne ze mě nakonec a jakmile si uvědomím,co to říkám za blbosti,celá zrudnu ještě víc,že by se ode mě odráželo červené světýlko,které by osvítilo celý město.

"Jak prosím?"

"....ééé...hehe....to nic...to jsem se spletla,promiň...jo,řekla mi o tom kině..." nejradši bych si nafackovala,ale Michal se jen usmál.

"To nic,každému se může stát nějaká trapná věc..." řekl mile a poslal mi vzdušný polibek.Tiše mi dopadl na tvář a já se smála od ucha k uchu.Je tak milý!Nemusí být tak špatný,jak se zdá,pomyslím si a zaslechnu z dálky zvuk motoru.

"Jé,už mi jede autobus...tak..."

"Tak ahoj...v kině...přijď přesně...hrozně se na tebe těším."

Já taky,řeknu si v duchu a nastoupím do téměř prázdného autobusu.Naposledy se naše pohledy setkaly a pak vzdalovaly a vzdalovaly.Usadím se pohodlně na sedadlo a sleduji ubíhající stromy a budovy.Na nic jiného,kromě Michala,jsem nemyslela.Holky ve třídě říkají,že je to E.T. a že jeho rodiče jsou z Marsu...jak stupidní...teprve teď si uvědomuji,jaké to je,být obětí šikany.Chudák Míša,nemá ani kamarády a to je na tom to nejhorší!Jak ho lituji...ale to kino bude supér,už se nemůžu dočkat.Moje první rande!!!

"Zastávka Klemrova." ozve se z mikrofonu.Tady vystupuji.Vystoupím z autobusu a rozhlédnu se kolem sebe.Všechno je tu normální.Nikdy nevíte,jestli tady vyroste další barák nebo strom,lidé jsou v dnešní době všeho schopní.Zamířím k našemu domu.Při pomyšlení na to,že je máma doma,mě naskakuje husí kůže.Ta by mě dala!

Klíče zajeli do zámku a dveře se otevřely,s poněkud vrzajícím zvukem.Nakoukla jsem dovnitř.V bytě panovalo hrobové ticho.Nikde,nikdo,kromě Pepky."Ahoj Pepi!"přivítám andulku a jako odpověď se ozve tiché zakňourání.Převlíknu se do domácího a zamířím do pokojíku."Uf,to byl ale den!"promluvím k méďovi a padnu na postel.Byla jsem tak unavená,že bych nejradši spala,ale to nemůžu...nechci propást své první rande.Odhodím méďu na okraj postele a jdu do kuchyně.Umírám hlady!řeknu hladově a vytáhnu z lednice zmražené párky,ty umím bez problémů!

Za půl hodiny jsem najezená k prasknutí.Najednou se ozve otočení klíče a někdo vstoupil dovnitř.

"Ahoj rodino!Je tu někdo?" ozve se táta z chodby a zavře dveře.

"Ahoj tatííí!" vylítnu z kuchyně a padnu tátovy do náruče.

"Ahoj zlato!Jak jsi se dnes měla?"

"Výborně!"

"Jakto,že máš tak dobrou náladu,stalo se něco?" zeptal se tázavě táta.Přemýšlela jsem,jak mu to říct,ale nakonec se rozhodnu,že to bude pouze moje a Miliino tajemství.

"Ále...jo a ta párty byla supr,strašná sranda!"

"Jo?Tak to jsem rád.Jak tak vidím,tak byt nevybuchl,to je snad zázrak!"

Oba se hlasitě zasmějeme a dáme si pusu.

"A jak bylo v práci?"

Na tátově obličeji se objevil smutný výraz,ale přesto mi odpověděl.

"Víš,dcerunko,v práci mě povýšili,ale...." než mohl něco říct,ozvala jsem se já.

"Ale to je přece úžasný,nebo ne?" celá zářím a upřeně se dívám do tátových modrých očí.

"Ano,to sice ano,ale v tom je právě ten problém." napjatě sleduji a pozoruji Pepinu...hraje si s umělou andulkou.Po chvíli pokračoval.

"Protože mě povýšili,tak budu muset cestovat.Už příští týden pojedu na výzkum do Londýna.Nevím,jestli mám odjet,nebo tu být s tebou!"

"Snad nemáš rád práci více než mě?"

"Ne,ne,ne...to ne,tohle si nemysli...! Nevím,co mám dělat.Pro co se rozhodnout...ty jsi to nejcenější,co mám,ale výš moc dobře,že nejsme zrovna bohatí...a tohle je moje šance!" mlčky přikývnu.

Musím uznat,že táta má pravdu,ale tolik jsem se na něj těšila a teď mi zase odjede!Do očí se mi nahrnuly slzy.

"Jdu do pokoje!" vyštěknu a vyběhnu do pokojíčku.Ozvala se rána ode dveří a nastalo ticho.Padnu na postel,obejmu méďu a do polštáře roním své slzy.

Kapitola 6.

Totální průser

V hlavě se mi neustále točí ty samé myšlenky.Táta,který za týden odjede do Londýna a nechá mě samotnou doma a máma,co pořád peče nějaké dobroty(už je na tom doslova závislá,minulý rok totiž nakoupila aspoň tunu těch všemožných cukrovátek,div se jimi nepřecpala a tak to zkusila upéct sama.Den nato dostala od jedné známé agentury nabídku,pracovat pro nejnavštěvovanější cukrárnu ve městě.Horečně souhlasila a tak to všechno začalo).

Ucítím,jak je polštář úplně promočený od slz a posadím se.Úplně jsem zapomněla na to dnešní rande!prolítne mi hlavou a podívám se na hodiny nad počítačem.Ufff,ještě mám čas,oddechnu si,když zjistím,že je teprve šest hodin a ustelu postel."Ty mi asi neporadíš,viď?"otočím se k méďovi,který leží na pohovce a zírá do prázdna."Co jsem taky mohla čekat...odpověď asi ne!"zabručím a kapesníkem si utírám mokré oči,ve kterých se dá zahlédnout nepatrná slzička.

"Lenko,večeře!" zavolá na mě taťka z obýváku.Že by táta něco udělal?To by byl snad zázrak!pomyslím si a na tváři se mi mihne neviditelný úšklebek.Přece nebudu takhle truchlit celej den,dám za pravdu a nálada se mi zvýší na maximum.Hold,život je život,říkávala moje babička a teď jsem s ní musela souhlasit.Po čtyřech se doplazím k zábradlí a napjatě sleduji taťku,jak stojí u sporáku a něco míchá,dokonce si přitom i pobrukuje.Zavětřím a začnu kolem sebe čmuchat jako nějaký pes.Postavím se a mlčky sejdu ze schodů.

"Copak dobrého vaříš?" zeptám se zvědavě a nakukuji do hrnce,který bublá jak šílený.

"Ále,jen jsem to chtěl zkusit...." odmlčel se a pokračoval.

"...mají to být špagety." dořekl a ukázal na hordu slizkých těstovin.Můj pohled se zaměřil na zeď,ze které visely tři nudle.Jedna by mi dokonce spadla na hlavu,kdybych neuhnula.Jak nechutné,povzdechnu si.

"Dáš si?" hodí po mě významný pohled a sundá špagety ze zdi.

Se skřiveným výrazem prohlásím,že je sice úžasné,vidět ho vařit,ale pak se za to nesou velmi vážné následky,jako třeba pěkně špinavá zeď nebo ucpaný záchod a to není vůbec příjemné.

"A co s tím mám teď udělat,tak třeba hodit do zách...."

"NE!!!!JEN TO NE!!!!!" vykřiknu,jako bych předem věděla,co má na mysli.

Mlčky přikývne a nervozně si prohrábne hnědé vlasy,ze kterých občas spadne neposedný pramínek.Otevřu lednici,ze které vypadne máslo,paštika a mlíko.Taťka se hbitě otočí a začne mě probodávat chladným a ustaraným pohledem.Zrudnu a začnu sbírat rozházené věci.

"Aspoň vidíš,že je,jak se říká,lednička doslova k prasknutí."

"Jo,jo,to jo.Mimochodem jaké jsou známky?Doufám,že dobré...no,pochlub se,dcerunko!"

Nasucho polknu.Neměla jsem daleko k psychickému zhroucení.Začnu se potit a je mi zle,nevím,co mě to chytlo...ale neumím si představit,jak taťka otevírá moji žákovskou a pětky mu podávají ruku na přivítanou.Bože,to bude hrozný,pomoooc,prosíííííím!!!!

"Je ti dobře?"

"?!"

"Leni,co je ti,nemám zavolat doktora?" mával mi táta před obličejem,jako bych byla v tranzu.

"É,ne,v pohodě."

"Vážně?"

"Jo,nedělej si starosti,v poho..." začne se mi točit hlava a upadám do mdlob.

"Leni,Leni...no tak,prob...." víc jsem neslyšela,protože jsem omdlela.

Kapitola 7.

Šok

Probudím se u sebe v pokoji.Pořád se mi motá hlava a bolí celé tělo.Dobelhám se ke dveřím a nakouknu,co se tam dole děje.Taťka si čte noviny a potichu si pobrukuje.Jakmile si mě všimne,rozzáří se a na obličeji se mu objeví starostlivá vráska.

"Už je ti líp?" zeptá se tázavě a odloží noviny.

"Jo,už je to lepší."odmlčím se a začnu se potit,to není dobré znamení.

"To je všechno,co mi k tomu řekneš?" nemohla jsem si odpustit zacpat si uši nejbližší zátkou.

"Co jsi říkal?" odpovím vskutku nervozně a začnu si namotávat pramínek vlasů na prst.

Sklopí nešťastně oči a hodí žákovskou na stůl.Ajaj,pomyslím si,to bude průser.Opatrně vezmu sešit "hrůzy" a co nejnápadněji se vypařím.Mlčky za sebou zavřu dveře od pokojíku a padnu na postel."Úúúfff,to bylo vo chlup!!!"oddechnu si a mrknu na méďu,který je položený na pohovce a smutně na mě kouká černýma očkama.Posadím se a otevřu žákovskou,ve které je založený papírek,zřejmě vzkaz:Jsem velmi zklaman tvými výsledky.Aspoň doufám,že jsi se maximálně snažila.Měla by jsi se více věnovat škole a povinnostem!...to je má rada!Dělej si co chceš,ale zamysli se prosím nad sebou.žádné párty,večírky a jiné organizace

...zapamatuj si,že tohle myslím vážně!!!! Jsem uražen a naštván...JAK MI MŮŽE MOJE DCERA LHÁT?

