Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Veverka a její malý krematorium...

12. 12. 2007
15
0
1812

Bylo mi pár let a kousek…hrávala jsem si na chodbách v nemocnici a snažila se chytit poletující tečky…když se jich někdo dotkne, zmizí jim na tom místě barva…možná to tenkrát nebyly tečky, ale motýli…možná to tenkrát koneckonců nebyli ani motýli……protože co by dělali v nemocničních pokojích?...napadá mě jen touha  je vybarvit…prosvětlit a oživit… nudný, bílý, šedý, a nažloutlý zdi…..vyhnat pach desinfekce…byla to moje nemocnice… můj svět…můj, a nikdo mi ho nikdy nevezme…v těchhle bílošedožlutejch místnostech pořád někdo brečel…ani nevím, jestli to byla pravda, nebo jen sen…ale já se smála…smála se a měla sem radost…radost, že tam jsou ty barevný tečky, nebo motýli…nebo tečky, ze kterých se ti motýli skládají…radost, že tam jsou se mnou…že tam jsou pro mě…skákaly z oken a sedívaly na židlích…moje armáda teček…všude v mojí nemocnici píchaly injekční stříkačky a malý kulatý prášky se samovolně rozpouštěly v čaji…v čaji, co smrděl jak ponožky…byly v tom čaji…proto sem nepila.

 

A taky sem vídala ve dveřích toho kluka…a nikdo nic nevěděl…budu mu říkat Marek, protože Marek je šedivý jméno…a ten kluk byl tak barevnej...je to rozhodně konstrast…byl to ten kluk, co se jim vlastně neříká kluci, ale Kluci…nakreslil mi do ucha první tečku…rozfoukal mi jich hejno do vlasů…a na krk...myslím, že tam chodil, protože se mnou chtěl chytat motýly…jen jsem ještě nevymyslela, proč vždycky mizel, když sem k němu šla blíž…asi se bál…bál se motýlů z teček…nebo teček z motýlů…a nebo obojího.

 

Jednou za mnou dokonce přišly obrázky…obrázky z mý hlavy…obrázky z mejch vzpomínek…a takový vzpomínky nejsou barevný…ale ani černobílý…byly to moje nebarevný obrázky…nebarevný proto, že to byly moje obrázky…moje obrázky z mých vzpomínek…a mým obrázkům z mých vzpomínek si můžu říkat jak chci…a protože na nich nebyla vidět ani jedna barva z duhy, jsou nebarevný…nejsou ani černý, ani bílý…jsou nebarevný…jsem ráda, že nejsou šedivý, protože nevýrazný a šedivý tady bylo všechno… jen Panenka ne…nikdo ji vlastně neviděl, ale všichni sme ji slyšeli…oni teda říkali, že ji nevidí… já ale myslím, že ji viděli…viděli ji stejně dobře jako já, jen si nechtěli přiznat tenhle druh samoty.

 

Nedávali nám moc jídla…ale zato hodně pití…v jídle se špatně rozpouští prášky…zvlášť ty růžový…růžový jídlo vypadá blbě……byla středa…všichni hledali Panenku, protože už nic neslyšeli…býval tam dost velkej hluk…zkurvenej hluk…všechno bylo slyšet…všechno… nikdo nic neutajil…soukromí je jen slovo a nic víc…chodila sem od okna k oknu…od pokoje k pokoji…a v tom jsem ji uviděla…úplně nahoře…stále na záchodcích a koukala ven skrz zamřížovaný okna…pila svoje slzy, jako ostatně i my všichni…aby vůbec něco pila… někdo by si mohl myslet, že slaný slzy nás přestanou bavit, ale ne…nepřestanou…nás nikdy nic nepřestane bavit…a navíc…Panenčiny slzy chutnaly jako tráva, která se trhá na louce a kouše se v puse…máte ji sevřenou rty a čekáte…koukala ven a chtěla tam být…chtěla být venku… stála jen tak…pohybovala svým tělem…dopředu, dozadu…dopředu, dozadu…

,,Panenko?“ dopředu…dozadu…dopředu…dozadu…

„Hmmm Hmmmm…hmmm hmmm…“

Ve skutečnosti tam nestála jen ve středu…stála tam už sakra dlouho…byl to její úděl…stát u okna na záchodcích…a nemohla tam mít nikoho jinýho, než sebe…proto ji nikdo nemohl najít…Samota musí být sama…a to naše Panenka byla…tenkrát se přede mnou asi zapomněla schovat… nevím, jak je možný, že zrovna tenkrát…nevím proč zrovna tenkrát...ale viděla sem ji zase… a mohl ji vidět každej…a každej mohl stokrát říkat, že ne…ale jo…jo, Panenka byla zase vidět…jako kdysi…když ještě nebyla tady…tady…tady. A nikdo nic nevěděl…

rty křičely neslyšný vzkazy…křičela do tmy…naléhavě…křičela svou krev a škrábala svý věčný prosby na magnetickou tabuli…nehtem, nebo jen sáhla po vzduchu a chytila injekční stříkačku, která tam poletovala jen tak…jako moje tečky, jako moji motýli…křičela krev, která nám zkřivila pusu a tekla z uší…Panenka byla dole, nebo nahoře…teď už nevím…a my křičeli s ní… a nikdo nic nevěděl.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru