Anděl strážný

Anděl strážný

Stála na refýži a vypadala, že čeká dost dlouho a marně. Konečně se naposledy rozhlédla, stoupla si zády k výloze Levných knih a vyndala z kapsy mobil. Poněkud váhavě vymačkala číslo, ale než se mohlo navázat spojení, někde blízko se ozvalo: - Nevolej mu.

  Polekaně se rozhlédla, protože bylo pozdě večer a široko daleko ani noha.

-         Tady, nahoře, řekl zase hlas.

Podívala se tím směrem a couvla o dva kroky. Na prosklené čekárně stál v sloupu zlatého světla anděl.

-         Neboj se, opakoval. – Chci ti pomoct.

Mobil, který dosud držela v ruce, si přitiskla k hrudi, jakoby ho chtěla bránit.

-         Já ti ty peníze na stromeček dám, řekl mírně, klekl si na kraj čekárny a natáhl dolů ruku s bankovkami.

- Nic nechci, konečně se jí vrátila řeč. - Nic od vás nechci, odtáhla se jako před nákazou.

-         Tonda ti je nedá, řekl. – Proč myslíš, že nepřišel?!Už je nemá, vysvětlil.

-         To není pravda, přešla do útoku. - Už je vyléčený!

Anděl si povzdechl a trochu se narovnal: - Potřetí a vyléčený?!!

-         No a co? Soused tam byl ještě víckrát…, zarazila se. – A jak to vůbec víte?!!!

-         Vím všechno, konstatoval suše a znovu natáhl ruku s penězi: - Vem si je. Jsou platné, koukej, a rozložil bankovky do vějíře.

Reklama McDonalda na rohu třikrát zablikala.. – Ber dokud dávám. Nemám už moc času, volají mě.

Ve chvíli, kdy se její ruka setkala s andělovou, to slabě zajiskřilo. Podívala se na bankovky z obou stran a pak je spolu s mobilem zastrčila do kapsy.

-         Co za to?, zeptala se opatrně.

-         Za co?

-         Přece nerozdáváte peníze jen tak pronic zanic.

-         To není pronic zanic. Jsem anděl strážný.

-         To jako…MůJ?, oči měla jako velké lesklé knoflíky.

-         Až od dnešní půlnoci. Býval jsem Tondy. TOHO TVÉHO, první dvě slova zdůraznil, - Tondy. Ale už ho mám dost. Někteří lidé se prostě ochránit nedají, víš před čím myslím.

Najednou vypadala zoufale: - Ale on je zlatý, než se…, nedořekla.

-         No právě, pronesl káravě, - no právě.

-         A to jako už žádného strážce nemá?, skoro zašeptala. – Slíbil, že přestane…, zlomil se jí hlas a rozplakala se.  - Dejte mu ještě šanci, prosím.

-         To je moje povinnost, proto jsem ho přenechal mladším. Jsou razantnější, a ještě idealisti. Já musím, ale ty bys asi neměla, dodal pomalu a vážně.

Nad MacDonaldem zase zablikalo. Anděl se poněkud namáhavě postavil a otřel si kolena. – A teď mě omluv, musím letět. Zamával a zmizel, jakoby nikdy nebyl.

Právě včas. Od křižovatky přijížděla tramvaj. Sotva nastoupila, mobil v její kapse se rozvibroval.

-         Ahoj. Čekala jsem na tebe. Slyšela jsem, že nemáš. Od koho? Nikdy ho neviděls.

Domluvila, unaveně opřela hlavu o okno, a zatímco tramvaj projížděla zasněženými ulicemi, vůbec poprvé si zkusila představit Vánoce bez Tondy.

/19.prosince 2007, 21:53 hodin, da capo al fine/