Asi si myslíš,že jsem srab,když ti píšu vzkazy a nedokážu ti to říct do očí,ale není to tak.Bohužel ti nemůžu věřit,je jen na tobě,co uděláš dál...

TÁTA

"A sedni,lehni tam není?"rozčílím se a jsem rudá vzteky.Odhodím žákovskou,která se div nerozpadne a dopis roztrhám na miniaturní kousíčky.Tak tohle přehnal,on si jako myslí,že ho budu poslouchat jak pes?Tak to teda ne.

Zklamaná a zároveň i ponížená odejdu s nosem až ke zdi,do kuchyně.Ani se nedivím,že jsem vyhladověla...tolik nečekaných událostí.

Táta seděl na pohovce,rukama si zakrýval obličej a hlasitě dýchal,zřejmě ze sebe dělal chudáčka.Asi si myslí,že mu budu zobat z ruky.Na to ať zapomene.Otevřu ledničku a tak tak zachytím máslo a paštiku.Nechápu,proč tolik jídla,když jsme v rodině jen tři.Dyť to je zásoba na celou dobu ledovou.

Nakonec se rozhodnu pro lehký,bílý jogurt.Potichu si sednu ke stolu a zadívám se na tátu.Zvedl hlavu a naše pohledy se střetly,jenže já to dlouho nevydržela.Odvrátím pohled na sousto,které si s chutí strčím do pusy a začnu si ho vychutnávat.Najednou se táta zvedl a beze slova odešel do ložnice.Byt potemněl a utichl.Zůstala jsem tu sama(teda kromě Pepiny).Podívám se na hodiny.Půl osmé,ach jo,tolik hodin,ten čas teda letí."PŮL OSMÉ?!?!?!?"zařvu na celý byt,když si uvědomím,že mám to rande.Sakra,sakra,sakra,jak jsem na to mohla zapomenout?!Já hlava paličatá!

"Píííííp!!!"ozve se z klece.Podívám se,co se to děje.Pepina je na zemi,schoulená a celá se třese.Asi se lekla toho křiklavého zvuku,který jsem ze sebe vydala."Promííííň,jen mi to ujelo!"omluvím se andulce a dám jí piškot,to zbožňuje.Hned se na to vrhla tak,že jsem to nestihla sledovat.Zbyly jen maličké a téměř nepatrné drobky."Hodnáá!"pochválím Pepku a pohladím ji po hlavičce.Už je ochočená a tak se nemusím bát,že mě klovne.Odběhnu do pokoje a pro jistotu se zamču.To rande zřejmě zruším,nemám zrovna nejlepší náladu,přemýšlím a jsem začtená do všech mých myšlenek.Zasednu ke komplu a začnu psát e-mail Michalovi:Ahoj Michale!Moc mě to mrzí,ale nemůžu přijít na dnešní večer v kině.Už mi do toho něco vlítlo,moc se ti omlouvám!Můžeme to třeba odložit,co říkáš?Mě by se to zamlouvalo a tobě?Odepiš,Lenka

Kliknu na ENTER a zpráva se vmžiku odešle.Už jsou to 4 minuty co čekám na odpověď,a nic nepřichází.Když už se chystám odejít od nudného čekání,tak mi začne blikat e-mailová schránka.

Ahoj Leni,Tvůj mail mi došel.To je škoda,ale já bych dneska taky nemohl,mám trenál,je to důležitý zápas.Řekli nám to až teď a tak se ti moc omlouvám...kdy máš čas?Michal

Tak to ti přeji hodně štěstí,ať vám to vyjde.

Čas bych měla teoreticky každý den,ale jelikož teď mám rodinné problémy,tak nevím...

Hm...Chudáku,já jsem na tom podobně.Tak kdyžtak písni,ju? Ahoj,Michal.

Vypnu kompl a sednu si na postel."Ach jo,ten život je tááák těžkej a složitej."povzdechnu si a usoudím,že není nad relaxování a proto se podívám z okna."Trochu zataženo,ale času mám dost...houpačky neuškodí."prohlásím a začnu se pomalu chystat.

Kapitola 8.

Nečekané setkání

Nečekaný plán v tátovi probudil další salvu vzteku."Kam zase jdeš?!A co učení?Známky nejsou zrovna nejlepší a ty si vyrazíš klidně do parku?To se mi snad zdá!Ty si myslíš,že ti to jako dovolím?Ani nemáš pojem o čase!Dívej,kolik je hodin,hm?"zařve na mě a ukáže na hodiny.Celá se otřesu a pokouším se přijít na nějakou výmluvu,jenže nic mě nenapadá.

"Nemůžu pořád trčet doma,dyť život není jenom samá škola.A navíc tě nebudu poslouchat jako....jako....PES!!!!"prohlásím rozčíleně,vezmu si bundu a nehorázně vyběhnu na dvůr směrem k parku.Tak to jsem přehnala,řekne mi můj vnitřní hlas.Za 10 minut doběhnu,celá udýchaná k nejbližší lavičce.Posadím se a zamyšleně vzpomínám na událost s otcem.To jsem opravdu tak pitomá?Existuje vůbec nějaký pádný důvod?Myslím,že ne.

Noční větřík si hraje s mými vlasy a zářivě bílý měsíc ozařuje celé město.Je mi tak příjemně.Už dlouho mi takhle nebylo.

"Vrrr..."najednou se ozve zpoza větví velice podivný zvuk.Naskočí mi husí kůže.Vyskočím z lavičky a zhluboka se nadechnu.Co to může bejt?Že by příšera?optám se sama sebe a neunikne mi slabý úsměv.Větve se nepatrně pohly a něco z nich seskočilo na zem.Kruci,samým leknutím málem spadnu,ale naštěstí se udržím.Vidím jen slabý,černý stín,který se odráží od měsíčního světla."Miááááuu!!!"tenhle zvuk mi nahání hrůzu.Otočím se a co nevidím...KOČKU!!!!

"Či,či,číííí,micinko..."začnu lákat kočku,která mě skoro nevnímá,možná i nevidí.Začala mávat ocasem a jemně předla.Mé oči si přivykli tmě a já už lépe rozpoznala stín zvířete.Kočka se ke mě pomalinku přibližuje a to velmi opatrně.

Kolik je vůbec hodin a co dělá táta?napadne mě a při pomyšlení na to,že táta má depku a já si klidně hraju s kočkou,mi dělá nepříjemný pocit."Tak papa,čiči,jsem ráda,že jsem tě poznala!"řeknu vesele,ale přitom mi tak vůbec není.Pomalými kroky se přibližuji k našemu domu.Popravdě tam nechci,mám doposud strach z táty a z jeho hlubokého a přísného hlasu.

Zdá se mi to,nebo za sebou slyším kroky?Brr,neměla jsem sem chodit,v noci je to tu někdy opravdu děsivé.Rozhodnu se zrychlit.Pot mi kape z čela a vlasy se k sobě slepují,jako bych na nich měla lepidlo.Ucítím,jak mi mráz běhá po zádech.

Mám se podívat,koho jsou ty tajné kroky nebo utíkat za tátou?V hlavě mi buší,je mi špatně od žaludku a navíc už nemám sílu běžet dál.Zastavím a kleknu si na kolena.Zhluboka oddechuji,když vtom se předemnou objeví něčí silueta.Tohle není žádná sranda!zakleju.Proč jsem jen toho taťku neposlechla...a teď toho lituju.

"Ať jsi kdokoli,nech mne být,prosíííím!!!"vyděšeným hlasem ze sebe vydám poslední hlásek a zhroutím se na kraj chodníku.Najednou silueta zmizela,jakoby se nic nestalo,ale bylo to divné,všude kolem bylo plno kouře.Zdálo se mi to nebo už mám halucinace?!Vypadá to tak.

"Miááuu!!"ozvalo se zpoza rohu,kde stála silueta.A pak si vzpomenu na kočku v parku.Že by toho neznámého vyděsila a on utekl?Ach jo,nic nedává smysl.

"Jsi v pořádku?Neublížil ti?"

"Kdo je to?" řeknu chraptivým hláskem a z posledních sil se vzepřu a sednu si.

V panické hrůze se kolem sebe rozhlížím doširoka rozevřenýma očima a nic z toho všeho nechápu.

Jsem totálně vyčerpaná a unavená.

"Jsem Elgebra,těší mě!Ukaž,pomůžu ti."

"Ne,ne,děkuji,to je v pořádku,ale...kde jste?Nikde vás nevidím paní..Elg...betr...no..." zrudnu a napjatě sleduji každičký okolní pohyb.

"Elgebra,Lenko,pamatuj si tohle jméno,budeš ho hodně často používat."

"A...a...ale...odkud znáte mé jméno?"

"Máš hodně času na to,aby jsi to věděla,ale tak mladá dívka jako ty,která se potuluje po parku...cos tu hledala?"

"No..ono je to složitější,no..."

Vítr zběsile foukal,až se stromy nakláněly nízko k zemi.Rozcuchal mi vlasy,které byly k sobě slepené a příjemně mi do nich vanul chladný vánek.Strach pominul,ale zvědavost byla čím dál tím víc větší.Kdo je asi ta záhadná bytost,co mě zachránila před děsivou siluetou?A kde se tu bere?Jak je na tom táta? v hlavě mi víří tisíce myšlenek,na které neznám odpověď.Bolest hlavy se vrátila.Tiše jsem zaúpěla a položila si studené ruce na čelo.

"Řekni mi prosím,kdo jsi,nebo se mi aspoň ukaž Elgebro." to snad ani nejsem já!Jakoby za mě mluvil někdo jiný.To jméno jsem vyslovila tak čistě,bez jakýchkoliv zámotů,hmm....to je divné.

Mlčky pozoruji noční oblohu a zároveň i okolí.Nedočkavě čekám,až se objeví ta záhadná Elgebra.

...a skutečně.Na kraji chodníku se něco pohnulo,bylo to ode mne asi pět metrů.

"Mohu tě dopředu upozornit,že to,co uvidíš,není sen,ale skutečnost." promluvil sladký hlas,který je tak podobný mé mámě.

Civěla jsem jak pominutá,až mě začaly pálit oči,do kterých mi zběsile fučel ledový vítr.Větve se opět pohnuly a rovnou před nosem mi skočila do klína krásná,pruhovaná kočka.

"Ááááá!!!!!"nemohla jsem si to odpustit,ale odteď jsem se lekala pouhého šelestu listí.

"Asi jsem tě vyděsila,viď?Promiň,ale to si vyřiď s kosem,představsi,že do mě hrubě kloval...však já mu ukousnu ten jeho krček!"

"E??Ty jsi ta neznámá Elgebra?Kočka a mluvit?! Asi mám mžitky před očima."

"Ano,to jsem.A mžitky určitě nemáš!" odpověděla mi lidským hlasem,který se vůbec nelišil od našeho.Doufala jsem,že je to jen sen a že se každou chvíli probudím,ale bohužel se nic takového nestalo.

Pohladím Elgebru po jejím huňatém kožíšku a pomalu se začínám vzpamatovávat.Vždyť mluvící kočka je něco úžasného!!!To se může stát jen mě.Strach,jakoby ze mě spadnul.Cítila jsem se v bezpečí...byl to takový divný pocit,ale zato moc příjemný.

"Kdo to byl?" zeptám se tázavě Elgebry a ta hned pochopí,co mám na mysli.

"Arox...velmi nepříjemný duch."

"Promiň,jsem z toho všeho úplně zmatená...."

"To ti věřím,pořádně se vyspi a zítra ti povím víc,ano?"

"Ano,a kde že se to sejdeme?"

"Tam,kde jsi mě našla."

"Dobře,tak dobrou noc Elgebro!"

"Miau!" rozloučíme se spolu a já klusem vyrážím k domu.Na nic jiného nemohu myslet,jen na Elgebru.Páni,to je úplná fantazie!Mám takové štěstí,že zrovna já potkám mluvící kočku,kterou mi poslal snad sám osud...ZÁZRAK!

Kapitola 9.

Zrádkyně

Zatajím dech a sleduji policii,jak někoho nakládají na nosítka a přitom si o něčem povídají.Pozoruji je z velké vzdálenosti,takže vidím jen matné postavy,které se mi rozmazávají před očima,až se vytratí.Rozhodnu,že se přiblížím,abych viděla víc a schovám se za nejbližší keř.Popošla jsem asi o deset metrů,kde mám dobrý výhled na to,co se stalo.Dva policisté v modrých uniformách si něco zapisují a ten třetí se zběsile rozhlíží kolem sebe.Najednou uslyším hlasy a zaposlouchám se."Tohle jakživ nikdo neviděl.Má popáleniny třetího stupně a bohužel má jen malou naději na přežití."řekne statný chlapík v křiklavě modré uniformě a opět pokračuje v zapisování.

Nastalo ticho...přímo děsivé ticho.Sešeřilo se a byla ještě větší tma než předtím.

"Proboha!!!!"vyskočím z úkrytu,když zjistím,že stojí před naším domem.Ihned mi naskočila husí kůže z toho,jestli to není táta,který ležel na těch nosítkách! "Néé."vykřiknu a když si mě policisté všimnou,začnou se tvářit,jak kdyby spadli z višně.

"Slečno,co to tu proboha děláte za virvál v tuhle noční dobu,hm?Máte pro to doufám nějaké rozumné vysvětlení!" křikne na mě jeden z policistů,až se samým leknutím otřesu.

"Co se stalo?" začnu vyzvídat a modlím se,aby to,co si myslím,nebyla pravda.

"To vás nemusí vůbec zajímat,slečno." sykne a obrátí se na své kolegy.

"Co tu pohledáváte v tuhle noční dob...." dál se nedostal,protože mi ujely nervy.

"CO SE TU SAKRA STALO?"zařvu přes celou ulici,až se ozvala ozvěna.V některých domech se rozsvítilo a z okénka nahlédli lidé,aby se podívali na ten cirkus.

Policisté na chvíli zmlkli,a ustrašeně se na mě dívali.Po chvíli pokračoval.

"No dobře.Starší muž,asi tak kolem třicítky,si dělal zřejmě večeři a bohužel se mu to nepodařilo tak,jak chtěl.Dům vzplanul a oheň se šířil čím dál tím rychleji.Ale záhadou je,proč muž neutekl.Možná mu někdo schválně zamčel dveře,aby se nemohl dostat ven.Další informace ti nemůžeme poskytnout..." vyprávěl.

"...kdo vůbec jste,že si na mě můžete dovolovat,hm?"

"Mohu se jít na zraněného podívat?Potom vám teprve řeknu,kdo jsem." tázavě se podívám na zamyšlené policisty.Po chvíli kývnou na souhlas a já se vetřu do té malé místnosti,přeplněné různými lékarničkami a přístroji,až konečně objevím dočista svázaného člověka,jak nehybně leží na lůžku a přitom nehne jedinou částí těla.Jakoby se z něj stala rázem socha.Není mu vidět do obličeje,protože je svázaný od hlavy až k patě.Přiblížím se a prohlížím si zraněného.

"Leni,promiň,omlouvám se!" řekl raněný a já pochopím,že je to táta a začnu hlasitě brečet.Slza dopadla na obvaz a hned se vsákla."To já můžu za to,že jsem byla tak drzá!Ty v tom vůbec nehraješ roli,tati!" fňuknu a hlasitě se vysmrkám do kapesníku.Slzy ne a ne přestat a obvaz už je pěkně promoklý.Když si toho všimnu,omluvím se a pokouším se utřít,ještě nezaschlé kapičky.Teď je ze mě hromádka neštěstí.Jak jsem mohla být tak slepá?

"Kde je vůbec máma?" popotáhnu a utřu si slzy do rukávu.S klidným hlasem mi odpoví:"Ona mě nenašla a ani nezavolala sanitku.Když mě zahlédla,jak ležím na zahradě,okno je rozbité,tak někam odběhla,ale nevím kam.Hrozně mě zklamala.Tohle jsem od ní opravdu nečekal.Nemůžu tomu uvěřit.Vlastně jsem se dostal ven jen tak tak,oheň mi byl v patách a tak jsem rozrazil okno.Kolem šli asi tři lidi a ti si mě všimli.Mám ohromné štěstí,to bylo vo fous.Hrozný zážitek,ale hlavní je,že žiju." Ztuhnu a proměním se v kámen."Ona si klidně odejde a nechá tě tady?!To si dělá srandu,ne?"rozčílím se a jemně přejedu taťkovi po tváři.Najednou nás přeruší policista.

"Tak,už jste tady přes půl hodiny,nechcete mi vysvětlit,co tady děláte?"optá se a taťka mu všechno odvypráví:"To je moje dcera Lenka,která mě tu utěšuje a dělá mi moc dobře.Moje vřelé díky patří jak vám,tak těm lidem,co mě našli.Moc vám za to děkuji."

Přikývne a promne si bradu."Budeme vás muset odvézt,je mi to líto,máte těžké popáleniny."prohlásí a sedne si na místo řidiče."Tak ahoj tati,neboj,co nejdřív tě navštívím!"vlepím tátovi pusu,zavřu dveře a sleduji,jak sanitka i policejní auto odjíždí a ztrácejí se v dálce,dokud nezmizí úplně.

"Tati!"zaskuhrám a popadne mě vztek a zároveň i smutek.Uslyším zvuk,který mi vibruje v kapse.Mobil!

"Prosím?"

"Ahoj Leni,tady máma!"

"Mami?!"

"Děje se něco?"

Nejradši bych mamce nafackovala,ale to bych si nedovolila.

"Tak ty se mi odvážíš zavolat?"

"A proč bych neměla?"

"Co?Tak ty necháš tátu napospas a klidně si odejdeš,jo?To jsem teda v šoku!"

Nastala minuta ticha.Slyším jen mamčin zrychlený dech.Konečně zazní odpověď.

"Já...promiň...nemohla jsem...já....jsem blbá,uznávám,ale sanitka pro něj přijela,ne?Je v pořádku,doufám."

"Hmmm...."

"Mimochodem předpokládám,že celý byt zhořel,je to tak?"

"Jak to sakra všechno víš?Tys ho tam zamčela,že?Nechalas ho osudu,že je to tak?A kdyby si ho nevšimli lidi kolem,tak..."

"DOST,nech toho..."

"Že je to tak,jak říkám?"

Z telefonu se ozve hlasitý pláč.Mimoto si vzpomenu,že byt je úplně na padrť a já nemám kde být.

"Kde teď budu?"

"Jak kde budeš?"

"No,dům je přece na popel a to budu na ulici?"

"Ne,ne,jasně že ne.Za chvíli pro tebe přijedu."

...a položila to.Bylo slyšet pouhé tutání.Založím mobil zpátky do kapsy a posadím se na zábradlí.Za mnou se ozve mňoukání,které moc dobře znám."Elgebro?Jsi to ty?"zašeptám do tmy a poslouchám zvuky přírody."Ano,jsem to já." zaslechnu odpověď a vturánu mi skočí do klína."Doufám,že teď se mi tě nepovedlo vyděsit,nebo ano?"Elgebra se ke mě přitulila a já ji pohladila po hlavičce."Ne,vůbec ne.Ale přemýšlela jsem a napadlo mě,jestli ti můžu říkat třeba Elgi,je to zkrácená forma!" navrhnu a zaposlouchám se do okolních zvuků."Hm,dobrá,říkej mi jak chceš,hlavně že budu s tebou!"kočička tiše zamňoukala a po chvíli pokračovala:"Je mi to moc líto,co se stalo.Jen já znám celou pravdu."

"Ale jak jsi to zjistila?" zeptám se tázavě a napjatě čekám,až Elgi začne vyprávět.

"Začalo to takhle:Když jsme se spolu rozloučili,vyšplhala jsem na vysoký strom a vtom zahlédla tvoji matku.Rozhlížela se na všechny strany,asi měla podezření,že ji někdo uvidí.A když měla tu jistotu,vzala zapalovač a podpálila dřevěný okraj kolem domu.Samozřejmě oheň hned vzplanul a začal se šířit neuvěřitelnou rychlostí."Elgi se na chvíli odmlčela a pak pokračovala."Bylo to hrozné,opravdu děsivé.Tvá matka si klidně odešla a nechala tam tvého otce samotného.Ten se ale prudce odrazil a vyskočil oknem.Jen kousek stačilo na to,aby ho dostihly plameny,ale on to zvládl.Všimli si ho kolemjdoucí a zavolali pomoc.Po chvíli jsem uviděla tebe,seskočila jsem dolů ze stromu a tobě rovnou do klína."dokončila Elgi a já jí za to moc poděkovala.Takže mi taťka říkal naprostou pravdu.Podrbala jsem číču za ouškama,když vtom uslyším zvuk auta.To bude určitě máma,povzdechnu si a uvažuji,zda po tom,co všechno provedla,s ní mám jet.Ale kde bych jinak byla?Nic mě nenapadalo a tak jsem jen pozorovala přijíždějící auto.Elgi se nervozně podívala na auto."Kdo to je?"zeptala se zvědavě.

"Máma.Nemám kde být a já jí řekla,že s ní pojedu."vysvětlila jsem jí a pokračovala v pozorování auta,které se blížilo.

"Ale to nemůžeš!Je to podvodnice a lhářka!Ne,nepřipadá v úvahu.Ještě by ti ublížila.Pochop to,Leni,jsem sice jenom kočka,ale ani nevíš,jaký mám o tebe strach.Jsme jako jedna bytost,chápeš?"nesouhlasí Elgi a velkýma,smutnýma očima se na mě podívá.No kdo by těmto úžasným očím řekl ne?

"No dobře,ale kam půjdeme?"nervozně si strčím pramen vlasů do pusy a začnu žvýkat.Elgi se na mě podívá nechápavým pohledem a zbystří."To je tajemství,má milá."nemám ráda,když mě někdo napíná,potom se celou cestu ptám na to samý:Už tam budem?A to toho dotyčného(v tomto případě Elgi)pěkně vynervuje.

"Je to blízko?"no,já to říkala,už je to tady."Jsme na místě!"odpoví Elgi a naznačí mi,že je to přede mnou.

"Strom?!"nechápavě se kolem sebe rozhlížím,ale vidím jen pár keřů,nedalekou silnici a strom,před kterým jsme stály,jak kdybyjsme na něj chtěly vyskočit."To není ledajaký strom,je to kouzelný strom!"Elgi jemně mňoukne a drápky poškrábe strom."Co to děláš?"vyvalím oči a civím na kočku,která neustále drápe do chudáka stromu a u toho si vrčí."Už to bude!"zajásá a pokračuje v procesu.Vzpomenu si na mámu a na to,jak stojí na silnici a diví se,proč tu pořád nejsem.Elgi hlasitě vydechuje a zhluboka nadechuje.Začínám o ní mít strach.Co to ksakru dělá?To budu jako spát pod stromem,nebo co?ptám se sama sebe."Sleduj!"pokřikne mě Elgi.Sednu si do turka a pozoruji velice nudnou scénu.

Nevím proč to udělala,ale najednou se zapřela do stromu,otočila drápky doleva i doprava a (věřte nebo ne) kůra stromu se otevřela.Postavím se a brada mi poklesne až k zemi."Jak jsi to proboha dokázala?"zvědavost mě hold přemohla.

Elgi na sebe byla zřejmě hrdá."Taková maličkost.Pojď se na to podívat zblízka.Tohle je náš nový domov!"zavrněla a hlavičkou mě strkala dopředu k rozevřenému stromu.Začínala jsem mít strach.Povytáhnu krk,abych se mohla do toho podívat.Uviděla jsem jen velkou,hlubokou díru,která vedla asi hodně daleko,no,něco jako tunel."Jaká jsem?"chválila se pořád dokola Elgi a já jen přikyvovala."A co teď?To je všechno ta tvoje díra do pekel?"spiklenecky se usměju a povytáhnu obočí."Tss,zdaleka ne!"zasyčí a začne mě dostrkovat k díře."Co to děláš?"zeptám se tázavě,ale Elgi mi neodpovídá.

"Skoč!"nařídí mi povel,jako bych byla ňákej vycvičenej pes."Ale...."než jsem mohla něco namítnout,zavrávorala jsem a letěla do díry.Celou cestu jsem řvala jak tur.Bylo to něco jako klouzačka,jenom tisíckrát horší.V jednu chvíli jsem dokonce měla pocit,že se každou vteřinu pobliju.Zatáčky se klikatily do různých spirál a jiných útvarů.Avšak když za sebou zaslechnu mňoukání Elgi,je mi mnohem líp.Vlastně je dobře,že jsme se potkali,spřátelily a teď jsme dokonce i spřízněné duše.Blíží se konec tunelu(nebo co to vlastně je),protože jsem uviděla denní světlo.

Kapitola 10.

Návštěva kouzelné země

"ÁÁÁÁ!!!"vykřiknu když zjistím,že jedu přímo do vody."Elgi?"zaječím a sleduji tu hrůzu před námi.Začíná se mi motat hlava a zvedat žaludek,už to dlouho nevydržím.Vzápětí se ozve tichá odpověď:"Ano,děje se něco?"zavrčí a dál si hezky užívá jízdu."Ty to nevidíš?Jedeme přesně vstříc vodě!"a ukážu na konec tunelu,kde se sluneční světlo odráží od vodní hladiny."Asi jsem se spletla."mňoukne a nakukuje mi přes rameno."Jak spletla?!"rozčílím se a matně mžourám do oslnivé záře.Neuvěřitelnou rychlostí se blížíme k vodě,kde na nás může čekat nějaké nebezpečí."Ten správný strom byl asi o kousek dál."zazubí se Elgi,které bych nejradši dala po tlamě.

"Už tam skoro jsme!" vítězoslavně se usměje.Však on jí ten smích přejde!pomyslím si a s vyděšeným výrazem pozoruji třpytivě modrou vodu.Ale zase na druhou stranu se aspoň ochladím.Jenže,co kdyby tam byli žraloci?prolítne mi hlavou a nasucho polknu.

"Ještě jsi mi ani neodpověděla,kam že to vlastně jedeme?"křiknu na Elgi,které se na tváři mihne ustaraný pohled.

"Do kouzelné země!"zajásá a radostně si pobrukuje.Nechápavě se na ni podívám:"Jak prosím?To je nějakej dost blbej vtip,viď?"

"Vůbec ne!Neboj,bude ti tam moc dobře.Hned si to místo zalíbíš!"odpoví mi a zaujme číhající postoj."Co to....."ani jsem se nestihla zeptat a zahučela jsem do ledové vody.To je snad naschvál!

Tělo mě studí až do morků kostí a zuby mi cvakají.Trvalo to celou věčnost,než jsem se konečně vynořila a uviděla blízký břeh.

Za pár minut už ležím na písku,třesu se zimou a zhluboka oddechuji.Slunce mě hřeje do zad a krásný,teplý vzduch mi příjemně cuchá vlasy.Lehnu si a je mi mnohem líp.Najednou ucítím slabé šimrání na noze.Kdo se opovažuje mě budit při tak krásné chvilce?Takových není hodně a proto si chci tuhle parádně užít.Voda,slunce,teplo...co víc si může člověk přát?Elgi měla naprostou pravdu.Hned se mi tu zalíbilo,a byla bych tady klidně celou věčnost.No jo,ELGI!!! Já na ni úplně zapomněla!Zatímco se tady rochním,může se někde topit a bezmocně volat o pomoc!Okamžitě si sednu a zoufale se rozhlížím po okolí.Všude samá voda,písek a v dáli jedna jediná jeskyně.Poušť!napadne mě a pokouším se přijít na ňáký chytrý nápad,jak najít Elgi.

"Miáu!"uslyším za sebou a otočím se."Elgi?Jsi tu?"zavolám,ale nikde ani živáčka.V ten moment mi něco skočí na hlavu a pohodlně se to usadí."Hej,kdo to sakra je?!"vyjeknu a záhadné stvoření se mi asi ubytovalo na hlavě!Chňapnu po tom a ucítím hebký kožíšek,který je mi povědomý.Že by tu byli dvě kočky?Blbost.

"Hahaha,to jsem tě viděsila,viď?"seskočí mi to z hlavy a přede mnou se uculuje Elgi."Ty?!"rozpřáhnu se,jako bych chtěla udělat sebeobranný útok,ale trochu nepovedený.Z hlavy se mi začne zběsile kouřit,div nevybuchne.

Postavím se a naštvaně sleduji kočku,převrácenou na zádech,jak se dere smíchy a vesele kope ťapkama.

"To nebylo vtipný!"mám sto chutí jí jednu vrazit,ale to nemůžu,protože by proti mě šli do války všichni ochránci zvířat.

"Pro...chacha....promi...haha...."nezmohla se na jediném slově.Pořád jí v tom bránil burácivý smích."Až se vzpamatuješ,tak mi laskavě vysvětlíš,kde to jsme a kam se máme vydat."dožaduji se a sednu si na rozehřátý písek.Vlnky o sebe tiše pleskají a nahoře si štěbetají ptáci.Nastalo ticho.Že by Elgi přece jen zmlkla?podivím se a zahlédnu v dáli jakýsi záblesk.Kouzelná země?To musel vymyslet absolutní cvok,který utekl z blázince.Takový podivný název."Elgi,doufám,že jsi se vzpamatovala,nechci tady trčet celou věčnost!" Ach jo,je tady sice pěkně,ale za chvíli vás to tu přestane bavit,jako mě.

Tipla bych si,že jsme tu už přes hodinu.Musím myslet na mámu a na taťku,který leží v nemocnici a očekává,že se každou chvíli objevím.Nemůžu ho nechat přece samotného,je to můj otec!

Zahlédnu Elgi,jak leží na kameni a hlasitě si odfrkuje.Asi ji ten smích pořádně unavil a ani se jí nedivím.To nešlo přeslechnout."Elgebro!"šeptnu a pohladím Elgi po ještě dosud mokrém kožíšku.Ta se vzepře a olízne mi ruku."Musíme vyrazit,nejsme ani v půli cesty a ...."nedokončila větu,protože jsem jí do toho skočila já.

"Mám takový menší problém,víš."začnu vysvětlovat a kupodivu mě napjatě poslouchá.Zhluboka se nadechnu a pokračuji:"Táta teď leží v nemocnici a já jsem mu slíbila,že ho navštívím.Nevím,jak na tom je a tak se na něj musím jít podívat." Smutně skloní hlavičku a začne se mi otírat o nohu."Elgi,posloucháš mě vůbec?!"ustoupím o krok dozadu a čekám na zajímavou odpověď."Je to tvoje volba,jen běž,jestli chceš,ale..."zasekne se a vyskočí si na kámen.

"Copak?"

"Mohla bych jít s tebou?"

"Haha,no jasně že můžeš,nikdo ti v tom nebrání."uchichtnu se a podrbu mícu za ouškem.Radostně zavrčí a rozběhne se směrem k jeskyni."Hej,kam to běžíš?"rozběhnu se za Elgi,která na mě čeká u jeskyně.Wow,to je teda rychlost,nevěděla jsem,že kočky jsou tak rychlé."Tobě to teda trvá!"spiklenecky se usměje a zavrtí ocasem.Vejdu do jeskyně a pocítím chlad,zároveň i příjemné ochlazení.Je to tu určitě lepší,než venku na slunci,tam je to jak na pekáči!

"Počítala jsem i s druhou variantou."ozve se Elgi a stejným postupem začne drápat do tvrdé kamenné zdi.Když si zblízka prohlédnu některá další místa zjistím,že tam jsou vyryté podobné drápky,jaké dělá i Elgi.Všechno mi tu připadá záhadné a tajemné.Tunely,které vedou bůhví kudy,mluvící kočky(bez urážky) a mnohé další úžasné objevy.

Vrtá mi neustále hlavou,co mi to chtěla Elgi ukázat.Ale tátu nesmím zklamat.Mohla bych se ho třeba zeptat,jestli si nemůžeme Elgi nechat,to by bylo fajn.Někdy mám pocit,že když jsme od sebe daleko,začne mi být zle a svírá se mi žaludek.

Vůbec netuším,co se to děje,ale jakmile jsme se s Elgi seznámili,začaly ty bolesti.Divné.

"Ták,ták,doprava a doleva a šup!"mumlala si pořád dokola a kámen se opravdu otevřel.Nahlédnu dolů.Ta stejná díra.To bude zase jízda!vzdychnu a připravuji se na další spirály a otočky."Můžeme?"zeptám se Elgi a ukážu na díru.Mlčky přikývne a skočí jako první.Ztratí se mi z dohledu a skáču já.Bohužel můj pád byl,tak trochu nepříjemný.Sice jsem ladně skočila jako nějaká baletka,jenže na malinký,avšak tvrdý kámen."Au,au,au,toto bolí,jakej idiot!!!"zakleju a v jízdě si zatlačuji bouli na zadku.To bude modrák!zaskuhrám a otočím se na bok."Dávej si pozor,jsou tu....!"řekla Elgi,ale já jí rozuměla jen půl slova."Jááááu!!"vykřiknu a druhou rukou si zatlačuji další bouli na zadku."Áá,to je bolest!"

Elgi jela úplně vpředu a tak se mi ztrácela z dohledu.Ucítím jemný vánek a hned pochopím,že za chvilku bude konec jízdy.

"Lení?Slyšíš mě?"ozvalo se ozvěnou."Jo,slyšíííím!"zařvu,až se pod námi otřese zem."Teď mě dobře poslouchej.Blížíme se k cíli,ale nebude to jednoduché.Musíš prudce vyskočit a dopadneš na trávu,přímo uprostřed parku."poučí mě Elgi a pokouším se jí rozumět."Jak to všechno víš?"zajímám se a obdivuji kočičí orientaci."To teď není důležité,můžeme se vybavovat později!Víš,co máš udělat?"zkouší mě Elgi,jako nějaká učitelka.Brr,škola,vzpomenu si a naskočí mi husí kůže.

Pěkně od začátku jí začnu vyprávět,co mám udělat.Mlčky přikývne a kývne mi na pokyn,že mám po ní hned skočit,nebo to pěkně schytám do zdi.A to není žádná sranda!

Elgi se odrazila a měkce dopadla na trávu.Teď jsem na řadě já!Připravím se a prudce vyskočím,jako nějaká lama.Motám se ve vzduchu a dopadnu na placáka.Au!

"Žiješ?"zeptá se Elgi.Kývnu a pokouším se vstát.To byl ale dneska den.Rozhlédnu se.Elgie měla naprostou pravdu.Stojíme uprostřed parku a paprsky slunce prorážejí větve a vytváří nádherné vzory.

Kapitola 11.

Trapas v nemocnici

"Taky se ti tak točí hlava?"zamžourám do slunečního světla a pokouším se rozeznat okolní dění."Trochu ano."odpoví mi Elgi a začne se hlasitě drbat."Máš blechy?"zavtipkuji a sednu si.Všude je naprostý klid a mír,jen zpoza stromů jde zaslechnout tiché štěbetání ptáků.Najednou si všimnu,že se tu něco změnilo.Když jsme skákaly do té ďuzny ve stromu,byla tma.A teď je světlo,sluníčko pálí do zad a jemný větřík se vznáší ve vzduchu.Mmm....zajímavé.

"No,nevím,jestli jsou to blechy,ale vím určitě,že mám hlad jak vlk."přizná se Elgi a já usoudím,že má naprostou pravdu.Pomalu se zvednu a nadechnu se čerstvého vzdoušku.

"Co chceš dělat dál?"mňoukne a skočí mi do náruče."No,jít rovnou za nosem!"ukážu si na nos a pomalými kroky se přibližuji k silnici a našemu zdemolovanému domu.Elgi se na mě podívá,jak kdyby mi ulítly včely a ťapkou mi naznačí,jakože si ťuká na čelo."Tomu teda nerozumím.Rovnou za nosem?!"opakuje a nevěřícně na mě zírá."Tak já ti to teda vysvětlím,no!"povzdechnu si a začnu Elgi vyprávět,že "rovnou za nosem" se jen tak říká a znamená to,že jdu rovně.

Mlčky přikývne a přimáčkne se k mé hrudi takovou silou,až tiše zaúpím.

"Nemocnice je támhle."ukážu na bílý dům,který je kousek od nás.Jezdili jsme tam za babičkou,když měla ochrnutou nohu a nemohla vůbec chodit,chudinka.Jenže teď už je na "onom" světě a odpočívá v pokoji.Do očí se mi nahrnuly slzy.

"Děje se něco?"zeptala se starostlivě Elgi když uviděla,že mám podivně se lesknoucí oči,ze kterých se málem vyhrnula slza."Ne,všechno v naprostým pořádku."zavrtím hlavou a pokračuji v cestě.

Za pět minut už stojíme přímo před křiklavě bílým stavením,které se pyšní v celé své kráse.Znenadání se k nám přiřítí nějakej šílenec na kole.Pokusila jsem se uhnout,ale bylo pozdě.Dopadla jsem na záda a Elgi mi přistála na obličeji.

"Ježiši,promiň,já nechtěl!"omluví se.Ten hlas odněkud znám!pomyslím si a pokouším se rozpoznat rysy neznámé osoby.

"Můžeš mi laskavě slézt z obličeje?!"vyhrknu na Elgi,ale když si uvědomím,že jí vlastně rozumím jen já,dám si ruku před pusu a začnu se červenat."Ukaž,pomůžu ti."nabídne mi a podá mě ruku.Dělá,jakoby nic neslyšel,čílím se a vznešeně se dotknu jeho dlaně.Lehoulince se zvednu,jako pírko,unášené větrem.Slunce mi pořád zabraňuje v odhalení toho neznámého."Tak ahoj,moc mě to mrzí,ale už musím jít,mám něco důležitého,třeba se zase někdy potkáme...při troše štěstí možná v lepší situaci."oba se zasmějeme a naposledy zamávám tomu milému neznámému klukovi,který se mi vytrácí před očima.Hmm...kdo by to mohl být?zajímám se a mrknu na Elgi,která jemně předla."Líbil se ti?"zeptala se Elgi a začala si lízat oprášený kožíšek."Kdo jako?!Ten kluk?"vyhrknu rozčíleně a chystám si ruku na pořádnou ránu.Elgi vycítí nebezpečí a stáhne se na kraj chodníku.Nechápavě zírám na "mentálně postiženou kočku" která dělá,jak kdybych byla ňáká bomba,co za pět vteřin vybuchne.Někdy mi leze mi nervy.Jasně,někteří lidé si řeknou: 'Jé,kočička,ta je ale nádherná,ťu,ťu,ťu,micííí...'

Brr...takový rozmazlování,Elgi přece není rozmazlený fracek!

"No,tak půjdeme už dovnitř?Vystojím tady pěkně hluboký důlek!"mňoukne a zavěsí se mi na nohu jako klíště.Začnu s ní třepat,ale nejde to.Elgi drží pěkně silně.Bože,to bude trapas!pomyslím si.

To budou drby,už to vidím:'Hele,podívejte se na to,holka,které visí na noze kočka,páni,že by siamská dvojčata?!To chce fotku...no tak,vylezte!' Ze všech rohů by se vynořili novináři a začali mi blikat před obličejem.

Zastavím a začnu přemýšlet.Mám tam vůbec vejít?Nemůžu se přece takhle ztrapnit!Pak to bude viset na třídní nástěnce a bude o tom spoustu drbů...fuj,nechutní novináři!Ale leží tam můj taťka a kdoví jak mu vlastně je.

"Prosííííím!!!"začnu škemrat o milost,ale Elgi nehne brvou."No jo,no,promiň,jen jsem se chtěla pomazlit."pustí se mé nohy a stáhne ocas.

Uf,oddychnu si a rázně vykročím.Kočka jde poslušně za mnou a dělá vznešenou.Vejdu do haly a rozhlížím se kolem sebe,jak kdybych se právě vrátila z Marsu.Ve vzduchu je cítit dusná atmosféra a taky nechutný smrad!Zacpu si nos a zamířím k pultu,u kterého sedí hubená,celkem sympatická paní.

"Co byste ráda,slečno?"otočí se ke mě čelem,takže si vidíme z očí do očí.Její hrubý hlas se rozléhal po celé místnosti,každou chodbičkou a otvorem.Mám sto chutí jí jednu vrazit,aby se vzpamatovala,jinak tady snad všichni ohluchnem!

"Hledám pana Maltna,jsem jeho dcera."řeknu rozpačitě a nenápadně pokukuji po Elgi,jestli nedělá nějaký pitominy.Naštěstí si jenom olizuje packu a čmuchá kolem sebe."Vy jste Lenka,že?"tázavě se na mě podívá a přitom si piluje nehty.Mlčky přikývnu a očekávám zdrcující odpověď."Hodně mi o vás vyprávěl..."

To snad NE!Já ho asi přerazím.Samé hezké věci,že?pomyslím si a zrudnu vztekem.Paní si toho všimne a ztichne.Nervozně zrychlí rychlost pilování nehtů,až se jí jeden zlomí."Kruci!"zakleje a ocucává si bolavou ránu."Omluvíte mě na okamžik?"dodá a upaluje k nejbližšímu záchodu.

"To je pako!"ozve se Elgi a hbitě mi skočí na záda."Co to zase děláš?!"podivím se a pokouším setřást to hrozné stvoření."Vrrr!!!"začne vrčet,přičemž se mi zaryje hluboko do ramene,až tiše zaúpím.Po pěti minutách si teprve všimnu,proč je Elgi tak naježená a rozčílená.V rohu stál pes a upřeně ji pozoroval."Tak slez už dolů,neboj,nejsi přece posera,nebo ano?"prohlásím,ale Elgi dělá,jakože neslyší.Seskočí na podlahu a přibližuje se k psovi.Já myslela,že se ho bojí a ona za ním ještě dobrovolně jde! Ach jo,potřebovala by trošku profackovat. A urychleně,nebo obrátí celou nemocnici vzhůru nohama!

Nevěřícně vrtím hlavou a pozoruji reakci ostatních lidí,kteří seděli na lavičkách a čekali,až je zavolá doktor.K mému velkému překvapení to nikoho nezajímalo a dál si něco brblali pod vousy.Jeden pán si četl noviny a u toho nadával na politiky...jo,jo,typický!

Sakra,kde je ta baba?rozčiluji se a pozoruji dvířka záchodu,ale ty se ani nehnou.Rozhodnu,že si to najdu sama!

"Elgi?"zahulákám do chodby,ze které se odrazí moje slova v podobě ozvěny.Najednou zpoza rohu si vesele kráčí "opelichaná" kočka a září jako sluníčko."Cha,cha,chá...jsem nejlepší!"vychloubá se a spokojeně vrtí ocáskem.To není zrovna nejlepší postoj,určitě něco provedla."Co se stalo,můžeš mi to vysvětlit?"hodím po Elgi přísný pohled a sleduji každý její sebemenší pohyb."Jmenuje se Charlie,pěkně mě rozčílil,no a jaksi mi ujely nervy,víš,no..."začala se culit a tiše mňoukat.

"Noo?Pokračuj!"vybízím ji,ale marně.

Po dlouhých deseti minutách se konečně vzpamatovala a pokračovala."...byla z toho rvačka a né ledajaká.Měl takové ostré tesáky,ze kterých šel strach..."dál se nedostala,protože jsem ji hbitě popadla za kůži a přitáhla k sobě."Tím chceš říct co?"všichni okolo nás dychtivě pozorují,jakoby seděli v kině a pozorovali film.Ááá,nemám ráda obecenstvo!Zvlášť při takové trapné situaci s názvem:Vražedkyně koček!!!

Jako odpověď mi Elgi prskla do obličeje a vykroutila se mi ze sevření."Vrať se ty potvoro!!!"rozkřičím se a začnu utíkat za kočkou.Začínám být pěkně udýchaná a navíc mi došlo,o čem mi před chvíli vyprávěla.Prostě se porvala s tím psiskem,Charliem a zůstalo z ní jen pár chloupků,jinak samá kůže...doslova a do písmene VYPELICHANÁ SLEPICE!

Proletěla jsem snad celou nemocnici,jenže se mi naráz udělalo blbě a skácela jsem se k zemi,tímpádem mi ta hnusná kočičí nestvůra zdrhla.Grr,až já ji chytím,tak ani nechtějte vědět,co s ní udělám!!!

Kapitola 12.

Úplně první polibek

Zhluboka dýchám a pokouším se vzepřít,ale bolest je silnější.Navíc mám mžitky před očima a točí se mi hlava.Ani se nedivím,vždyť tam bylo snad miliony chodbiček a různých zatáček...fuj,je mi na zvracení!

"Není ti nic,mladá dámo?"pokouším se rozpoznat okolní dění,jenže vidím pouhý rozmazaný flek,který se nade mnou sklání.

"Ne,jsem v pohodě."odpovím a ledovou rukou si šáhnu na čelo.Myslím,že mám čtyřicítky teploty,odhaduji."Ukaž,pomůžu ti."řekne milým hláskem a podá mi,jakýsi "rozmazaný ovál".Až po chvíli si uvědomím,že je to ruka.Namáhavě si sednu a odvážně,s nesmírnou bolestí,vstanu a poděkuji za ochotnou pomoc.Můj zrak se začal rozostřovat,tímpádem jsem viděla mnohem lépe,než před tím.Tak a teď kde je ta svině!!!pomyslím si a s přimhouřenýma očima se vražedně rozhlížím kolem sebe."Neviděla jste tu takovou pruhovanou kočku?"zeptám se nejbližšího kolemjdoucího,v tomto případě sestřičky.Zavrtí hlavou a ukáže na pokoj číslo 6."Běž se tam podívat,možná ti dají více informací,někdo z nich by tam měl mít dozor."

"Děkuju."zašeptám a dojdu k pokoji,ze kterého jde slyšet několik hlubokých hlasů.Opatrně nahlédnu do okénka.V matném světle jde zahlédnout asi tak tři lidi v dlouhých,bílých pláštích,ale nikde nevidím Elgi.Ještě jednou jsem nahlédla do mlhavého okna a pozorně se zadívala na každou drobnost v pokoji.Ha,něco vidím!

Pod postelí,na kterém ležel pacient,se něco krčilo a vydávalo to tiché zvuky.Jo,to bude určitě Elgi!Tak a těš se.Pomsta bude sladká!zachichotám se a vejdu do pokoje.Muži v bílém se na mě tázavě podívali a něco si mezi sebou šeptali."Tady nemáte co pohledávat,slečno,doufám že nechcete,abych zavolal policii,nebo ano?"pohrdavě se podívá na své kolegy,kteří souhlasně přikyvují.Já je však ignoruji a soustředím se na bod,ležící pod postelí.Lehnu si a chňápnu po tom stvoření.

"Pííísk!"zavřeští to a kousne mě to do ruky."Krysa?!"strnu a dívám se do jejich černých oček.Sakra,kde jen může bejt?Však já si ji chytím,mrcha jedna!!!Zbaběle si klidně zdrhne a nechá mě napospas těmhle čumilům.

Upřeně se zadívají na krysu a pak zase na mě.Nastalo takové ticho,že kdybyste pustili hřebíček na zem,byl by zřetelně slyšet.Zrudnu jak rajče a začnu schválně hladit myšku po kožichu.Zazubím se a pot se ze mě jen hrne."Hledala jste snad slona?"prolomí ledy vousatý,hubený chlap,jenž se se zájmem kochá mou stupiditou.Všichni tři se rozchechtají na celé kolo,jak kdyby právě vyšli z hospody,po pěti whiskách.Mám chuť jim jednu pořádnou vrazit,aby vyletěli za svojí rodnou zemí,na Mars.Škodolibě se usměju a dělám,jakoby nic.V tom se mi vnuknul dost nechutný nápad.

Když už stojím před jedním z těch uchechtaných chlápků,který smíchy celý zrudnul,tak jsem mu hodila myš na hlavu a v ten moment jsem se rozutekla ke dveřím a prudce je rozrazila.To ho muselo dostat!teď se pobaveně zasměju já a zběsile utíkám k hlavnímu vchodu.Několik lidí se nevěřícně otáčeli a tázavě házeli pohledy na ostatní.Ti jen kroutili hlavou a nevšímali si jich.

Za dvacet minut už sedím v parku,zhluboka oddechuji a přehrávám si zážitek s krysou a Elgi.Moc mě mrzí,že jsem nešla navštívit taťku,ale ti chlapi by mě asi uškrtili za živa."Ahoj Leni,tebe jsem tady nečekal,kde jsi se tu vzala?"ozval se za mnou ten samý hlas,který vycházel z toho kluka na kole.Prudce se otočím a co nevidím.MICHAL!!! Ten tady ještě chyběl.

"Ahoj,já tebe taky ne."vykoktám ze sebe a natáčím si vlasy na prst."Zrovna jsem jel kolem a uviděl tě.Není ti nic?"pohlédne mi do očí a já jeho pohled opětuji.Má krásné kaštanové očííí!pomyslím si a lehký vánek mi pročesává vlasy."To je dlouhá historka."vyleze ze mě nakonec,jenže se neovládnu to v sobě držet a tak mu vyklopím úplně všechny moje zážitky,jak z nemocnice,tak z "normálního" života.Já a tajemství,to není zrovna dobré sousto.

Napjatě mě poslouchá,jak kdyby šlo o život.Hmm...však taky vlastně šlo.

Když jsem skončila,tak jsme se zasmáli na celé kolo a popadali se za břicha."Ha,ha,ha...to že se ti fakt stalo?"zeptal se Michal,div se neudávil smíchy.

Přikývnu a snažím se uklidnit ze záchvatu,ale když vidím Michala,tak ještě víc přidám na hlasitosti smíchu."Jo,s tou krysou to bylo hustý,tos měl vidět ten jeho výraz!"uculím se a názorně předvedu jeho vyděšený ksicht.

"To musel být pohled pro bohy!"smál se Michal a předvedl takovou grimasu,až mě samým smíchem rozbolel žaludek.Když jsme se konečně uklidnili,tak začal vyprávět svoje historky z letního tábora,při kterých mi ztuhla krev v žilách.Smích nás proto hned přešel a zvážnili jsme.

Nebyly to žádné vtipné povídky,ba naopak.Začal,jak se stal obětí šikany,hrubého násilí a velmi nepříjemných pomluv.Nedokázala jsem se ovládnout a musela ho obejmout.V tu chvíli mi tělem projel hřejivý pocit lásky a přátelství,bylo to takové zvláštní zamrazení v zádech."To je mi líto."pronesu a vlepím mu na tvář něžný polibek.Co to vůbec dělám?Nedokážu už ani ovládat své vlastní tělo...jakoby mi řeklo:Stávkuju,tak mě nechte na pokoji!

Michal zrudne,jak právě vytaženej ze sauny a začne se škrabat na hlavě."Éé...už asi budu muset jít,jinak mě máma zabije!"prohlásí a jeho rty splynou s mými.Ách...já se doopravdy zamilovala!

Kapitola 13.

To snad ne!

"Tak zatím ahoj!"zamávám a pozoruji vzdalující se bod,který mi neustále,zběsile mává.Najednou ucítím,že mi něco vibruje v kapsi a vzpomenu si,že tam mám mobil.Prudce sáhnu do kapsy a podívám se do displeje."Hm,tohle číslo neznám."váhám,jestli bych měla vzít neznámý hovor,ale nakonec odolám zvědavosti a přiložím si telefon k uchu.Bedlivě naslouchám,jenže jde slyšet jen šumění a nějaký praskot.Když už se chystám hovor přerušit,ozve se něčí hluboký,výrazný hlas."Leni?Jsi to ty?"posléze si uvědomím,že je to táta a zastydím se za to,co jsem udělala v nemocnici.

"Ahoj tati!Jak se máš,už je ti líp?Promiň že jsem za tebou nepřišla,já..."tolik mi toho leželo na srdci a taťkovi asi taky.

"Říkali mi,že jsi tu byla a žes tu vyvolala pořádný zmatek,kvůli jedné pitomé kočce,je to tak?"v jeho hlase byl poznat hněv,zároveň i smutek.

"Ano,je to tak...ale já ti to všechno vysvětlím,slibuju!!!"vzlyknu a chystám si kapesník na spoustu slziček.

"...pláčem si nic nespravíš,ledatak zhoršíš.Není to zas taková tragédie,avšak jsem zklaman,že jsi jen tak utekla a ani mě nenavštívila.Chápu tvé zoufalství,ale můžeš se aspoň trochu ovládat!"pronese taťka vážným tonem a vzdychne.

"No,každopádně jsme si to ujasnili.Ty teď budeš pár dní u babičky Gréty a až se zotavím,pronajmeme si nějaký slušný byt a uvidíme,jak se situace bude vyvíjet dál,ano?"

Ztuhnu a v hlavě mi začne bušit.Při slově "babička Gréta" mi naskakuje husí kůže.To snad NE!!! Podle babských povídaček se říká,že Gréta je známá jako bradavičnatá ježibaba,která si vaří polévku z čerstvě nachytaných dětí...Naprostej souhlas!

Ta oslizlá babka je naprosto nechutná.Tak například třeba minulý rok jsem u ní (bohužel!) byla na jarních prázdninách a co se asi stalo...vzala mě tou svojí nabublanou,popraskanou rukou za ručičku,a jak jsme se tak procházeli vesnicí,kolem šla skupinka děcek,a né ledajakých.Byly to ty největší drbny ze třídy a jak na potvoru visela fotka "ježdy" a v popředí jsem stála já! Katastrofa! To jste měli vidět ten skandál ve škole.Vejdu do třídy a ta fotka byla nejmíň desetkrát zvětšená...FUJ!!!

Takovej trapas se může stát jenom mě! ...jako vždy.

"Halo?Jsi tam?"proberu se ze zlého snění a začnu vyzvídat tátu,aby mi řekl více podrobností.Začala jsem o ubytování.

"Neboj dcerko,bude se ti tam určitě moc líbit.Navíc je to v přírodě,takže budeš mít klid na učení."

Učení?!...to už radši mučení!

"Co?To nemyslíš vážně,že ne?"

"A proč ne?Vzdělávat se není špatné a tvoje známky jsou upřímně hrozné."

"No,to sice jo,ale prázdniny jsou dny volna a ne dalšího mučení!!!"

"Ale no tak...."

"Mám už učení plný zuby!A nemluvě o jéži..."

"Lenko!Takhle o Grétě nemluv!"

"No co,je to pravda.Uznej."

"Dobře,někdy umí být praštěná,ale to neznamená,že je cvok."

"Někdy?!Tati,prober se,nemáš teplotu?"

"NE!"

Hlasitě si povzdechnu a začínám se připravovat,jak psychicky,tak fyzicky.Od zítřka nám začínají prázdniny a místo toho,abych se někde válela na pláži,tak se budu válet u jéži na zemi a vytírat země.

"Tu chvilku přežiješ,ne?Zase nepřeháněj."

"A kdy přijedeš?"zeptám se zvídavě a doufám,že co nejdřív.

"Myslím že si mě tady nechají ještě týden...no,budu muset končit,nemůžu moc provolávat."

"Ale jak se k ní dostanu?To si pro mě jako přiletí létající koberec?!"zavtipkuji,avšak taťkovi to vtipné vůbec nepřipadá.Zrudnu a čekám na nějakou upřímnou odpověď.

"Hahaha...moc vtipné.Ve dvě ti jede vlak,tak ať to stihneš.Pamatuješ si ještě na babiččinu chalupu?"

"Myslíš ten kousek kamenné pevnosti?"

"Lenko!"

"Snad z toho vyváznu živá."

"No,no,..tak ahoj a pozdravuj babičku.Nezapomeň na slušné vychování a žádné odmlouvání,jasné?"

"Jasné."

"Užij si to!"

Děkuju pěkně.Prej 'užij si to'.No jistě.Vytírání podlah,vysávání,umývání nádobí,tohle že si mám užít?Založím mobil zpátky do kapsy a natáhnu se na lavičku.Ach jo,to bude zážitek.Kdyby tu tak byla moje milovaná kočičí přítelkyně.Elgi!

Prudce si zas sednu a začnu přemýšlet.Musím jít každopádně do té nemocnice,ale to už jsem předem mrtvá.

Najednou za mnou zapraskají větve a jak na zavolanou mi do klína skočí Elgi.Začne se mi otírat o ruku a hlasitě mňouká.

"Promiň,promiň mi to všechno,ale ten pes mě fakt vyděsil...zlobíš se?"mrkne na mě a uvelebí se v klíně."Ty jsi teď jediná osoba,které můžu aspoň trochu důvěřovat."pohladím ji po hlavičce,na které visí kousek polámané větvičky.Všechna zloba jakoby ze mně naráz spadla a převládla ji harmonie,klid a hlavně mír."Nemusíš mi nic vysvětlovat,naprosto tě chápu."

Tiše zavrká a tázavě mi pohlédne do očí."Tuším,že se něco stalo,viď?"optá se a packou si setře trávu a listí z kožíšku.

"Máš naprostou pravdu..."vyklopím jí úplně všechno o jéži a o úžasných prázdninách."Cha,cha,tak jéža,jo?"usměje se od ucha k uchu a souhlasně sklopí uši,jak zmoklá slépka.Jsem hrozně šťastná,že jsem se s Elgi usmířila v dobrém,a že to špatné jsme odhodili stranou.

Kapitola 14.

Jede se k "Jéži"

"Pojedeš tam se mnou doufám,viď?"zamrkám jak mrkací panenka,až mě začnou štípat oči."To víš,že jo,co bych si bez tebe počala!"přitiskne se mi k hrudi a začne vrkat."Ten Michal je úžasnej!"zasním se a přehrávám si romantickou scénku,jak v nějakém filmu."Ale,ale...ty romantičko!!"zamrčí a olízne mi tvář.Podívám se na hodinky."Sakra,za půl hodiny nám jede vlak,pojď,musíme hejbnout kostrou!"zpanikařím,vezmu Elgi do náruče a co nejrychleji trtám k nádraží,které je dobrých padesát metrů daleko a proto si musíme stopnout autobus."Uf...uf...už nemůžu!"škemrám a pocítím píchání v břichu."Wow,do toho Leníku,ty to dokážeš...Leni,do toho,nevzdávej se,do toho!!!"povzbuzuje mě Elgi a náramně se baví.Ještě chybí třásně a je z ní úplná kočičí roztleskávačka.Při té představě se musím zasmát.Jí se to řekne,když si hezky hoví v teplém náručí a užívá si vzduchu."Tady nejsme na fotbalovém zápase,ty roztleskávačko!"uculím se a pokračuji ve sprintu.Ještě deset metráků...pomoc!

"Jeď,jeď,je..."už mi začíná lézt na nervy!"Můžeš laskavě zmlknout?Takhle to ledatak zhoršuješ.Buď tak hodná,ju?"poprosím ji a jako zázrakem zmlkne.

Konečně sedím na lavičce a jazyk mám až na zemi."Žiješ?"mňoukne Elgi a napjatě mě sleduje.Zvednu hlavu a přikývnu.To je můj osobní rekord,pomyslím si a jdu se podívat na jízdní řád."Za pět minut je tady."hlesnu a neustále pozoruji silnici,jestli už jede.Připadá mi to věčnost a jakoby zázrakem se ozval zvuk motoru."Hurá,je tady!"zavískám,jenže marně."E?!Kde sakru vězí?"zklamaně zírám na modré auto."Asi jsi něco přehlédla!"řekne Elgi a ukáže na křiklavě bílý papír."Co to...."mrknu na papír.Ach jo,dneska mám prostě den debil...grrr."Jen čti."pobízí mne a skáče kolem dokola jak mišuge.Nadechnu se a začnu hlasitě předčítat:"Z důvodu rekonstrukce autobusového nádraží je jízdní řád zrušen a z toho plyne,že ve dnech 23.-28.června je autobus č.45 nepojízdný.Děkujeme za pochopení."

"Já bych je nakopala,až by ty jejich zaprášený zadky zmodraly!!!"zakleju a sklesle sjedu na lavku."Co budeme dělat?"vzlyknu a s nadějí mrknu na Elgi,která pořád lítá dokolečka.Zastaví a začne přemýšlet.Je naše jediná naděje.

"Hm,nápad by tu byl!"celá se rozzářím a nedočkavě čekám na odpověď."Pamatuješ si na ty tunely,jak jsme skákaly do té díry ve stromě?" Mlčky přikývnu.Zničehonic mi naskočí husí kůže."Není to to,co si myslím?"vystrašeně se podívám Elgi do očí.Bohužel kývne.Měla jsem namále ke zhroucení."Nééé...už žádný boule na zadku!!!"protestuju,ale pak propukneme v záchvat smíchu."Doufám,že teď už se trefíš."dodám.

Po deseti minutách stojíme před vysokým,listnatým stromem,který vrhá nekonečně dlouhý stín."Můžeš si trošku pohnout?Máme jenom dvanáct minut...to byl dotaz!"popoženu Elgi a nejradši bych ji trošku nakopla.

"Vydrž,už to skoro je!"zběsile drápe do kůry,až jde zaslechnout tiché kňourání."Můžu se zeptat,kde nás to vyflusne?"uchechtnu se."Přímo kousek od nádraží.Předpokládám,že nás nikdo neuvidí,a že cesta bude trvat...mmm...šest minut?Pojedeme hodně rychle!"upozorní mě a ukončí drápání.Kůra se jako obvykle otevře a vykukuje na nás zase ta nechutná díra."Kdo půjde první?"tázavě se zeptá a napodobí jakýsi "karatistický" postoj,až se musím zasmát.Bez rozmyšlení dobrovolně natáhnu ruku,jako bych se přihlásila na zkoušení(což je dost nepravděpodobné).Ladně skočím a tentokrát přistanu hladce.

Hned za mnou se řítí Elgi,která si poklidně leží na zádech a užívá si jízdu.Pro jistotu si dám ruce na zadek...kočce nemůžete úplně věřit,i když bych jí věřit měla.Opravdu míca říkala pravdu,jedu jak ďas!Připadá mi,že sedím ve vozíku a stoupáme čím dál tím výš,výš,až naráz spadneme z vysokého kopce střemhlavě dolů a prolítneme různými spirálami a zatáčkami.(Pro ty méně chápající jsme jeli na horské dráze!).Je mi na zvracení.Risknu to a co nejpohodlněji si lehnu na záda a zírám na ubíhající šedou stěnu tunelu."Je to príma,viď?"zařve Elgi a než se vůbec vzpamatuju,jedeme vedle sebe."Hmm..."zamumlám."Kdy už dojedeme?"křiknu jí těsně u ucha,až sebou mírně otřásne.Ihned se jí omluvím,ale ta mou omluvu zřejmě ignoruje.

"Odhaduji tak minutu?Jsme už možná v půli cesty." Tím svým 'možná' mě začíná děsit.Zmlknu a zahledím se do jakési 'zdi',na které jsou drobné kamínky.Teda myslím,že to byly kamínky,jedu takovou rychlostí,že vše kolem je dočista rozmazané.

Vzpomenu si na smutného taťku a na oslizlou Grétu.Doufám,že jí nebude jedna kočka vadit,jinak to vážně nepřežiju.

Posadím se a zpozoruji matné světlo na konci tunelu.Už si umím představit,jak na mě jéža čeká před stromem s otevřenou náručí...brr!

"Drž se,už jsme tam!"pokřikne mě Elgi a zaujme připravený postoj a nakonec dodá:"Skáču první."

Hbitě vzpřímý hřbet a odrazí se,jak kdyby skočila na trampolínu.Měkce dopadne na okraj chodníku."Neboj,to zvládneš!"křičí Elgi,ale stejně ji moc neslyším.Bez váhání prudce vyskočím a kupodivu dopadnu lehce na zaprášenou cestu.Elgi už na mě nervozně čeká a sleduje ujíždějící vagon."Dělej,nebo nám to ujede!"uhání za vlakem a chytne se zábradlí."Pojď,to zvládneš!"zběsile ukazuje na okraj zábradlí.Vlak se děsivě rozjíždí a nabírá rychlost.Tentokrát jsem měla štěstí.Odhodlaně skočím přes koleje a zpocenýma rukama se chytím železného obrubí a málem uklouznu.Stačila setina vteřiny a byla by ze mě rozpláclá ropucha.Ale naštěstí to dopadlo dobře.

Opatrně vklouznu do přeplněného vlaku a Elgi mi je v patách.Ostatní mě ignorují,jen někteří se otočí a nechápavě zírají na kočku.Pokouším se najít volné místo.Jediné volné je vedle nějakého kluka,který si čte časopis.Aspoň něco.

Koukne na mě a mile se usměje."Jen si přisedni."nabídne mi a odhodlaně si sednu naproti.Elgi mi vyskočí na klín a stočí se do klubíčka."To je tvoje kočka?"

"Jo,jmenuje se Elgi,kdyby něco."

"Hm,hezký jméno.Kam vlastně jedeš?"

"Já jedu za svojí totálně ulítlou babičkou,no,ona to vlastně ani není babička."spíš ježibaba,pomyslím si v duchu a zahledím se z okna.Jak by řekl Josef Kemr: 'Chčije,chčije a chčije.'Mírně se pousměju a poškrabkám Elgí za ouškama.

Ta jen tiše zamňouká a propadne hlubokému spánku.

"Můžu se zeptat?"šeptne kluk a ustaraně se podívá na Elgi.Kývnu."Jak se jmenuješ?Ani jsem tě nestihl pozdravit,omlouvám se."zčervená a váhavě kouká z okýnka.Pohlédnu mu do očí a odpovím upřímně."To nevadí,stane se.Těší mě,jmenuji se Lenka."Mrknu na něj a pohladím kočičku po kožíšku,který je lehce studený."Ahoj Leni,taky mě těší,já jsem Honza..."vzhlédne ke stropu a zkontroluje kufry,jak kdyby je někdo měl ukrást."Příští zastávka Hájek."ozvalo se z mikrofonu."Jé,to je moje zastávka!"vyjeknu a drcnu do Elgi."Co se děje?Miáááu...nech mě spat."zívne a opět schoulí celé tělo do klubka."Ale Elgi,ty to asi nechápeš,už totiž vystupujeme,víš,tak žádný komentáře!"štěknu a zacpu si pusu rukou.Usměji se od ucha k uchu a považuji to za vtip,jakmile si mě všimne Honza a nechápavě kroutí hlavou.

"...neposlušná kočka!"zčervenám a popadnu Elgi za kožich.Najednou celým vlakem projede šílené pištění a vřeštění.Někteří lidé vstali a civěli na naši kabinku.Rychle popadnu zavazadla,kývnu na Honzu a k mému překvapení vystoupí taky.

Když už stojíme před nádražím,hrubě odhodím kočku stranou a dělám,jakože vůbec neexistuje.Honza nechápavě pohlédne na Elgi,která si olizuje špinavý kožíšek od štěrku."Není ti nic?"zeptá se jí.

Zrychlím krok.

"Hej,Lenko,počkej přece!"volá za mnou Honza.

Rozčíleně se zastavím a otočím se."Co je?Proč jsi utekla?"zpanikařil."Tak hele,kdyby jsi měl na krku takovou zrůdu,jako je tohle..."ukážu na Elgi,která je nafouknutá jak balon,"co by jsi udělal?A teď mě omluv,mám na spěch!"odseknu,lapnu Elgi za kožich a pokračuju v cestě."Č-a-u."stihl vykoktat,než jsem mu zmizela z dohledu.

Jakmile jsme zahnuli za roh,vyprskli jsme s Elgi smíchy.

Kapitola 15.

U Gréty doma

"Jak dlouho ještě půjdeme?"zeptala se po půlhodině namáhavé chůze Elgi."Vydrž,to zvládneme!"povzbuzovala jsem ji zadýchaným hlasem.Sluníčko nás hřálo do zad a letní větřík příjemně foukal.Najednou jsem zkoprněla a čelist mi spadla až k zemi.Elgi ztuhla."Nechceš mi snad namluvit,že vidíš dalšího kluka,že ne?"šibalsky na mě mrkne.

Její poznámku jsem vůbec nevnímala."Vidíš to,co já?"zkoprnělou rukou namířím na obrovský zámek."Páni!"vydechne Elgi.

"A co jako?"dodá.Prohodím oči v sloup a nechápavě zavrtím hlavou."Trošku pozměníme plány."přidám do kroku,téměř utíkám."Hej,můžeš mi to laskavě vysvětlit?"dožaduje se Elgi.Prudce zastavím."Tobě to asi zřejmě vůbec nedochazí,že?Gréta bydlí kousek odtud,no a napadlo mě,že bych se na tom zámku vydávala za jejich utajenou sestřenici Leonii."s nadějí v očích čekám na její reakci.Po chvíli čekání mě odmění plesknutím do čela."Ty ses snad úplně zbláznila!Máš ty vůbec aspoň kousíček mozku?Jak tě taková blbost mohla napadnout?"rozčílí se Elgi."Promiň,asi jsem to vážně trochu přehnala,"omluvila jsem se a zrudla jsem.Zbytek cesty jsme ušly bez jediného slova.Elgi náhle promluvila."Stejně je to zvláštní,"vzpomínala."Co je zvláštní,Elgi?Ty mě jednou doženeš do blázince!"

(pokračování kapitolky a příběhu někdy jindy)

Chystám se odejít,ale zabrání mi cestu Elgi,která se snaží vzpamatovat ze záchvatu smíchu,ale moc se jí to nedaří.To od ní nebylo opravdu hezké!povzdechnu si a tázavě se podívám na kočku.

A nemysli si,že z toho vyvázneš tak lehce! Přemýšlel jsem a usoudil,že prozatím ti dávám 2 týdny domácího vězení,přičemž ti uděluji následující pravidla:

pilně se budeš učit

učení má přednost před povinostmi

škola je zábava

kamarádky můžou až se naučíš

pokud se známky budou neustále zhoršovat,povedu přísný režim!!!!